ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1282.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1282/2021-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně JEFR montage, s.r.o. , se sídlem v Uherském Brodě, Zimní 2435, identifikační číslo osoby 02057085, zastoupené JUDr. Rostislavem Silným, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí 205/1, proti žalované EQINILE GROUP s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Na Folimance 2155/15, identifikační číslo osoby 06561853, zastoupené JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, o zaplacení 116.961 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 168/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2021, č. j. 30 Co 391/2020-106, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 7. 2020, č. j. 43 C 168/2019-73, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 7. 2020, č. j. 43 C 168/2019-73, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2021, č. j. 30 Co 391/2020-106, se odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.356,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. 7. 2020, č. j. 43 C 168/2019-73, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 116.961 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným a částku 1.200 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Žalovaná (dále též „dovolatelka“) napadla dovoláním v záhlaví uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu majíc za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“); v konkrétnosti dovolatelka namítá:
- že odvolací soud nerespektoval ustanovení §153 odst. 1 o. s. ř. a nezjistil skutkový stav a nehodnotil důkazy v souladu s §132 o. s. ř., když vyšel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování;
- že se odvolací soud při vyřešení otázky týkající se skutečnosti, zda je pohledávka žalované jistá a určitá a zda prokazování její pohledávky bylo pro dané řízení zatěžující a řízení zdržovalo, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že jej navrhuje odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a dovolání žalované bylo sepsáno advokátem jako zástupcem žalované (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Může-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019). Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Ve vztahu k námitce dovolatelky, že odvolací soud nerespektoval ustanovení §153 odst. 1 o. s. ř. a nezjistil skutkový stav a nehodnotil důkazy v souladu s §132 o. s. ř., když vyšel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dovolatelka přehlíží, že dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek; to znamená, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka však odvolacímu soudu vytýká, že právní posouzení věci založil na nesprávně zjištěném skutkovém stavu, resp. na skutkovém zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Způsob ani výsledek provádění a hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario; srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 154/2019, ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2947/2020, a ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1897/2019). Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze zpochybnit. Dovolací přezkum je v režimu §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen pouze otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že se odvolací soud při vyřešení otázky týkající se skutečnosti, zda je pohledávka žalované jistá a určitá a zda prokazování její pohledávky bylo pro dané řízení zatěžující a řízení zdržovalo, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se výkladu ustanovení §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
Smyslem a účelem vykládaného ustanovení je ochrana věřitele pasivní pohledávky před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. „Nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu vykládaného ustanovení je (zásadně) právě pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky. Aktivně započítávaná pohledávka nebude jistá a určitá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou však nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. Současně dovolací soud poukázal na to, že výklad §1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami. Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, v němž Nejvyšší soud rozvedl závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, a ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020).
Od výše citovaných judikatorních závěrů se přitom odvolací soud neodchýlil, pokud shledal pohledávku uplatněnou žalovanou k započtení jako nejistou a neurčitou, a tudíž nezpůsobilou přivodit zánik žalobou uplatněné pasivní pohledávky v situaci, kdy bylo v průběhu řízení mezi účastníky nesporné, že žalobkyně zapůjčila na základě objednávky žalované nůžkovou plošinu za cenu, která byla také mezi účastníky nesporná, a naopak ve vztahu k aktivně započítávané pohledávce žalované konstatoval, že žalovaná přes řádné procesní poučení nikdy nedoložila původní smlouvu, na základě níž měl M. Š. provádět pro žalobkyni sjednané dílo, ničím neprokázala, o jaké vícepráce a prostoje se mělo jednat, neprokázala odsouhlasení údajných víceprací ze strany žalobkyně ani samotné provedení tvrzených víceprací, výši odměny za jejich provedení, potažmo oprávněnost nároku na takovou odměnu. Odvolací soud též dodal, že žalovaná předložila toliko smlouvu o postoupení pohledávky a zápočet pohledávky, těmito důkazy však existenci své pohledávky prokázat nemohla, a to navíc v situaci, kdy se žalobkyni podařilo sdělením společnosti Ocelové konstrukce s.r.o. vyvrátit argument žalované, že tato společnost měla vícepráce a prostoje původnímu věřiteli odsouhlasit. Současně poukázal na to, že obě pohledávky (aktivní i pasivní) v souzené věci nevycházejí ze stejného právního vztahu.
Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu.
Proti nákladovému výroku napadeného rozsudku však dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka napadla dovoláním i rozsudek soudu prvního stupně. Dovoláním však nelze úspěšně napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně, občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání takového „dovolání“. Funkční nepříslušnost Nejvyššího soudu k projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud proto řízení, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 6. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu