ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3232.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3232/2021-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně P. M. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Blankou Šimkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, proti žalované Ř. a u. J. P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Daliborem Vaigertem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 162/92, o zaplacení částky 1 488 911 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 263 C 27/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2021, č. j. 27 Co 25/2021-194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 470,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Blanky Šimkové, advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky ve výši 1 488 911 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o postoupení pohledávek a zápočtu vzájemných pohledávek uzavřené dne 23. 11. 2016 mezi žalobkyní a společností POTRAVINY VYSOČINA s.r.o., původní věřitelky žalované. V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalovaná jistinu žalované pohledávky zaplatila, poslední úhradu ve výši 192 288,25 Kč obdržela žalobkyně dne 8. 6. 2020. Soud proto ve věci rozhodoval pouze o výši příslušenství spočívajícího v úrocích z prodlení. Žalovaná se bránila tvrzením, že se žalobkyní uzavřela telefonicky dne 14. 6. 2017 dohodu o plnění ve splátkách, podle níž splácení částky 1 488 911 Kč nebylo vázáno na žádné sankce z prodlení.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 10. 2020, č. j. 263 C 27/2017-147, zastavil řízení ohledně částky 192 288,25 Kč (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 8,05% úrok z prodlení z 37 specifikovaných částek (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Soud prvního stupně nejprve konstatoval, že mezi žalobkyní a žalovanou nebylo sporu o vzniku dluhu, jeho výši ani o tom, že pohledávka společnosti POTRAVINY VYSOČINA s.r.o. za žalovanou byla postoupena žalobkyni. Ve vztahu k tvrzení žalované, že se žalobkyní dne 14. 6. 2017 telefonicky uzavřela dohodu o splátkách dlužné částky, a tedy se nemohla ocitnout v prodlení s její úhradou, soud uvedl, že tato skutečnost nebyla v řízení prokázána, resp. byla vyvrácena výpovědí jednatele žalobkyně a svědků R. K. a E. K. Podle soudu tudíž nemohla být mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena dohoda podle §1902 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, na základě které by byl změněn obsah závazku žalované týkající se splatnosti žalované částky. Ohledně odkazu žalované na ustanovení §1757 o. z., soud zhodnotil, že není pro projednávanou věc relevantní, neboť toto ustanovení se vztahuje k okamžiku vzniku závazku, a nikoliv na úpravu změny závazku spočívající v dohodě o jiném termínu splatnosti než původně dohodnutém. Soud proto zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z jednotlivých dlužných částek.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem odmítl odvolání žalobkyně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (výrok II rozsudku odvolacího soudu), změnil jej ve výroku III co do částky náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně, a dále doplnil dokazování předžalobní výzvou k úhradě ze dne 6. 3. 2017 včetně podací stvrzenky České pošty a výzvou k úhradě dluhu ze dne 4. 5. 2017 včetně potvrzení České pošty. Ve vztahu k zjištěnému skutkovému stavu odvolací soud upřesnil, že byť byla žalobkyně v prosinci 2016 ochotna uzavřít se žalovanou dohodu o splátkách, podala v květnu 2017vzhledem k nečinnosti žalované žalobu, přičemž až v tomto okamžiku žalovaná začala žalobkyni plnit. Odvolací soud proto považoval postup žalované za zcela účelový. Zároveň se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná své tvrzení o uzavření dohody o splátkách dne 14. 6. 2017 neprokázala.
Ohledně námitky žalované, že na vzniklou situaci lze aplikovat ustanovení §1757 o. z., odvolací soud konstatoval, že ustanovení §1757 o. z. by mohlo dopadat rovněž na tvrzenou dohodu o splátkách, zároveň však doplnil, že by i v takovém případě bylo nutné, aby smlouva (v jiné než písemné formě) byla mezi účastníky uzavřena. Tato skutečnost však v řízení nebyla prokázána, resp. byla provedeným dokazováním vyvrácena. Odvolací soud proto potvrdil výrokem II rozsudku soudu prvního stupně uloženou povinnost žalované uhradit žalobkyni dlužné úroky z prodlení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná ve výrocích II, III a IV dovoláním, v němž položila čtyři otázky, které dle jejího názoru Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil. Konkrétně se jedná o otázky: 1) zda právní úprava §1757 o. z. dopadá pouze na situace, kdy je uzavírána smlouva, či se vztahuje i na její změnu či modifikace, a tím i na dohodu představující změnu v obsahu závazku, a 2) zda je tato aplikovatelná pouze na případy, kdy je mezi účastníky existence uzavření smlouvy nesporná, nikoliv však již na případy, kdy je sporná samotná existence smlouvy, dále 3) zda neodmítnutí „potvrzovacího dopisu“ zakládá nevyvratitelnou domněnku existence učiněné dohody, resp. 4) zda tato skutečnost zakládá alespoň domněnku vyvratitelnou či obrácení důkazního břemene. Žalovaná v dovolání dále brojila proti závěru soudů, že neprokázala uzavření dohody o splátkách, a považovala napadené rozhodnutí odvolacího soudu za „vnitřně rozporuplné a v zásadě si odporující a protiřečící“. Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů obou stupňů a navrhla dovolacímu soudu, aby dovolání žalované zamítl a přiznal jí náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda právní úprava §1757 o. z. dopadá pouze na situace, kdy je uzavírána smlouva, či se vztahuje i na její změnu či „modifikace“, včetně dohody představující změnu v obsahu závazku, v daném případě na tvrzenou dohodu o splátkách, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť se míjí s právním posouzením odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud sice konstatoval, že uvedené ustanovení by mohlo dopadat také na tvrzenou dohodu o splátkách, ovšem za předpokladu, že by její uzavření bylo v řízení prokázáno, což se ovšem nestalo.
Rovněž otázka, zda právní úprava §1757 o. z. je aplikovatelná pouze na případy, kdy je mezi účastníky nesporná existence uzavření smlouvy, nikoliv však již na případy, kdy je sporná samotná existence posuzované dohody, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť jím žalovaná toliko zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně totiž na základě provedeného dokazování uzavřel, že existence tvrzené dohody o splátkách nebyla v řízení prokázána, resp. byla provedeným dokazováním vyvrácena. Dovolatelka tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém základě než odvolací soud. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 2. 2019 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je přitom ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, tudíž skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo z novější judikatury usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 847/2020).
Konečně přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit ani otázky, zda neodmítnutí „potvrzovacího dopisu“ ze dne 14. 6. 2017 zakládá nevyvratitelnou domněnku existence tvrzené dohody, resp. alespoň domněnku vyvratitelnou či obrácení důkazního břemene. K tomu je třeba jednak uvést, že odvolací soud své rozhodnutí na řešení otázky obrácení důkazního břemena a posouzení ne/vyvratitelné domněnky vzniku dohody o splátkách nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jednak se uvedenými otázkami žalovaná snaží ve skutečnosti zpochybnit zjištěný skutkový stav a hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, jakož i soudem prvního stupně. V řízení před soudy nižších stupňů bylo prokázáno, že jednatel žalobkyně trvale odmítal návrh žalované na úhradu dluhu ve splátkách a svůj nesouhlas k dohodě o splátkách vyjádřil nejen v průběhu telefonického rozhovoru s jednatelem žalované dne 14. 6. 2017, ale i poté, co byl předmětný „potvrzovací dopis“ žalobkyni doručen. Jak již bylo ovšem uvedeno výše, polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu přípustnost dovolání vymezit nelze, stejně tak nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020).
Namítá-li žalovaná, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je „vnitřně rozporuplné a v zásadě si odporující a protiřečící“, namítá tím ve skutečnosti vadu spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, ke které by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen, kdyby bylo dovolání přípustné, což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalované nebyly.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rovněž výrok III a IV rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu