ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1530.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1530/2021-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Leasing České spořitelny, a.s. (dříve „s Autoleasing, a.s.“), se sídlem Budějovická 1912/64b, 140 00 Praha 4, IČO 27089444, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, proti žalovanému D. H. , nar. XY, bytem XY, IČO XY zastoupenému Mgr. Hanou Berkovou, advokátkou se sídlem Vinohradská 2828/151, 130 00 Praha 3, o zaplacení 726 720 Kč s příslušenstvím a 1 200 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 258/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, č. j. 21 Co 373/2020-129, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 939 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 2. 2021, č. j. 21 Co 373/2020-129, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 11. 2019, č. j. 9 C 258/2018-61, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 726 720 Kč, smluvní úrok z prodlení 0,1% denně z částky 726 720 Kč od 7. 11. 2017 do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 140 582,60 Kč; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z nesporného tvrzení obou účastníků, že žalovaný se žalobkyní uzavřel dne 7. 4. 2016 úvěrovou smlouvu, a ze zjištění, že tuto smlouvu žalovaný vlastnoručně podepsal jako osoba samostatně výdělečně činná s uvedením svého identifikačního čísla. Žalovaný zároveň převzal splátkový kalendář úvěrových splátek a stejným způsobem, jako úvěrovou smlouvu, podepsal i předávací protokol o převzetí předmětu koupě, kterým byl osobní automobil XY. S přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaný postupoval se žalobkyní obdobně při žádosti o úvěr na dopravní techniku, neměl odvolací soudu pochyb o tom, že žalovaný vystupoval ve smluvním vztahu se žalobkyní jako samostatně podnikající fyzická osoba. Na tom nemění nic skutečnost, že žalovaný podle jeho tvrzení uzavřel úvěrovou smlouvu pro svého přítele V. S., který měl problém sám získat úvěr na koupi automobilu a který následně z úvěru poskytnuté finanční prostředky a ani automobil nevrátil; uvedená osoba nebyla ve smluvním vztahu s žalobkyní. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný neuzavíral úvěrovou smlouvu jako spotřebitel, jestliže žalovaný měl v živnostenském oprávnění uveden předmět podnikání – silniční osobní motorová doprava, neuzavíral úvěrovou smlouvu mimo rámec své podnikatelské činnosti a ve vztahu k žalobkyni vystupoval jako podnikatel. Za nerozhodnou považoval odvolací soud námitku žalovaného, že byl oklamán svým přítelem a že úvěrovou smlouvu neuzavíral s vážnou a skutečnou vůlí, protože nebyl příjemcem úvěru ani osobního automobilu. Odvolací soud proto potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, neboť je povinností úvěrovaného (žalovaného) vrátit poskytnuté peněžní prostředky (§2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku - dále jen „o. z.“) a též náklady spojené s uplatněním pohledávky podle §3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a zároveň závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny. Žalovaný předestřel nejprve otázku, zda je úvěrová smlouva, která není ze strany dlužníka uzavírána se skutečnou a vážnou vůlí, platným právním jednáním. Žalovaný má za to, že taková smlouva není platná, jelikož se jedná se o simulované, zdánlivé právní jednání. V této souvislosti namítá i nesprávný postup soudů, které nevyhověly jeho návrhu na výslech svědka V. S., čímž mu soudy znemožnily prokázat tvrzení, že nebyl příjemcem úvěru, resp. neměl v úmyslu jej přijmout a nedisponoval ani vozidlem, na jehož koupi byl úvěr poskytnut. Žalovaný dále namítá, že soudy pochybily, jestliže dovodily, že žalovaný nevystupoval ve smluvních vztahu s žalobkyní jako spotřebitel, a to s odůvodněním, že při podpisu předmětné úvěrové smlouvy žalovaný uvedl, že je osobou samostatně výdělečně činnou. Podle žalovaného taková skutečnost pro vyloučení ochrany spotřebitele sama o sobě v žádném případě nestačí a je tedy otázkou, zda může být žalovaný apriori vyloučen z právní ochrany poskytované spotřebitelům, pokud do úvěrové smlouvy uvedl svou identifikaci coby podnikatele, když ale tato smlouva nijak reálně nesouvisela s jeho podnikatelskou činností. Zdůraznil, že v úvěrovém vztahu vystupoval nepochybně jako spotřebitel. Podle judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) měla žalobkyně povinnost náležitě prověřit úvěruschopnost žalovaného, což však neučinila, proto není úvěrová smlouva ani z tohoto důvodu podle žalovaného platná. Dovolatel s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a též rozsudek soudu prvního stupně.
K dovolání žalovaného podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání, neboť žalovaný podle jejího názoru nepředložil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaným formulovaná otázka, jako otázka v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešená, zda je úvěrová smlouva, která není ze strany dlužníka uzavírána se skutečnou a vážnou vůlí platným právním jednáním, již však byla dovolacím soudem vyřešena a odvolací soud rozhodl zcela v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který v rozsudku ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, dospěl k závěru, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl, nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, přičemž podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.). Podle žalobkyně lze uvedený závěr judikatury Nejvyššího soudu analogicky použít i pro posouzení platnosti úvěrové smlouvy uzavřené za účinnosti nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). Obdobně lze použít podle žalobkyně i shodný závěr Nejvyššího soudu přijatý k otázce platnosti úvěrové smlouvy vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1541/2007, nebo v rozsudku velkého senátu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný opakovaně potvrdil, že měl vážnou vůli smlouvu o úvěru uzavřít, avšak pokud od počátku neměl v úmyslu využívat plnění poskytnuté na základě úvěrové smlouvy a plnit své povinnosti z této smlouvy plynoucí, pak zcela evidentně před žalobkyní určitou vůli předstíral, což s sebou bez dalšího nenese důsledek neplatnosti úvěrové smlouvy, jak vyplývá z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu. K dovolatelem vznesené otázce, zda může být žalovaný apriori vyloučen z právní ochrany poskytované spotřebitelům, pokud do úvěrové smlouvy uvedl svou identifikaci coby podnikatele, žalovaná uvedla, že žalovaný při uzavření předmětné úvěrové smlouvy vystupoval jako samostatně podnikající fyzická osoba, smlouvu vlastnoručně podepsal jako osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ) s uvedením svého identifikačního čísla. Nejvyšší soud přitom již dříve ve své rozhodovací praxi uvedl, že je třeba přihlížet ke všem okolnostem panujícím při vzniku závazkového vztahu, například k označení stran ve smlouvě (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020,
sp. zn. 33 Cdo 1566/2020). Žalobkyně poukázala na to, že otázky ochrany spotřebitele s ohledem na cíl ochrany spotřebitelů stanovený unijním právem, který spočívá v obnovení rovnosti smluvních stran ve smlouvách uzavřených mezi spotřebitelem a podnikatelem, byly již řešeny v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012 a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5942/2017, v nichž bylo konstatováno, že nelze použití ustanovení o ochraně spotřebitele rozšiřovat na osoby, vůči nimž není tato ochrana odůvodněná. K námitkám dovolatele o neprovedení navrženého důkazu výslechem svědka, žalobkyně uvedla, že soud považoval provedení tohoto důkazu za nadbytečné, protože nemohlo změnit skutkový stav ohledně uzavření smlouvy o úvěru mezi žalobkyní a žalovaným, a žalovaný navíc v souvislosti s uplatněnou námitkou ani neuvedl, jaké právní posouzení odvolacího soudu je nesprávné a v čem tato nesprávnost má spočívat.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátkou (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky dovolatelem označené jako otázky dovolacím soudem dosud neřešené, zda je úvěrová smlouva, která není ze strany dlužníka uzavírána se skutečnou a vážnou vůlí, platným právním jednáním. Tato otázka již byla ve skutkově obdobném případě v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a odvolací soud uvedenou otázku řešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2008, a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70/2011). V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud opakovaně dospěl k závěru, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.). Přestože jde o judikaturu vztahující se k již neúčinnému právnímu předpisu, její závěry lze vztáhnout i na právní poměry vzniklé za účinnosti „nového“ občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3/2020, dostupný na www.nsoud.cz .
Dovolání žalovaného není podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení druhé dovolatelem uvedené právní otázky, týkající se ochrany spotřebitele ve smluvním vztahu s podnikatelem, neboť při formulaci otázky (zda může být žalovaný apriori vyloučen z právní ochrany poskytované spotřebitelům, pokud do úvěrové smlouvy uvedl svou identifikaci coby podnikatele, když tato smlouva ale nijak reálně nesouvisela s jeho podnikatelskou činností) žalovaný vychází z jiného skutkového stavu věci, než z jakého vyšel odvolací soud, který s ohledem na prokázané skutečnosti a okolnosti při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy neměl pochyb o tom, že žalovaný vystupoval ve smluvním vztahu se žalobkyní při sjednávání úvěru na koupi osobního automobilu jako podnikatel, jako samostatně podnikající fyzická osoba v oblasti silniční osobní motorové dopravy. Odvolací soud proto nesdílel názor žalovaného, že v úvěrovém vztahu se žalobkyní jednal žalovaný v pozici spotřebitele, opíral-li žalovaný tento svůj názor pouze o tvrzení, že úvěr sjednával pro svého přítele, který však ve smluvním vztahu se žalobkyní nijak nevystupoval. Ze žádného skutkového zjištění soudu nevyplývá, že by žalovaný uzavíral úvěrovou smlouvu s žalobkyní mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání. Nelze proto učinit závěr, že by se odvolací soud odchýlil od dovolatelem poukazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, týkající se povinností žalobkyně, jako podnikatelky, náležitě prověřit úvěruschopnost žalovaného, jakožto spotřebitele. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu nedopadá na soudy řešený žalobkyní uplatněný nárok z úvěrové smlouvy uzavřené mezi podnikateli.
Námitka dovolatele k procesnímu postupu soudu, jíž poukazuje na to, že odvolací soud nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který neprovedl žalovaným navržený důkaz výslechem svědka V. S., není rovněž způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 nebo usnesení ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, či ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2660/2019 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Na místě je třeba poukázat i na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014 nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, či usnesení ze dne 11. 6. 2020. sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz ).
Není-li tedy dovolání žalovaného pro žádnou z předestřených otázek uvedených v dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu