ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1932.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1932/2019-616
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Pangea Tea s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Písnice, Klenovická 553/8, PSČ 142 00, IČO 27100308, zastoupené JUDr. Petrou Sauvage de Brantes, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Korunní 810/104, PSČ 101 00, proti žalované TEEKANNE, s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Stodůlky, K Hájům 2606/2b, PSČ 155 00, IČO 62497499, zastoupené Mgr. Jaromírem Kalužíkem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, PSČ 110 00, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 70/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2018, č. j. 3 Cmo 132/2018-593, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2018, č. j. 3 Cmo 132/2018-593, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018, č. j. 15 Cm 70/2012-551, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2018, č. j. 15 Cm 70/2012-551, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 1 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % p.a. ode dne 24. 7. 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II) a vůči státu (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež měla žalobkyni vzniknout v důsledku neoprávněné výroby, distribuce a prodeje kalendáře Magic Advent žalovanou na podzim roku 2008 a v dalším období, kdy byl tento produkt žalované prokazatelně na trhu. Žalobkyně tvrdila, že uvedením nelegálního produktu na trh žalovanou jí vznikla škoda ve formě ušlého zisku, když se jí zmenšil dostupný trh, nastal problém v distribuci jejích produktů a došlo k vyčíslitelnému poklesu prodejů jejích kalendářů.
Soud prvního stupně zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2010, č. j. 19 Cm 144/2008-356, byla mj. žalované uložena povinnost zdržet se výroby, prodeje a distribuce čajového kalendáře Magic Advent ve zde uvedeném vyobrazení a zničit veškeré neprodané kusy (výrok pod bodem I), sdělit písemně žalobcům [tj. M. K.– žalobci a) a společnosti Pangea Tea s.r.o. – žalobci b)] ve výroku specifikované informace týkající se čajového kalendáře Magic Advent (výrok pod bodem III) a zaplatit žalobci b) přiměřené zadostiučinění ve výši 150 000 Kč (výrok pod bodem V). Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2011, č. j. 3 Cmo 318/2010-422, rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil ve výroku pod bodem I, ve výroku pod bodem III jej potvrdil v rozsahu uložení povinnosti žalované sdělit písemně informace tam určené žalobci a), v rozsahu uložení této povinnosti ve prospěch žalobkyně b) (tj. Pangea Tea s.r.o.) rozsudek změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá. Ve výroku pod bodem V pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil mj. v rozsahu, v němž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 50 000 Kč, jinak jej ve vztahu mezi těmito účastníky změnil tak, že se žaloba o zaplacení zbývajících 100 000 Kč zamítá. Ve výše uvedeném rozsudku Vrchní soud v Praze uzavřel, že žalovaní (společnost TEEKANNE, s.r.o., a společnost SPAR Česká obchodní společnost s.r.o.) výrobou a prodejem čajového adventního kalendáře Magic Advent jednali ve vztahu k žalobkyni Pangea Tea s.r.o. nekalosoutěžně (§44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník – dále jen „obch. zák.“) a právem proto tato žalobkyně uplatnila i nároky osoby dotčené nekalou soutěží podle §53 obch. zák. S ohledem na povinnosti uložené výše specifikovanými rozhodnutími pak žalovaná v dopisu ze dne 22. 6. 2011 uvedla, že bylo vyrobeno 100 000 kusů čajového kalendáře Magic Advent, prodáno bylo 74 397 kusů, zlikvidováno bylo 25 603 kusů, cena obdržená za prodané čajové kalendáře Magic Advent pak činila 3 079 960,38 Kč.
V projednávané věci byly vypracovány tři znalecké posudky znalcem ustanoveným soudem a dva znalecké posudky znaleckého ústavu EQUITA Consulting s.r.o., které předložila žalovaná.
Úkolem znalce ustanoveného soudem prvního stupně (Ing. prom. práv. Karla Čady) bylo stanovit obvyklou výši licenčního poplatku k získání licence k užívání užitného vzoru žalobkyně v období na konci roku 2008 a stanovit výši škody – ušlého zisku, jež byla žalobkyni způsobena jednáním žalované v období od roku 2008 do roku 2010. Znalec v posudku ze dne 10. 1. 2014, č. 670/2014, stanovil odpovídající sazbu obvyklé výše licenčního poplatku na 3,5 % z čisté prodejní ceny uvedených výrobků. Obvyklá výše licenčního poplatku v absolutní částce pro daný konkrétní případ za předpokladu, že za prodané kalendáře žalovaná obdržela tržby ve výši 3 079 960,38 Kč, představuje částku 107 798,61 Kč. V případě, že by za porušení práv z užitného vzoru byla považována i jen pouhá výroba kalendáře, přesto, že se část nepodařilo prodat a byla zlikvidována, vycházelo by se z celkového počtu 100 000 kusů vyrobených kalendářů; obvyklá výše licenčního poplatku by činila 144 900 Kč. Znalec po přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu a na základě vlastních zkušeností vycházel z toho, že propad tržeb a odpovídající snížení zisku v roce 2008, tedy ušlý zisk žalobkyně v tomto roce, odpovídá uvedení jedné poloviny výrobků žalované na trh, jejichž výrobou a distribucí byla porušena práva k užitnému vzoru žalobkyně. Další část poklesu prodeje žalobkyně pak jde na vrub ostatních nepříznivých okolností, k nimž došlo v zásadě ve stejnou dobu (obecné dopady ekonomické krize a omezení celkového trhu, vlastní úspěšné obchodní vztahy a kanály žalované, velmi výrazné zvýšení ziskové marže na jedno balení v roce 2008, které uplatnila žalobkyně na trhu, možná i další dosud neznámé okolnosti). Podle úvahy znalce by dále v roce 2009 za obvyklého běhu věcí prodala žalobkyně o 25 % kalendářů navíc z těch, které představovaly omezení prodeje v roce 2008. V dalších letech již podle znalce k negativním dopadům porušování práv z užitného vzoru žalobkyně, které nastalo v roce 2008, nedochází. V roce 2008 žalovaná prodala celkem 74 397 kusů kalendářů. Při průměrném zisku žalobkyně na jeden kalendář v tomto roce ve výši 30,11 Kč tedy ušlý zisk žalobkyně z prodeje 37 199 kalendářů, který by jinak na trhu realizovala (pokud by nedošlo k porušení práv žalobkyně), činí 1 120 062 Kč. Za rok 2009 pak ušlý zisk žalobkyně (při průměrném zisku na jeden kalendář ve výši 33,68 Kč) stanovil znalec ve výši 313 224 Kč.
Znalec dále v řízení před soudem prvního stupně vypověděl, že pro stanovení ušlého zisku je významná skutečnost, že z vyrobených kalendářů bylo pouze 8 000 kusů uvedeno na trh v České republice. Současně poukázal na otázku, zda v daném případě již výrobou kalendářů dochází mimo zásahu do práv majitele užitného vzoru i ke způsobení škody žalobkyni ve formě ušlého zisku. Výpočet ušlého zisku v posudku se opíral o počet výrobků, se kterými žalovaná vstoupila na trh.
V doplnění znaleckého posudku ze dne 10. 1. 2017 Ing. Čada dospěl k závěru, že příčinná souvislost mezi porušením práva k předmětnému užitnému vzoru a poklesem odbytu u žalobkyně existuje. V případě vysoce specifických výrobků, které si zákazníci pořizují většinou v malém množství, zejména pro jejich zvláštní technické parametry, se pro účely stanovení ušlého zisku žalobkyně, která je vlastníkem patentového práva nebo práva plynoucího z průmyslového nebo užitného vzoru, uvažuje s tím, že pro takto specifický trh by byly všechny výrobky porušovatele práv, nebýt škodné události, poskytnuty právě vlastníkem těchto práv, neboť se jedná o přímé konkurenty. Tuto skutečnost v takových případech není třeba žádným způsobem prokazovat. Dále pak znalec uvedl, že jde o zboží, které má do jisté míry substituty i v jiných druzích výrobků. U výrobků běžné spotřeby, kam patří také čajové kalendáře, jako dárkové zboží, je konkurence a odpovídající trh podstatně širší, takže se uvažuje pro účely stanovení ušlého zisku vlastníka práv pouze s určitým dílem či omezeným rozsahem ze zisku porušovatele, neboť se uvažuje s tím, že by vlastník práva na všechny zákazníky porušovatele práva nedosáhl. Obecně se tak má podle něj za to, že při prokázání práv z průmyslového vlastnictví musí vlastník dostat odpovídající odškodnění. Škoda představuje ve skutečnosti především ušlý zisk z prodeje zboží, v daném případě čajového adventního kalendáře, který, nebýt škodné události, mohl sám realizovat. Takto stanovená výše ušlého zisku nesmí být nižší, než případná licenční odměna, kterou by v případě svého souhlasu s užíváním předmětného užitného vzoru získal. Neměla by být ani nižší, než výše bezdůvodného obohacení porušovatele práv, v daném případě práv z užitného vzoru, neboť bezdůvodné obohacení porušovatele práv by mělo být reparováno ve prospěch jejich vlastníka. Na základě údajů a informací obsažených ve znaleckém posudku č. R42703/2014 předloženým žalovanou pak dospěl k mírné úpravě výše ušlého zisku žalobkyně v roce 2008 na částku 1 120 434 Kč a v roce 2009 na částku 313 689 Kč.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že s ohledem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, č. j. 3 Cmo 318/2010-422, není pochyb o základu sporu. Z uvedeného rozhodnutí se podává, že výrobou kalendáře Magic Advent použila žalovaná technické řešení chráněné užitným vzorem ve vlastnictví pana M. K. bez jeho souhlasu. Žalovaná výrobou a prodejem čajového adventního kalendáře Magic Advent jednala ve vztahu k žalobkyni nekalosoutěžně (§44 odst. 1 obch. zák.), žalobkyně tak právem uplatnila i nároky osoby dotčené nekalou soutěží podle §53 obch. zák.
Soud prvního stupně věc posuzoval podle §373, §374 odst. 1 a §379 obch. zák., přičemž odkázal na závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1996, sp. zn. II Odon 15/96, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3685/2010, a ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2385/2014. Následně shrnul, že stanovení ušlého zisku není libovolné a musí být provedeno tak, aby byla zjištěna pravděpodobná výše blížící se podle běžného uvažování jistotě. Znalec Čada se ve svém znaleckém posudku nejprve zabýval otázkou náhrady škody obecně, přičemž uvedl, že při prokázání porušení práv z průmyslového vlastnictví musí vlastník dostat odpovídající odškodnění s tím, že škoda představuje ve skutečnosti především ušlý zisk z prodeje zboží, které nebýt škodné události mohl sám realizovat. V daném případě adventní kalendář vyrobený podle užitného vzoru M. K. vyráběla a prodávala na základě licenční smlouvy žalobkyně. Znalec vyšel z toho, že propad tržeb a odpovídající snížení zisku, tedy ušlý zisk žalobkyně, který byl způsoben porušením práv pana M. K., odpovídá uvedení na trh jedné poloviny výrobků žalované, které byly vyráběny a distribuovány s porušením práv z užitného vzoru pana M. K. v roce 2008.
Soud prvního stupně k obsahu písemného posudku Ing. Karla Čady a jeho dvou doplňků uvedl, že závěr znalce o výši ušlého zisku žalobkyně se jeví jako logický a přesvědčivě odůvodněný. Znalecký ústav EQUITA Consulting s.r.o. se ve svých znaleckých posudcích předložených žalovanou dostatečně nevypořádal s celkovým množstvím kalendářů dodaných žalovanou na trh v České republice, přesvědčivě nezdůvodnil, z jakého důvodu nevzal v potaz 66 013 kalendářů dodaných žalovanou odběrateli ve Slovenské republice, a proč nezohlednil, o jaký druh výrobku se jedná. Soud prvního stupně dále nepřisvědčil názoru tohoto znaleckého ústavu, že je „úplně jedno, jestli příčina ušlého zisku je porušením práva k užitnému vzoru nebo nějakému jinému nehmotnému majetku nebo jestli došlo ke škodě ve formě toho, že vyhořela továrna, nebo jestli došlo ke škodě ve formě nějakého zásahu vyšší moci, kalkulace je pořád stejná“. Soud prvního stupně proto při posuzování nároku žalobkyně vycházel ze znaleckého posudku Ing. Karla Čady a jeho dvou doplňků.
Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žalobkyni v důsledku nekalosoutěžního jednání žalované, spočívajícího ve výrobě čajových adventních kalendářů zasahující do práv majitele užitného vzoru a evropského patentu, jejich nabízení a prodeji, tj. uvádění jak na tuzemský, tak i na zahraniční trh, vznikla škoda ve formě ušlého zisku. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení ušlého zisku ve výši 1 000 000 Kč; soud vycházeje ze znaleckého posudku Ing. Čady dospěl k závěru, že nárok je v této výši důvodný.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, č. j. 3 Cmo 132/2018-593, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle odvolacího soudu učinil soud prvního stupně skutková zjištění v potřebném rozsahu a odvolací soud z nich rovněž vycházel. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se zhodnocením zjištěného skutkového stavu a závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody byl v plném rozsahu v tomto řízení prokázán.
Odvolací soud pro stručnost odkázal na své předchozí ve věci vydané rozhodnutí ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 3 Cmo 258/2015, v němž se již vyjádřil i obecně k uplatnění nároku na náhradu škody, jakož i na další rozhodnutí vydaná ve sporech účastníků (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, č. j. 3 Cmo 318/2010-422, s tím, že proti němu podané dovolání i ústavní stížnost byly odmítnuty rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3304/2011, a rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 581/13), z nichž lze bez dalšího uzavřít, že žalovaná ve vztahu k žalobkyni jako oprávněnému uživateli užitného vzoru pana K. výrobou a distribucí napodobeniny žalobkyní vyráběného čajového kalendáře jednala nekalosoutěžně a že základ nároku žalobkyně na náhradu škody z tohoto jednání podle §53 obch. zák. byl prokázán.
Připomněl dále, že ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012, je pro výši ušlého zisku určující, k jakému rozmnožení majetkových hodnot by u žalobkyně došlo, kdyby nedošlo k protiprávnímu jednání, které by bylo možno s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat. Ušlý zisk musí být vždy specifikován konkrétně, jeho budoucí eventuální dosažení musí být v podstatě nepochybné a nemůže jít jen o hypotetickou zamýšlenou možnost dosažení nějakého zisku. Proto, aby mohla být žalobkyně se svým nárokem na náhradu škody úspěšná, je dále nezbytné, aby byla naplněna zákonná podmínka příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalované. Odvolací soud dále citoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 437/2008, a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1045/2010.
Odvolací soud má za to, že se soud prvního stupně uvedených zásad rozhodování ve věcech náhrady škody přidržel a vzhledem k tomu, že žalovaná netvrdila okolnosti liberace, správně pak postupoval, pokud se ve smyslu §757 a §373 obch. zák. při posuzování splnění podmínek odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu soustředil na posouzení existence a rozsahu tvrzené škody, jež v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované žalobkyni vznikla. V tomto směru vyšel soud prvního stupně ze znaleckého posudku Ing. Čady, řádně vysvětlil důvody, pro něž tento posudek ve znění jeho dvojího doplnění a výslechu znalce vzal za základ svého rozhodnutí, vysvětlil také obšírně důvody, pro něž nemohl akceptovat závěry žalovanou předložených znaleckých posudků. Soud prvního stupně dostál své povinnosti hodnotit pouze přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a souladu s ostatními provedenými důkazy, a nelze shledávat jeho postup za vadný, pokud považoval předmětný znalecký posudek Ing. Čady s jeho doplňky v rozhodných údajích za správný a přesvědčivý a v právních závěrech z něho vyšel.
Podle odvolacího soudu nelze soudu prvního stupně vytknout ani pochybení, pokud akceptoval závěry znalce Ing. Čady, jenž propad tržeb a odpovídající snížení zisku, tedy ušlý zisk žalobkyně, k němuž došlo v příčinné souvislosti s porušením žalobkyní užívaného užitného vzoru pana K. žalovanou při výrobě a distribuci jí vyráběného čajového kalendáře, určil pro rok 2008 částkou 1 120 062 Kč (v doplňku z 10. 1. 2017 částkou 1 120 434 Kč) a v roce 2009 částkou 313 224 Kč, resp. 313 689 Kč. Odvolací soud má posouzení soudu prvního stupně, hodnocení jeho zjištění a právní závěry za zcela správné, proto na ně v dalším již jen odkazuje s tím, že nemá za potřebné je jakkoli doplňovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Napadené rozhodnutí spočívá podle žalované na nesprávném řešení několika právních otázek, které mají obecný význam a které současně soudy obou stupňů řešily v přímém rozporu s hmotněprávní úpravou (logicky tak i v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu), jiné pak odchylně od ustálené výkladové a aplikační rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle žalované lze pochybení soudů shrnout do následujících bodů:
1) Soudy zcela pominuly kogentní úpravu vyžadující pod sankcí neplatnosti, aby smlouva mezi společností a jejím jediným společníkem měla specifickou formu (notářský zápis či alespoň ověřené podpisy). Dále pominuly zákonný požadavek pro účinnost licenční smlouvy k užitnému vzoru, a to v podobě její registrace u Úřadu průmyslového vlastnictví. V důsledku uvedeného tak přiznaly plnění někomu, kdo není a nemohl být ve věci aktivně legitimován, neboť mu nepříslušela ochrana, jíž se domáhá.
2) Soudy postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž při výpočtu škody v podobě ušlého zisku je nutno vycházet z konkrétních poměrů žalobce, tj. z nepochybného zjištění, jakého zisku konkrétně on mohl reálně dosáhnout, pokud by nedošlo k protiprávnímu jednání. Namísto toho soudy odvozovaly své úvahy o náhradě škody ze zisků žalované, případně ze zcela obecných odhadů bez vazby na konkrétní podmínky žalobkyně.
3) V rámci postupu podle bodu 2) soudy smísily nepřípustně režim odpovědnosti za (konkrétní způsobenou) škodu a režim přiměřeného zadostiučinění za jednání naplňující znaky nekalé soutěže, a to v situaci, kdy již dříve mezi týmiž účastníky bylo o výši přiměřeného zadostiučinění rozhodnuto pravomocně v jiném sporu. Tím fakticky porušily elementární procesní zásadu res iudicata.
4) V rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou postupovaly soudy i v rovině procesního práva, a to ve vztahu k uplatňování zásady volného hodnocení důkazů a ohledně nároků na odůvodnění rozsudku; odůvodnění obou napadených rozsudků odporuje základním požadavkům formální logiky a je tedy postupem nepřípustným.
V souvislosti s námitkami pod bodem 1) dovolatelka namítala, že žádná platná a účinná licenční smlouva, na jejímž základě by žalobkyně měla oprávnění využívat technické řešení chráněné předmětným průmyslovým vzorem, v rozhodné době neexistovala. Žalobkyně tak nebyla oprávněna technické řešení chráněné průmyslovým vzorem v letech 2008 a 2009 využívat. Žalobkyni tudíž nemohla vzniknout ani žádná újma tím, že by uvedený předmět ochrany využívala neoprávněně žalovaná. Uvedený nedostatek překlenul odvolací soud tak, že paušálně v odůvodnění odkázal na své vlastní rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 Cmo 318/2010 s tím, že z něho bez dalšího má vyplývat oprávněnost základu nároku žalobkyně. Zmíněné rozhodnutí podle žalované nevypovídá ničeho o tom, zda žalobkyně byla oprávněna využívat ve své podnikatelské činnosti předmětný průmyslový vzor a zda jí mohla jejím protiprávním využitím ze strany žalované vzniknout jakákoliv újma. Soud v uvedeném rozhodnutí vůbec neřešil otázku platnosti sporné licenční smlouvy pro její rozpor s požadavky §132 odst. 3 obch. zák. Nejde tedy o otázku mezi účastníky vyřešenou. Žalovaná odkázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015, podle nichž „řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v soudním řízení a o níž proto soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, není pro soud v jiném řízení závazné“.
Podle dovolatelky licenční smlouva ze dne 16. 11. 2004, kterou uzavřel pan K. v právním postavení poskytovatele licence a žalobkyně v právním postavení nabyvatele licence, je absolutně neplatná pro nedodržení zákonem požadované formy. Dovolatelka zde poukazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1464/2009. Odvolací soud se s těmito námitkami nevypořádal, přestože byly nosnými odvolacími argumenty a přestože posouzení, právní hodnocení této otázky je pro správné rozhodnutí v této věci kriticky důležité. Soudy podle žalované rovněž ignorovaly i další zákonný požadavek na platnost a účinnost licenční smlouvy – její registraci u Úřadu průmyslového vlastnictví.
K námitkám pod bodem 2) žalovaná odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012, ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4313/2008, ze dne 31. 1. 1996, sp. zn. Odon 15/96, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2775/2008. Soudy se dle mínění dovolatelky od závěrů uvedených v těchto rozhodnutích odchýlily a v projednávané věci odvodily závěr o ušlém zisku z poměrů žalované (nikoli žalobkyně). Nebylo uvažováno o tom, jaký zisk reálně a očekávatelně mohla dosáhnout žalobkyně, ale zcela nelogicky to, jaké obchody v dané době realizovala žalovaná. Odvolací soud nehodnotil postavení, jaké měla v konkrétní situaci žalobkyně, ale výlučně to, v jakém postavení byla žalovaná. Nehodnotil, zda žalobkyně měla reálnou možnost určitým obchodním partnerům sama dodávat, zda s nimi měla jakékoliv obchodní vztahy, zda byla schopna tyto vztahy vůbec navázat, apod. Žalobkyně v řízení netvrdila ani nijak neprokazovala, že by jakéhokoliv konkrétního zisku mohla reálně dosáhnout nebýt protiprávního jednání žalované. Zcela paradoxně to po ní soudem ani nebylo vyžadováno. Výše uvedenou nelogičnost soudy překlenuly povšechnou a nijak zdůvodněnou tezí o tom, že když jakýkoliv obchod realizovala žalovaná, mohla jej stejně bez dalšího realizovat žalobkyně.
Žalovaná poukázala rovněž na skutečnost, že oporu pro závěr ohledně ušlého zisku představoval jediný důkaz, a sice znalecký posudek Ing. Čady. Tomu žalovaná vytýká, že je vystavěn právě na výpočtech zohledňujících pouze postavení žalované a nikoli žalobkyně. Znalec dále sám opakovaně v posudku uvedl, že podklady od žalobkyně pro jeho zpracování jsou neúplné a rozporuplné a nelze z nich stanovit skutečný ušlý zisk žalobkyně, přičemž znalec pak odhadl zisk hypotetický v podstatě na základě své volné teoretické úvahy bez vazby na konkrétní stav věci. Žalovaná dále soudům vytkla, že jako irelevantní posoudily, že žalovaná reálně na trh uvedla celkem 8 000 kusů sporného výrobku (a tedy obsadila možnost prodeje výrobků žalobkyně jen v tomto rozsahu) a naopak za klíčové považovaly to, kolik výrobků by bývala žalovaná na trh uvést mohla.
K bodu 3) žalovaná doplnila, že soudy fakticky nerozhodovaly jen o tom, že žalobkyni má být nahrazena jí reálně ušlý zisk, ale že rozhodnutí ve věci má vůči žalované plnit i další sankční funkci nad rámec „prosté“ odpovědnosti za škodu, tj. že má být tímto rozhodnutím ještě dále potrestán za své nekalosoutěžní jednání spočívající v samotné výrobě (nikoli v konkurenčním prodeji) příslušných výrobků. Podle žalované postup soudů neodpovídá principu právní odpovědnosti za reálně způsobenou škodu, ale supluje odpovědnostní režim zcela jiný – přiměřené zadostiučinění z nekalosoutěžního jednání. O výši přiměřeného zadostiučinění však bylo mezi účastníky již pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 144/2008, resp. u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cmo 318/2010. Jedná se tak o věc mezi účastníky rozsouzenou a nebylo tedy možné o ní nově rozhodovat (formálně, ale ani takto skrytě).
Konečně k bodu 4) žalovaná uvedla, že soudy nerespektovaly požadavky §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), rozvedené dále v konstantní judikatuře dovolacího soudu, přičemž odkázala na závěry obsažené v rozsudcích ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, a ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4209/2007. Podle žalované i v rámci „volného“ hodnocení důkazů se lze dopustit excesu, který je procesně nepřijatelný a představuje rozpor s procesním právem. Takovým excesem je například i to, když soud v rozporu s racionalitou upřednostní jeden důkazní prostředek vůči jinému, aniž by takové své počínání zdůvodnil vůbec nebo je zdůvodnění nedostatečné či nepřesvědčivé. Odvolacímu soudu vytýkala, že za základ svého rozhodnutí vzal zcela bezvýhradně jeden posudek, v němž sám znalec uvedl, že neměl dostatečné podklady pro své závěry a že v podstatě není schopen znalecký úkol splnit, zatímco odmítl druhý znalecký posudek, který žádným podobným nedostatkem netrpěl.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a uložil soudům ve věci znovu jednat a rozhodnout.
Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když žalovaná ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci samé; výrokem v části, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se dovolací soud proto nezabýval.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit námitky žalované výše shrnuté pod bodem 3), jimiž žalovaná vytýká soudům obou stupňů, že nepřípustně a v rozporu se zásadou res iudicata „smísily“ režim odpovědnosti za škodu a režim přiměřeného zadostiučinění za jednání naplňující znaky nekalé soutěže. Dovolatelka v této souvislosti neformuluje, od jaké ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, publikovaném pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v usnesení ze dne 27. 8. 2015, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Opírá-li dovolatelka přípustnost dovolání zjevně právě o tento předpoklad, pak výše uvedeným požadavkům v této souvislosti nedostála.
V rámci námitek pod bodem 4) pak dovolatelka odvolacímu soudu vytýkala, že se dopustil excesu při hodnocení důkazů, když v rozporu s racionalitou upřednostnil jeden důkazní prostředek před druhým, aniž by takové své počínání zdůvodnil, přičemž odůvodnění napadeného rozsudku považuje v důsledku tohoto postupu za nedostatečné či nepřesvědčivé. Ani touto argumentací dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá, neboť své námitky směřuje částečně do hodnocení důkazů, aniž by uplatňovala způsobilý dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013), částečně pak do možných vad řízení spočívajících v nedostatcích odůvodnění napadeného rozhodnutí. Samotné tvrzené vady řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015).
Svou argumentací pod bodem 1) dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu příliš „extenzivní výklad“ předchozího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 3 Cmo 318/2010, z něhož dle názoru soudů obou stupňů měla bez dalšího vyplývat oprávněnost základu nároku žalobkyně. Dle dovolatelky žalobkyně nebyla oprávněna realizovat zisk výrobou a prodejem sporného výrobku, přičemž námitky spojené s platností a účinností licenční smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a majitelem užitného vzoru, jež žalovaná uplatnila v rámci řízení před soudy obou stupňů, nemohly být vypořádány toliko odkazem na předmětné rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal v této části dovolání přípustným, neboť odvolací soud se v rozporu s níže vyloženou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nezabýval řešením předběžných otázek, jejichž hodnocení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci nezbytné.
Podle §159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odst. 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odst. 4).
V souvislosti s vázaností soudu řešením předběžné otázky učiněným soudem v jiném řízení Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že jen výrok rozhodnutí je způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí a vykonatelností, zatímco prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí soud sděluje své skutkové a právní závěry ve výroku vyjádřené (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2770/2007, či dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015). Jinak řečeno, pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého rozsudku je však nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s jeho odůvodněním – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011).
V posledně citovaném rozsudku přitom Nejvyšší soud řešil situaci, kdy „ve věci vedené před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 57/2003 byla pravomocným přisuzujícím výrokem závazně pro účastníky řízení a v tomto rozsahu i pro všechny orgány vyřešena otázka, zda společnosti Demag Cranes & Components, spol. s r. o., vzniklo vůči J. Ž. právo na zaplacení ceny díla“. K tomu uvedl, že právě to byla otázka, o níž bylo rozhodnuto výrokem. Otázku, zda bylo dílo předáno řádně a včas, si soud pro potřeby rozhodnutí o žalobě na zaplacení ceny díla posoudil jako otázku předběžnou a vypořádal se s ní v důvodech svého rozhodnutí; její řešení tudíž pro soud v jiném řízení závazné není. Uzavřel tedy, že soudy se proto s touto otázkou v řízení budou muset vypořádat samy.
Ze shora citované ustálené judikatury se podává, že soud je v řízení vázán výlučně právním řešením otázky, jež byla v jiném řízení řešena ve výroku rozhodnutí, zatímco u otázek ostatních, tedy těch, které nebyly přímo předmětem sporu a soud se s nimi vypořádal pouze jako s otázkami předběžnými, není soud vázán řešením ze strany jiného soudu, naopak se s těmito otázkami musí v řízení vypořádat sám.
Ve zde projednávané věci se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a napadené rozhodnutí založil na tom, že z dřívějších rozhodnutí ve sporech účastníků lze bez dalšího uzavřít, že základ nároku žalobkyně na náhradu škody vzniknuvší v důsledku jednání žalované byl prokázán. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2010, č. j. 19 Cm 144/2008-356, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze dne 16. 3. 2011, č. j. 3 Cmo 318/2010-422, přitom byla mj. žalované uložena povinnost zdržet se výroby, prodeje a distribuce čajového kalendáře Magic Advent a zničit veškeré neprodané kusy, ve vztahu k žalobkyni pak bylo výrokem rozhodnuto rovněž o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši 50 000 Kč. Žádným z uvedených výroků však nebyla řešena otázka základu nároku žalobkyně na náhradu škody. Otázku, zda lze jednání žalované kvalifikovat jako jednání nekalosoutěžní ve vztahu k žalobkyni, resp. otázku, zda práva žalobkyně byla nekalou soutěží porušena, soudy v daném řízení řešily jako otázku předběžnou. Dílčími otázkami, s nimiž se v této souvislosti soudy vypořádaly, pak byly otázky vlastnictví k užitnému vzoru č. 14851 a poskytnutí práv k tomuto užitnému vzoru žalobkyni. Jednalo se však o otázky předběžné, jež byly řešeny toliko v odůvodnění výše citovaného rozhodnutí, byť za pomoci jejich hodnocení v odůvodnění rozsudků soudy učinily závěr o důvodnosti zdržovacího nároku žalobkyně a závěr o existenci práva žalobkyně na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ze strany žalované. Vyvstala-li ve zde projednávané věci v souvislosti s posouzením otázky, zda žalobkyni vznikla škoda v podobě ušlého zisku v důsledku protiprávního jednání žalované, potřeba řešení otázek spojených s postavením žalobkyně, jakožto osoby oprávněné využívat technické řešení chráněné uvedeným užitným vzorem, pak se ve smyslu výše citované judikatury s těmito otázkami soudy musely v řízení vypořádat samy, neboť jejich řešení v poukazovaném dřívějším rozhodnutí závazné nebylo. Uvedené platí tím spíše, byl-li žalovanou v řízení tvrzen důvod absolutní neplatnosti licenční smlouvy, z níž žalobkyně dovozovala oprávněnost svého nároku.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) však v této souvislosti neučinil žádná vlastní skutková zjištění (ani jak k nim dospěl, tedy z jakých důkazů a na základě jakých tvrzení), pouze stručně odkázal na závěry obsažené v odůvodnění jiného rozsudku, a tím žalované znemožnil jakoukoliv právní obranu stran naplnění jednoho z předpokladů pro přijetí závěru o existenci nároku žalobkyně na náhradu škody vůči žalované. Soudy obou stupňů se v řízení blíže zabývaly pouze otázkou výše ušlého zisku.
Lze proto uzavřít, že právní závěry odvolacího soudu o základu nároku žalobkyně nemají podklad ve zjištěních o skutkovém stavu založených na řádně provedeném dokazování právně významných skutečností, neboť je odvolací soud opřel jen o obsah odůvodnění shora zmíněného rozsudku, který však není závazný (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 204/2020, či ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4301/2017).
Již z tohoto důvodu je právní posouzení odvolacího soudu neplné – a tudíž nesprávné.
Pro úplnost je třeba doplnit, že soud současně nemůže závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. I když jimi není vázán ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř., musí se vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení by se případně hodlal odchýlit (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009).
Dovolání žalované je rovněž přípustné pro řešení otázky stanovení výše ušlého zisku, neboť odvolací soud se při posuzování hledisek rozhodných pro jeho určení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/2008, nebo ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4313/2008).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že ušlý zisk jako druh majetkové újmy (škody) spočívá v nedosažení toho, čeho by poškozený při neexistenci škodní události za normálních okolností, při pravidelném běhu věcí, dosáhl. Ušlý zisk tedy znamená ztrátu očekávaného přínosu. Při posuzování ušlého zisku nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnosti, ale musí být postaveno najisto, že při pravidelném běhu věcí, pokud by nebylo protiprávního jednání škůdce, mohl poškozený důvodně očekávat zvětšení svého majetku. Pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, jinak řečeno, o jaký reálně dosažitelný, nikoliv hypotetický, prospěch poškozený přišel. Je tedy nutné vycházet z částky, kterou by v předmětném období za obvyklých podmínek poškozený získal s přihlédnutím k nákladům vynaloženým na dosažení tohoto zisku, popř. k nákladům na dosažení tohoto zisku potřebným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/2008; obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3629/2008).
V rozsudku ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4313/2008, Nejvyšší soud dále vyložil, že důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil, leží na poškozeném. Ztracená obchodní (výdělečná) příležitost přitom musí být prokázána v reálné podobě, neboť ušlý zisk nelze dovozovat jen ze zmaření zamýšleného výdělečného záměru (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005).
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně se přidržel zásad rozhodování ve věcech náhrady škody ve formě ušlého zisku a jeho právní závěry považoval za zcela správné. Soud prvního stupně přitom vycházel – jak již bylo uvedeno výše, výlučně ze závěrů obsažených ve znaleckém posudku Ing. Čady a jeho dvou doplňcích a z vyjádření tohoto znalce.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy se přitom nepodává, že by se znalec Ing. Čada zabýval výlučně odbornými, tedy především ekonomickými hledisky při určení pravděpodobné výše zisku. Naopak z těchto vyplývá, že Ing. Čada učinil volnou úvahu o tom, že propad tržeb žalobkyně a odpovídající snížení zisku v roce 2008 představuje polovinu prodejů, které v daném roce učinila žalovaná, aniž by vysvětlil, jak dospěl k závěru, že právě polovina prodejů žalované odpovídá výši majetkového prospěchu, kterého by žalobkyně skutečně v roce 2008 dosáhla za normálního běhu věcí. Podle znalce by pak žalobkyně v roce 2009 prodala o čtvrtinu čajových kalendářů navíc z těch, které představovaly takto určené omezení prodeje v roce 2008. Opět není zřejmé, jak dospěl právě k této výši, přičemž výchozí veličinu pro tento závěr činily pouze prodeje žalované (nikoli žalobkyně) učiněné (pouze) v roce 2008. Navíc soud prvního stupně vyšel ze závěru znalce, že v případě vysoce specifických výrobků, které si zákazníci pořizují většinou v malém množství, zejména pro jejich zvláštní technické parametry, se pro účely stanovení ušlého zisku žalobce, který je vlastníkem patentového práva nebo práva plynoucího z průmyslového nebo užitného vzoru, uvažuje s tím, že pro takto specifický trh by byly všechny výrobky porušovatele práv, nebýt škodné události, poskytnuty právě vlastníkem těchto práv, neboť se jedná o přímé konkurenty. Tuto skutečnost podle znalce v takových případech není třeba prokazovat. Nejvyšší soud již na tomto místě zdůrazňuje, že to, jaké skutečnosti mají nebo nemají být pro účely stanovení výše ušlého zisku prokazovány, je otázkou právní, nikoli skutkovou, tedy otázkou, k jejímuž posouzení je oprávněn výlučně soud, nikoli znalec.
Výše uvedené úvahy pak znalec v doplnění svého znaleckého posudku, v němž mírně upravil (navýšil) výši ušlého zisku žalobkyně jak v roce 2008, tak v roce 2009, rozšířil o závěr, že mezi porušením práva k předmětnému užitnému vzoru a poklesem odbytu u žalobkyně existuje příčinná souvislost. Tento svůj závěr vysvětlil tím, že obecně se má za to, že při prokázání práv z průmyslového vlastnictví musí vlastník dostat odpovídající odškodnění. Výše ušlého zisku přitom nesmí být nižší než případná licenční odměna, kterou by v případě svého souhlasu s užíváním předmětného vzoru získal (zřejmě vlastník tohoto užitného vzoru, kterým ovšem v nyní posuzované věci není žalobkyně, nýbrž osoba od ní odlišná). Současně doplnil, že výše ušlého zisku by neměla být ani nižší než výše bezdůvodného obohacení porušovatele práv, neboť bezdůvodné obohacení porušovatele práv z užitného vzoru by mělo být reparováno ve prospěch jejich vlastníka (pana M. K., tedy osoby odlišné od žalobkyně). Pokud by totiž zahraniční partner z jakéhokoliv státu měl zájem o obchod s originálními čajovými kalendáři, nemohl je v souladu s právem pořídit v České republice jinak, než se souhlasem M. K.
Ze skutkových zjištění soudů se rovněž podává, že ve vyjádření ke znaleckému posudku znaleckého ústavu EQUITA Consulting s.r.o. znalec Čada objasňuje, že je při výpočtu ušlého zisku žalobkyně nezbytné vycházet rovněž z prodejů učiněných žalovanou na trhu, na němž v roce 2008 (tedy v době, kdy žalovaná uvedla na trh „své“ čajové kalendáře) žalobkyně vůbec nepůsobila, neboť o exportních záměrech žalobkyně svědčí nejen to, že žalobkyně kromě České republiky prodávala své zboží též v Německu, ale i to, že pro tento čajový kalendář si pan M. K. pořídil právní ochranu cestou evropského patentu. Znalec uvedl, že za konkurenci nelze považovat pouze skutečné prodeje pro společnosti na jiném území, ale i reklamní aktivity či prodeje společnostem, které jsou aktivní na území řady států. Exportní záměry žalobkyně, ani skutečnost, že žalobkyně již působila na německém trhu, nevypovídají nic o tom, jak lze podle znalce dospět k závěru, že by žalobkyni v roce 2008 za normálního běhu věcí ušel zisk na slovenském trhu (na němž dosud nepůsobila) z prodeje více než 33 tisíc kusů adventních čajových kalendářů (tj. poloviny z 66 013 kusů kalendářů prodaných žalovanou na slovenském trhu). Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3685/2010, ušlý zisk nemůže představovat jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského či jiného výdělečného záměru, není-li plánovaný majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že k zamýšlenému zisku by skutečně došlo nebýt škodné události.
Vzhledem k tomu, že úkolem znalce bylo stanovit výši ušlého zisku žalobkyně, tedy ztrátu očekávaného majetkového prospěchu, kterého by ve skutečnosti dosáhla žalobkyně, pokud by žalovaná nevyrobila, neprodala a nedistribuovala čajový adventní kalendář Magic Advent, nepovažuje Nejvyšší soud výše uvedená vysvětlení znalce za logická, správná ani přesvědčivá v kontextu objasnění východisek a úvah, s nimiž měl splnit uvedené zadání.
Nelze pominout, že znalec činil též právní závěry (jaké skutečnosti je a není nutné prokazovat z hlediska příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalované), které přísluší činit výlučně soudu, nikoli znalci, přičemž důsledně nerozlišoval mezi žalobkyní a vlastníkem práv k užitnému vzoru (tj. panem M. K.), výši pravděpodobného ušlého zisku žalobkyně vázal na výši bezdůvodného obohacení žalované, resp. při určování výše ušlého zisku vycházel z výše bezdůvodného obohacení žalované na úkor (nejen) žalobkyně (ale) i M. K. Přitom bezdůvodné obohacení je nárokem samostatným a odlišným od ušlého zisku, tedy každý z těchto nároků musí být žalován samostatně a v souvislosti s tím musí být žalobcem tvrzeny a prokazovány a soudy posuzovány odlišné skutkové okolnosti. Ze skutkových zjištění soudů se podává, že znalec se vyjadřoval k (právním) otázkám, k nimž mu nepřísluší se v rámci své znalecké činnosti vyjadřovat, naopak odborné otázky, které měly být výlučně obsahem jeho znaleckého posudku a jeho vyjádření v průběhu řízení, řešil nedostatečně. Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že si je vědom toho, že soudům nepřísluší přezkoumávat odborné otázky svěřené v řízení pro účely zjištění skutkového stavu znalci. Stanovení výše ušlého zisku má však svá judikaturně ustálená pravidla; nesmí být libovolné a musí být provedeno tak, aby byla zjištěna pravděpodobná výše blížící se podle běžného uvažování jistotě (srov. např. rozhodnutí ze dne 31. 1. 1996, sp. zn. II Odon 15/96), přičemž těmto požadavkům závěry znalce, o něž soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí, nevyhovují. Ušlý zisk se neprojevuje zmenšením majetku poškozeného, nýbrž ztrátou jeho očekávaného přínosu. Rozhodujícím hlediskem tohoto očekávaného přínosu nemůže být (pouze) to, jak úspěšný či neúspěšný byl ve svých aktivitách škůdce, nýbrž výlučně to, v jaké výši byl zmařen reálně očekávatelný majetkový prospěch poškozeného. Jak vyplývá z výše citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ušlý zisk znamená ztrátu očekávaného přínosu poškozeného. Je tedy nutné vycházet z částky, kterou by v předmětném období za obvyklých podmínek poškozený získal s přihlédnutím k nákladům vynaloženým na dosažení tohoto zisku, popř. k nákladům potřebným na dosažení tohoto zisku.
Zjednodušující úvaha znalce o tom, že při porušení práv z užitného vzoru se má obecně za to, že by poškozený získal to, co ve skutečnosti získal porušovatel jeho práv bez dalšího, neodpovídá výše uvedeným požadavkům. A to ani v případě, že je tato úvaha upravena o 50%, resp. 87,5% „korekcí“ s přihlédnutím k tomu, že se v daném případě jedná o spotřební zboží s řadou substitutů, apod. Výpočet výše ušlého zisku musí vycházet primárně z poměrů a možností poškozeného, nikoli poměrů a rozsahu aktivit škůdce (jako je tomu např. v případě bezdůvodného obohacení).
Pokud odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vycházel ze závěrů znalce Čady, opírajících se výlučně o prodeje učiněné žalovanou v roce 2008, nelze s nimi z výše vyložených důvodů souhlasit. Soudy, vzhledem k tomu, že bez dalšího akceptovaly výše uvedené závěry znalce (včetně závěrů právních) a pouze z těchto vyšly při posouzení ušlého zisku žalobkyně, nerespektovaly výše uvedená judikaturně ustálená východiska pro stanovení výše ušlého zisku.
Ze shora uvedených důvodů bylo dovolání žalované shledáno důvodným.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod nesprávnosti se vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Vzhledem k této skutečnosti se již nezabýval namítanými vadami řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 2. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu