ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1690.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1690/2021-372
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Údržby silnic Karlovarského kraje, a. s. , se sídlem v Otovicích, Na Vlečce 177, identifikační číslo osoby 26402068, zastoupené Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, proti žalované SANCHO PANZA, s. r. o. , se sídlem v Karlových Varech, V Aleji 264/2, identifikační číslo osoby 25207555, zastoupené Mgr. Alešem Váňou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Sluneční 330/7, o zaplacení 326 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 232/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2021, č. j. 64 Co 288/2020-336, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 003 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 12. 8. 2020, č. j. 18 C 232/2017-282, zamítl žalobu o zaplacení částky 326 700 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (první výrok), dále jej ve výroku II změnil co do výše přiznaných nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podala žalobkyně včasné dovolání, v němž namítala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí včetně rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považovala dovolání za nepřípustné a navrhla, aby je dovolací soud odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně spatřovala přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3992/2011, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1056/2004, podle kterých „není-li účastníky v mandátní smlouvě ujednáno jinak, je jedinou podmínkou pro vznik nároku mandatáře jen jím řádně vykonaná činnost“. Podle žalobkyně postupoval odvolací soud v rozporu s touto judikaturou, pokud nezkoumal, jakou činnost žalovaná pro žalobkyni vykonala, neboť rezignoval na to, že žalovaná neunesla důkazní břemeno, co přesně pro žalobkyni v období od 15. 8. 2016 do 27. 10. 2016 na základě smlouvy vykonala (kdy, co a kolik hodin jí to zabralo). Nemohl pak ani posoudit, zda tuto činnost žalovaná vykonala řádně.
Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014; tato rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ). Výše uvedené námitky přípustnost dovolání nemohou založit, neboť žalobkyně nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem zakládá na vlastních skutkových závěrech odlišných od závěrů, z nichž vycházel odvolací soud.
Odvolací soud při posouzení věci vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a měl za prokázané, že podle smlouvy byl předmět plnění žalované rozdělen do tří fází a že první fáze byla řádně splněna, tedy že konkrétní činností vykonanou žalovanou od 1. 8. 2016 do 27. 10. 2016 (k tomu srov. především bod 9 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž je i s odkazem na skutková zjištění soudu prvního stupně podrobně popsán konkrétní rozsah činností žalované v tomto období) bylo dosaženo cíle stanoveného pro první fázi plnění. Oproti přesvědčení žalobkyně tak měl za prokázaný rozsah poradenské činnosti žalované vykonané žalovanou vztahující se k první fázi. Současně vyšel ze zjištění, že odměna nebyla ve smlouvě vyjádřena propočtem odpracovaných hodin, nýbrž částkou odpovídající odměně za poradenskou činnost ve třech fázích prací vyjádřených cílem, ke kterému měly směřovat, a při prokázaném splnění první ze tří fází konkrétní činností žalované, považoval částku odměny uplatněnou v rámci obrany žalovanou (nedosahující ani třetiny celkové sjednané odměny) za přiměřenou. Žalobkyně tak ve skutečnosti prostřednictvím svých námitek nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Dovolací přezkum je však ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a takové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Uplatnila-li žalobkyně jako dovolací důvod též porušení jejích ústavně zaručených práv stanovených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neučinila tak prostřednictvím žádného z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod je uplatnitelná jako dovolací důvod a může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále například usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Žalobkyně přitom řádně nevymezila, v čem konkrétně mělo spočívat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a od jaké judikatury Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu se tímto porušením měl odvolací soud odchýlit. V této části neobsahuje dovolání žalobkyně náležitosti stanovené v §241a odst. 2 o. s. ř. a v důsledku jejich absence nelze posoudit přípustnost dovolání. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu všech jeho výroků, tedy i v druhém a třetím výroku, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Namítala-li žalobkyně též vady řízení, patrně přehlédla, že vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci) a že k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v této věci není naplněno. Tvrzení žalobkyně o procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. 10. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu