ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.968.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 968/2021-668
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce H. V. , narozeného XY, státního příslušníka Arménské republiky, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Bagratem Verdiyanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalované A. D. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Stanislavem Beranem, advokátem se sídlem v Praze 10, Novgorodská 948/8, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 190/2017, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021, č. j. 12 Co 234/2020-613, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021, č. j. 12 Co 234/2020-613, se zamítá .
III. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 3. 2020, č. j. 25 C 190/2017
-533, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021, č. j. 12 Co 234/2020-613, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V projednávané věci se žalobce domáhal vypořádání společného jmění manželů účastníků řízení (dále také „SJM“). Protože předmětem dovolání žalobce je již výlučně nárok na vypořádání nájemného a přikázání společné bytové jednotky, a předmětem dovolání žalované nárok na náhradu toho, co ze svého výlučného majetku za trvání manželství vynaložila na společný majetek [tzv. vnos – §742 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen “o. z.”)], dovolací soud se v rekapitulaci omezil pouze na otázky, které mají souvislost s předmětem dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 3. 2020, č. j. 25 C 190/2017-533, vypořádal společné jmění manželů – účastníků řízení – tak, že majetek a dluhy přikázal žalované a současně jí uložil zaplatit žalobci na vypořádání podílů 2 631 990 Kč (výroky I-III); rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výroky IV-VI).
Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků řízení bylo rozvedeno 28. 6. 2017. Za trvání manželství společně koupili bytovou jednotku č. 420/6 v XY, katastrálním území XY, jejíž přikázání do svého výlučného vlastnictví oba žádali. Žalobce nadto vznesl nárok na vypořádání „přírůstků“ společné věci – nájemného ze společné bytové jednotky, kterou žalovaná v říjnu 2016 pronajala svému bratrovi za měsíční nájemné ve výši 2 200 Kč; nájemní smlouvu nadto žalobce považoval za absolutně neplatnou. Žalovaná dále tvrdila, že na rekonstrukci bytové jednotky poskytla částku 353 820 Kč ze svých výlučných prostředků a žádala jejich náhradu ve smyslu §742 odst. 1 písm. c) o. z.
Soud prvního stupně uzavřel, že jsou dány jak skutečnosti svědčící pro přikázání bytové jednotky žalobci, tak pro přikázání bytové jednotky žalované. Po jejich zvážení se přiklonil k přikázání bytové jednotky do výlučného vlastnictví žalované, zejména proto, že má silnější vazby k České republice, v níž se předmětný byt nachází, a lze tedy předpokládat, že bude mít lepší možnost jeho osobního využití. Dále dospěl k závěru, že do vypořádání je třeba zařadit i nároky vůči bratrovi žalované ze smlouvy o nájmu bytu; nicméně nejedná se o nájemné, neboť smlouva o nájmu je absolutně neplatná z důvodu, že za pronajímatele (účastníky řízení) ji podepsala pouze žalovaná. K tomu uvedl, že „z ustáleného výkladu uzavírání a platnosti smluv vyplývá, že aby byla písemná smlouva uzavřena, musí ji strany podepsat, přičemž k platnému uzavření smlouvy dochází okamžikem podpisu posledního z účastníků smlouvy“. Nárok žalobce je proto třeba posoudit jako bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného, které bylo určeno znaleckým posudkem za období od 1. 8. 2017 do 31. 3. 2020 v celkové výši 575.152,- Kč.
Co se týká vnosu žalované, k prokázání svého nároku předložila pouze faktury vystavené na třetí osobu (společnost ASEN, s. r. o.), neprokázala tak, že by šlo o vynaložení jejích výlučných prostředků.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 19. 1. 2021, č. j. 12 Co 234/2020-613, rozsudek soudu prvního stupně změnil co do výše částky, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílů; jinak jej ve výrocích o věci samé potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II-IV).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s právním hodnocením věci. Za správný však nepovažoval závěr, podle kterého je nájemní smlouva absolutně neplatná, neboť nedostatek souhlasu druhého z manželů při hospodaření se společnou věcí by mohl vyvolat pouze relativní neplatnost, u níž však dochází k promlčení nároku, není-li včas uplatněn (jako v této věci). Nadto poukázal na judikaturu dovolacího soudu, podle které nemůže jít o bezdůvodné obohacení v případech, kdy druhý z bývalých manželů ještě před vypořádáním SJM užívá bez souhlasu společnou věc a bere z ní užitky.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají oba účastníci řízení (dovolatelé) dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; žalobce navíc tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Jako dovolací důvod uplatňují nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud posoudil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., neboť při vypořádání společného jmění manželů vzniklého za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., a zaniklého za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., soud postupuje podle zákona č. 89/2012 Sb. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, uveřejněný pod číslem 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
K dovolání žalobce:
Žalobce nejprve namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti nájemní smlouvy. Tvrdí, že „dle ustáleného výkladu platnosti smluv platí, že aby byla písemná smlouva uzavřena, musí ji strany podepsat, přičemž k platnému uzavření smlouvy dochází okamžikem podpisu posledního z účastníků smlouvy.“ To znamená, že pokud nájemní smlouvu nepodepsal žalobce, jako jeden z účastníků smlouvy, je smlouva absolutně neplatná, a odvolací soud se tak závěrem o platnosti smlouvy odchýlil např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99, či od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 940/2006. Navíc pokud by smlouva byla skutečně neplatná, nemohlo dojít k promlčení nároku, neboť žalobce se o uzavření smlouvy dozvěděl až v lednu 2018.
Nicméně i v případě, že by výše uvedená nájemní smlouva byla platná, je podle dovolatele zřejmé, že nájemné tvoří „přírůstek“ (správně „výnos“, resp. „užitek“
– §491 odst. 2 o. z.) společné věci, a podléhá proto vypořádání. Nevypořádáním výnosů společné věci se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2593/2008; 28 Cdo 2594/2008).
Za nesprávné považuje rovněž posouzení otázky, kterému z účastníků má být přikázána společná bytová jednotka. Napadené rozhodnutí je podle něj jednak diskriminační, neboť jednak rozhodnutí o přikázání věci nelze založit na otázce občanství, jednak nezohledňuje zásadní skutečnost, že „žalovaná v rámci řízení soudu lhala, což je procesní postup, který nejenže nepožívá ochrany, nýbrž musí být zároveň hodnocen jako přitěžující okolnost při rozhodování o otázkách, jež se soudu můžou jevit jako sporné“. K tomu výslovně formuluje dvě právní otázky, které podle jeho mínění nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, a to zda jsou obstrukční chování účastníka a prokázaná lež skutečnostmi, které je soud povinen zohledňovat při rozhodování o vypořádání SJM.
Konečně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního a druhého stupně. Navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila se závěry odvolacího soudu, jde-li o otázku platnosti nájemní smlouvy a nároků z ní; pokud jde o otázku přikázání bytové jednotky, uvedla, že žalobce nenamítá nesprávné právní posouzení věci, nýbrž nepřípustně polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1 a §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné. Otázku vypořádání výnosů společné věci vzniklých po zániku SJM odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které se právní režim společné věci po zániku SJM do jejího vypořádání řídí pravidly společného jmění také v režimu zákona č. 89/2012 Sb.
Z rozhodnutí, na která dovolatel odkazuje, ani z žádných jiných rozhodnutí dovolacího soudu nevyplývá, že by platnost smlouvy byla podmíněna vlastnoručními podpisy všech nositelů hmotného práva, kterého se právní jednání týká – takový názor by zcela opomíjel institut zastoupení. To, že nájemní smlouvu vlastnoručně nepodepsali oba vlastníci bytové jednotky označení ve smlouvě, tak samo o sobě nic nevypovídá o platnosti smlouvy. Z předloženého vyhotovení nájemní smlouvy je navíc patrné, že smlouvu má podepsat jeden ze spoluvlastníků bytové jednotky, a to „za pronajímatele“. Pokud tedy odvolací soud neshledal nájemní smlouvu jen z tohoto důvodu absolutně neplatnou, neodchýlil se tím od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2593/2008, 28 Cdo 2594/2008, ani od jiného rozhodnutí dovolacího soudu. Dovolatel přitom netvrdí, že by měl důvod absolutní neplatnosti nájemní smlouvy spočívat v jiné skutečnosti a nevymezuje v tomto směru ani žádnou další otázku přípustnosti dovolání.
K možné relativní neplatnosti nájemní smlouvy pak odvolací soud uzavřel, že právo dovolatele namítnout relativní neplatnost bylo promlčeno. Pokud dovolatel namítá, že o uzavření nájemní smlouvy se dozvěděl až v lednu 2018 (a jeho nárok tak nemůže být promlčen), zpochybňuje tím skutková zjištění odvolacího soudu, protože taková skutečnost nebyla v řízení zjištěna. Od 1. 1. 2013 přitom nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky, zda je soud povinen zohledňovat při rozhodování o vypořádání SJM obstrukční chování účastníka a jeho „prokázanou lež“. Na těchto otázkách totiž napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí; nalézací soudy neshledaly chování žalované obstrukčním, ani prokazatelně lživým. Uvedl-li odvolací soud, že tvrzení ohledně majetkových poměrů rodičů žalované považuje za nevěrohodné, neznamená to ještě, že se jedná o prokázanou lež. Je totiž rozdíl mezi pochybností o pravdivosti výpovědi, a vědomostí o tom, že výpověď není záměrně pravdivá. Z kontextu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že nalézací soudy dospěly k závěru, že ve světle ostatních zjištěných skutečností se jeví tvrzení žalované nepravděpodobné (nevěrohodné), aniž by tím však bylo postaveno najisto, že je nutně lživé.
Lze přiměřeně odkázat i na závěr Nejvyššího soudu učiněný v trestním řízení, podle kterého „posouzení svědecké výpovědi … jako nevěrohodné ještě nemusí znamenat, že se zároveň jedná o výpověď nepravdivou, protože nevěrohodnost vyjadřuje jen pochybnosti o pravdivosti takové výpovědi, zatímco nepravdivost znamená jistotu, že tvrzení obsažené ve výpovědi je v rozporu se skutečností.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005, uveřejněné pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní).
Pokud jde dále o tvrzení, že napadené rozhodnutí je diskriminační, neboť rozhodnutí o přikázání věci nelze založit na otázce občanství, dovolatel jednak opomíjí, že rozhodnutí není založeno na otázce občanství (zásadní bylo zjištění, v jaké zemi který z účastníků skutečně žije a nakolik může být sám užívat), a na otázce diskriminace z důvodu občanství proto napadené rozhodnutí nezávisí, jednak zde v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezuje žádnou otázku přípustnosti dovolání. Dovolací soud se proto uvedenou námitkou nezabýval.
Přípustné a zároveň důvodné je však dovolání pro řešení otázky výnosů společné věci.
Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že nájemní smlouvu nelze hodnotit jako absolutně neplatnou, zaměřil se již pouze na otázku bezdůvodného obohacení. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu pak uvedl, že nárok z bezdůvodného obohacení žalobci nemohl vzniknout, neboť před vypořádáním SJM je každý z bývalých manželů oprávněn užívat celou věc. Shrnul, že „skutečnost, zda je nájemní smlouva platná či neplatná ať už absolutně nebo relativně, ať už se jedná o nájemné či bezdůvodné obohacení nejsou z hlediska vypořádání SJM rozhodné“.
Nicméně tvrzení, že se žalobce „domáhal bezdůvodného obohacení s tvrzením, že žalovaná se ponecháním si nájemného od třetí osoby bezdůvodně obohatila“, neodpovídá obsahu spisu. Dovolatel žádal vypořádání finančních prostředků, které obdržela žalovaná jako nájemné ze společné bytové jednotky účastníků řízení. Již před soudem prvního stupně navrhl, aby „soud při určení výše společného jmění manželů a vypořádání podílu z této žaloby vycházel z toho, že žalobce požaduje polovinu nájemného ke dni vydání rozhodnutí, nebude-li prokázán jiný stav. O tuto částku žalobce rozšiřuje žalobu.“ (replika žalobce ze dne 12. 3. 2018, č. l. 30).
K otázce vypořádání výnosů společné věci vzniklých po zániku SJM v řízení o vypořádání SJM se Nejvyšší soud opakovaně vyjadřoval za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (také jen „obč. zák.“). Např. v rozsudku ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5703/2015, uvedl: „Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se občanský zákoník ani jiný zákon nezmiňují o tom, čím se v době mezi zánikem a vypořádáním společného jmění řídí právní vztahy mezi bývalými manžely, týkající se majetku a závazků, které tvořily jeho předmět; uplatní se tak §853 obč. zák., který přikazuje užití těch ustanovení občanského zákoníku, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší, tj. předpisů o společném jmění manželů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2434/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Přírůstky a výnosy z majetku, který byl ve společném jmění manželů v okamžiku jeho zániku, vzniklé v období od zániku společného jmění do jeho vypořádání, již striktně vzato součást společného jmění netvoří, protože po zániku společného jmění nelze nadále jeho masu rozšiřovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2434/2014). Právní režim těchto přírůstků a výnosů se řídí (stejně jako majetek v doposud nevypořádaném společném jmění manželů) podle §853 obč. zák. přiměřeně ustanoveními občanského zákoníku o společném jmění manželů a tyto přírůstky a výnosy lze vypořádat v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů (platí tedy, že při užívání tohoto majetku jednotlivými účastníky či braní plodů a užitků z něho nevzniká mezi nimi závazkový vztah z bezdůvodného obohacení, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4280/2015)“.
Uvedené se uplatní i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1912/2019), neboť uvedené pravidlo je již výslovně zakotvené v §736 větě druhé, podle které dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně.
Přitom platí, že právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je výhradně věcí soudu, a není proto rozhodné, jak tvrzené skutečnosti právně kvalifikuje účastník řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 32 Odo 1616/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3875/2007, a další).
Pokud tedy žalobce tvrdil, že žalovaná uzavřela se svým bratrem smlouvu o nájmu společné bytové jednotky, z níž pobírala nájemné, a zároveň vznesl požadavek na „polovinu nájemného ke dni vydání rozhodnutí“, bylo povinností soudu posoudit takový nárok jako nárok na vypořádání výnosů společné věci ve smyslu výše uvedené judikatury. Jestliže tak odvolací soud neučinil, od rozhodovací praxe dovolacího soudu se odchýlil a jeho rozhodnutí je v této části nesprávné.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř), a dovolacímu soudu proto nezbylo než je zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které je třeba zrušit rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Dovolací soud se nemohl zabývat námitkami proti výrokům o náhradě nákladů řízení, protože dovolání v této části není přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Protože však dovolání je důvodné z výše uvedených důvodů a výrok o náhradě nákladů řízení je výrokem závislým, zrušil dovolací soud celé napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
K dovolání žalované:
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo
-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Dovolání žalované není přípustné.
V dovolání žalovaná především namítá, že společnost ASEN, s. r. o., sice nakupovala materiál, ten ale následně darovala žalované a žalovaná jej poté vynaložila na rekonstrukci společného majetku účastníků – proto šlo o vnos.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení
– třeba konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat požadované náležitosti (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Nevymezení tvrzené přípustnosti má za následek odmítnutí dovolání.
Dovolatelka nevymezuje rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se měl podle jejího názoru odvolací soud odchýlit, a to ani obecným způsobem. Přípustnost dovolání v tomto bodě nevyplývá ani z jeho dalšího obsahu.
V této části je navíc dovolání převážně polemikou se skutkovým zjištěním nalézacích soudů ohledně původu finančních prostředků a věcí investovaných do rekonstrukce bytové jednotky účastníků řízení. Nicméně dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Dovolatelka dále namítá, že i pokud by nešlo o vnos, měl soud zahrnout částku 353 820 Kč do vypořádání jako společný závazek manželů. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které předmět řízení o vypořádání SJM tvoří majetek (a dluhy), který účastníci učiní předmětem vypořádání ve tříleté lhůtě od zániku společného jmění (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, a další); od této judikatury se měl odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlit. Návrhem na vypořádání společného dluhu se odvolací soud navíc vůbec nezabýval.
V řízení o vypořádání SJM lze skutečně vypořádat pouze to, co bylo procesně relevantním způsobem předmětem vypořádání učiněno ve tříleté lhůtě od zániku společného jmění (srovnej také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007); po uplynutí této lhůty nastává nevyvratitelná domněnka vypořádání a soud již nemůže společné jmění vypořádat (§741 o. z.).
S tím však není napadené rozhodnutí v rozporu, neboť vůbec nezávisí na řešení otázky, byl-li společný závazek navržen k vypořádání ve tříleté zákonné lhůtě od zániku SJM (to odvolací soud nezpochybnil); odvolací soud nevypořádal společný závazek vůči společnosti ASEN, s. r. o., proto, že jej dovolatelka navrhla k vypořádání až v průběhu odvolacího řízení. V odvolacím řízení pak mohou účastníci tvrdit nové skutečnosti jen za podmínek §205a o. s. ř., přičemž naplnění těchto podmínek dovolatelka netvrdí.
Namítá-li dále dovolatelka, že se odvolací soud návrhem na vypořádání společného závazku účastníků řízení vůbec nezabýval, nevymezuje žádnou otázku přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.; v takovém případě jde o tvrzenou vadu řízení, k níž však soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud zamítl rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Předložením ručitelského prohlášení právního zástupce žalobce totiž odpadla důvodnost obavy žalované, že by se v případě poskytnutí plnění žalobci a následného zrušení napadeného rozhodnutí nemusela domoci zaplacené částky.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu