ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2295.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2295/2020-216
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: I. P. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Dušanem Zachem, advokátem se sídlem Na Zámecké 457/5, Praha 4, proti žalovanému: M. P., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Jaroslavou Povovou, advokátkou se sídlem Husovo nám. 175, Lysá nad Labem, o zaplacení 382 007 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 198/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2020, č. j. 25 Co 36/2020-175, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2020, č. j. 25 Co 36/2020-175, v části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 10. 2019, č. j. 7 C 198/2019-150, v části výroku I, jíž byla zamítnuta žaloba co do 360 059 Kč s 9,75% úrokem z prodlení z této částky od 27. 4. 2019 do zaplacení, a ve výroku II, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 10. 2019, č. j. 7 C 198/2019-150, v části výroku I, jíž byla zamítnuta žaloba co do 360 059 Kč s 9,75% úrokem z prodlení z této částky od 27. 4. 2019 do zaplacení, a ve výroku II, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 25 Co 36/2020-175, potvrdil rozsudek ze dne 25. 10. 2019, č. j. 7 C 198/2019-150, kterým Okresní soud v Nymburce zamítl žalobu na zaplacení 382 007 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení. Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 382 007 Kč spočívající v nákladech nájemného za náhradní byt (360 059 Kč) a nákladech exekuce (21 948 Kč), které v důsledku jednání žalovaného musela vynaložit. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci jako manželé společně obývali byt v XY (dále jen „byt“), jenž byl výlučným vlastnictvím žalovaného. V listopadu 2011 v souvislosti s rozpadem manželství se ústně dohodli, že žalobkyně s nezletilým synem účastníků bude nadále bydlet v bytě, žalovaný se přestěhuje do domu v jejich společném jmění v obci XY a každý z nich bude hradit náklady spojené s užíváním té které nemovitosti. Žalovaný darovací smlouvou ze dne 13. 3. 2013 převedl vlastnické právo k bytu na svou matku A. P., která vyzvala žalobkyni, aby s ní uzavřela nájemní smlouvu na užívání bytu, hradila jí nájemné (vedle poplatků za služby), popř. nebude-li souhlasit, aby byt vyklidila. Proti žalobkyni byla podle pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, č. j. 54 Co 458/2015-102, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 9. 2015, č. j. 29 C 183/2014-66, vedena k návrhu oprávněné A. P. exekuce vyklizením bytu, neboť navzdory pravomocnému rozsudku o povinnosti byt vyklidit, jej dobrovolně neopustila. Na nákladech exekuce byla nucena zaplatit 21 948 Kč. Od 1. 12. 2016 si žalobkyně pronajala náhradní byt v XY (dále jen „náhradní byt“). Manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 29. 3. 2016. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil věc podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dospěl k závěru, že žalovaný neporušil povinnost umožnit žalobkyni užívání bytu sjednanou ústní dohodou. Převodem bytu na matku dohoda zanikla, tudíž nemohl žádnou povinnost porušit. Žalovaný nebyl v dispozici s bytem nikterak omezen a prodejem bytu vykonal své právo. Ujednání účastníků považoval odvolací soud za dohodu předběžnou a dočasnou, kterou upravili své bydlení pro účely tzv. nesporného rozvodu (byť nakonec k nespornému rozvodu nedošlo), a která zanikla nejpozději rozvodem. Vynaložení exekučních nákladů zavinila sama žalobkyně, která navzdory pravomocnému rozhodnutí soudu byt neopustila, což vedlo ke vzniku škody (vynaložení exekučních nákladů).
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení hmotněprávních otázek, jejímž řešením se oba soudy odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně otázky, zda byl žalovaný dohodou o užívání nemovitostí uzavřenou s žalobkyní vázán, a tedy zda ji převodem vlastnického práva porušil. Dohoda nezanikla převodem vlastnického práva k bytu na třetí osobu. Nebyla ani dohodou předběžnou či dočasnou. Takový výklad je v rozporu se zřejmou vůlí stran dohody a tudíž s §35 odst. 2 obč. zák. a judikaturou Nejvyššího soudu (žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a usnesení ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2381/2016). Pokud se žalovaný rozhodl, že vlastnické právo převede, měl ujednáním s nabyvatelkou bytu zajistit, aby umožnila žalobkyni byt užívat za dohodnutých podmínek. Převodem bytu jednal žalovaný protiprávně, tj. v rozporu se sjednanou dohodou. Nevyklidila-li žalobkyně byt dobrovolně v souladu s rozsudkem soudu, činila tak, aby minimalizovala škody, které jí způsobil protiprávním jednáním žalovaný. Náklady exekuce byly nižší, než kolik by činilo nájemné náhradního bytu za dobu trvání exekuce. Proto je dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a škodou v podobě nákladů exekuce. Odvolací soud se dále odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že se nezabýval možnou odpovědností žalovaného podle §424 obč. zák. za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům. V souladu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013, ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3834/2010, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 951/2011, spatřuje žalobkyně v jednání žalovaného úmyslné porušení dobrých mravů. Bezplatný převod bytu na matku s cílem dosáhnout jejího vystěhování byl šikanózním výkonem práva vykazujícím znaky zákeřnosti, msty a bezohlednosti. Konečně žalobkyně namítla nesprávné posouzení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody. Nebýt protiprávního jednání žalovaného, nevynaložila by žalobkyně náklady na pronájem náhradního bytu a náklady na exekuci. Jednání žalovaného bylo příčinou prvotní a nejpodstatnější. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil, popř. aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Zdůraznil, že škoda žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s jejím protiprávním jednáním, zejména nehrazením služeb spojených s nájmem a následným setrváním v bytě navzdory pravomocnému rozhodnutí soudu o její povinnosti byt vyklidit. Navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř. a je podle §237 o. s. ř přípustné co do částky 360 059 Kč (nájemné za náhradní byt) pro posouzení otázky porušení smluvní povinnosti podle §420 obč. zák. Dovolání je v této části důvodné.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Rozhodoval-li odvolací soud o žalobě sestávající ze dvou samostatných nároků, a to nároku na náhradu škody za vynaložené náklady na nájem náhradního bytu v částce 360 059 Kč a nároku na náhradu škody za vynaložené exekuční náklady v částce 21 948 Kč, nepřevyšuje posledně uvedený nárok limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok. Proto je dovolání proti rozhodnutí o žalobě na zaplacení 21 948 Kč nepřípustné a dovolací soud jej podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Podle §420 obč. zák. odpovídá každý za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Zákon přitom nerozlišuje, zda se jedná o porušení právní povinnosti vyplývající ze zákona nebo ze smlouvy.
V dané věci je pro posouzení důvodnosti žaloby podstatné, zda v době převodu vlastnického práva k bytu dohoda trvala. Její existence je nezbytným předpokladem pro závěr, že převodem vlastnického práva k bytu žalovaný porušil smluvní povinnost vyplývající z dohody. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda trvala nejdéle do právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství účastníků, neboť byla uzavřena pro potřeby nesporného rozvodu. Odvolací soud pak tyto závěry částečně přebral, když konstatoval, že dohoda byla předběžná a dočasná, spojená s jednáním účastníků o vypořádání společného jmění manželů pro účely nesporného rozvodu. Podle skutkových závěrů soudů bylo manželství účastníků rozvedeno ke dni 29. 3. 2016, v době převodu vlastnického práva k bytu byl tedy žalovaný dohodou účastníků stále vázán, odvolací soud však z tohoto zjištění neučinil pro právní posouzení nároku žádné závěry. Konstatoval pouze, že převodem vlastnického práva k bytu podle §575 obč. zák. dohoda účastníků zanikla a závazek žalovaného umožnit žalobkyni bezplatné užívání bytu se tím stal nemožným. S bytem od té chvíle disponovala třetí osoba – matka žalovaného.
Závěr odvolacího soudu o následné nemožnosti plnění dovolací soud shledal v souladu s judikaturou (srov. obdobné posouzení Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1505/97, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, rozsudku ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000, nebo ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 563/2009). Úvaha odvolacího soudu, že zánik dohody pro nemožnost plnění vylučuje porušení smlouvy žalovaným, je však nesprávná. Jestliže příčinou zániku trvajícího závazku o bezplatném užívání bytu bylo jednání žalovaného (převod vlastnického práva k bytu třetí osobě), je žalovaný povinen nahradit žalobkyni tím způsobenou škodu podle §420 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 61/2013, nebo ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3788/2019, publikován pod č. 33/2021 Sbírky). Na závěru o protiprávním jednání žalovaného nic nemění, že převod vlastnictví k bytu byl výkonem jeho práva, neboť jestliže současně s převodem bytu nezajistil, aby žalobkyně mohla až do jejich rozvodu byt nadále za stejných podmínek užívat, porušil dohodu, podle které jí měl do rozvodu umožnit bezplatné užívání bytu.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobkyně bylo podáno důvodně, a proto zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé co do částky 360 059 Kč (nájemné za náhradní byt) a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení. Protože důvody zrušení platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil v odpovídajícím rozsahu i jeho rozsudek a věc vrátil Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g ve spojení s §226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu