ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2747.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2747/2021-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy, ve věci opatrovance P. B. , narozeného XY, omezeného ve svéprávnosti, bytem XY, Psychiatrická nemocnice Bohnice, zastoupeného procesní opatrovnicí P. K., advokátkou se sídlem XY, za účasti veřejného opatrovníka obce Statenice, se sídlem ve Statenicích, Statenická 23, identifikační číslo osoby 002 41 679, zastoupeného Mgr. Jiřím Hnátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30a/404, a městské části Praha 8, se sídlem v Praze 8, Zenklova 1/35, identifikační číslo osoby 000 63 797, o změnu opatrovníka, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 25 P 32/2017, o dovolání obce Statenice proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2021, č. j. 24 Co 62/2021-250, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 21. ledna 2021, č. j. 25 P 32/2017-200, zamítl návrh veřejného opatrovníka (obce Statenice) opatrovance P. B., gen. shora, na zproštění této opatrovnické funkce a na jmenování městské části Praha 8 veřejným opatrovníkem uvedeného opatrovance, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že: „ač je opatrovaný hospitalizovaný v Psychiatrické nemocnici Bohnice opakovaně a v podstatě dlouhodobě, stále se jedná o zařízení dočasného charakteru (ve vztahu k pobytu dané osoby), kdy právě okolnosti dočasného charakteru (např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium atp.) nic nemění na bydlišti fyzické osoby a kladném nároku na trvalost takového místa (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1617/2016…ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004…ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 3314/2017…ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1817/2014 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 596/2014.)“
K odvolání obce Statenice Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. května 2021, č. j. 24 Co 62/2021-250, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud předně zdůraznil, že: „opatrovanec měl své skutečné bydliště ve smyslu §80 odst. 1 o. z. naposledy v obvodu obce Statenice, avšak v tomto svém bydlišti se již dlouhodobě vůbec nezdržuje. V obci Statenice je opatrovanec hlášen k trvalému pobytu, jde však o adresu obecního úřadu, která není jeho skutečným bydlištěm. Vzhledem ke skutečnostem vyplývajícím ze spisu lze v dané věci uzavřít, že posuzovaný zásadně nemá žádné místo, které by bylo možné považovat za bydliště ve smyslu §80 odst. 1 o. z.“
Dále odvolací soud vyložil, že: „ jestliže v dané věci je z obsahu spisu jednoznačně zřejmé, že důvodem pobytu opatrovance v nemocnici (byť opakujícího se a dlouhodobého) je zásadně ‚jen‘ léčba jeho onemocnění a, není-li současně zřejmé, že je vůlí opatrovance takto nadále mít uspořádaný svůj život, pak s jeho pobytem v nemocnici z důvodu léčby nemoci nelze bez dalšího spojovat místo ‚kde žije‘ ve smyslu §80 odst. 2 o. z. Je proto nutno uzavřít, že u opatrovance nelze určit ani místo, kde žije. Vzhledem ke zjištěním o majetku opatrovance zde není ani místo, kde by měl opatrovanec majetek, které by bylo možno považovat za bydliště ve smyslu §80 odst. 2 věty druhé o. z. Za této situace tak zůstává posledním kritérium fikce bydliště ve smyslu §80 odst. 2 o. z., a to místo, kde měl opatrovanec bydliště naposledy.“
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obec Statenice (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad přípustnosti svého dovolání vymezuje s tím, že: „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (posouzení místa, kde žije opatrovanec), která v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena, a na vyřešení otázky hmotného práva (bydliště opatrovance, resp. posledního bydliště opatrovance), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“
Podle dovolatelky „odvolací soud nesprávně vyložil první větu ust. §80 odst. 2 o. z., když nesprávně dovodil, že pro existenci místa, kde člověk ‚žije‘, je potřeba jeho subjektivní rozhodnutí nebo vůle. Takový výklad však nemá žádnou oporu v zákoně, ani jej nelze dovodit z jeho systematiky a účelu, ani nebyl v minulosti judikován Nejvyšším soudem…Pokud člověk nemá bydliště, ale pobývá (žije) na určitém místě, má být podle zákonodárce za jeho bydliště považováno právě toto místo. Místo jeho posledního bydliště je dle dikce zákona až poslední ‚záchranou‘ v případě, kdy u člověka nelze zjistit ani žádné místo, kde pobývá (např. proto, že je nezvěstný, nebo protože místa svého faktického pobytu velmi rychle střídá). V daném případě je však nesporné, že opatrovanec na území Městské části Praha 8 pobývá již řadu let a že v nejbližší době…ani nelze očekávat, že by se na této skutečnosti mohlo něco změnit.“
V další části svého dovolání dovolatelka namítá, že: „závěr odvolacího soudu se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4910/2015, dle kterého ‚při rozhodování o ustanovení veřejného opatrovníka ve smyslu ustanovení §471 odst. 3 o. z., je na soudu, aby při úvahách o bydlišti opatrovance učinil konkrétní skutková zjištění zacílená na ověření existence jednotlivých, již uvedených hledisek, charakterizujících bydliště člověka podle ustanovení §80 o. z.‘ Podle názoru dovolatelky totiž není zřejmé, na základě jakých skutkových východisek odvolací soud závěr o posledním místě bydliště opatrovance učinil, když dovolatelka připomíná, že její vazba na opatrovance je pouze ve smyslu institutu trvalého pobytu na jejím obecním úřadě, který v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nemusí být totožný s pojmem bydliště…odvolací soud ani nijak nereflektoval, že opatrovanec prokazatelně pobýval cca 1 měsíc v červenci a srpnu 2020 na svobodě, když Psychiatrická léčebna Bohnice měla za to, že je možné opatrovance z péče léčebny propustit. Opatrovanec pobýval v chráněném bydlení v XY, které nepochybně naplnilo požadované složky pro účely určení jeho bydliště.“ Z vyložených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Procesní opatrovnice opatrovance v písemném vyjádření k odvolání odmítla uplatněnou dovolací argumentaci, neboť má za to, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné a je i v souladu s předmětnou komentářovou literaturou. Kromě toho návrh dovolatelky (na změnu opatrovníka) je v přímém rozporu s nejlepšími zájmy opatrovance, jehož k městské části Praha 8 nepojí žádné vazby ani vůle se zde trvale zdržovat. Naopak má opatrovanec nejužší vazby (a to vazby jediné) k území dovolatelky, když zde mají bydliště jeho rodinní příslušníci a sám má trvalé bydliště hlášené na území dovolatelky. Je tedy zcela evidentní, že v případě trvalého zlepšení zdravotní prognózy opatrovance by se obnovil jeho zájem nadále pobývat v jeho dosavadním trvalém bydlišti. Procesní opatrovnice současně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že předmětná problematika již byla předmětem rozhodování dovolacího soudu. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Městská část Praha 8 ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelky rovněž přisvědčila závěrům plynoucím z rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedla dále, že setrvává na svém názoru, že hospitalizaci opatrovance v psychiatrické nemocnici se sídlem v městské části Praha 8 (ačkoliv se jedná o opakovanou hospitalizaci) nelze považovat za změnu bydliště opatrovance, která je důvodem pro změnu příslušnosti ve vztahu k výkonu funkce veřejného opatrovníka. I podle vyjádření opatrovance (učiněného prostřednictvím jeho kolizního opatrovníka) jej k městské části Praha 8 nepojí žádné vazby ani vůle se zde trvale zdržovat. Za bydliště podle §80 odst. 1 o. z. je nutné považovat místo, kde se člověk fakticky zdržuje, že tam má své společenské sociální vazby a současně má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale a svázat svůj život s tímto místem; krátkodobé ubytování na území města XY, které opatrovanec opustil, nelze považovat za jeho bydliště. Z uvedených důvodů je proto podané dovolání nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že podané dovolání není – jak bude dále rozvedeno – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §471 odst. 2 o. z. soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona.
Podle odst. 3 téhož par. způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas.
Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že podle §471 odst. 3 o. z. způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, přičemž podle §80 odst. 1 věta první o. z. platí, že člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam trvale, s výhradou změny okolností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2016, sp. zn. 30 Cdo 4910/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 1050/2016, ze dne 4. ledna 2017, sp. zn. 30 Cdo 3379/2016, ze dne 8. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 1392/2016 atd.; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách http://nsoud.cz ). Tento dovolacím soudem zaujímaný právní názor sdílí i Ústavní soud České republiky (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. května 2017, sp. zn. II. ÚS 907/17, in http://nalus.usoud.cz ).
Pro určení bydliště člověka je tedy stěžejní naplnění dvou složek: a) složka faktická a určující, tj. fakt, že se daná osoba v určitém místě zdržuje a že tam má své společenské a sociální vazby, a b) složka volní, tj. že daný člověk zároveň má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale, chce v daném místě bydlet a svázat svůj život s tímto místem. Bydliště je tak místo, které člověk považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a kde se nachází i centrum jeho zájmu. Změna pobytu dočasného charakteru (např. pobyt v nemocnici, výkonu trestu odnětí svobody, studium, sezónní práce aj.) nemění nic na tom, kde má daný člověk své bydliště. To však neplatí, pokud by byla taková změna doprovázena okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že se osoba na novém místě pobytu již nezdržuje s úmyslem zde trvale bydlet (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 1392/2016).
Uvedené závěry nelze pochopitelně (tím spíše v případě osoby omezené ve svéprávnosti) aplikovat mechanicky, nýbrž je zapotřebí je vždy interpretovat s ohledem na jedinečné skutkové okolnosti (specifika) případu. Jestliže psychický, respektive zdravotní stav posuzovaného člověka de facto neumožňuje zjistit jeho úmysl, kde se chce zdržovat, je nezbytné vycházet z okolností, které (ve svém souhrnu) spoluurčují identifikovat místo jeho pobytu. V návaznosti na tento právní názor pak dovolací soud v usnesení ze dne 23. října 2018, sp. zn. 30 Cdo 1825/2018, mj. vyložil, že pokud se opatrovník vyjádřil, že zdravotní stav a osobní situace opatrovance pobyt v konkrétním místě poskytování zdravotní péče (na území dovolatele) objektivně vyžadují, je zjevné, že její zdravotní stav, jehož prognóza není nikterak příznivá, neumožňuje pobyt mimo psychiatrickou nemocnici, tedy nejde o stav přechodný, ale setrvalý, neboť opatrovankyně byla nepřetržitě hospitalizována v přísl. psychiatrické nemocnici (již několik let), přičemž její zdravotní stav nedával žádnou naději na zlepšení situace potud, že by mohla žít bez celodenní odborné zdravotnické (psychiatrické) péče.
Nyní posuzovaná věc ovšem s posledně zreferovaným soudním případem totožná není.
Pro poměry této věci a pro rozhodování odvolacího soudu z hlediska skutkové stránky je také určující, že – jak se uvádí v dovoláním napadeném usnesení odvolacího soudu – „opatrovanec (prostřednictvím procesního opatrovníka) navrhl potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně jako správného. Poukázal na to, že je ve specifické situaci, kdy není vhodné, aby bydliště opatrovance bylo určeno jen na základě jeho léčebného režimu, neboť přes opakované pobyty v nemocnici nelze uzavřít, že by zde byl záměr trvalého bydliště v nemocnici. Nelze přisvědčit závěru, že osoba ztratí své bydliště jen v důsledku opakovaných pobytů v nemocnici. Nelze také uzavřít, že opatrovanec skutečně žije na území městské části Praha 8, k tomuto místu ho nepoutají žádné vztahy ani úmysl žít zde trvale a dlouhodobě. Opatrovanec má naopak stále svou osobní vazbu ke XY, opatrovníka nelze měnit při každém přemístění do jiného nemocničního zařízení.“
Jestliže odvolací soud za shora již zreferovaného skutkového stavu, který v dovolacím řízení nelze v žádném ohledu revidovat, dospěl k závěru, že ve smyslu §471 odst. 3 o. z. je veřejným opatrovníkem opatrovance obec Statenice, pak tento (výsledný) právně kvalifikační závěr odvolacího soudu odpovídá předmětné právní úpravě a je plně souladný s připomenutou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není žádného důvodu se ani v poměrech této dovolací věci odchylovat.
Ze všech vyložených důvodů bylo proto dovolání obce Statenice podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu