ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1781.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1781/2021-267
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně STASPO, spol. s r. o. , se sídlem v Ostravě, Těšínská 114/254, identifikační číslo osoby 41035704, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Křižákem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Purkyňova 787/6, proti žalované Ficarolo, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 29296510, zastoupené Mgr. Janem Konečným, advokátem se sídlem v Brně, Žampachova 1729/12, o zaplacení částky 601.353 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 219/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021, č. j. 72 Co 316/2020-210, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2020, č. j. 30 C 219/2018-174, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 601.353 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.)
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 72 Co 316/2020-210, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a o. s. ř.); v konkrétnosti dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že:
„a) Soudy se nevypořádaly s žalovaným tvrzenými skutečnostmi, zejména ve vztahu k neprokázání významné části dodávek zboží, jak jej tvrdí žalobce;
b) soudy neposkytly stranám stejný procesní prostor a stejná poučení;
c) odvolací soud dospěl k výrazně odlišným skutkovým a na to navázaným právním závěrům, aniž by sám prováděl dokazování;
d) nesprávně, případně nikoliv precizně rozlišovaly mezi překročením zmocnění a jednáním bez zmocnění;
e) nesprávně aplikoval §430 a §431 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen ,o. z.‘), když ze skutkových zjištění vyplynulo, že předmětná kupní smlouva podle všeho byla uzavírána ve prospěch třetí, byť dceřiné společnosti, resp. jde o otázku, zda je uzavření smlouvy na nákup zboží pro dceřinou společnost činností, k níž obvykle dochází v rámci provozu obchodního závodu, což je dle názoru žalovaného otázka dosud v praxi dovolacího soudu neřešená;
f) v případě osob přebírajících plnění údajně za žalovaného pak dle žalovaného nebyl předložen důkaz o tom, že je žalovaný ve smyslu §430 o. z. pověřil jakoukoliv činností při provozu obchodního závodu, přičemž je otázkou, kdo má prokazovat ono pověření a jaké právní jednání je k pověření vyžadováno, což jsou dle žalovaného otázky dosud neřešené;
g) zda je namístě zkoumat zmocnění osoby provádějící platbu z účtu, neboť dle dosavadní judikatury představuje provedení platby právní jednání, přičemž tomuto jednání byl dle napadeného rozsudku přisouzen klíčový význam a zároveň jde dle žalované o otázku dosud v praxi dovolacího soudu neřešenou;
h) výklad projevu vůle, zejména v případě platby převodem z účtu a dodatečného schválení právního jednání vykonaného bez zmocnění.“
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka se též domáhá odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalobkyně se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
První dovolatelkou vymezená skupina dovolacích námitek [shora označeny písm. a) až c)] směřuje k tvrzeným procesním pochybením odvolacího soudu. Tyto námitky však přípustnost dovolání založit nemohou. V těchto bodech dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k posouzení námitky vad řízení, které mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde.
Směřují-li námitky dovolatelky ke zpochybnění závěru soudů nižších stupňů o tom, že žalobkyní bylo poskytnuto plnění dle smlouvy č. 002/16 ze dne 12. 4. 2016, nemohou zakládat přípustnost dovolání, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013).
V druhé části dovolání dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázky hmotného práva. Ani tyto dovolací námitky však přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolatelka zde odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil právní otázku, zda byl pan P. zmocněn k uzavření kupní smlouvy, či překročil zmocnění, či jednal bez zmocnění. Tvrdí-li však dále dovolatelka, že odvolací soud měl vzhledem k zástupčímu oprávnění pana P. aplikovat §440 odst. 1 o. z., pak zjevně přehlíží, že právě dle odkazovaného ustanovení odvolací soud postupoval s tím, že ze strany žalované (dovolatelky) došlo k následnému schválení, a to konkludentním jednáním (tím, že převzala plnění a částečným plněním dluhu ze závazku založeného kupní smlouvou č. 002/16 ze dne 12. 4. 2016). V této otázce nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout, jestliže při aplikaci §440 o. z. odkázal na závěry ohledně dodatečného schválení (ratihabice) zastoupeného, tak jak byly formulovány v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněném pod číslem 37/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (shodně dále viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2114/2019).
Jestliže přitom dovolatelka obecně zpochybňuje závěr o dodatečném schválení právního úkonu, nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolatelka tak pouze obecně odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil obsah právního jednání, kterým k dodatečnému schválení uzavření kupní smlouvy došlo. Samo o sobě toto tvrzení nemůže zakládat přípustnost dovolání. Dovolací soud přitom již např. v usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, či ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, vyložil a odůvodnil závěr, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. Dovolatelka však takovou právní otázku dovolacímu soudu nepředkládá, když pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu.
Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatelka se svými námitkami snaží zpochybnit závěr odvolacího soudu o tom, že převzetí zboží a zaplacení zálohových faktur, na základě kterého odvolací soud dovodil dodatečné schválení jednání žalovanou (dovolatelkou), ve smyslu §430 odst. 1 o. z. dovolatelku zavazovalo. Ani v tomto případě nejde o právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, neboť nejde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, jak dovozuje dovolatelka.
Dle §430 odst. 1 o. z. pověří-li podnikatel někoho při provozu obchodního závodu určitou činností, zastupuje tato osoba podnikatele ve všech jednáních, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněném pod číslem 37/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v §430 o. z. zákonodárce převzal úpravu dříve obsaženou v §15 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), přičemž při výkladu a aplikaci §430 o. z. bude i nadále použitelná dosavadní judikatura vztahující se k §15 obch. zák.
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi k výkladu §15 obch. zák. opakovaně uvádí, že k tomu, aby určitá osoba mohla jednat podle §15 obch. zák. jako zástupce podnikatele, musí být splněny současně dvě podmínky. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Pověřená osoba nemusí být zaměstnancem, ani v jiném obdobném vztahu k podnikateli. Obchodní zákoník blíže nevymezuje, co se rozumí "pověřením". Výslovně nevyžaduje, aby takové pověření bylo určitým způsobem formalizováno. V praxi takové pověření může mít například podobu vymezení pracovní náplně ve vnitřních organizačních předpisech podnikatele, avšak tato skutečnost není podmínkou pro vznik pověření. Pověření může být učiněno neformálně, nemusí vyplývat ani z organizačního členění subjektu a ani z pracovního zařazení. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou byla osoba pověřena, je činností při provozu podniku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 41/2011).
Jestliže tedy odvolací soud rozhodoval na základě zjištění, že za dovolatelku jednala paní N. K., vykonávající pro žalovanou práci účetní, při níž byla oprávněna k dispozici s bankovním účtem a přijetí plateb, odpovídá závěr o tom, že žalovaná (dovolatelka) je zavázána z tohoto právního jednání, shora odkazované rozhodovací praxi a pouhá polemika dovolatelky s tímto závěrem odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, nemůže přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Zastoupení podnikatele dle §430 o. z. (stejně jako v případě §15 obch. zák.) je konstruováno jako zákonné zastoupení, zvláštní plná moc se tedy nevyžaduje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3091/2015, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, a ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 939/2000).
Zpochybňuje-li dále dovolatelka závěr odvolacího soudu o existenci zástupčího oprávnění paní K. v tom smyslu, že posuzované právní jednání neodpovídá rozsahu prokázaného pověření, pak přehlíží závěr odvolacího soudu, že i v tomto případě by šlo o překročení zástupčího oprávnění, o kterém žalobkyně vzhledem k okolnostem případu nemohla vědět (§431 o. z.), a tedy by dále dovolatelku (žalovanou) takové právní jednání zavazovalo. Tento závěr odvolacího soudu dovolatelka dále však nijak nesporuje.
Sám závěr o existenci pověření paní K. k této určité činnosti ze strany H. T., která byla v rozhodné době členem statutárního orgánu dovolatelky, má povahu skutkových zjištění. K tomu dovolací soud pouze v obecné rovině připomíná, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem ke zjištění, že v projednávané věci byly dány důvody pro odmítnutí dovolání, dovolací soud se věcně nezabýval důvody, pro které dovolatelka navrhla odklad vykonatelnosti (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu