ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1461.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1461/2021-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Hanhart Morkovice s.r.o. , se sídlem v Morkovicích - Slížany, Nádražní 453, identifikační číslo osoby 60755962, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3, proti žalované AECOM CZ s.r.o. , se sídlem v Praze 6, Na Beránce 57/2, identifikační číslo osoby 15890465, zastoupené Mgr. Matějem Váchou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o zaplacení 2.483.924 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 356/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2021, č. j. 15 Co 425/2020-203, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22.457,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 24. 7. 2020, č. j. 30 C 356/2018-159, žalobu o zaplacení částky 2.483.924 Kč zamítl (výrok I.) a nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem ze dne 12. 1. 2021, č. j. 15 Co 425/2020-203, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. o věci samé potvrdil (první výrok), ve výroku II. o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 460.562,30 Kč (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem (třetí výrok).
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) napadla dovoláním v záhlaví uvedený rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích. Přípustnost dovolání podle §237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dovozuje z toho, že dovoláním napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.; konkrétně namítá a/ nesprávné právní posouzení v otázce výkladu obsahu smluvního ujednání, b/ že nebyl proveden řádný výklad obsahu smluvního ujednání (nebyla použita výkladová pravidla) c/ a že odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně z provedených důkazů, aniž by odvolací soud tyto důkazy sám provedl (zopakoval).
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a dovolání žalobkyně bylo sepsáno advokátem jako zástupcem žalobkyně (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Podle §242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k řešení první dvě otázky:
a) Zda lze právní úkon interpretovat soudem v rozporu s jeho jazykovým vyjádřením, a to za situace, kdy nebyla použita výkladová pravidla stanovená v §35 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), respektive v §266 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).
b) Zda v případě, že nebyla použita k výkladu právního úkonu výkladová pravidla stanovena v §35 obč. zák., respektive v §266 obch. zák., lze takový postup soudu označit za nepřezkoumatelný.
V případě obou otázek se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací dovolacího soudu.
V rozsudku ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99 (na nějž dovolatelka odkazuje), Nejvyšší soud vyslovil závěry, že podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým výkladem. Uvedené ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro takový případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě je proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, avšak za podmínky, že tato vůle není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Jsou-li pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu písemné smlouvy natolik jednoznačné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli účastníka smlouvy usuzovat na jiný obsah tohoto právního úkonu, nelze obsah smluvního ujednání vyložit v rozporu s jazykovým projevem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4341/2009).
V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009 (na nějž odkazuje dovolatelka), Nejvyšší soud uvedl, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (dovolací soud v uvedeném rozhodnutí odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněný v Soudní judikatuře seš. 3/1999, pod označením SJ 30/1999, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000).
V rozsudku ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003 (na nějž odkazuje dovolatelka), Nejvyšší soud uvedl, že závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Obchodní zákoník v ustanovení §266 sám stanoví pro výklad právních úkonů výkladová pravidla, kterými doplňuje základní pravidlo uvedené v citovaném ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. Tím je výklad právního úkonu podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Nejdříve tak musí být podle §266 obch. zák. zjištěn úmysl toho, kdo jednal, v souzeném případě tedy smluvních stran. Pokud jej nelze zjistit, či se smluvní strany ve sledovaném úmyslu právním úkonem rozcházejí, pak je nutné vycházet z významu, jaký by běžný podnikatel projevené vůli přikládal a dále pak z toho, jaký význam se přikládá v právním úkonu použitým výrazům podle obchodních zvyklostí. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících) tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští. V tam projednávané věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že namítala-li dovolatelka, že ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě bylo odvolacím soudem vyhodnoceno jako absolutně neplatné, aniž by byl proveden jeho řádný výklad ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a ustanovení §266 obch. zák., pak je tato její námitka důvodná. Odvolací soud pochybil, jestliže zcela pominul uvedená výkladová pravidla. Nezjišťoval totiž, jaká byla vůle smluvních stran, zda a jak dříve v obdobných případech smluvní strany postupovaly, jaká byla mezi nimi zavedená praxe, jak podle uzavřené smlouvy postupovaly, a též nevyhodnotil, proč takový postup povaha věci nepřipouští. Avšak teprve poté, co taková zjištění učiní, může uzavřít, že učiněné závěry nemohou vyústit v jiný závěr než absolutní neplatnost smlouvy, resp. její části týkající se sjednání smluvní pokuty. S odkazem na rozhodovací praxi konstatoval, že judikatura Nejvyššího soudu konstantně vychází z názoru, že závěru soudu o neurčitosti právního úkonu musí předcházet jeho výklad za použití interpretačních pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák., případně (v obchodních věcech) za použití §266 obch. zák.
Lze rovněž odkázat např. na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, a ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, podle nichž ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob.
V nyní projednávané věci Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud postupoval při zjištění obsahu smlouvy (smluvních ujednání) v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl-li k závěru, že žalovaná ke dni 1. 1. 2015 nebyla v prodlení s dokončením a předáním díla a žalobkyni tak nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty. Byť odvolací soud – z čehož dovolatelka dovozuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí - na výkladová pravidla výslovně neodkázal, je jím provedený výklad smlouvy v souladu se zásadami výkladu právních úkonů určenými ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. a formulovanými ve výše citované judikatuře Nejvyššího soudu.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně, aniž by provedl (zopakoval) důkazy, ze kterých tato zjištění dovozuje, vytýká odvolacímu soudu vadu řízení. Námitka, že řízení bylo zatíženo vadami, však není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), nejde-li o procesní otázku, na níž závisí napadené rozhodnutí. K vadám řízení pak lze při dovolacím přezkumu přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což není tento případ (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4433/2014). Lze ovšem dodat, že postup odvolacího soudu je v souladu s dovolatelkou odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, neboť odvolací soud se neodchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, důkazy nehodnotil jinak, naopak uvedl, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel.
Konečně Nejvyšší soud připomíná, že správnost skutkových zjištění ani způsob a výsledek provádění a hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1371/2017, ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1356/2018, či ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4488/2017).
Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobkyní tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu