ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.111.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 111/2021-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: H. V. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti žalované: obec Řitka , IČO 00241644, se sídlem úřadu Na Návsi 54, Řitka, zastoupená JUDr. Pavlem Brachem, advokátem se sídlem Klapálkova 3132/4, Praha 4, o 96 987 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 36 C 237/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, č. j. 21 Co 42/2020-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6 388,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Pavla Bracha.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 21 Co 42/2020-86, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 3. 12. 2019, č. j. 36 C 237/2019-56, jímž Okresní soud Praha-západ zamítl žalobu na zaplacení 46 987 Kč s úroky z prodlení (z titulu náhrady škody) a 50 000 Kč s úroky z prodlení (z titulu nemajetkové újmy) a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, k němuž se vyjádřila žalovaná v podání z 15. 12. 2020.
Podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2236, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, či ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019) podrobně vysvětlil, z jakého důvodu i po citované novele není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50 000 Kč (ledaže jde o vztah ze spotřebitelských smluv či o pracovněprávní vztah).
V projednávané věci soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení celkem 96 987 Kč s příslušenstvím sestávající z nároků na náhradu majetkové škody (ve výši 38 987 Kč jako škoda způsobená vykácením dřevin, ve výši 8 000 Kč jako náklady vynaložené na zpracování znaleckého posudku) a nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil. Vzhledem k tomu, že ani jedna z těchto částek (nároků se samostatným skutkovým základem), které tvoří předmět dovolacího řízení, nepřevyšuje zákonný limit 50 000 Kč, a že ve věci nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah, není dovolání žalobkyně ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 4 980 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 této vyhlášky, to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 6 388,80 Kč. Náklady na zastoupení žalované obce advokátem lze v tomto případě považovat za účelně vynaložené, neboť projednávaná věc byla po skutkové i právní stránce složitým sporem, týkajícím se ne zcela běžné problematiky, s níž by měl mít administrativní aparát obce dostatek zkušeností (na rozdíl například od statutárního města), aby se obešel bez právní pomoci advokáta (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod 64/2016).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 2. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu