ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2670.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2670/2019-739
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně ČEZ Prodej, a.s. , se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, PSČ 140 53, IČO 27232433, zastoupené Mgr. Janem Kořánem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, PSČ 110 00, za účasti OTE, a.s. , se sídlem v Praze 8, Karlín, Sokolovská 192/79, PSČ 186 00, zastoupené Dr. Ing. Martinou Jankovskou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Varšavská 714/38, PSČ 120 00, o žalobě podle části páté občanského soudního
řádu – o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu a rozhodnutí předsedkyně Energetického regulačního úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 141/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019, č. j. 29 Co 71/2019-675, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
Dr. Ing. Martiny Jankovské, advokátky, se sídlem v Praze 2, Varšavská 714/38, PSČ 120 00.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 11. 7. 2018, č. j. 25 C 141/2016-540, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále též jen „ERÚ“) ze dne 23. 9. 2016, č. j. 07196-146/2014-ERU, a rozhodnutí ERÚ ze dne 5. 5. 2016, č. j. 07196-131/2014-ERU, tak, že účastnice je povinna zaplatit žalobkyni částku 124 150 762,75 Kč spolu s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
[2] Žalobkyně uplatněný nárok odůvodnila tím, že se s účinností od 1. 1. 2013 stala povinně vykupujícím obchodníkem s elektřinou ve smyslu §10 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o POZE“), ve vztahu k výrobnám elektřiny FVE Saša – Sun, s.r.o. (provozované společností Saša - Sun s.r.o.), FVE VT – SUN, s.r.o. (provozované společností VT-SUN, s.r.o.), a FVE Zdeněk SUN, s.r.o. (provozované společností Zdeněk - Sun s.r.o.). Tyto výrobny byly v době přechodu povinnosti povinného výkupu na žalobkyni připojeny do distribuční soustavy provozované společností ACTHERM, spol. s r.o. S výše uvedenými výrobnami uzavřela žalobkyně smlouvy o výkupu elektřiny na základě podkladů, které obdržela od společnosti ACTHERM, spol. s r.o., přičemž tato společnost v podkladech uvedla, že k uvedení výroben do provozu došlo do konce roku 2010 a jako termín připojení výrobního zdroje elektřiny uvedla datum 22. 10. 2010. Za vyrobenou elektřinu tak žalobkyně vyplácela společnostem Saša - Sun s.r.o., VT-SUN, s.r.o., a Zdeněk - Sun s.r.o. na základě uzavřených smluv výkupní ceny stanovené cenovým rozhodnutím ERÚ č. 4/2013 ze dne 27. 11. 2013 platné pro výrobny uvedené do provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010. Účastnice jako operátor trhu pak byla povinna hradit povinně vykupujícímu (tedy žalobkyni) rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za jeho činnost. Žalobkyně účtovala účastnici rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou podle množství povinně vykupované elektřiny z jednotlivých druhů obnovitelných zdrojů. Na základě prověření obdržených částek od účastnice v roce 2014 však žalobkyně zjistila, že ve vztahu k elektřině vyráběné v předmětných výrobnách účastnice proplácí pouze rozdíl mezi výkupní cenou platnou pro výrobny s instalovaným výkonem nad 100kW, které byly uvedeny do provozu v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011, a hodinovou cenou. Účastnice tak vychází z jiného data uvedení do provozu, než jak jsou specifikovány v podkladech, které obdržela žalobkyně od společnosti ACTHERM, spol. s r.o., pro účely uzavření smluv o dodávce elektřiny, přičemž tato společnost správnost těchto podkladů potvrdila a uvedla, že účastnici poskytla nesprávné údaje týkající se uvedení výroben do provozu. Účastnice však žádosti žalobkyně o opravu evidovaných údajů nevyhověla a nadále trvá na proplacení podpory ve výši stanovené pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011. Nárok žalobkyně se týká podpor vyplacených v období od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2014, přičemž tento nárok neúspěšně uplatnila ve správním řízení vedeném před ERÚ.
[3] Soud prvního stupně se ztotožnil se skutkovými i právními závěry obsaženými v rozhodnutích správních orgánů, jejichž nahrazení se žalobkyně domáhala.
[4] Z rozhodnutí ERÚ ze dne 5. 5. 2016, č. j. 07196-131/2014-ERU, soud prvního stupně zjistil, že zde ERÚ zkoumal otázku, zda byly u předmětných výroben splněny podmínky pro vyplácení výkupních cen platných pro výrobny uvedené do provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, přičemž aplikoval cenové rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009, ve znění změn podle cenového rozhodnutí č. 5/2009 ze dne 23. 11. 2009, konkrétně jeho bod 1.9 obsahující definici toho, jaký den se rozumí uvedením nově zřizované výrobny elektřiny do provozu. Energetickému regulačnímu úřadu bylo známo z úřední činnosti, že předmětné výrobny elektřiny získaly pravomocná rozhodnutí o udělení licence shodně dne 31. 12. 2010, proto v rámci dokazování zjišťoval den, kdy výrobci začali v souladu s těmito licencemi vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen. Přitom se, vzhledem k podstatě sporu a tvrzení účastníků řízení, zaměřil na otázku, zda k výrobě a dodávce elektřiny došlo u předmětných výroben elektřiny dne 31. 12. 2010, neboť pouze v takovém případě mohl při splnění další podmínky, kterou byla oprávněnost dodávky, vzniknout výrobcům nárok na výkupní ceny platné pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010. Na základě provedeného rozsáhlého dokazování Energetický regulační úřad uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by předmětné výrobny vyrobily na základě licence udělené dne 31. 12. 2010 elektřinu během téhož dne a tuto dodaly do elektrizační sítě. Rovněž vyšlo najevo, že výrobci v roce 2010 neuplatnili žádné formy podpory a nebyla jim pro rok 2010 registrována žádná odběrná a předávací místa. ACTHERM, spol. s r.o., ani jiný subjekt od výrobců elektřinu v roce 2010 na základě smluvního vztahu a v souladu s právními předpisy neodebíral.
[5] Předsedkyně ERÚ rozhodnutím ze dne 23. 9. 2016, č. j. 07196-146/2014-ERU, kterým mj. zamítla rozklady žalobkyně a výrobců a potvrdila napadené rozhodnutí, přitakala skutkovému závěru ERÚ o tom, že v souladu s rozhodnutím o udělení předmětných licencí ze dne 31. 12. 2010 nezačal ani jeden z výrobců vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory ještě v roce 2010, tj. do 23:59 hodin dne 31. 12. 2010. Energetický regulační úřad takto zjištěný skutkový stav po právní stránce správně vyhodnotil tak, že výrobci ve smyslu podmínek vymezených v bodě 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009 neuvedli předmětné výrobny do provozu dne 31. 12. 2010, neboť během tohoto dne nezačali prokazatelně vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy. Z tohoto důvodu nevznikl výrobcům nárok na podporu ve formě výkupních cen ve výši platné pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010, a tedy ani povinnost žalobkyně tuto podporu výrobcům hradit.
[6] Z dokazování provedeného správním orgánem vyplynulo, že účastnice v daném případě postupovala při výplatě rozdílu mezi výkupními cenami a hodinovými cenami v souladu s údaji poskytnutými ze strany společnosti ACTHERM, spol. s r.o., k registraci v systému účastnice jakožto operátora trhu v lednu 2013. Tyto údaje, tj. datum uvedení předmětných výroben do provozu 4. 1. 2011, se shodovaly s údaji o datu registrace příslušných odběrných a předávacích míst (OPM) v systému operátora trhu. Po určitou dobu pak nebyla správnost registrovaných údajů, ani vyplácených náhrad žalobkyni ze strany žalobkyně, výrobců ani společnosti ACTHERM, spol. s r.o., nijak zpochybněna či napadena a účastnice registrované údaje ani výši podpory vyplácené výrobcům nerevidovala, ani neměla žádný důvod jakkoli revidovat. O zpětnou opravu údajů ohledně data uvedení předmětných výroben do provozu požádala účastnici společnost ACTHERM, spol. s r.o., až dopisem ze dne 13. 5. 2014.
[7] K výkladu bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 správní orgán uvedl, že tento právní předpis upravoval podmínky pro poskytování podpory včetně toho, co se rozumí uvedením výrobny či zdroje do provozu, v době od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 včetně. Energetický regulační úřad posuzoval tvrzené uvedení předmětných výroben výrobců do provozu v roce 2010 podle právního předpisu platného a účinného do 31. 12. 2010, tedy podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009. Jazykový, logický a systematický výklad obsahu tohoto ustanovení nepřipouští jiný závěr, než ten, že dnem uvedení výrobny elektřiny do provozu je den, kdy výrobce začal na základě licence oprávněně expresis verbis vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy. Energetický regulační úřad vzal za prokázané, že výrobci získali předmětné licence k výrobě elektřiny dne 31. 12. 2010 a téhož dne tyto licence nabyly právní moci. Dále tedy zkoumal, zda v souladu s těmito licencemi, tj. počínaje dnem 31. 12. 2010, byla výrobci vyrobena a dodána elektřina do elektrizační soustavy v roce 2010, tj. do konce téhož dne. Samozřejmě platí, že za den uvedení výrobny do provozu lze označit pozdější z termínu „účinná“ licence na výrobu elektřiny a datum paralelního připojení výrobny k distribuční soustavě, avšak takový předpoklad platí bez dalšího až od 1. 1. 2011. Do konce roku 2010 se toto pravidlo uplatnilo na daný případ tak, že z data 22. 12. 2010 (první paralelní připojení předmětných výroben) a data 31. 12. 2010 (nabytí právní moci předmětných licencí na výrobu elektřiny) se uplatnilo datum pozdější, avšak byla tu ještě podmínka vyrábět a dodávat oprávněně elektřinu do elektrizační soustavy. V případě, že paralelní připojení předcházelo samotnému udělení licence, je nutno postavit na jisto,
zda po udělení licence skutečně zařízení vyrábělo a bylo tak způsobilé elektřinu dodávat. Energetický regulační úřad tak má aplikaci ustanovení bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 při posouzení dané otázky, tj. zda byly předmětné výrobny výrobců uvedeny do provozu dne 31. 12. 2010 či nikoli, za přiléhavou a správnou.
[8] Soud prvního stupně dále v rámci vlastního právního posouzení zdůraznil, že jak vztahy mezi žalobkyní a účastnicí, tak i vztahy mezi žalobkyní a společnostmi
Saša - Sun s.r.o., VT-SUN, s.r.o., a Zdeněk - Sun s.r.o. jsou vesměs vztahy soukromoprávními. Byť oblast výroby elektrické energie je oblastí se silnou ingerencí státu, přesto všechny uvedené subjekty jsou obchodními společnostmi a jejich vztahy se řídí soukromým právem, tedy v současné době občanským zákoníkem, v rozhodném období pak zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Na jejich vztahy je tedy nutné se dívat optikou soukromého práva, tedy je třeba si uvědomit, že se jedná o vztahy sobě rovných subjektů. Pokud žalobkyně namítala, že účastnice není oprávněna rozporovat dosavadní výši podpory vyplácené předchozím provozovatelem distribuční soustavy – společností ACTHERM, spol. s r.o., přehlíží, že v soukromoprávních vztazích může kdykoliv kterýkoliv ze subjektů právního vztahu zpochybňovat, rozporovat či vyžadovat po svém obchodním partnerovi prokázání jakékoliv skutečnosti. V případech, kdy účastnici vzniknou pochybnosti ohledně správnosti údaje v systému operátora trhu, je oprávněna a s ohledem na veřejné finanční prostředky, se kterými disponuje, také povinna učinit vše pro to, aby pochybnosti byly odstraněny. Slovy správního orgánu „operátor trhu není podle zákona povinen povinně vykupujícím hradit náklady v rozsahu rozdílu mezi hodinovou cenou a jakoukoliv výší podpory ve formě výkupních cen, ale výkupních cen ve smyslu §12 odst. 1 zákona o podporovaných zdrojích, a to v zásadě ve výši, v jaké má výrobce na výkupní cenu nárok.“
[9] I pokud dříve účastnice či společnost ACTHERM, spol. s r.o., vycházely z chybných údajů, v případě zjištění jejich nesprávnosti nic nebrání tomu, aby účastnice údaje opravila na správné a vycházela ze správných údajů. Pokud jde o finanční stránku věci, v oblasti soukromého práva se oblast nápravy nesprávných plateb řídí principy bezdůvodného obohacení a lhůty pro nápravu nesprávných finančních toků zkracují promlčecí lhůty. Pokud tedy byla vyplacena podpora ve výši nesprávné, je třeba ji vypořádat na principu bezdůvodného obohacení, přičemž období, za které je možné nápravu učinit, je limitováno promlčením, které může povinný subjekt namítnout. Jakýkoliv jiný závěr by se jevil jako nelogický. Namítala-li žalobkyně, že uskutečňování povinného výkupu má být pro povinně vykupujícího ekonomicky neutrální, přehlíží, že vyplácela-li výrobcům podporu ve výši, na kterou neměli nárok, vznikalo jim bezdůvodné obohacení, které je oprávněna po nich vyžadovat a jak je soudu známo, tak také ho po nich vyžaduje žalobami podanými u Okresního soudu v Hodoníně pod spisovou značkou 6 C 97/2017, 14 C 94/2017 a 4 C 98/2017, respektive u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod spisovou značkou 21 C 87/2016.
[10] Za stěžejní pro posouzení sporu tedy podle soudu prvního stupně je řešení otázky, kdy byly předmětné výrobny uvedeny do provozu a v jaké výši jim tedy náleží nárok na podporu, zda ve výši pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010 či pro výrobny uvedené do provozu v roce 2011.
[11] Pokud jde o datum uvedení výrobny do provozu, žalobkyně v řízení argumentovala bodem 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ číslo 4/2009 a různými výklady tohoto cenového rozhodnutí (například oficiální stanovisko ERÚ zveřejněné na internetových stránkách ERÚ, výkladové stanovisko Energetického regulačního úřadu číslo 1/2018 a podobně). Soud prvního stupně v této souvislosti podotýká, že nevidí v těchto různých výkladech cenového rozhodnutí ERÚ číslo 4/2009 většího rozdílu, když z definice a výkladů vyplývá, že uvedením do provozu je třeba rozumět okamžik splnění určitých formálních a materiálních podmínek. Soud prvního stupně považuje za rozhodující nikoli to, kdy byly vystaveny potřebné (nepravdivé) dokumenty, které prokazují splnění těchto podmínek, ale to, kdy skutečně byly tyto podmínky splněny. Těmito podmínkami se totiž sleduje, aby zařízení bezpečně a legálně sloužilo k účelu, pro který bylo vybudováno. Jinými slovy nezáleží na tom, kdy byl vystaven protokol či další listiny, kterými se splnění příslušných podmínek prokazuje, ale kdy skutečně došlo ke splnění podmínek. Není totiž pochyb o tom, že fotovoltaická elektrárna může vyrábět elektřinu i v situaci, kdy není stavebně dokončená (stačí v zásadě i jen jeden fotovoltaický panel), není pochyb o tom, že může být fyzicky propojena s distribuční soustavou a dodávat elektřinu do distribuční soustavy i bez toho, že by proběhlo paralelní připojení výrobny k distribuční soustavě, (tedy bez souhlasu provozovatele distribuční soustavy), není pochyb o tom, že může obdržet revizní zprávu bez toho, že by byla skutečně provozuschopná a bezpečná. Podstatné je, kdy jsou skutečně splněny podmínky pro to, aby bylo možné hovořit o výrobně jako o výrobně uvedené do provozu, tedy okamžik, kdy zařízení v souladu s právem (legálně) slouží účelu, pro který bylo vybudováno. Pokud tedy například fotovoltaická elektrárna není zcela dokončená, nelze hovořit o uvedení výrobny do provozu, i kdyby byly formálně naplněny podmínky bodu 1.9 cenového rozhodnutí
ERÚ číslo 4/2009 (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 256/2015 nebo sp. zn. 9 As 204/2015).
[12] Soud prvního stupně dále ze závěrů řízení vedeného před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 62 A 71/2014 a zejména pod sp. zn. 46 T 7/2013, zjistil, že předmětné výrobny společností Saša - Sun s.r.o. a Zdeněk - Sun s.r.o. k 31. 12. 2010 zcela zjevně nesplňovaly podmínky pro to, aby mohly být uvedeny do provozu, když nebyly stavebně dokončeny, nedisponovaly platnými revizními zprávami a nesplňovaly tak ani podmínky pro udělení licence. Není podstatné, zda byly dokončeny z 50 %, z 90 % nebo z 99 %, zařízení, které má být uvedeno do provozu, musí být dokončeno zcela a bezvýhradně tak, aby mohla být jeho bezpečnost ověřena revizní zprávou, která je podmínkou pro získání licence. Z důkazů shromážděných zejména v trestním řízení před Krajským soudem v Brně, ale i v řízení o správní žalobě před Krajským soudem v Brně pak vyplývá, že předmětné výrobny nemohly být legálně uvedeny do provozu v roce 2010, čehož si výrobci museli být vědomi, a proto také v řízení před správním orgánem se jejich argumentace zaměřovala primárně na formální naplnění (některých výkladů) definice cenového rozhodnutí ERÚ číslo 4/2009 bez toho, že by došlo ke skutečnému naplnění smyslu a podstaty uvedení výrobny do provozu. Ostatně to, že výrobny nebyly uvedeny do provozu v roce 2010, nejlépe svědčí samotná skutečnost, jak mizivé množství elektřiny v nich do 31. 12. 2010 bylo vyrobeno, a to v porovnání s jejich nominálním výkonem, který byl obrovský, a to například v meziročním srovnání leden 2011/leden 2012.
[13] Pro všechny tři výrobny (VT-SUN, s.r.o., Saša-Sun s.r.o., Zdeněk - Sun s.r.o.) pak platí, že licenci získaly 31. 12. 2010, přičemž z rozsudků Krajského soudu v Brně z 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013, a Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 56/2016-11.134 vyplývá, že rozhodnutí byla vydána v pozdních večerních hodinách zaměstnankyní ERÚ obžalovanou I. F. Z principu, že výrobna je uvedena do provozu tím, že vyrábí a dodává elektrickou energii do elektrizační soustavy v souladu s udělenou licencí, lze dovodit, že pro uvedení výroben do provozu dnem 31. 12. 2010 by musela být tato výroba a dodávka elektrické energie zahájena až po vydání rozhodnutí o udělení licence a nabytí právní moci, tj. poté, co rozhodnutí bylo doručeno a výrobce se vzdal práva rozkladu proti rozhodnutí. V řízení však nebylo prokázáno, že by předmětné výrobny vyrobily na základě licence udělené dne 31. 12. 2010 elektřinu během téhož dne a tuto dodaly do elektrizační sítě.
[14] Soud prvního stupně proto žalobu podle §250i zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zamítl, neboť správní orgán rozhodl správně, když předmětné výrobny nebyly ve smyslu zákona uvedeny do provozu v roce 2010, tudíž žalobkyně nemá nárok na doplacení rozdílu mezi výší podpory, kterou vyplatila společnostem Saša - Sun s.r.o., VT-SUN, s.r.o., a Zdeněk - Sun s.r.o. v období od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2014 a tou, která mu byla vyplacena účastnicí.
[15] K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, č. j. 29 Co 71/2019-675, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II).
[16] Odvolací soud poukázal na to, že mezi účastnicemi zůstala spornou otázka, kdy byly předmětné tři výrobny, které byly původně připojeny do distribuční soustavy společnosti ACTHERM, spol. s r.o., uvedeny do provozu.
[17] V řešeném období platilo cenové rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009. Podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí u nově zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje se uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen, nebo kdy poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů. Rozhodné proto podle odvolacího soudu bylo, kdy byla výrobnám udělena licence na výrobu elektřiny a kdy začaly v souladu se vznikem oprávnění vyrábět elektřinu.
[18] Odvolací soud se tak ztotožnil s výkladovým stanoviskem předsedkyně ERÚ k předmětnému ustanovení tohoto cenového rozhodnutí. V případě, kdy výrobce uplatňuje nárok na podporu formou výkupních cen, odvolací soud vycházel z toho, že dnem uvedení výrobny do provozu je den, kdy výrobce začal v souladu s licencí na výrobu elektřiny vyrábět elektřinu. V řízení bylo zjištěno, že licence byly uděleny dne 31. 12. 2010, přičemž ani na základě obsáhlého dokazování nebylo zjištěno, že by v předmětných výrobnách dne 31. 12. 2010 poté, kdy rozhodnutí o licenci nabylo právní moci, došlo k výrobě elektrické energie. Proto nemohlo dojít ani k dodávce elektřiny do elektrizační soustavy při realizaci připojení v souladu s udělenou licencí.
[19] Odvolací soud dále poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, v němž Nejvyšší soud uvedl, že jak požadavek dodávání energie do sítě, tak požadavek, aby se tak dělo na základě licence, je v souladu se zněním zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, a tvoří s ním logický a přirozeně provázaný celek.
[20] Závěr, že žalobkyně jako povinně vykupující měla vyplácet zmíněným výrobnám objem podpory pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011, tak je správný. Protože předmětné výrobny nesplňovaly podmínky nároku na podporu ve výši pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010, není požadavek žalobkyně důvodný.
II. Dovolání a vyjádření k němu
[21] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího názoru závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, resp. které byly dovolacím soudem řešeny pouze částečně a zároveň mají
být podle dovolatelky vyřešeny jinak.
[22] Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
[23] Za dovolacím soudem dosud neřešenou považuje dovolatelka otázku týkající se výkladu bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009, konkrétně otázku, zda lze podmínku „vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy“ stanovenou předmětným cenovým rozhodnutím, splnit již realizací prvního paralelního připojení výrobny, při němž se ověřuje funkčnost elektrárny a jehož součástí je rovněž vyrobení a dodání elektřiny do elektrizační soustavy.
[24] Poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, a ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, v nichž se Nejvyšší soud zabýval výkladem dotčeného cenového rozhodnutí ERÚ. Byť se jednalo o skutkově odlišné případy, přesto se podle dovolatelky závěry zde vyslovené dotýkají i nyní projednávané věci. V citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud k předmětnému předpokladu „vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy“ vyložil, že tento předpoklad není splněn, jestliže byly dodávky elektřiny prováděny protiprávně, tj. bezesmluvně (bez smlouvy o dodávce elektřiny) a bez připojení k distribuční soustavě za účelem dodávek provedeného provozovatelem distribuční soustavy. Ačkoliv se zde tedy Nejvyšší soud explicitně nezabýval řešením otázky, zda lze tuto podmínku splnit v rámci realizace prvního paralelního připojení, lze z těchto rozhodnutí implicitně vyvodit závěr, že Nejvyšší soud považoval za podmínku legálnosti dodávky i okolnost, že se uskutečnila na základě předchozí smlouvy o dodávce elektřiny. To ovšem není případ výroby a dodávky elektřiny uskutečněné v rámci prvního paralelního připojení, kdy právním titulem této dodávky není smlouva o dodávce elektřiny.
[25] Dovolatelka dále poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu reprezentovanou rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 4 As 257/2017, a na něj navazujícími rozsudky ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 7 As 423/2017, a ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 10 As 62/2018. Nejvyšší správní soud již v prvním z citovaných rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad, podle kterého by musela být vyrobená elektřina změřena, a současně by muselo dojít k jejímu výkupu na základě smluvního vztahu mezi výrobcem a provozovatelem distribuční soustavy, by fakticky rozšířil okruh podmínek, které by výrobna elektřiny musela splnit, aby mohla být považována za uvedenou do provozu v roce 2010. Ve své judikatuře tedy Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil, že předmětnou podmínku lze splnit také realizací prvního paralelního připojení výrobny do elektrizační soustavy. Dovolatelka poukazuje na to, že Nejvyšší správní soud se v citovaných rozhodnutích přiklonil k výkladu bodu 1.9 předmětného cenového rozhodnutí zastávanému Energetickým regulačním úřadem, kdy tento výklad předložený ve stanovisku ze dne 27. 10. 2010 představuje podle názoru řečeného soudu formu autentického výkladu. Podle stanoviska ERÚ přitom je třeba toto ustanovení vykládat tak, že za den uvedení výrobny do provozu lze pro účely stanovení rozhodného dne pro přiznání podpory označit pozdější z termínů „účinná“ licence na výrobu elektřiny a datum paralelního připojení výrobny k distribuční soustavě.
[26] S ohledem na uvedené má dovolatelka za to, že výklad bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 zastávaný odvolacím soudem je nesprávný, neboť podle jeho názoru nelze výrobu a dodávku elektřiny uskutečněnou v rámci prvního paralelního připojení – předcházela-li udělení licence, považovat za výrobu a dodávku uskutečněnou v souladu s právem.
[27] Dovolatelka dále předestírá otázku výkladu §13 odst. 5 vyhlášky č. 346/2012 Sb., o termínech a postupech výběru formy podpory, postupech registrace podpor u operátora trhu, termínech a postupech výběru a změn režimů zeleného bonusu na elektřinu a termínu nabídnutí elektřiny povinně vykupujícímu (registrační vyhláška), jako otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Konkrétně tuto otázku formuluje jako otázku, zda je účastnice oprávněna sama o sobě měnit údaje registrované postupem podle dotčeného ustanovení.
[28] Odvolací soud se sice předmětnou otázkou v napadeném rozhodnutí explicitně nezabýval, podle názoru dovolatelky však vyšel z předpokladu, že operátor trhu disponuje pravomocí zpochybňovat správnost údajů převzatých postupem podle §13 odst. 5 registrační vyhlášky a může tak zpětně požadovat prokázání správnosti těchto údajů. Dovolatelka s tímto závěrem nesouhlasí, přičemž poukazuje na vývoj zákonné úpravy v souvislosti s přechodem povinnosti k povinnému výkupu z provozovatelů distribučních soustav na povinně vykupující obchodníky s elektřinou s účinností od 1. 1. 2013. Podle dovolatelky v souvislosti se změnou právní úpravy a způsobu vyplácení podpor nemělo dojít ke změně vyplácené podpory, ale tato měla být zachována. V souvislosti s tímto přechodem povinností pak mělo dojít ze strany provozovatelů distribučních soustav k předání dat o výrobcích a výrobnách s nárokem na podporu vzniklým podle zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), přičemž tyto předané údaje měly být podkladem pro další vyplácení podpory podle nové právní úpravy v zákoně o POZE.
[29] V souvislosti s touto námitkou soud prvního stupně uzavřel, že vztahy mezi žalobkyní a účastnicí, jakož i vztahy mezi žalobkyní a výrobci jsou vesměs vztahy soukromoprávními, přičemž účastnice mohla po svém obchodním partnerovi vyžadovat prokázání jakékoliv skutečnosti. Dovolatelka však s tímto závěrem nesouhlasí, přičemž předmětné ustanovení považuje za kogentní, migrovaná data podle jejího názoru účastnice přezkoumávat nemůže. Poukazuje přitom na to, že účastnice jako operátor trhu ve své podstatě plní na trhu s elektřinou roli státu, při provádění registrace v systému operátora trhu přitom plní zejména zákonem uložené povinnosti organizačního, statistického a administrativního charakteru. Bylo by přitom podle dovolatelky absurdní, aby účastnice mohla s poukazem na soukromoprávní charakter vztahů s účastníky trhu s elektřinou libovolně a nahodile rozporovat plněních svých zákonných povinností.
[30] Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a uloží účastnici povinnost nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[31] K dovolání žalobkyně podala účastnice vyjádření, v němž navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
III. Přípustnost dovolání
[32] Nejvyšší soud (jako soud dovolací podle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
[33] Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
[34] Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[35] Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda lze podmínku „vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy“ podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009, splnit dodávkou elektřiny do elektrizační sítě uskutečněnou před okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence k výrobě elektřiny při realizaci prvního paralelního připojení výrobny, neboť se jedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud v úplnosti neřešenou.
[36] Druhá otázka výslovně formulovaná dovolatelkou, tedy zda je účastnice oprávněna sama o sobě měnit údaje registrované postupem ustanovení §13 odst. 5 registrační vyhlášky, přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadené rozhodnutí na řešení takto vymezené otázky nespočívá a není tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Při formulaci uvedené otázky dovolatelka přehlíží, že ze skutkových zjištění učiněných správním orgánem, z nichž vycházely soudy obou stupňů, se podává, že účastnice v daném případě postupovala při výplatě rozdílu mezi výkupními cenami a hodinovými cenami v souladu s údaji poskytnutými ze strany společnosti ACTHERM, spol. s r.o., k registraci v systému účastnice jakožto operátora trhu v lednu 2013. Tyto údaje přitom nebyly ze strany účastnice nijak revidovány, o jejich zpětnou opravu přitom byla účastnice společností ACTHERM, spol. s r.o., až dopisem ze dne 13. 5. 2014.
[37] Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. Na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[38] Vzhledem k tomu, že dovolací soud není vázán formálním vymezením předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 159/2014), nýbrž hodnotí, zda je z dovolání vůbec patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné rovněž pro řešení otázky, zda postup účastnice jakožto operátora trhu spočívající v nevyhovění žádosti o opravu evidovaných údajů a sporování nároku na zpětné doplacení rozdílu mezi výší podpory, kterou vyplatila dotčeným společnostem žalobkyně, a tou, která již byla v rozhodném období vyplacena účastnicí podle údajů evidovaných v systému operátora trhu, je v rozporu s registrační vyhláškou a zásadami, na nichž je budována úprava podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie po dni 1. 1. 2013, jakož i s povahou posuzovaného vztahu mezi účastníky. Jedná se o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
[39] Dovolání není důvodné.
[40] Podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009 u nově zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje se uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo kdy poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů.
[41] Podle §1 odst. 2 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění účinném do 31. 12. 2010, účelem tohoto zákona je v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního prostředí a) podpořit využití obnovitelných zdrojů energie (dále jen „obnovitelné zdroje“), b) zajistit trvalé zvyšování podílu obnovitelných zdrojů na spotřebě primárních energetických zdrojů, c) přispět k šetrnému využívání přírodních zdrojů a k trvale udržitelnému rozvoji společnosti, d) vytvořit podmínky pro naplnění indikativního cíle podílu elektřiny z obnovitelných zdrojů na hrubé spotřebě elektřiny v České republice ve výši 8 % k roku 2010 a vytvořit podmínky pro další zvyšování tohoto podílu po roce 2010.
[42] Nejvyšší soud již v minulosti dospěl k závěru, že Energetický regulační úřad má pravomoc vydávat cenová rozhodnutí jakožto obecné normativní akty a je v rámci své působnosti oprávněn stanovit nejen výši výkupních cen za elektřinu z obnovitelných zdrojů, ale také další věcné podmínky pro uplatnění jednotlivých forem regulace, tedy i upřesnit podmínku „uvedení do provozu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017).
[43] Pro posouzení podmínky vzniku nároku na podporu využívání obnovitelných zdrojů v rozsahu podle cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu pro rok 2010 spočívající v uvedení výrobny elektřiny do provozu v tomto roce je rozhodující vymezení této podmínky v cenovém rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2009. Jiné náležitosti uvedení výrobny elektřiny do provozu jako podmínky pro vznik nároku na podporu využívání obnovitelných zdrojů ve výši stanovené pro rok 2010, než které vyplývají z předmětného cenového rozhodnutí, dovozovat nelze. To však neznamená, že ustanovení předmětného cenového rozhodnutí nemohou podléhat, stejně jako tomu je v případě jiných obecných normativních aktů, výkladu jejich obsahu podle ustálených výkladových metod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2545/2019).
[44] Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již v minulosti vyjádřil rovněž k otázce naplnění předpokladů pro uvedení nově zřizované výrobny do provozu ve smyslu bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009. V rozsudku ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, uveřejněném pod číslem 104/20 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přitom vyložil, že předpokladem vzniku nároku provozovatele takové výrobny na výkupní ceny elektřiny stanovené pro rok 2010 je skutečnost, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy. Tento předpoklad není splněn, jestliže dodávky byly prováděny bezesmluvně a bez připojení k přenosové nebo distribuční soustavě provedeného provozovatelem příslušné soustavy. Splnění předpokladu realizace dodávek energie do elektrizační soustavy totiž není možno chápat jen technicky, nýbrž též v právním smyslu. Musí jít o dodávky, které jsou realizovány v souladu s právem, nikoli bez právního titulu či dokonce protiprávně.
[45] V citovaném rozhodnutí dále Nejvyšší soud uvedl, že započetí s dodávkami elektřiny do elektrizační soustavy v průběhu určitého kalendářního roku, zakotvené jako podmínka aplikace cenového předpisu stanovícího výkupní ceny elektřiny pro tento kalendářní rok, je zcela logickým předpokladem podpory formou určitých výkupních cen, majícím oporu v zákoně. Jak požadavek dodávání energie do sítě, tak požadavek, aby se tak dělo na základě licence, je v souladu se zněním a účelem zákona č. 180/2005 Sb. a tvoří s ním logický a přirozeně provázaný celek. Bod 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 tak ve skutečnosti žádné nové povinnosti nezakládá. Vyjadřuje v rovině cenové regulace, že k výkupu energie je třeba energii dodávat a je tak třeba činit legálně, a promítá v ní znění zákona plně v souladu s jeho smyslem.
[46] V rozsudku ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, pak Nejvyšší soud vyslovil, že z účelu tohoto zákona výslovně deklarovaného v §1 odst. 2 je zřejmé, že zákonodárce má zájem na tom, aby určitý podíl dodávané elektřiny pocházel z obnovitelných zdrojů. Tento účel není naplněn již tím, že výrobna elektřiny je technicky způsobilá vyrábět elektřinu (jak tvrdila dovolatelka), nýbrž je naplněn až okamžikem, kdy výrobna elektřinu z obnovitelných zdrojů legálně (tedy na základě licence) dodává do distribuční sítě. Pokud tedy ERÚ v cenovém předpisu podmínil jeho aplikaci právě podmínkou spočívající v legálním dodávání (tj. na základě licence) elektřiny do distribuční sítě, čímž definoval pojem „uvedení výrobny do provozu“, nedopustil se žádného vybočení z mezí svého zákonného zmocnění, ani nezaložil subjektům práva novou povinnost v rozporu s článkem 4 odst. 1 Listiny základní práv a svobod, nýbrž pouze konkretizoval podmínky, za nichž se uplatní konkrétní výkupní ceny, a to v souladu se zákonem o cenách a se zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.
[47] Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, zabýval skutkově odlišnou věcí, neboť zde řešil situaci, kdy první paralelní připojení výrobny v roce 2010 vůbec neproběhlo a dovolatelka byla v 2010 připojena k distribuční soustavě jen za účelem odběru, nikoli dodávek elektrické energie. Dodávky byly uskutečněny svévolně a bez připojení provedeného za součinnosti s provozovatelem distribuční soustavy. V tam projednávané věci pak rozhodnutí, jímž byla výrobci udělena licence, nabylo právní moci dne 27. 12. 2010, přičemž k prvnímu paralelnímu připojení výrobny došlo až dne 13. 1. 2011.
[48] Výše uvedené závěry dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se však promítají i do nyní řešené věci, kdy spornou otázkou je, zda lze podle dotčeného ustanovení považovat za právně významné dodávky elektřiny realizované před okamžikem, kdy rozhodnutí o udělení licencí dotčeným výrobcům nabyla právní moci. Nejvyšší soud přitom v citovaných rozhodnutích vyjádřil požadavek na legálnost dodávek do distribuční sítě, za rozhodný pak ve vztahu k vykládané úpravě označil okamžik, kdy výrobna elektřinu z obnovitelných zdrojů legálně – tedy na základě licence, dodává do distribuční sítě.
[49] Dovolatelka považuje za rozhodnou z hlediska naplnění podmínek bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 dodávku elektřiny, k níž došlo před udělením licence k výrobě elektřiny. Takovou dodávku ovšem nelze s ohledem na výše uvedené považovat za významnou z hlediska splnění předpokladů uvedení výrobny do provozu podle dotčeného cenového rozhodnutí. To zřetelně vyplývá jak ze samotného jazykového vyjádření užitého v předmětném ustanovení, neboť nelze pojmově hovořit o výrobě a dodávkách elektřiny v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti v době, kdy výrobce elektřiny licencí k její výrobě nedisponoval, tak z účelu zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, kterým je podpora výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů uskutečňované legálním způsobem, tedy s dodržením všech zákonem vyžadovaných pravidel (srov. kromě již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019). Jak ostatně poukázal i správní orgán, zkoumané ustanovení nepřipouští jiný závěr, než ten, že dnem uvedení výrobny elektřiny do provozu je den, kdy výrobce začal na základě licence oprávněně vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy.
[50] Povinnost uskutečňovat výrobu elektřiny (stejně jako další činnosti v energetických odvětvích) výhradně na základě pravomocně udělené licence přitom patřila a stále patří k elementárním povinnostem podnikání v energetice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019). Požadavek, aby výrobci v oblasti energetiky byli držiteli příslušné licence, má věcné opodstatnění spočívající v zájmu na bezpečném a spolehlivém provozování energetických zařízení. Splnění podmínek pro udělení licence v obecné rovině poskytuje záruku, že daný podnikatel je schopen dostát požadavkům, které na něj kladou právní předpisy v oblasti energetiky (srov. důvodovou zprávu k energetickému zákonu).
[51] Dále lze rovněž poukázat na to, že energetický zákon předpokládá změnu licence v případě, že dojde k rozšíření počtu provozoven, v nichž probíhala výroba, či jejich technických parametrů (tj. i při rozšíření výroby elektřiny o další výrobní zařízení) a výslovně stanovuje, že v takovém případě je držitel licence oprávněn zahájit výkon licencované činnosti v těchto provozovnách dnem právní moci rozhodnutí o změně rozhodnutí o udělení licence (srov. §9 odst. 5 energetického zákona). Je-li zákonodárcem akcentován význam okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí o změně licence ve vztahu k možnosti výrobce zahájit výkon licencované činnosti ve vymezeném rozsahu, lze argumentem a simili dovodit podobný význam právní moci rozhodnutí o udělení licence. Není tak důvod netrvat v případě předpokladů podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 na požadavku započetí s výrobou a dodávkami elektřiny do elektrizační sítě až ode dne pravomocného udělení licence k výrobě elektřiny.
[52] Splnění požadavku dodávek do elektrizační soustavy v souladu s udělenou licencí tedy nelze spatřovat v uskutečnění dodávky, jež předchází okamžiku nabytí právní moci o udělení licence.
[53] Opačný závěr přitom nevyplývá ani z dovolatelkou citované rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu. V tomto ohledu je třeba poukázat na skutkovou odlišnost případů projednávaných Nejvyšším správním soudem, neboť ten rozhodoval v situacích, kdy došlo k prvnímu paralelnímu připojení výrobny do distribuční soustavy až poté, co se stal výrobce držitelem licence (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4 As 257/2017-82, a ze dne 21. 8. 2018, č. j. 7 As 423/2017-43), nezabýval se tak otázkou významu dodávky provedené před tímto okamžikem. Ve svém rozsudku ze dne 10. 1. 2019, č. j. 10 As 62/2018-135, v němž Nejvyšší správní soud navázal na svá předchozí rozhodnutí, pak Nejvyšší správní soud podotkl, že je sporné, zda k dodávkám elektřiny mohlo po právu dojít před 30. 12. 2009 – tedy před okamžikem, kdy v tam projednávané věci nabyla právní moci licence výrobce elektřiny. Podobně Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1764/17, shrnul závěry dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu tak, že se ustálila v závěru, že za dodávku elektřiny významnou z hlediska uvedení zařízení do provozu lze považovat i dodávku elektřiny do distribuční soustavy v rámci prvního paralelního připojení výrobny k distribuční soustavě po získání licence na výrobu elektrické energie. Poukazuje-li dále dovolatelka na výkladové stanovisko ERÚ ze dne 27. 10. 2010, resp. výkladové stanovisko ERÚ č. 1/2018 ze dne 19. 2. 2018, pak i zde je v závěrečném shrnutí vysloven závěr, podle kterého lze za datum uvedení výrobny do provozu v roce 2010 označit datum paralelního připojení výrobny s platnou licencí do distribuční soustavy.
[54] Závěr odvolacího soudu o tom, že předmětné výrobny nesplňovaly podmínky nároku na podporu ve výši pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010, tedy obstojí jako věcně správný za situace, kdy ze zjištění učiněných v nalézacím řízení vyplývá, že po okamžiku, kdy rozhodnutí o udělení licencí dotčeným výrobcům nabyla právní moci (31. 12. 2010), nedošlo během tohoto roku v předmětných výrobnách k výrobě elektrické energie.
[55] Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami dovolatelky souvisejícími s druhou v dovolání předestřenou otázkou, kterou brojí proti podle jejího názoru nesprávnému hodnocení vztahu mezi ní a účastnicí, jakož i proti hodnocení postupu účastnice při evidenci a opravě údajů v systému operátora trhu a při vyplácení podpor na základě těchto údajů, který dovolatelka považuje za rozporný s ustanovením §13 odst. 5 registrační vyhlášky a se zásadou zachování dosavadní výše vyplácené podpory.
[56] Podle §4 odst. 4 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, účinného do 31. 12. 2012, provozovatelé regionálních distribučních soustav a provozovatel přenosové soustavy jsou povinni vykupovat veškerou elektřinu z obnovitelných zdrojů, na kterou se vztahuje podpora, a uzavřít smlouvu o dodávce, pokud výrobce elektřinu z obnovitelných zdrojů nabídl, za podmínek podle §5 a za ceny podle §6. Součástí této povinnosti je i převzetí odpovědnosti za odchylku podle zvláštního právního předpisu.
[57] Podle §2 písm. u) zákona o POZE se pro účely tohoto zákona rozumí povinně vykupujícím obchodník s elektřinou určený tímto zákonem nebo vybraný Ministerstvem průmyslu a obchodu (dále jen „ministerstvo“), který vykupuje elektřinu od výrobce z obnovitelného zdroje vyrobenou ve výrobně elektřiny na vymezeném území.
[58] Podle §10 zákona o POZE do doby rozhodnutí o výběru povinně vykupujícího je pro příslušné vymezené území povinně vykupujícím dodavatel poslední instance. O výběru povinně vykupujícího informuje ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup (odstavec 1). Povinně vykupující je povinen vykupovat elektřinu z obnovitelných zdrojů, na kterou se vztahuje podpora elektřiny, vyrobenou ve výrobně elektřiny nacházející se na jeho vymezeném území za podmínek podle §11 a 12. Povinně vykupující nese odpovědnost za odchylku v předávacím místě výrobny elektřiny podle jiného právního předpisu (odstavec 2).
[59] Podle §54 odst. 1 věty první zákona o POZE pro elektřinu z výroben elektřiny uvedených do provozu přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pro kterou vznikl nárok na podporu elektřiny výkupními cenami podle dosavadních právních předpisů, vzniká nárok na podporu elektřiny formou výkupních cen podle tohoto zákona.
[60] Podle §20a odst. 4 písm. x) energetického zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2015, je operátor trhu povinen hradit povinně vykupujícímu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za jeho činnost.
[61] Podle §13 odst. 3 registrační vyhlášky provozovatel přenosové nebo distribuční soustavy, u něhož výrobce postupem podle bodu 2 zvolil pro rok 2013 podporu formou výkupních cen, neprodleně předá povinně vykupujícímu údaje nezbytné pro uzavření smlouvy o dodávce elektřiny s tímto výrobcem, a to v rozsahu bodů 1, 3 až 5, 9, 10, 14, 15 a 18 přílohy č. 1 k této vyhlášce a přílohy č. 5 k této vyhlášce, pokud jsou provozovateli přenosové nebo distribuční soustavy tyto údaje známé.
[62] Podle §13 odst. 5 registrační vyhlášky provozovatel přenosové nebo regionální distribuční soustavy předá operátorovi trhu údaje o výrobcích, kteří uplatní nárok na podporu za období do 31. prosince 2012 a uplatňují ji i pro rok 2013, jejich výrobních zdrojích elektřiny a zvolených formách podpory v rozsahu podle přílohy č. 5 k této vyhlášce. Tímto bude provedena evidence výrobních zdrojů elektřiny takových výrobců a registrace zvolených forem podpory v systému operátora trhu s účinností registrace formy podpory od 1. ledna 2013, s výjimkou výrobních zdrojů elektřiny připojených do lokální distribuční soustavy, u nichž výrobce ještě následně zaeviduje identifikační číselný kód předávacího místa výrobního zdroje elektřiny v systému operátora trhu.
[63] V souvislosti s výše vymezenou právní úpravou došlo k 1. 1. 2013 ke změnám v oblasti výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů od výrobců. Dovolatelka přitom namítá, že přechodem povinnosti povinného výkupu z provozovatele distribuční soustavy na ni, jakožto povinně vykupujícího obchodníka s elektřinou, nemělo dojít ke změně výše vyplácené podpory. Podkladem pro další vyplácení podpory podle nové právní úpravy v zákoně o POZE měly být údaje předané provozovatelem distribuční soustavy postupem podle §13 odst. 5 registrační vyhlášky, přičemž účastnice nemohla zpochybňovat správnost předaných údajů, zpochybňovat tyto údaje a revidovat nárok na dosavadní výši podpory.
[64] Argumentace dovolatelky je v první řadě částečně nepřípadnou, neboť – jak již bylo poznamenáno výše, ze skutkových zjištění učiněných v nyní projednávané věci vyplývá, že v průběhu relevantního období od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2014 účastnice postupovala při výplatě rozdílu mezi výkupními cenami a hodinovými cenami v souladu s údaji poskytnutými ze strany společnosti ACTHERM, spol. s r.o., k registraci v systému účastnice jakožto operátora trhu v lednu 2013. Do rozsahu údajů předávaných k evidenci operátorovi trhu spadal podle bodu 11. přílohy č. 5 k registrační vyhlášce i údaj o datu uvedení výrobního zdroje elektřiny do provozu, přičemž za datum uvedení předmětných výroben do provozu byl společností ACTHERM, spol. s r.o., označen den 4. 1. 2011. Při plnění své povinnosti hradit povinně vykupujícímu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou ve smyslu §20a odst. 4 písm. x) energetického zákona tak účastnice vycházela z evidovaných údajů, které byly převzaty postupem podle §13 odst. 5 registrační vyhlášky, které nijak nerozporovala či neopravovala.
[65] Řešený spor přitom tak vznikl v souvislosti s administrativním pochybením třetího subjektu – společnosti ACTHERM, spol. s r.o., kdy došlo k předání rozdílných údajů povinně vykupujícímu pro účely uzavření smluv o dodávce elektřiny s výrobci a operátorovi trhu pro účely vyplácení podpor povinně vykupující žalobkyni.
[66] Svou argumentací dovolatelka dále obsahově brojí proti nevyhovění žádosti o zpětnou opravu údajů ohledně data uvedení předmětných výroben do provozu, kterou adresovala účastnici společnost ACTHERM, spol. s r.o., dne 13. 5. 2014. Z výše citovaného ustanovení §13 odst. 5 registrační vyhlášky však nelze ani extenzivním výkladem dovodit povinnost účastnice opravovat bez dalšího k žádosti povinně vykupujícího či jiného subjektu evidované údaje o výrobcích, kteří uplatnili nárok na podporu, a to více než rok poté, co byla účinně registrována forma podpory a zaevidovány údaje postupem podle §13 odst. 5 registrační vyhlášky.
[67] Námitky dovolatelky ohledně specifického právního postavení účastnice jako operátora trhu při plnění povinností organizačního, statistického a administrativního charakteru a ohledně specifické povahy vztahů, do nichž při plnění těchto povinností vstupuje, se současně míjí s předmětem řízení před správním orgánem, neboť tím nebyl požadavek žalobkyně na splnění evidenčních povinností operátora trhu, nýbrž požadavek na uhrazení podpory v dovolatelkou nárokované výši.
[68] Při posuzování právní povahy vztahu, z něhož vyplývá sporný nárok na úhradu rozdílu mezi výkupní cenou v dovolatelkou prosazované výši a hodinovou cenou, lze uplatnit hlediska formulovaná v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, z níž se podává, že pro rozlišení soukromoprávních (občanskoprávních či obchodněprávních) vztahů od vztahů veřejnoprávních je rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1211/2001, uveřejněné pod číslem 20/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Charakteristickým znakem soukromoprávních vztahů je především skutečnost, že jejich subjekty ve vzájemném vztahu mají rovné postavení (srov. §2 odst. 2 obč. zák.), tedy že jeden z účastníků tohoto vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost druhého účastníka a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat splnění povinností druhého subjektu. Subjekty soukromoprávních vztahů se o vzniku či založení vzájemných subjektivních práv a povinností musí zásadně dohodnout, pokud tyto právní povinnosti nevznikají přímo ze zákona. Naproti tomu veřejnoprávní vztahy jsou založeny na právně nerovném postavení jejich subjektů, kdy orgány veřejné moci rozhodují o právech a povinnostech subjektů mocensky – autoritativně a kdy rozhodnutí těchto orgánů nejsou závislá na vůli subjektů. Základní metodou právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 926/2006, uveřejněný pod číslem 50/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. Cpjn 203/2012, uveřejněné pod číslem 78/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo 405/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 26 Odo 1637/2005, a ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2508/2014).
[69] Posuzovaný vztah mezi žalobkyní a účastnicí vznikl přímo ze zákona, přičemž jeho obsah je určen ustanovením §20a odst. 4 písm. x) energetického zákona, z něhož vyplývá povinnost účastnice hradit povinně vykupujícímu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za jeho činnost. Skutečnost, že nárok na úhradu tohoto rozdílu vzniká povinně vykupující žalobkyni přímo ze zákona, však neznamená, že se při poskytování podpory muselo jednat o svou povahou veřejnoprávní vztah. I v soukromoprávních vztazích totiž práva a povinností mohou vznikat přímo ze zákona (např. povinnost nahradit škodu, vydat bezdůvodné obohacení apod.). Poskytování podpory je sice výsledkem státní ingerence subvenční povahy, v rámci posuzovaného vztahu se však nejedná o přímé poskytování dotace z veřejných prostředků žalobkyni. O poskytnutí přímé dotace z veřejných prostředků šlo v novém systému financování pouze ve vztahu státu (Ministerstva průmyslu a obchodu) vůči operátorovi trhu (srov. §29 zákona o POZE). Předmětný vztah je vztahem dvou subjektů soukromého práva, přičemž jejich postavení je v tomto vztahu rovné, neboť ani jeden z účastníků tohoto vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost druhého účastníka a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat splnění povinností druhého subjektu. Z hlediska výše vymezených rozlišovacích kritérií se tedy jedná o vztah soukromoprávní povahy.
[70] Co pak se týče samotného rozsahu povinnosti účastnice stanovené v předmětném ustanovení, lze přitakat názoru správního orgánu, podle nějž operátor trhu není povinen hradit povinně vykupujícím rozdíl mezi jakoukoliv výší podpory ve formě výkupních cen a hodinovou cenou, ale rozdíl mezi výkupní cenou ve výši, v jaké má výrobce na výkupní cenu nárok, a hodinovou cenou. S tím ostatně koresponduje i povinnost operátora trhu ověřovat splnění podmínek podpory u výrobců při registraci podpory elektřiny podle §10 odst. 5 věty druhé registrační vyhlášky. Dovolatelka svým výkladem akcentujícím zásadu zachování dosavadních nároků explicitně vyjádřenou v §54 odst. 1 větě první zákona o POZE nabádá k rezignaci na řešení otázky, zda výrobcům vznikl nárok na výkupní ceny pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010, takový výklad však považuje Nejvyšší soud za absurdní. Ostatně o zachování dosavadních nároků lze uvažovat pouze v rozsahu, v němž přede dnem nabytí účinnosti zákona o POZE vznikly podle dosavadních právních předpisů.
[71] Nejvyšší soud tedy neshledal ani výše uvedené námitky dovolatelky týkající se nemožnosti účastnice sporovat dosavadní výši vyplácené podpory opodstatněnými. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že požadavek žalobkyně není důvodný, neboť předmětné výrobny nesplňovaly podmínky nároku na podporu formou výkupních cen ve výši pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010, je tento závěr správný.
[72] Protože v mezích, v nichž bylo dovolání shledáno přípustným, je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
[73] O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odstavec 3 větu první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, která byla v dovolacím řízení neúspěšná, je povinna nahradit úspěšné účastnici řízení náklady, jež v dovolacím řízení účelně vynaložila a které sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 3 100 Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 7. 2018, neboť úkon byl učiněn 27. 6. 2019, a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 714 Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 4 114 Kč je žalobkyně povinna účastnici řízení zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta (§243b ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se účastnice domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 6. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu