ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1674.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1674/2020-686
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: R. C. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Mariánem Kováčikem, advokátem se sídlem Koněvova 1107/54, Praha 3, proti žalovanému: Z. Z. , soudní exekutor, Exekutorský úřad v XY, se sídlem XY, zastoupený JUDr. Petrem Víškou, advokátem se sídlem Malická 1576/11, Plzeň, o zaplacení 41 886 Kč, 5 018 Kč a 350 000 Kč , vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 18/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23. 7. 2019, č. j. 22 Co 149/2019-581, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 23. 7. 2019, č. j. 22 Co 149/2019-581, potvrdil rozsudek ze dne 20. 2. 2019, č. j. 9 C 18/2017-536, jímž Okresní soud v Pardubicích zastavil řízení co do částky 5 018 Kč, zamítl žalobu na zaplacení 41 886 Kč a 350 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný jako soudní exekutor byl pověřen provedením exekuce usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 12. 2011, č. j. 64 EXE 4344/2011-9, které bylo k odvolání povinného (v této věci žalobce) potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2012, č. j. 28 Co 242/2012-45. Městský soud v Praze uzavřel, že není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, ale poučil žalobce, že se může domáhat zrušení rozhodčího nálezu v samostatném řízení. Žalovaný na základě pravomocného pověření vydal 14. 8. 2012 exekuční příkaz č. j. 108 EX 086/75/11-028 k provedení exekuce srážkami ze mzdy žalobce u jeho zaměstnavatele. Na základě této exekuce byly žalobci sraženy celkem 3 částky v celkové výši 5 018 Kč; následně již exekuce nepokračovala. Rozhodčí nález, podle kterého byla vedena exekuce, byl k návrhu žalobce zrušen, exekuce byla zastavena, žalobci byla vrácena vymožená částka 5 018 Kč a oprávněnému bylo uloženo, aby nahradil soudnímu exekutorovi náklady exekuce a aby povinnému (zde žalobci) nahradil náklady exekučního řízení. Odvolací soud potvrdil závěry okresního soudu, že žalovaný jako soudní exekutor neporušil žádnou svoji povinnost, proto nezpůsobil žalobci škodu, která měla být představována ušlým výdělkem za 22 měsíců po 11 400 Kč, celkem 250 000 Kč, ani nemajetkovou újmu, na jejíž náhradu žalobce požadoval 100 000 Kč, a není tudíž odpovědný podle §32 odst. 1 a 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Žalobce požadoval po žalovaném rovněž zaplacení nákladů exekuce vyčíslených soudním exekutorem v exekučním příkazu částkou 41 886 Kč. Žalobce však netvrdil, že by tyto náklady žalovanému zaplatil, pouze tvrdil, že žalovaný na tyto náklady nemá právo. Vzhledem k tomu, že uvedená exekuce byla zastavena, o nákladech exekuce bylo rozhodnuto a k úhradě nákladů exekuce byl zavázán oprávněný (rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 400/2008), žalovaný vyčíslením nákladů exekuce neporušil žádnou svoji povinnost, nezpůsobil žalobci žádnou škodu, a proto nebyl dán ani nárok žalobce na zaplacení 41 886 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v posouzení otázky hmotného práva, která podle něho v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to posouzení jeho případu podle přechodného ustanovení §3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Domnívá se, že zde bylo možno dovodit mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele (§2 odst. 3 o. z.) a přiznat mu náhradu nemajetkové újmy podle §2956 o. z., neboť jde o případ, kdy dodavatel (patrně oprávněný) v rozporu s dobrými mravy hrubě zneužil postavení spotřebitele, včetně zneužití průběhu rozhodčího řízení. Soudy se však posouzením vzniku nemajetkové újmy vůbec nezabývaly. Odklon od ustálené rozhodovací praxe v otázce procesního práva pak s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1842/12 a I. ÚS 2771/10 spatřuje dovolatel v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který měl podle §2971 o. z. posoudit, zda ze strany žalovaného došlo k hrubé nedbalosti při porušení důležité právní povinnosti vyplývající z §2912 o. z., neboť ačkoli žalovaný znal důvody, které nakonec vedly ke zrušení exekučního titulu, a věděl o podaném odvolání, vydal exekuční příkaz č. j. 108 EX 086/75/11-028 k provedení exekuce srážkami ze mzdy žalobce a zahájil exekuci. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018). Rozhodoval-li odvolací soud o žalobě sestávající ze čtyř samostatných nároků, a to nároku na náhradu ušlé mzdy v částce 250 000 Kč, na náhradu nemajetkové újmy v částce 100 000 Kč, na náhradu nákladů exekučního řízení 41 886 Kč a na náhradu vymožené částky 5 018 Kč, nepřevyšují dva posledně uvedené nároky limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok. Proto je dovolání proti rozhodnutí o nárocích na zaplacení 41 886 Kč a 5 018 Kč nepřípustné a dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o nárocích na zaplacení 250 000 Kč a 100 000 Kč odvolací soud založil na závěru, že ani u jednoho z nich nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného jakožto soudního exekutora ve smyslu §32 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť ze strany žalovaného nedošlo k porušení povinnosti při výkonu exekuce, tj. nebyla splněna podmínka vzniku této objektivní odpovědnosti spočívající v nesprávném výkonu činnosti exekutora.
Právní otázkou, již dovolatel dovolacímu soudu k řešení předkládá, a to posouzení použitelnosti přechodného ustanovení §3079 odst. 2 o. z., a v souvislosti s tím i mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele podle §2 odst. 3 o. z., se odvolací soud, vzhledem ke svým skutkovým i právním závěrům, nezabýval. Může-li přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013), pak právní otázka, jíž se odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezabýval, přípustnost dovolání nezakládá. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že ani u jednoho z uplatněných nároků nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu, nebyl dán žádný důvod k postupu podle §3079 odst. 2 o. z., neboť toto ustanovení se týká pouze druhu a rozsahu náhrady újmy, je-li odpovědnost žalovaného subjektu za ni (podle dosavadních předpisů) dána, což v projednávané věci splněno není (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2057/2020).
Námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že dostatečně neodůvodnil své rozhodnutí, nezabýval-li se v něm přechodným ustanovením §3079 odst. 2 o. z. a s tím souvisejícími otázkami, představuje námitku vady řízení, k níž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení pak není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu