ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1507.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 1507/2020-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce M. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Machurkem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, za účasti Generali České pojišťovny, a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o určení neplatnosti smlouvy a o zaplacení 40 083 Kč s příslušenstvím (o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 146/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 29 Co 73/2019-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit účastnici Generali České Pojišťovně, a. s. na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 11. 2018, č. j. 27 C 146/2018-36, zamítl žalobu na určení, že pojistná smlouva č. 6942982428 uzavřená mezi žalobcem a žalovanou dne 16. 3. 2006 je neplatná (výrok I), zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 40 083 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok II), zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dlužnou částku plnění v souvislosti se zánikem pojistné smlouvy spolu se zákonným úrokem z prodlení (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Doplňujícím usnesením ze dne 30. 4. 2019, č. j. 27 C 146/2018-77, soud prvního stupně zastavil řízení o žalobě proti výroku I. nálezu finančního arbitra ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách (výrok I), uvedl, že žalobce je oprávněn podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce zamítl návrh žalobce na přerušení odvolacího řízení (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III (druhý výrok), změnil výši přiznané náhrady nákladů řízení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil i ve výroku IV (třetí výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti jeho druhému, třetímu a čtvrtému výroku, podal žalobce včasné dovolání, v němž co do přípustnosti uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny, a otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Účastnice se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s odůvodněním napadeného rozhodnutí, nesouhlasila s dovolací argumentací žalobce a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“)]. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Těmto požadavkům žalobce v projednávané věci nedostál, avizoval-li v úvodu dovolání dva ze čtyř zákonem stanovených předpokladů přípustnosti, aniž by současně vymezil konkrétní otázky a u nich vždy jeden z předpokladů přípustnosti dovolání, tj. aniž by uvedl, který z jím zmíněných dvou předpokladů přípustnosti dovolání (jež vedle sebe současně nemohou obstát) je podle něj splněn ve vztahu ke každé konkrétně vymezené otázce. Ani z dalšího obsahu dovolání přitom není patrná žádná z otázek hmotného nebo procesního práva, kterou by žalobce považoval za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soud. Lze však dovodit otázky, jejichž řešení soudy nižších stupňů má žalobce za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (resp. Ústavního soudu).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky žalobce týkající se řešení otázky platnosti předmětné pojistné smlouvy, při nichž odkazoval na odklon rozhodnutí soudu prvního stupně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1566/2017. Dovolacímu přezkumu podléhají podle §237 o. s. ř. pouze otázky, na jejichž řešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv otázky řešené soudem prvního stupně, neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že žalobcem uplatněný nárok byl promlčen, přičemž platností pojistné smlouvy uzavřené mezi ním a účastnicí se nezabýval. Na řešení této otázky tudíž napadené rozhodnutí nezáviselo. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Spatřoval-li dále žalobce přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které „pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby není rozhodující, jestli se o skutečnosti zakládající vznik práva na náhradu škody, resp. bezdůvodné obohacení nedozvěděl vlastním zaviněním, ani jestli se o ní dozvědět při vynaložení potřebné péče mohl nebo měl“, pak ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou žalobce poukazoval (byť žalobce v dovolání výslovně neoznačil spisovou značku žádného rozhodnutí dovolacího soudu, je z citovaného vyjádření zřejmé, na jakou judikaturu odkazuje – srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14), pokud za počátek běhu promlčecí doby tvrzeného práva na náhradu škody i tvrzeného práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (podle §106 odst. 1 či §107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 – dále jen „obč. zák.“) považoval den 1. 8. 2011, kdy se žalobce v souvislosti s ukončením předmětné pojistné smlouvy a s uzavřením nové pojistné smlouvy dozvěděl, že na novou smlouvu byla převedena pojistná rezerva z původní smlouvy pouze ve výši 78 000 Kč, byť věděl, že na původní pojistnou smlouvu zaplatil pojistné vyšší v částce 117 136 Kč. Odvolací soud tedy vycházel ze závěru o skutečné vědomosti žalobce o vzniku jím tvrzené škody či bezdůvodného obohacení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1657/2012, nebo ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009). Pouze pro úplnost lze dodat, že se žalobce mýlil, měl-li v dovolání za to, že tyto závěry učinil odvolací soud pouze ve vztahu k počátku promlčecí doby práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, a nikoliv též k počátku promlčecí doby práva na náhradu škody (srov. body29, 30 a 31 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Pokud žalobce v této souvislosti též namítal, že na základě uvedených skutečností se o výši škody či bezdůvodného obohacení nedozvěděl, jde ve skutečnosti o námitku nesprávnosti skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení takto zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že se odvolací soud přednostně zabýval otázkou promlčení práva, čímž se měl podle žalobce odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované usnesením ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 896/2006, neboť postup odvolacího soudu byl zcela v souladu s tímto rozhodnutím i s další judikaturou dovolacího soudu. V soudní praxi dlouhodobě platí, že dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě zamítne, aniž by zkoumal, zda žalobou uplatněné právo existuje či nikoliv (srov. například stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 29/1983, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 862/2006 , ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 26 Cdo 5035/2008 , a ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4013/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2268/2004, ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1750/2006 , a ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 460/2012 ). Pokud se odvolací soud v projednávané věci nezabýval existencí žalobou uplatňovaných práv, jelikož již na základě tvrzení žalobce o existenci takových práv dospěl k závěru o jejich promlčení, resp. pokud aproboval totožný postup finančního arbitra, postupoval v souladu se zásadou hospodárnosti řízení (ta zjevně platí i pro finančního arbitra při realizaci jeho pravomoci rozhodovat soukromoprávní spory v oblasti životního pojištění), neboť i případné prokázání tvrzení žalobce o existenci práv nemohlo znamenat jiné rozhodnutí ve věci. Nepřiléhavý je rovněž žalobcův odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2207/14 (žalobcem v dovolání nesprávně označené jako nález), vycházející ze zcela odlišné procesní situace, v níž bylo zjištěno, že žalobou uplatněný nárok neexistoval, a proto již bylo nadbytečné zabývat se otázkou jeho případného promlčení. Ze žalobcem citovaných závěrů tohoto usnesení nevyplývá povinnost soudů vždy před zkoumáním otázky promlčení nejprve posuzovat existenci žalobou uplatněného nároku.
Namítal-li žalobce s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2989/16, nesprávné právní posouzení věci, pokud odvolací soud při výkladu ustanovení §8 zákona č. 37/2004, o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění účinném do 31. 12. 2013, nezvolil výklad pro spotřebitele nejpříznivější, není ani tato jeho argumentace způsobilá založit přípustnost dovolání. Citovaný nález Ústavního soudu se vztahoval na situaci, kdy panují pochybnosti o výkladu zákona. Výklad ustanovení §8 zákona o pojistné smlouvě a pojmu „právo na plnění z pojištění“ v něm uvedeného, jenž byl použit již v předchozí právní úpravě (srov. §104 obč. zák.), však žádné pochybnosti nečiní. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, uveřejněném pod číslem 93/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve vztahu k výkladu §104 obč. zák. uzavřel, že „právem na plnění z pojištění“ se rozumí konkrétní právo na plnění z určité pojistné události, které se marným uplynutím promlčecí doby promlčí, přičemž dodal, že ze stejného principu promlčení „práv na plnění z pojištění“ vychází i právní úprava pojistné smlouvy podle zákona č. 37/2004 Sb. o pojistné smlouvě. Pro úplnost je třeba dodat, že žalobcův odkaz na ustanovení §4 odst. 1 písm. l) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, takovou pochybnost zjevně zakládat nemohl již jen proto, že se týkal právní úpravy účinné později, navíc toto ustanovení se zjevně netýkalo výkladu §8 zákona o pojistné smlouvě a otázky promlčení nároků, ale vymezení „příjmu z pojištění osob“ pro účely daňové.
Žalobce dále zpochybňoval závěr odvolacího soudu, že námitka promlčení vznesená účastnicí nebyla v rozporu s dobrými mravy, a odkazoval při tom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, a na nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2700/15.
Nejvyšší soud již v minulosti vysvětlil, že ustanovení §3 odst. 1 zákona obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 a ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu; řešení takové otázky nelze zobecnit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, nebo ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Při posouzení, zda výkon práv odporuje dobrým mravům, přitom dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013, či žalobcem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je však třeba primárně dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, a ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. žalobcem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, a ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 819/2009).
V poměrech nyní řešené věci dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého ze skutkových okolností případu nelze dovodit, že by účastnice či jakákoliv jiná osoba měla vliv na marné uplynutí promlčecí doby, tj. že by účastnice jakkoliv bránila žalobci uplatnit předmětné nároky před jejich promlčením či zneužila tohoto práva na úkor žalobce. V uvedených skutkových okolnostech nelze spatřovat ani žalobcem tvrzenou absenci dobré víry účastnice, neboť žalobcem uplatněné nároky měly vzniknout v souvislosti s uzavřením pojistné smlouvy, která byla ukončena výpovědí ze strany žalobce již v roce 2011, kdy se žalobce též dozvěděl o skutečnostech, jež takové nároky měly zakládat, přičemž případnou neplatnost již ukončené pojistné smlouvy a případné nároky na náhradu škody či na vydání bezdůvodného obohacení začal žalobce vůči účastnici uplatňovat a řešit až v roce 2016, kdy podal návrh k finančnímu arbitrovi (do uvedené doby účastnice o tomto nebyla informována). Nešlo tedy o situaci, kterou prezentoval žalobce v dovolání, kdy by z důvodu dlouhodobého trvání pojistné smlouvy a časové asymetrie nebylo možno očekávat, že by se spotřebitel domáhal vrácení zaplaceného pojistného před uplynutím promlčecí doby. V nyní řešené věci žalobci tato okolnost nebránila v tom, aby po ukončení pojistné smlouvy (kdy počala běžet subjektivní promlčecí doba) své případné nároky z ní vyplývající u účastnice uplatnil v promlčecí době.
Tvrdí-li žalobce, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s jeho argumentací ohledně existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti pojistné smlouvy (v souvislosti s tvrzením žalobce o neplatnosti navazující nové pojistné smlouvy), že své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, čímž podle něj porušil právo na spravedlivý proces, ve skutečnosti tím uplatňuje námitku vad řízení. K případné existenci vad řízení by však mohl dovolací soud přihlédnout (§242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno. Žalobce ve svých tvrzeních o vadách neformuluje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené ustanovením §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soudy nižších stupňů procesního pochybení dopustily (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Pro úplnost však lze uvést, že odvolací soud nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ani Ústavního soudu a právo žalobce na spravedlivý proces neporušil, pokud závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení učinil na základě vlastní ucelené argumentace odpovídající závěrům ustálené judikatury Nejvyššího soudu poukazující na preventivní charakter určovací žaloby a na její účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva (nikoliv již poté, co právo bylo podle tvrzení účastníka porušeno a lze se domáhat plnění, jak tomu bylo v této věci). V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V této věci obsah odůvodnění zjevně žalobci nebránil v uplatnění rozsáhlé dovolací argumentace zpochybňující právní závěry odvolacího soudu. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Ostatně není zřejmé, jak by mohl v dovolání tvrzený závěr o neplatnosti nově uzavírané pojistné smlouvy ovlivnit existenci původní smlouvy, kterou žalobce podle vlastních tvrzení ukončil z důvodu její nevýhodnosti, a nikoliv z důvodů závislých na platnosti nové pojistné smlouvy (žalobce tvrdí, že by novou smlouvu neuzavřel, pokud by původní smlouva nebyla ukončena, a nikoliv, že by původní smlouvu neukončil, pokud by nová smlouva nebyla platně uzavřena).
Za situace, kdy se žalobci dovoláním nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o promlčení jím uplatňovaných nároků z důvodu uplynutí běhu subjektivní promlčecí doby, jsou bezpředmětné též jeho námitky o existenci vady řízení (a porušení práva na spravedlivý proces), jež měla spočívat v tom, že se odvolací soud výslovně nevypořádal s jeho argumentací o úmyslném způsobení vzniku škody či bezdůvodného obohacení, která podle něj mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ohledně uplynutí objektivní promlčecí doby.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve třetím a čtvrtém výroku, jimiž bylo rozhodováno o nákladech řízení. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení však není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 9. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu