ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.831.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 831/2021-658
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně V. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vlastislavem Peřinou, advokátem se sídlem v Chrudimi, Resselovo nám. 135, proti žalovanému P. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, o imisi stíněním, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 48/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 12. 2020, č. j. 27 Co 86/2020-615, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odložení vykonatelnosti a právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 12. 2020, č. j. 27 Co 86/2020-615, se zamítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 800 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Vlastislava Peřiny.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se omezování jejího vlastnického práva imisí – stíněním stromy.
Žalobkyně je vlastnicí pozemku st. par. č. XY, a žalovaný je vlastníkem sousedního pozemku par. č. XY v katastrálním území XY. Oba pozemky jsou součástí zastavěného území s rodinnými domy se zahrádkami orientovanými do vnitrobloku; zahrádky jsou v místě obvykle odděleny drátěnými ploty nebo plaňkami tak, že sousedům nestíní. Žalovaný v minulosti požádal žalobkyni o souhlas se stavbou plotu a na hranici pozemků zřídil neprůhledný, dva metry vysoký plot, který žalobkyně tolerovala; následně na svém pozemku vysázel v těsné blízkosti plotu túje a listnaté stromy, jejichž umístění žalobkyni (podle žalobních tvrzení) omezuje v obvyklém užívání pozemku – zahrádky za domem; jde o devět tújí a čtyři listnaté stromy vysázené na pozemku žalovaného v těsné blízkosti do 1,5 metru od pozemku žalobkyně.
Žalobkyně tvrdila, že její pozemek je zastíněn nad míru přiměřenou místním poměrům a tím je podstatně omezena v obvyklém užívání pozemku. Žalovaný se bránil tvrzením, že se s žalobkyní dohodl na postavení dřevěného plotu i na osázení hranice tújemi, čímž chtěl zajistit své soukromí; namítal, že zastínění je pouze částečné, žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi úhynem rostlin u plotu a zastíněním, a zkrácení tújí by mohlo vést k jejich úhynu.
Okresní soud v Chrudimi („soud prvního stupně”) nejprve rozsudkem ze dne 11. 5. 2017, č. j. 8 C 48/2015-247, uložil žalovanému povinnost zdržet se omezování užívání pozemku žalobkyní zastiňováním jejího pozemku, a to imisemi stíněním devíti tújemi a pěti listnatými stromy vysázenými na pozemku žalovaného.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, č. j. 27 Co 300/2017-285, rozsudek soudu prvního stupně věcně potvrdil; změnil jej pouze tak, že žalovaný je povinen zdržet se omezování užívání pozemku žalobkyně zastiňováním čtyřmi listnatými stromy, namísto původně uvedených pěti stromů.
Následně Nejvyšší soud k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. 11. 2018, č. j. 22 Cdo 1554/2018-311, oba předchozí rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nalézacím soudům vytkl mimo jiné to, že se spokojily se zjištěním, že imise stíněním překračují míru přiměřenou místním poměrům, aniž by se zabývaly podstatným omezením obvyklého užívání pozemku; ze samotné skutečnosti, že vnikání imisí překračuje míru přiměřenou místním poměrům, ještě nevyplývá, že vlastníka sousedního pozemku podstatně omezuje v jeho obvyklém užívání. Dovolateli přisvědčil rovněž v tom, že výrok soudu prvního stupně není dostatečně určitý, nevyplývá-li z rozhodnutí, jaká míra zastínění je ještě přípustná.
Soud prvního stupně věc znovu posoudil a rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, č. j. 8 C 48/2015-482, žalobě opětovně vyhověl tak, že uložil žalovanému povinnost zdržet se omezování užívání pozemku žalobkyně zastiňováním jejího pozemku stíněním devíti tújemi vyššími než 2,5 m a čtyřmi listnatými stromy vyššími než 3 m vysázenými ve vzdálenosti do 1,5 m od hranice pozemku žalobkyně (výrok I). Výroky II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Následně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 27 Co 86/2020-615, rozhodnutí soudu prvního stupně znovu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 12. 2020 podává žalovaný („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také „o. s. ř.”). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Již v předchozím dovolacím řízení Nejvyšší soud uvedl, že se vymezení přípustnosti dovolání pohybovalo na samotné hranici toho, co je ještě přijatelné, neboť dovolání bylo chaotické a důvody přípustnosti dovolání nebyly spojeny s jednotlivými námitkami.
I nyní podané dovolání (doplněné dvěma dalšími podáními) je jen těžko srozumitelné. Dovolatel sice úvodem heslovitě podává výčet jednotlivých námitek, následně však znovu směšuje jednotlivé argumenty dohromady v nepřehledný, těžko uchopitelný celek, v němž často není jasné, jaký důvod přípustnosti má být konkrétním tvrzením naplněn, resp. co vlastně odvolacímu soudu procesně předpokládaným způsobem vytýká; srozumitelnost dovolání ještě dále ztěžuje fakt, že vymezení předpokladů přípustnosti dovolání není obsaženo ve stejném podání jako otázky přípustnosti dovolání (v doplnění dovolání ze dne 10. 2. 2021 dovolatel k deseti dovolacím námitkám samostatně předkládá 14 otázek přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.). U většiny námitek navíc vymezuje přípustnost dovolání pouhým odkazem na spisovou značku rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by bylo zjevné, jaký závěr významný pro nyní projednávanou věc – od něhož by se měl odvolací soud odchýlit – z takového rozhodnutí vyplývá.
K přípustnosti dovolání přitom nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, není-li společně s nimi řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na https://nalus.usoud.cz/ , stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz) ]. Jiná situace by mohla být v případě, že by z odkazu na spisovou značku konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu zřetelně vyplýval právní závěr, od něhož se měl odvolací soud v nyní projednávané věci odchýlit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 2109/17); tak tomu však z převažující části není (viz dále).
Dovolací soud se – při respektování obsahu dovolání – pokusil vystihnout podstatu jednotlivých dovolacích námitek, a tam, kde to ještě bylo možné, aniž by došlo k porušení základních procesních zásad, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení, identifikoval důvody přípustnosti dovolání.
Jednotlivé námitky zde však dovolací soud z důvodu přehlednosti nerekapituluje, jejich obsah je dále reprodukován pro každý bod zvlášť.
Dovolání není přípustné.
K nerespektování závazného pokynu Nejvyššího soudu:
Dovolatel namítá, že odvolací soud nerespektoval závazný pokyn Nejvyššího soudu v předchozím rozhodnutí v této věci. Připomíná, že podle Nejvyššího soudu nárok podle §1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také „o. z.“), je podmíněn jednak vnikáním imisí nad míru přiměřenou poměrům, jednak podstatným omezením obvyklého užívání pozemku; uvedl proto, že není správný názor soudu prvního stupně, podle kterého podstatné omezení vyplývá již z vnikání imisí v míře překračující místní poměry. Dovolatel nalézacím soudům patrně vytýká, že i v novém rozhodnutí nesprávně ztotožnily podstatné omezení obvyklého užívání pozemku s vnikáním imisí na pozemek žalobkyně; tomu odpovídá i otázka přípustnosti, kterou zformuloval v doplnění dovolání ze dne 10. 2. 2021.
Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí v této věci mimo jiné uvedl: „Závěr o podstatném omezení obvyklého užívání pozemku žalobkyně však soud prvního stupně nijak nezdůvodnil, patrně vyšel z toho, že podstatné omezení vyplývá již z míry zastínění, které je dáno v míře nepřiměřené místním poměrům. Tak tomu však není; soud měl uvést skutková zjištění, ze kterých dovodil to, že stínění podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku žalobkyně (zejména pěstování plodin a užívání k rekreaci). Odvolací soud se pak zabýval otázkou, zda stínění překračuje míru přiměřenou poměrům, obvyklým užíváním pozemku se však nezabýval.“
Z toho vyplývá, že závazný pokyn se týkal náležitostí odůvodnění; dovolací soud netvrdil, že by v nyní projednávané věci k podstatnému omezení obvyklého užívání pozemku nedošlo, to ponechal na posouzení nalézacích soudů. Z napadeného rozhodnutí je přitom patrné, že odvolací soud již nyní podrobně odůvodnil závěr o podstatném omezení obvyklého užívání pozemku (srov. zejména bod 27 odůvodnění). Od závazného pokynu dovolacího soudu, spočívajícího v nutnosti řádně odůvodnit podstatné omezení obvyklého užívání pozemku, se proto odvolací soud napadeným rozhodnutím neodchýlil.
K překročení žalobního návrhu a k překvapivosti rozhodnutí:
Dovolatel namítá, že soudy překročily žalobní návrh. Žalobní tvrzení byla zpočátku orientována pouze do období vegetačního růstu plodin a na problémy spojené s pěstováním plodin. Pokud soud odůvodnil naplnění druhé podmínky (podstatné omezení obvyklého užívání pozemku) omezenými možnostmi využití zahrady pro rekreační účely, překročil žalobní návrh, čímž se měl odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2281/2013. Napadené rozhodnutí je z téhož důvodu rovněž překvapivé; i to zakládá jeho rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jmenovitě s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2441/2017.
S touto námitkou – na níž bylo z podstatné části založeno již odvolání žalovaného – se odvolací soud podrobně vypořádal v bodě 26 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dovolatel na tam uvedenou argumentaci žádným způsobem nereaguje, jen znovu opakuje námitku uplatněnou v odvolacím řízení.
Dovolacímu soudu tak nezbývá, než rovněž zopakovat závěry odvolacího soudu. Žalobkyně sice zpočátku skutečně soustředila svá tvrzení především k omezené možnosti pěstování rostlin, nicméně již na počátku uvedla, že jí stínění brání v obvyklém užívání pozemku. Obvyklým užíváním zahrádky za domem lze přitom nepochybně rozumět i užívání k běžným rekreačním a odpočinkovým činnostem. Nejedná se tedy o překročení žalobního návrhu, a nejedná se ani o novou skutečnost, kterou by do řízení vnesl až odvolací soud.
Dovolatel navíc v tomto bodě nedostatečně vymezuje přípustnost dovolání. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2281/2013, na něž v této souvislosti odkazuje, spočívá sice dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci v téže námitce (soud nepřípustně překročil návrh na zahájení řízení), avšak věc se týká obsahového vymezení námitky proti platnosti usnesení členské schůze družstva; není vůbec zřejmé, jak tam uvedené závěry souvisí s nyní projednávanou věcí a se skutkovým tvrzením podstatného omezení obvyklého užívání pozemku.
Navíc tvrdila-li žalobkyně již v prvotním žalobním návrhu, že je stíněním podstatně omezena v obvyklém užívání pozemku a zároveň uvedla, že pozemek slouží jako zahrádka rodinného domu, postup nalézacích soudů nemohl být překvapivý jen proto, že se zabývaly možnostmi obvyklého využití zahrádky také pro účely rekreace; podstatné omezení obvyklého užívání pozemku je totiž třeba chápat objektivně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011, nebo ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1312/2013; závěry tam uvedené k objektivní povaze obtěžování imisemi lze použít i v poměrech o. z.).
Konečně jde-li o námitky, jimiž dovolatel polemizuje se skutečným využitím zahrady žalobkyně, jedná se o skutkové námitky, které jsou v dovolacím řízení nepřípustné; dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
K zásadě koncentrace řízení a dvojinstančnosti řízení:
Provedení „místní prohlídky“ (správně: ohledání nemovitostí - §130 odst. 2 o. s. ř.) odvolacím soudem bylo podle mínění dovolatele v rozporu s §211a a 213 odst. 5 o. s. ř., neboť žalobkyně nenavrhla opakovat místní prohlídku. Tvrdí také, že se odvolací soud „zabýval i dalšími nepřípustnými novotami a tvrzeními žalobkyně, k čemuž ji dokonce vyzýval“; otázka omezení obvyklého užívání pozemku za účelem rekreace totiž vyvstala až v řízení před odvolacím soudem a až v řízení před odvolacím soudem byla žalobkyně vyzvána „nikoli k doplnění ale vůbec přednesení svého tvrzení ohledně rekreace“. Namítá tedy jak zopakování důkazů v rozporu s §213 o. s. ř., tak připuštění novot v odvolacím řízení v rozporu s §205a o. s. ř.; tím měl odvolací soud porušit princip dvojinstančnosti řízení a koncentrace řízení.
Nejprve je třeba uvést, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatel v této souvislosti odkazuje, a od nichž se měl odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlit (rozsudky ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 23 Cdo 371/2014, a ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004), nejsou na tuto věc použitelná, neboť se týkají skutkových tvrzení, s nimiž některá z procesních stran přišla nově až v odvolacím řízení. To však není případ projednávané věci.
Jak již bylo řečeno, žalobkyně přišla s tvrzením o podstatném omezení obvyklého užívání pozemku – zahrádky – již před soudem prvního stupně; právě proto také dovolací soud nalézacím soudům v předchozím rozhodnutí vytýkal, že se tímto tvrzením samostatně nezabývaly v odůvodnění. Žalobkyně tak odvolacímu soudu pouze upřesnila již dříve podaná skutková tvrzení.
K výkladu §205a o. s. ř. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2172/2014, vyslovil: „Z pohledu odvolacího řízení jde o, nový‘ důkaz tehdy, jestliže nebyl navržen v průběhu řízení před soudem prvního stupně (tj. od jeho zahájení do vyhlášení rozsudku) žádným z účastníků a nebyl ani proveden soudem prvního stupně podle ustanovení §120 odst. 3, věty první, o. s. ř. V případě, že důkaz byl za řízení před soudem prvního stupně některým z účastníků označen (alespoň natolik konkrétně, aby mohl být i individualizován), byl z hlediska ustanovení §205a o. s. ř. před soudem prvního stupně uplatněn (a nejde tedy o, nový’ důkaz v odvolacím řízení) bez ohledu na to, jak s ním soud prvního stupně naložil (tj. například zda důkaz provedl, zda neprovedení důkazu zdůvodnil nebo zda návrh takového důkazu zcela pominul).“
Také komentářová literatura k §205a o. s. ř. uvádí, že „za nepřípustnou novotu ve shora uvedeném smyslu se ale nepovažuje, jestliže účastník v odvolání nikterak nemění skutkový základ rozhodnutí, nýbrž jen upřesní (rozvine) své dosavadní tvrzení o skutečnosti projednávané či vyšlé najevo již před soudem prvního stupně, a obsah odvolání nemá žádný vliv na použití právní normy, podle níž byla věc posouzena.“ (Jakšič, V., in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Praha: Wolters Kluwer, 2016. Praktický komentář. ISBN 978-80-7478-986-1., komentář k §205a) Právě o takovou situaci jde v nyní projednávané věci.
Pokud jde o provedení důkazu ohledáním nemovitostí, podle §213 odst. 1 o. s. ř. platí, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle odstavce 2 odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Z uvedeného je zřejmé, že důkazy provedené soudem prvního stupně může odvolací soud podle potřeby zopakovat, přičemž má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně pokud, zopakuje je vždy. Jestliže tedy soud prvního stupně provedl k důkazu ohledání sousedících nemovitostí, nic nebránilo odvolacímu soudu tento důkaz zopakovat; naopak tento postup zcela odpovídá §213 odst. 2 o. s. ř. Není proto zřejmé, v čem by měl být postup odvolacího soudu v rozporu se zákonem, resp. rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
K tvrzenému porušení principu dvojinstančnosti dovolací soud jen pro úplnost dodává, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, nebo usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013) a ani ústavně zaručeným právem (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07).
Ke svévolnému rozhodnutí soudu:
Dovolatel upozorňuje, že podle znaleckých zjištění jsou v okolí porosty obvykle vysoké 4-4,5 m, resp. 4-7 m. Namítá, že není jasné, z čeho soud prvního stupně převzal do výroku rozhodnutí přípustnou výškovou úroveň listnatých stromů 3 metry.
V původně podaném dovolání k této otázce dovolatel žádným způsobem nevymezil přípustnost dovolání, a to ani odkazem na spisovou značku soudního rozhodnutí. V podání ze dne 10. 2. 2021 sice ztotožnil výše uvedenou námitku s tvrzenými nedostatky dokazování (viz další bod), z čehož lze patrně dovodit, že přípustnost dovolání má v tomto případě rovněž zakládat rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3758/2011, ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2390/2012, ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 149/2004, a ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 32 Odo 1037/2005; ani tak ovšem přípustnost dovolání blíže nevymezil.
Uvedená rozhodnutí nemají s tvrzenou námitkou žádnou zjevnou souvislost a netýkají se svévole soudního rozhodování. Všechny spojuje problematika dokazování, z převažující části v nich dovolací soud shledal v souladu s tehdy platnou právní úpravou dovolání vadu spočívající v tom, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování.
Námitka svévolného rozhodnutí – navzdory několika zavádějícím a nejasně formulovaných otázkám v doplnění dovolání – zjevně spočívá v tom, že z rozhodnutí není jasné, jak soud přišel na konkrétní přípustnou výšku převzatou do výroku rozhodnutí (rozhodnutí má být tedy svévolné). Nejde však o opomenutí důkazů, o skutková zjištění nemající oporu v provedeném dokazování, ani o rozhodnutí, které by bylo v rozporu s provedenými důkazy.
Protože dovolatel k této otázce řádně nevymezuje přípustnost dovolání, mohl by dovolací soud přihlédnout k uvedené vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen v případě, pokud by bylo dovolání z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), a to v této věci není. K tomu srovnej také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3130/2014.
K nesprávnému hodnocení důkazů, rozhodnutí v rozporu s provedenými důkazy a nesprávným skutkovým zjištěním:
Dovolatel nejprve tvrdí, že z provedených důkazů vyplynulo, že krajní túje vůbec nestíní na pozemek žalobkyně, v případě listnatých stromů pak soud vůbec nezjišťoval míru zastínění pozemku žalobkyně. Dále namítá, že není správný závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobkyně ve stínu nemůže dobře užívat sprchu; z prohlídky na místě vyplynulo, že žalobkyně zahrádku ke sprchování nevyužívá a neužívá ji ani k žádnému jinému účelu, než pěstování rostlin, které není zastíněním ovlivněno.
Tím se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3758/2011, ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2390/2012, ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 149/2004, a ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 32 Odo 1037/2005. Dovolatel zde cituje rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, konkrétně tuto pasáž: „Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.“
K tomu je třeba nejprve znovu zopakovat, že dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení. Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (námitky, že krajní túje nestíní na pozemek žalobkyně a že soud nezjišťoval zastínění listnatými stromy); samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Ke zbylým námitkám dovolací soud dodává: Žalovaný se snaží bránit uplatněnému nároku tvrzením, že žalobkyně zahrádku užívá pouze k pěstování rostlin, přičemž v tom jí imise stíněním – podle zjištění znalců – nebrání. Jak ale obsáhle vysvětlil odvolací soud (zejm. bod 27 odůvodnění), nejde jen o možnost pěstování rostlin; žalobkyně je imisemi podstatně omezena v obvyklém užívání pozemku, k němuž v případě zahrádky v zastavěné oblasti bezpochyby patří i rekreace. Nadto je zřejmé, že pokud je žalobkyně obtěžována imisemi nad míru přiměřenou poměrům tak, že to podstatným způsobem ztěžuje možnost obvyklého užívání jejího pozemku (tedy takovému užívání, ke kterému podobné pozemky obvykle slouží), pak nelze mít absenci obvyklého užívání za důkaz toho, že k omezení možnosti obvyklého užívání pozemku nedochází. To vyplývá i z toho, že je-li žalobkyně v obvyklém užívání imisemi omezena, nelze jí přičíst k tíži, že navzdory tomuto omezení neužívá pozemek obvyklým způsobem.
K námitce, že soudy samy posoudily odborné skutkové otázky v rozporu se závěry znalců:
Dovolatel má za to, že otázka podstatného omezení obvyklého užívání pozemku ve smyslu §1013 o. z. je otázkou odbornou, jejíž zodpovězení přísluší znalci. Jestliže odvolací soud takovou otázku posoudit sám, navíc v rozporu se závěry znalců, měl se tím patrně odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007.
V rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3450/2007 šlo (mimo jiné, s projednávanou věcí již zcela nesouvisející otázky) o náležitosti znaleckých posudků; Nejvyšší soud tam uvedl, že pokud soud vycházel ze znaleckého posudku, který neobsahoval určitě, srozumitelně a logicky pochopitelný popis skutečností, z nichž znalec při tvorbě těch kterých dílčích závěrů vycházel, a v dané věci zákonu odpovídajícím způsobem nezjednal nápravu, zatížil prvoinstanční řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ani k této otázce tak dovolatel předepsaným způsobem nevymezuje přípustnost dovolání; pouhý odkaz na spisovou značku zde nepostačí, neboť není patrné, jak se mají závěry tam uvedené (a které z nich) promítnout do nyní projednávané věci.
Pro úplnost lze nad rámec uvést, že otázka, je-li vlastník pozemku nadměrným vnikáním imisí podstatně omezen v obvyklém užívání pozemku, není otázkou skutkovou, nýbrž právní.
K opomenutým námitkám:
Dovolatel odvolacímu soudu patrně vytýká, že se nevypořádal s námitkou, podle které vztah mezi účastníky řízení byl upraven smlouvou, v níž byla ujednána přípustná výška vysázených stromů, a neprovedl výklad projevené vůle účastníků. Doslova uvádí, že „jde o obranu žalovaného, že se účastníci dohodli na výsadbě tújí, jak se již touto otázkou zabýval i NS na str. 11 rozsudku“.
Z obsahu dovolání se podává, že se tím měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, podle které na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než na neplatné (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2292/2019).
Také v tomto bodě vychází dovolatel z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, který neučinil zjištění o tom, že by se účastníci dohodli na výšce stromů na pozemku žalovaného do 4,5 m. Odvolací soud ani neshledal dohodu účastníků neplatnou; uvedl, že její existence nebyla vůbec prokázána (bod 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Na otázce výkladu projevu vůle účastníků smlouvy tak napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí.
Konečně dovolací soud pro úplnost uvádí, že dovolatel ve výčtu dovolacích námitek výslovně zmiňuje také „porušení principu, reformace in peius’“; nicméně tuto námitku žádným způsobem nerozvádí a nevymezuje, v čem má spočívat přípustnost dovolání.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Protože dovolání není přípustné, zamítl Nejvyšší soud rovněž návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016).
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu