ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1923.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 1923/2020-247
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce P. G. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Balciarem, advokátem se sídlem v Praze 7, U studánky 250/3, proti žalovaným 1) T. M. , narozenému XY, bytem XY, a 2) P. M. , narozenému XY, bytem tamtéž, oběma zastoupeným Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, o zaplacení 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 C 247/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 26 Co 232/2019-200, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 26 Co 232/2019-200, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení žalobou podanou dne 27. 7. 2018 domáhal po žalovaných společně a nerozdílně zaplacení částky 600 000 Kč jako dlužných peněžních prostředků poskytnutých žalovaným smlouvou o úvěru ze dne 24. 5. 2012 jeho právní předchůdkyní SMART Financial, s. r. o. Požadoval též zaplacení sjednaného úroku, úroků z prodlení v zákonné výši a smluvní pokuty.
2. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 16 C 247/2018-129, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 600 000 Kč s úrokem ve výši 10 % p. a. z částky 600 000 Kč od 13. 7. 2013 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,5% z částky 600 000 Kč od 11. 9. 2012 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,2 % denně z částky 600 000 Kč od 5. 9. 2012 do 12. 7. 2013 (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že SMART Financial, s. r. o., a žalovaní uzavřeli dne 24. 5. 2012 smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovaným poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 600 000 Kč, který se spolu s úrokem ve výši 10 % jistiny za každý rok a s celkovou úplatou ve výši 300 000 Kč zavázali splácet v dohodnutých 120 měsíčních splátkách po 12 500 Kč. Sjednána byla též smluvní pokuta. Téhož dne uzavřeli účastníci smlouvy o úvěru i rozhodčí smlouvu, v níž se dohodli, že veškeré majetkové spory vyplývající ze smlouvy o úvěru budou rozhodovány v rozhodčím řízení rozhodcem určeným a jmenovaným Rozhodčí a správní společností, a. s., ze seznamu rozhodců, kteří byli v rozhodčí smlouvě vyjmenováni. Z důvodu prodlení žalovaných se splácením úvěru jim SMART Financial, s. r. o., oznámila dopisem ze dne 4. 9. 2012 (doručeným 5. 9. 2012) zesplatnění závazku a požadovala zaplacení dlužné jistiny včetně úroků a úplaty v celkové výši 1 462 500 Kč a úhradu smluvní pokuty. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. 11. 2012 byly pohledávky ze smlouvy o úvěru postoupeny na společnost FINWAY, a. s., která dne 24. 6. 2013 podala návrh na vydání rozhodčího nálezu. Rozhodčím nálezem ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 3426/2013, bylo žalovaným uloženo zaplatit věřiteli společně a nerozdílně částku 1 428 500 Kč s úrokem z prodlení, smluvní pokutu ve výši 1 200 Kč denně za každý započatý den prodlení a náhradu nákladů řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2014, č. j. 14 C 67/2013-153, byla zamítnuta žaloba žalovaných na zrušení rozhodčího nálezu. FINWAY, a. s., podala dne 6. 11. 2015 návrh na nařízení exekuce proti žalovaným podle rozhodčího nálezu. Žalovaní dne 5. 4. 2016 zaslali FINWAY, a. s., dopis (doručený dne 6. 4. 2016), v němž vyjádřili nesouhlas s rozhodčím nálezem, neboť rozhodčí doložka nenaplňuje zákonné předpoklady, a dále uvedli, že si jsou vědomi dlužné částky, kterou si vypůjčili, a že jsou připraveni k jednání o výši a způsobu její úhrady. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 11. 2016 byly pohledávky ze smlouvy o úvěru postoupeny na žalobce. Usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 12. 2017, č. j. 4 EXE 1262/2015-131, byla exekuce zastavena, a to z důvodu netransparentního způsobu určení rozhodce. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, č. j. 30 Co 86/2018-160.
4. Soud prvního stupně posuzoval věc zejména podle §497 a podle dalších ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, též podle příslušných ustanovení zákona 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák“), a podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Dospěl k závěru o důvodnosti nároku žalobce na zaplacení jistiny úvěru ve výši 600 000 Kč, sjednaného úroku a zákonných úroků z prodlení, neboť žalovaní dluh ve výši jistiny, ani skutečnost, že jsou v prodlení s jejím zaplacením, nerozporovali. Soud prvního stupně nepřihlížel k obraně žalovaných týkající se požadovaných úroků vzhledem k žalobcem důvodně vznesené námitce promlčení práva žalovaných uplatnit u věřitele absenci informací vyžadovaných zákonem o spotřebitelském úvěru při uzavírání smlouvy. Důvodnou shledal námitku žalovaných, že smluvní pokuta je neurčitá a její výše rozporná s dobrými mravy.
5. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaných potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Za nedůvodnou považoval námitku žalovaných o nemožnosti požadovat po zesplatnění úvěru smluvené úroky, ale jen zákonný úrok z prodlení. Zesplatnění úvěru podle něj nemělo žádný vliv na povinnost nadále platit smluvený úrok a též úrok z prodlení z dlužné částky, neboť obě příslušenství mohou existovat vedle sebe (úrok představuje úplatu za poskytnuté peněžní prostředky a úrok z prodlení zákonnou sankci za prodlení s vrácením jistiny). Dodal též, že v souladu se smluvním ujednáním byly žalovanými zaplacené částky použity primárně na úhradu úroků (jistina úvěru ve výši 600 000 Kč zůstala neuhrazena). Za stěžejní považoval odvolací soud posouzení námitky promlčení uplatněného nároku vznesené žalovanými v odvolacím řízení a založené na závěrech nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na https://nalus.usoud.cz ). Dovodil, že závěry plynoucí z citovaného nálezu na věc dopadají, neboť exekuční řízení bylo zastaveno z důvodu, že rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, a využil-li věřitel rozhodčí doložky po 11. 5. 2011, kdy se ustálila judikatura ohledně problematiky rozhodčích doložek ve smlouvách o úvěru usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (jde o usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a započal-li rozhodčí a exekuční řízení na základě neplatné rozhodčí doložky a následně uplatnil svůj nárok v soudním řízení, pak se vystavil nebezpečí, že je jeho nárok s ohledem na čtyřletou subjektivní promlčecí lhůtu promlčen, protože promlčecí lhůta se nestaví po dobu rozhodčího řízení zahájeného na základě neplatné rozhodčí doložky a následného vykonávacího řízení. Odvolací soud proto uzavřel, že pokud byl nárok zesplatněn dne 5. 9. 2012 na základě oznámení právní předchůdkyně žalobce s poskytnutou třicetidenní lhůtou na zaplacení pohledávky, došlo k jeho promlčení dne 5. 10. 2016 a námitka promlčení vznesená žalovanými v odvolacím řízení je včasná, řádná a důvodná.
7. Odvolací soud však měl za to, že žalovanými uplatněná námitka promlčení odporuje dobrým mravům vzhledem k individuálním okolnostem tohoto případu. Žalovaní uzavřeli smlouvu o úvěru při vědomí a znalosti všech práv a povinností vyplývajících ze smlouvy – tedy vrátit půjčené peněžní prostředky. Z úvěrové částky 600 000 Kč zaplatili pouze 3 splátky (37 500 Kč), aniž by v průběhu řízení tvrdili závažné okolnosti, pro které by nemohli závazek plnit. Naopak se v řízení hlásili ke své povinnosti zaplatit jistinu ve výši 600 000 Kč, když sporovali pouze výši smluvního úroku a existenci smluvní pokuty, čímž učinili existenci dluhu, jeho výši i svoji povinnost dluh zaplatit zásadně nespornými. Neplnění svých závazků s věřitelem nijak neřešili, vyjma dopisu ze dne 4. 4. 2016 s nekonkrétní výzvou k jednání o úhradě dluhu, přičemž odvolací soud pouhou účast žalovaných v exekučním řízení a v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nepovažoval za aktivitu směřující ke splacení či alespoň snížení výše závazku. Odvolací soud vycházel ze základní zásady fungování ekonomických vztahů ve společnosti, že dluhy se mají platit, že v úvěrových vztazích by věřitel měl v zásadě vždy získat nejméně jistinu úvěru a že ani ochrana spotřebitele jako slabší strany nemůže být ochranou absolutní. Uzavřel proto, že by promlčení nároku vůči věřiteli nebylo spravedlivým řešením věci.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podali žalovaní včasné dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a rovněž na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z důvodu nesprávného právního posouzení věci navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Žalovaní namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a též Ústavního soud při posouzení jimi uplatněné námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy. Poukazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 397/2019, jehož závěry citují (včetně odkazů na další rozhodnutí Nejvyššího soudu) a též na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18. Jsou přesvědčeni, že v případě promlčení pohledávky z úvěrové smlouvy mezi nebankovní úvěrovou společností (podnikatelem profesionálem) a dlužníkem (spotřebitelem) může soud prohlásit vznesení námitky promlčení dlužníkem za rozporné s dobrými mravy pouze ve výjimečných situacích a že za rozporné s dobrými mravy nelze bez dalšího považovat jednání dlužníka, který nesplácí závazky z důvodu vlastní předluženosti, ani pasivitu dlužníka při řešení závazku. Podle žalovaných bylo na žalobci (jeho právních předchůdkyních), aby své právo uplatňoval v rámci stavu a vývoje judikatury (ohledně neplatnosti rozhodčích doložek), a pokud tak neučinil, nemůže jít tato pasivita věřitele k tíži dlužníkům. Odkazují přitom na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu týkající se posouzení neplatnosti rozhodčích smluv a promlčení nároků uplatněných poskytovateli úvěrů v rozhodčím řízení v době po 11. 5. 2011 na základě neplatných rozhodčích smluv.
10. Podle žalovaných „má být dovolacím soudem vyřešena a posouzena jinak“ otázka „právního posouzení úrokového (zákonného a smluveného) příslušenství“. Za nesprávný považují závěr odvolacího soudu, že zesplatnění úvěru nemá žádný vliv na povinnost dlužníků platit smluvený úrok a úrok z prodlení, a vytýkají mu, že zcela přehlíží kapitalizaci úrokového příslušenství, k níž došlo dne 5. 9. 2012 při zesplatnění úvěru, a skutečnost, že se žalobce domáhal částky 600 000 Kč jako části již kapitalizované jistiny, v níž byla zahrnuta i částka kapitalizovaných úroků. Ze závěrů odvolacího soudu tak podle žalovaných vyplývá, že by bylo možno požadovat úroky z úroků. Mají za to, že smlouva neobsahuje další ujednání o úroku z prodlení v případě neplnění povinností žalovaných a že žalobce tak může požadovat pouze zákonný úrok z prodlení.
11. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
13. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. například usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů).
15. Ve vztahu k otázce úrokového příslušenství žalovaní uvádí, že „má být dovolacím soudem vyřešena a posouzena jinak“. Brojí přitom toliko proti právním závěrům odvolacího soudu, aniž by se jakkoliv vyjádřili k judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž přípustnost dovolání zřejmě spatřují v tom, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení §237 o. s. ř. neobsahuje. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak). Požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pokud žalovaní takto chtěli uplatnit čtvrtý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., neuvedli žádnou judikaturu dovolacího soudu řešící otázku úrokového příslušenství, od níž by se měl dovolací soud nyní odklonit.
16. I kdyby snad ve vztahu k této otázce žalovaní spatřovali přípustnost dovolání v tom, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou (tento předpoklad přípustnosti dovolání avizovali v úvodu dovolání, avšak ve své další dovolací argumentaci žádnou konkrétní otázku jako dosud neřešenou dovolacím soudem výslovně neoznačili), pak ani v takovém případě jejich námitky nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Žalovaní totiž při tvrzení o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem vychází ze skutečnosti, že v požadované částce 600 000 Kč byly obsaženy též kapitalizované úroky. Takové zjištění však odvolací soud neučinil. Částku 600 000 Kč považoval za samotnou jistinu úvěru, tj. za prostředky poskytnuté žalovaným, z nichž dosud nebylo nic vráceno, neboť vyšel ze zjištění, že částka dosud žalovanými zaplacená byla v souladu se smluvním ujednáním použita na úhradu úroků. Ostatně i z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobce požadoval částku 600 000 Kč výlučně jako dosud nevrácené úvěrové prostředky poskytnuté žalovaným. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
17. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným v otázce posouzení námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (též Ústavního soudu).
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
20. Nejvyšší soud ve své judikatuře již v minulosti vysvětlil, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. například rozsudky ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, a ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009).
21. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu však dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by v konkrétní situaci zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. například rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, usnesení ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. například nálezy ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, a ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10).
22. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba primárně dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, a ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014).
23. Předpokladem legitimní obrany proti námitce promlčení je tak především skutečnost, že účastník uplatňující promlčený nárok marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. Z této premisy vychází též nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18 (citovaný odvolacím soudem i žalovanými), z něhož se podává, že v případě, že věřitel uplatnil svoji pohledávku v rozhodčím řízení po 11. 5. 2011, jde o protiústavní postup (zneužití práva) a nedochází tak ke stavění promlčecích lhůt. V takových případech lze nezavinění marného uplynutí promlčecí lhůty věřitelem jako předpoklad pro prohlášení námitky promlčení uplatněné dlužníkem za rozpornou s dobrými mravy zjevně dovodit jen ve zcela výjimečných případech. Podle citovaného nálezu Ústavního soudu pak jako rozporné s dobrými mravy nelze bez dalšího považovat jednání dlužníka, který nesplácí závazky, neboť by postrádal smysl výklad, dle kterého by prosté nesplácení dluhu znemožnilo uplatnění námitky promlčení. Takový přístup by institut promlčení zcela popřel. Dlužník je jistě schopen úmyslně mařit uspokojení pohledávky věřitele (srov. §222 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník); o podobný případ se ale automaticky nejedná, pokud dlužník jednoduše nemá z čeho platit. Stejně tak podle citovaného nálezu není v rozporu s dobrými mravy pasivita dlužníka při řešení závazku, neboť z podstaty vztahu mezi věřiteli a dlužníky plyne, že je především úkolem prvních z nich, aby zvolili právně akceptovatelnou obranu, pokud podmínky úvěru dlužníci poruší. Teze, že dlužník nesmí být negativně dotčen svou pasivitou, je podpořena rovněž další judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11).
24. Z uvedených hledisek odvolací soud při posuzování rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy nevycházel a jeho úvahy tak jsou z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřené. Odvolací soud ve svých úvahách nezohlednil, že k promlčení požadovaných nároků došlo zaviněným jednáním žalobce, resp. jeho právních předchůdkyň, které uplatnily nároky způsobem, jež je podle judikatury Ústavního soudu považován za zneužití práva. Navíc i samotná rozhodčí smlouva nesplňující zákonné požadavky na způsob určení rozhodce byla předchůdkyní žalobce uzavřena již v době, kdy byla obecně známa ustálená judikatura k této otázce. Toho si musel být vědom i žalobce, neboť podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, která měl odvolací soud za správná, žalovaní již před postoupením pohledávky na žalobce uplatňovali vůči obsahu rozhodčí doložky své námitky.
25. Závěr o rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy pak odvolací soud založil zejména na skutečnosti, že žalovaní neuhradili svůj dluh, ač se k jeho placení ve smlouvě zavázali, a netvrdili žádné závažné okolnosti, pro které tak neučinili. Podle výše citované judikatury však samotný závěr o neplacení dluhu bez dalšího nemůže odůvodnit rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Skutečnosti, které by naopak svědčily o zneužívajícím jednání žalovaných (o úmyslném maření pohledávky či o jiném jednání žalovaných, které by mohlo znamenat, že k promlčení pohledávky nedošlo výlučně zaviněním žalobce), odvolací soud nezjistil. Stejně tak pouhá pasivita žalovaných nemůže být důvodem pro posouzení vznesené námitky promlčení jako nemravné. Nelogickým se pak jeví závěr odvolacího soudu o nemravnosti námitky promlčení též z důvodu, že v předchozím průběhu řízení (před jejím uplatněním) žalovaní nerozporovali výši jistiny pohledávky, pouze její úrokové příslušenství. Pokud žalovaní po celou dobu řízení požadované úroky rozporovali, není zřejmé, v čem podle odvolacího soudu spočívá nemravnost námitky promlčení uplatněné též ve vztahu k nim. Dovolací soud se ztotožňuje s odvolacím soudem v závěru, že dluhy se mají (řádně) plnit, ovšem při posouzení, zda uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, je třeba vycházet zejména z posouzení výše citovaných kritérií vyjádřených v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, nikoliv za zásadní považovat samotný důsledek plynoucí z důvodně uplatněné námitky promlčení (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 4087/2019).
26. Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
27. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu