ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.95.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 95/2021-217
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Povodí Vltavy, státního podniku , IČO 70889953, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Holečkova 3178/8, zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Plzeňská 232/4, proti žalovaným 1) J. P. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou 327, 2) Mlýn Vodička s. r. o. , IČO 25117335, se sídlem v Sedlčanech, K Cihelně 383, zastoupenému JUDr. Martinou Koláčkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, o zaplacení 82 129 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 860/2018, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. 62 Co 192/2020-194, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. 62 Co 192/2020-194, se ve výroku I, III a IV ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 28. 12. 2018 domáhal, aby žalovaným byla uložena každému z nich povinnost zaplatit žalobci částku 82 129 Kč, představující náhradu za omezení jeho vlastnického práva k pozemku, na kterém stojí vodní dílo. Uvedl, že ke dni 1. 1. 2014 – kdy nabyl účinnosti §59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“) – bylo vodní dílo ve vlastnictví žalované 2); ke dni podání žaloby pak bylo ve vlastnictví žalovaného 1).
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 19 C 860/2018-145, žalobu zamítl [výrokem I ve vztahu k žalovanému 1); výrokem II ve vztahu k žalované 2)] a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení.
Zjistil, že žalobce – státní podnik – vykonává vlastnické právo mimo jiné i k parcele č. st. XY, k. ú. a obec XY, na které je umístěno vodní dílo – jez XY (dále jen „předmětný jez“). Vlastníkem jezu byla ke dni 1. 1. 2014 žalovaná 2); ode dne 7. 11. 2016 je vlastníkem jezu žalovaný 1), který vlastnické právo nabyl od žalované 2) na základě kupní smlouvy ze dne 7. 11. 2016. Dále zjistil, že předmětný jez byl vybudován v období let 1824 – 1843; v mapách byl vyznačen již v roce 1830. Ze znaleckého posudku dovodil, že obvyklé roční nájemné za část pozemku zatíženého existencí předmětného jezu bylo ke dni 6. 9. 2018 ve výši 13 575 Kč.
Po právní stránce uzavřel, že ve vztahu k žalované 2) není žaloba důvodná, neboť ta nebyla ke dni podání žaloby vlastníkem vodního díla, a proto není v dané věci pasivně legitimována. Uvedl, že na základě kupní smlouvy ze dne 7. 11. 2016 bylo vlastnické právo k jezu převedeno na žalovaného 1). Následkem převodu vlastnického práva byl i přechod práv a povinností žalované 2) na žalovaného 1), tedy i přechod povinnosti k náhradě za omezení vlastnického práva ve smyslu §59a vodního zákona. Skutečnost, že ke dni nabytí účinnosti citovaného ustanovení – tedy k 1. 1. 2014 – byla vlastníkem předmětného jezu žalovaná 2), přitom nepovažoval za důvod zakládající jí z §59a vodního zákona práva a povinnosti.
Ve vztahu k žalovanému 1) dále uvedl, že určení přiměřené kompenzace za omezení vlastnického práva ve smyslu §59a vodního zákona je podle ustálené rozhodovací praxe otázkou právní, nikoli skutkovou; její posouzení nepřísluší znalci, nýbrž výhradně soudu. Náhrada za omezení vlastnického práva má být stanovena na základě úvahy soudu zohledňující veškeré okolnosti případu, jako např. intenzitu restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době převodu vlastnického práva dotčená limitace oprávnění vlastníka existovala. S ohledem na to, že vlastníkem pozemku, na kterém se předmětný jez nachází, byl vždy stát, přičemž omezení vlastnického práva v důsledku existence jezu trvá nejméně od roku 1830 a po vlastníku jezu nebylo historicky nikdy ničeho požadováno, uzavřel, že náhradu za omezení vlastnického práva nelze po současném vlastníkovi [žalovaném 1)] požadovat. Uvedl, že nárok žalobce na náhradu za omezení vlastnického práva nezakládá ani existence §59a vodního zákona, vloženého do předpisu s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 303/2013 Sb. Měl za to, že citované ustanovení bylo do právního řádu „vneseno s ohledem na to, že s účinností od 1. 1. 2002 museli vlastníci vodních děl zřizovaných na cizích pozemcích vyřešit včas své poměry k vlastníkům pozemků a bylo třeba upravit vztahy vlastníků pozemků a vodních děl realizovaných před tímto datem, což implikuje myšlenku, že časovou určenost zbudování je třeba vázat právě na to, jakému právnímu režimu podléhala výstavba díla. Již s ohledem na existenci délky trvání jezu a jednoho vlastníka pozemku, tj. státu, který od vzniku vodního díla pouze měnil vykonavatele správy pozemku, považuje soud nárok žalobce za nedůvodný, a proto žalobu při zkoumání všech okolností daného případu zamítl.“
Současně soud prvního stupně konstatoval, že žalovaným 1) vznesená námitka promlčení není důvodná, neboť žaloba byla podána včas.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 8. 2020, č. j. 62 Co 192/2020-194, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žalovanému 1) uložil povinnost zaplatit žalobci částku 82 129 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), ve výrocích II a IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), žalovanému 1) uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 2) náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Přisvědčil přitom i právním závěrům týkajících se nedostatku pasivní věcné legitimace žalované 2); ve vztahu k žalovanému 1) však právní posouzení věci učiněné soudem prvního stupně považoval z části za nesprávné.
Předně souhlasil se závěrem, že žalovaný 1) je pasivně věcně legitimován. Uvedl, že pro posouzení věci je významný stav existující v době rozhodování soudu; byl-li žalovaný 1) v době rozhodnutí soudu vlastníkem předmětného jezu, je povinen nahradit žalobci náhradu za omezení jeho vlastnického práva ve smyslu §59a vodního zákona. K tomu poznamenal, že od tohoto závěru se doposud neodchýlila ani rozhodovací praxe (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016).
Dále uvedl, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vyslovil předpoklad, že po celou dobu existence jezu nebyla po jeho vlastníkovi požadována náhrada, a tudíž nelze takovou náhradu požadovat ani po současném vlastníkovi. Podle odvolacího soudu však bylo zjištěno pouze to, že „vlastníka pozemku v době výstavby jezu se soudu nepodařilo zjistit, žalobce netvrdil, že by v minulosti náhradu žádal a žalovaný netvrdil, že by náhrada byla v minulosti poskytnuta nebo že by došlo k jinému způsobu vypořádání mezi vlastníky pozemku a stavby.“ Ostatně ani v případě, že by se naplnění předpokladu úvahy soudu prvního stupně prokázalo, nemohlo by to vést k zamítnutí žaloby. Uplatněný nárok je třeba posoudit podle právní úpravy vodního zákona účinné od 1. 1. 2014; skutečnost, že k výstavbě jezu došlo pravděpodobně v roce 1830 a že do dnešního dne historicky došlo k několika změnám příslušné právní úpravy (zejm. ve vztahu k zásadě superficies solo cedit ), nepovažoval za významnou. Měl za to, že k posouzení projednávané věci postačí učinit závěr, že popsaný právní vztah nebyl mezi aktuálními vlastníky vypořádán v rozhodné době mezi 1. 1. 2014 a 31. 12. 2018, do kdy bylo možno (bez rizika úspěšně vznesené námitky promlčení) nárok u soudu uplatnit. Historii posuzovaného vztahu měl z hlediska práva na náhradu za omezení vlastnického práva za nevýznamnou; ostatně mezi účastníky jde o vztah současný, kdy žalobce je omezen v možnosti využití pozemku, neboť musí strpět existenci stavby a její užívání současným vlastníkem [žalovaným 1)]. Byl přesvědčen, že „se přiznání náhrady nepříčí principu spravedlnosti a je rovněž spravedlivé, aby náhradu hradil současný vlastník vodního díla.“
S ohledem na uvedené proto odvolací soud uzavřel, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu za omezení jeho vlastnického práva (§59a vodního zákona). Její výši soud určil jako pětinásobek znalecky zjištěné výše ročního obvyklého nájemného navýšeného o daň z přidané hodnoty.
Proti výroku I a III rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí především s právním posouzením otázky jeho pasivní věcné legitimace. Uvádí, že otázka, zda s převodem vlastnického práva k vodnímu dílu, učiněném po 1. 1. 2016, přechází na nabyvatele vlastnického práva k vodnímu dílu i povinnost zaplatit finanční náhradu ve smyslu §59a vodního zákona, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena. Namítá, že uvedená povinnost není s věcí spojena a spolu s převodem vlastnického práva nedochází k jejímu přechodu na nového nabyvatele; nelze ji považovat ani za povinnost přecházející ve smyslu §1106 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Přechod dané povinnosti nestanoví žádný právní předpis a neopodstatňuje jej ani jeho povaha. Má za to, že k zaplacení náhrady nemůže být povinen, neboť v rozhodném období (tj. od 1. 1. 2014 do 1. 1. 2016) nebyl vlastníkem předmětného jezu. Současně za nesprávný považuje i závěr, že pro posouzení nároku žalobce je významný pouze §59a vodního zákona a že není relevantní historický vývoj (okamžik vybudování, platná právní úprava v době vybudování jezu, apod.). V této souvislosti formuluje otázky, zda právo na náhradu dle §59a vodního zákona vzniká i v případě vodních děl vybudovaných před rokem 1950 (resp. u vodních děl vzniklých nejpozději v roce 1830), zda daný nárok vzniká pouze v případech, kdy v rozporu s právními předpisy nebyla náhrada za omezení vlastnického práva poskytnuta v době vzniku vodního díla, a zda jediným kritériem pro určení výše náhrady je znalecký posudek. Uvádí, že tyto otázky nebyly dovolacím soudem vyřešeny, přičemž jejich posouzení odvolacím soudem považuje za chybné. K tomu odkazuje na právní závěry vyplývající z rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (týkající se obdobné věci) a cituje komentářovou literaturu. Upozorňuje, že pro posouzení existence práva na náhradu podle §59a vodního zákona je nutné se zabývat mimo jiné i tím, zda v minulosti nebyla vlastníkovi zatíženého pozemku poskytnuta přiměřená náhrada, případně i právní úpravou účinnou v době vybudování vodního díla. Tento výklad považuje za odpovídající účelu citovaného ustanovení. V tomto směru však v nyní projednávané věci odvolací soud neučinil žádná zjištění, ostatně žalobce ani netvrdil, že by mu v minulosti přiměřená náhrada nebyla poskytnuta. Dále odvolacímu soudu vytýká nedostatky odůvodnění (nepřezkoumatelnost rozsudku). Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, eventuálně aby jej změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje a že žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalobce se v dovolacím vyjádření ztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem. Má za to, že v případě náhrady podle §59a vodního zákona se jedná o náhradu za zákonné věcné břemeno, a proto lze z povahy věci dovodit, že stejně jako ve smyslu §1106 o. z. přechází na nabyvatele oprávnění ze zákonného věcného břemene, tak rovněž přechází i povinnost k náhradě. Za nerozhodné přitom považuje historické aspekty vzniku vodního díla; určující podle něj je skutečnost, že mezi aktuálními vlastníky nebyl daný právní vztah vypořádán v rozhodné době mezi 1. 1. 2014 a 31. 12. 2018. K dovolateli citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zdůrazňuje, že s jeho závěry nesouhlasí a podal proti němu dovolání. Naopak cituje závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích. Za správný považuje i způsob určení výše náhrady, protože má za to, že odvolací soud se všemi rozhodnými kritérii zabýval. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Předmětem řízení před nalézacími soudy byly dva samostatné nároky. S ohledem na to, že dovolání bylo podáno pouze žalovaným 1), a to proti výrokům týkajícím se výlučně jeho práv a povinností, není žalovaná 2) účastníkem dovolacího řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle §59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání.
Podle čl. LIV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen „zákon č. 303/2013 Sb.“), nedojde-li mezi vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle §59a vodního zákona do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.
Citované ustanovení §59a vodního zákona zakládá existenci zákonného věcného břemene a představuje řešení situací existujících z doby před účinností nového vodního zákona (tj. před 1. 1. 2002), kdy vodní dílo je umístěno na cizím pozemku bez řádného právního důvodu. Zákon přitom výslovně v případě takto legalizovaných vodních děl stanoví vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015 (všechna citovaná rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )].
Pro vznik nároku na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva zákonným věcným břemenem v podobě existence a užívání vodního díla podle §59a vodního zákona je přitom významná nejen existence „vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, nebo ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1427/2019), ale je nutné též zohlednit, zda k datu 1. 1. 2014 existovalo, v porovnání s omezením vyplývajícím ze zákonného věcného břemene, obsahově (rozsahem a kvalitou) shodné omezení vlastnického práva vlastníka pozemku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019). Ke vzniku zákonného věcného břemena (při naplnění hypotézy §59a vodního zákona) dochází dnem účinnosti zákona, kterým byla daná právní norma včleněna do právního řádu, tedy k 1. 1. 2014. K tomuto datu vzniká omezení vlastníka pozemku zákonným věcným břemenem (s účinky ex nunc, pro futuro ) a dochází taktéž ke vzniku nároku na náhradu za omezení vlastnického práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1720/2020).
Finanční náhrada za omezení vlastnického práva má povahu peněžité pohledávky; peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým, nikoli právem věcným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 442/2011, včetně tam citovaných závěrů vyplývajících z usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 131/2000). Z uvedeného závěru vyplývá, že nebude-li prokázán převod či přechod dané povinnosti k náhradě za omezení vlastnického práva, tíží tato povinnost toho, kdo byl vlastníkem předmětného vodního díla k 1. 1. 2014.
Ze skutkových zjištění nalézacích soudů vyplývá, že v době vzniku zákonného věcného břemene dle §59a vodního zákona nebyl předmětný jez ve vlastnictví dovolatele. Ten se stal jeho vlastníkem až na základě kupní smlouvy dne 7. 11. 2016. Z žádných skutečností však nevyplývá, že by s převodem vlastnického práva došlo i k převodu (přechodu) povinnosti k náhradě za omezení vlastnického práva ve smyslu §59a vodního zákona; s ohledem na obligační povahu daného nároku je vyloučen postup podle §1106 o. z. Závěr, že na dovolatele byla převedena (resp. přešla) i povinnost k náhradě za omezení vlastnického práva ve smyslu §59a vodního zákona, přitom nelze bez dalšího učinit. Právní posouzení otázky pasivní věcné legitimace dovolatele je proto (zatím) nesprávné.
Ostatně z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu není ani zřejmé, o kterou právní normu je závěr o přechodu (převodu) povinnosti k náhradě podle §59a vodního zákona na dovolatele spolu s převodem vlastnického práva k jezu opřen; odvolací soud v podstatě pouze vyslovil své přesvědčení, že se „přiznání náhrady nepříčí principu spravedlnosti a je rovněž spravedlivé, aby náhradu hradil současný vlastník vodního díla.“ Dovoláním napadené rozhodnutí je proto v této části nepřezkoumatelné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03).
S ohledem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je z uvedeného důvodu nesprávné, nezabýval se dovolací soud – z důvodu procesní ekonomie – zbývajícími dovolacími otázkami. Řešení otázky (ne)správnosti určení výše náhrady, jakož i posouzení toho, zda žalobci náleží náhrada, byl-li předmětný jez byl vybudován před téměř 200 lety, je vzhledem k uvedenému předčasné.
Pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) postrádá i náležité odůvodnění pro aplikaci §59a vodního zákona. Z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, zda se nalézací soudy zabývaly povahou předmětného jezu a jeho možným posouzením jako vodní dílo nacházející se v korytě vodního toku [viz §50 písm. c) vodního zákona]. K tomu Nejvyšší soud upozorňuje, že již v rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, uvedl, že v „případě §50 písm. c) jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 a nacházející se v korytě vodního toku; naproti tomu norma obsažená v §59a své účinky vztahuje obecně na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, a dopadá proto na širší okruh situací (i na vodní díla, která se v korytě vodního toku přímo nenacházejí). Jinými slovy lze říct, že tytéž účinky, které pro všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 nastaly na základě §59a vodního zákona k 1. 1. 2014 (kdy nastala účinnost uvedeného ustanovení), nastaly pro vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 v korytě vodního toku již účinností §50 písm. c) vodního zákona (tj. již k 1. 1. 2002). Je proto nutné uzavřít, že mezi těmito právními normami je dán vztah speciality [§50 psím. c) vodního zákona] a obecnosti (§59a vodního zákona).“
Ze shora uvedeného se podává, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
V dalším řízení bude úkolem odvolacího soudu, aby se náležitě zabýval otázkou existence skutečností zakládajících převod (příp. přechod) povinnosti k náhradě za omezení vlastnického práva na žalovaného 1). Neopomene ani to, zda jsou v projednávané věci dány důvody pro aplikaci §50 písm. c), nebo §59a vodního zákona, případně znovu [s ohledem na skutečnost, že ke vzniku práva na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva dle §50 písm. c) vodního zákona došlo k 1. 1. 2002] posoudí žalovaným 1) vznesenou námitku promlčení daného nároku. Své závěry náležitě odůvodní.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srov. §243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (srov. §243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 2. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu