ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1245.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1245/2021-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně ŠKO-ENERGO, s. r. o. , se sídlem v Mladé Boleslavi, Třída Václava Klementa 869, identifikační číslo osoby 61675938, zastoupené Mgr. Petrem Fojtkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s. , se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o zaplacení částky 76 972 763,07 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 66/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2020, č. j. 17 Co 9/2020-357, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 45 799 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
V řízení se žalobkyně domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že v období od 1. 1. 2013 do 31. 7. 2013 jako provozovatelka zdrojů na kombinovanou výrobu elektřiny a tepelné energie (dále jen „výrobce elektřiny“), které v rozhodném období byly připojeny k distribuční soustavě provozované žalovanou na základě smlouvy o připojení, uvedenou částku zaplatila žalované (provozovatelce distribuční soustavy) na základě vystavených faktur za dopravu elektřiny v položce „cena na podporu výkupu z el. oze“. Žalobkyně tvrdila, že tuto částku představující platbu na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů energie jako složku za přenos (distribuci) elektřiny žalovaná účtovala neoprávněně, neboť se žalobkyní neměla uzavřenu smlouvu o distribuci elektřiny a tuto platbu žalovaná ve vyúčtování vztahovala k elektřině, která nebyla předmětem distribuce (dopravy) žalované, neboť se jednalo o tzv. lokální spotřebu výrobce.
Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 16. 5. 2019, č. j. 15 C 66/2016-324, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 29. 4. 2020, č. j. 15 C 66/2016-352, zastavil řízení (výrok I), rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Energetickému regulačnímu úřadu (výrok II), že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a že se žalobkyni vrací soudní poplatek (výrok IV).
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu ve znění doplňujícího usnesení (první výrok) a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované (druhý výrok).
Proti výroku I usnesení odvolacího soudu (podle obsahu dovolání toliko proti té jeho části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení a postoupení věci Energetickému regulačnímu úřadu) podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, a to „otázky pravomoci soudu rozhodnout o předmětu sporu“ (první otázka), při jejímž řešení se podle ní odvolací soud odchýlil od jí citovaných usnesení Nejvyššího soudu. Přípustnost dovolání shledávala též v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a to „který orgán má pravomoc rozhodnout o nároku výrobce elektřiny vůči provozovateli regionální distribuční soustavy na vydání bezdůvodného obohacení založeného poskytnutým plněním výrobce elektřiny, o kterém ale nebylo ujednáno ve smlouvě mezi nimi uzavřené a ohledně kterého tak provozovatel regionální distribuční soustavy neměl sjednáno právo je výrobci účtovat“ (druhá otázka). Namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhovala zrušení napadeného rozhodnutí včetně usnesení soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považovala dovolání za nepřípustné, případně nedůvodné a navrhla jej odmítnout, resp. zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným pro řešení otázky „pravomoci soudu rozhodnout o předmětu sporu“, neboť odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vycházející ze závěrů usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“), ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 45/2017-14, pokud uzavřel, že v souzené věci není dána pravomoc soudu, nýbrž Energetického regulačního úřadu, neboť dovodil, že předmětem sporu je otázka, zda šlo o splnění peněžité povinnosti uložené zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o POZE“), případně povinnosti sjednané na jeho základě ve smyslu §52 odst. 2 zákona o POZE (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4291/2017, ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2177/2018, ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2249/2019, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1130/2019, ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3505/2019, a ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1074/2020, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Na uvedeném závěru ničeho nemění ani žalobkyní namítaná skutková odlišnost souzené věci od jí citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a od zmíněného usnesení zvláštního senátu spočívající v tom, že žalobkyně v souzené věci neměla se žalovanou uzavřenou smlouvu o distribuci elektřiny, nýbrž „pouze“ smlouvu o připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě provozované žalovanou. Podstatné je, že i v souzené věci jde o spor, pro nějž je rozhodující vyřešení právní otázky, zda placení určitých částek bylo či nebylo v souladu s příslušným ustanovení zákona o POZE (žalobkyně v žalobě namítala, že takovou platbu na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů energie jí žalovaná podle zákona o POZE účtovat nemohla). Tuto skutečnost obdobně zmiňuje i zvláštní senát v dalších rozhodnutích navazujících na usnesení sp. zn. Konf 45/2017 (srov. usnesení ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. Konf 9/2019, ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. Konf 19/2019, ze dne 27. 2. 2020 sp. zn. Konf 20/2019, a ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. Konf 18/2019), jež jsou také podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazná pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, jakož i pro všechny orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a soudy. Jsou tedy závazná i pro dovolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2431/2011). Ostatně závěr o pravomoci Energetického regulačního úřadu pro řešení sporu o vydání bezdůvodného obohacení, jehož samotným základem je (spornost) splnění peněžité povinnosti uložené zákonem o POZE či sjednané na jeho základě ve smyslu §52 odst. 2 zákona o POZE, potvrdil Nejvyšší soud i v případě, v němž se jiný výrobce elektřiny domáhal vrácení bezdůvodného obohacení spočívajícího v částce, kterou zaplatil jako složku ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny provozovatelce distribuční soustavy, s níž měl uzavřenou smlouvu o připojení k distribuční soustavě, a to ve vztahu k elektřině, kterou sám vyrobil a spotřeboval, tedy v případě skutkově zcela obdobném zde souzené věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3334/2020).
Námitka žalobkyně, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 1532/2005, ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 205/2011, a ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3295/2014, je zcela nepřípadná, neboť v uvedených usneseních dovolací soud neposuzoval otázku, zda je dána pravomoc soudu či Energetického regulačního úřadu, nezabýval se tedy aplikací §52 odst. 2 zákona o POZE (posuzoval otázku, zda je dána pravomoc soudu či Českého telekomunikačního úřadu podle zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, tedy podle zcela jiného právního předpisu).
Spatřuje-li žalobkyně přípustnost dovolání též pro řešení druhé otázky, kterou považuje za doposud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, patrně přehlíží, že takto formulovaná otázka se ve své podstatě nijak neliší od první obecné otázky „pravomoci soudu rozhodnout o předmětu sporu“, kterou pouze upřesňuje. Taková otázka však – jak bylo výše uvedeno – již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena byla a od tohoto řešení se odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchýlil.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 8. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu