ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2544.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2544/2020-251
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: D. B. , narozená dne XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Jaromírem Jeřábkem, advokátem se sídlem Staré náměstí 67, Rychnov nad Kněžnou, proti žalované: Nemocnice Pardubického kraje, a.s. , se sídlem Kyjevská 44, Pardubice, IČO 27520536, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: ČSOB Pojišťovna, a.s. člen holdingu ČSOB, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice, IČO 45534306, zastoupená Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha, o 1.015.200 Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 36/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 2. 2020, č. j. 22 Co 341/2019-220, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 2. 2020, č. j. 22 Co 341/2019-220, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 6. 2019, č. j. 11 C 36/2017-188, s výjimkou zamítavého výroku II tohoto rozsudku ohledně 484.800 Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 11 C 36/2017-188, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 1.015.200 Kč, ohledně částky 484.800 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se ve dnech 7. až 10. 5. 2013 léčila v Orlickoústecké nemocnici, provozované žalovanou společností, kam se dostavila s bolestmi hlavy, mžitky před očima, světloplachostí a nestabilitou při chůzi. Po propuštění z této nemocnice s nesprávnou diagnózou cervikokraniálního syndromu se dne 11. 5. 2013 podrobila dalším vyšetřením na neurologické klinice Fakultní nemocnice v Hradci Králové, kde absolvovala léčení vedoucí ke stabilizaci potíží, ovšem její stav si vyžádal další léčbu na oční klinice Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Ze znaleckých posudků vyplynulo, že žalobkyně trpěla tzv. pseudotumorem cerebri (zvýšený nitrolební tlak bez prokazatelné příčiny, vedoucí k atrofii zrakových terčů a nervů), což je vzácná diagnóza per exclusionem, tj. zjistitelná jen vyloučením všech jiných možných příčin obtíží. Kdyby byla již v Orlickoústecké nemocnici stanovena správná diagnóza a byla včas zahájena odpovídající léčba, bylo možné zabránit poškození zraku žalobkyně, spočívajícímu v tak výrazném omezení vidění, že zraková funkce hraničí prakticky se slepotou. Soud dovodil, že postup žalované nebyl tzv. lege artis (§420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), neboť žalobkyni byla provedena vyšetření pouze v den hospitalizace a přes přetrvávající potíže nebyla činěna další vyšetření, potřebná ke stanovení správné diagnózy. Čtyřdenní prodlení se zahájením správné léčby přitom mělo zásadní vliv na poškození zraku žalobkyně. Ač nelze objektivně stanovit poměr vratného a nevratného poškození zraku v té které fázi onemocnění, je jisté, že včasnější stanovení správné diagnózy by vedlo k lepšímu klinickému výsledku – lepší zrakové ostrosti a menšímu postižení zorného pole, byť rozvoji onemocnění již nebylo možno zabránit vzhledem k tomu, že žalobkyně byla hospitalizována s již probíhajícím onemocněním. Soud podle §444 odst. 1 obč. zák. shledal opodstatněným nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění a znalcem stanovené ohodnocení podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. zvýšil na trojnásobek s přihlédnutím k věku žalobkyně i tomu, že se na její straně jedná o zvláště těžké následky; v tomu odpovídající částce žalobě vyhověl, ve zbývajícím rozsahu ji zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání žalované rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 22 Co 341/2019-220, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalované a o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že podle znaleckých posudků nevyužila žalovaná všech možností k vyloučení závažného onemocnění typu zvýšení nitrolebečního tlaku, a to rutinního vyšetření očního pozadí a vyšetření mozkomíšního moku, přičemž zejména nevyšetření zraku lze mít za nesprávný postup žalované. I čtyřdenní zpoždění se správnou léčbou přitom mohlo mít neopomenutelný vliv na následné trvalé poškození zraku žalobkyně, byť nelze jednoznačně určit, do jaké míry by včasným zahájením léčení byly zmenšeny trvalé následky. Zpoždění léčby bylo tedy podstatnou příčinou současných trvalých následků na zdraví žalobkyně a nelze jí klást k tíži, že nelze přesně určit, zda a jaké následky by měla při správném dřívějším postupu. Odvolací soud nepřisvědčil žalované ani v tom, že by si žalobkyně část trvalých následků zavinila sama (tvrzena byla pozdní návštěva lékaře a předčasný odchod z nemocnice), neboť nebylo prokázáno, že by porušila nějakou povinnost, aby bylo možno podle §441 obč. zák. uvažovat o jejím spoluzavinění na vzniku škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje předně v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe reprezentované například rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, 30 Cdo 2218/2017 či 32 Cdo 4700/2010, nevypořádal-li se s jedním z hlavních odvolacích důvodů, týkajících se rozsahu odpovědnosti žalované za způsobenou újmu na zdraví. Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatelky dále spočívá též na doposud neřešené otázce prokázání rozsahu odpovědnosti za újmu na zdraví při souběhu dvou příčin vzniku újmy (porušení povinnosti a náhody) a při objektivní neschopnosti určit přesně míru podílu jednotlivých příčin. Předestřenou otázku lze přitom rozdělit na dvě podotázky, a to, zda při souběhu dvou a více příčin vzniku újmy (z nichž je jednou i porušení povinnosti na straně žalovaného) nese důkazní břemeno k prokázání konkrétní míry zavinění žalobce nebo žalovaný, a dále, zda může soud, nelze-li objektivně určit přesnou míru, kterou se různé příčiny podílejí na vzniku újmy, uzavřít, že odpovědnost za celou újmu nese žalovaný, ačkoliv je nepochybné, že jeho jednání není jedinou příčinou újmy. Dovolatelka zdůraznila, že žalobkyně trpěla onemocněním nazývaným „pseudotumor cerebri“ nebo taky „benigní intrakraniální hypertenze“, jež je charakterizováno zvýšenými hodnotami intrakraniálního tlaku bez prokazatelné příčiny a v jehož důsledku dochází téměř vždy k poškození zraku. V řízení přitom bylo prokázáno, že i při správném postupu by s pravděpodobností blížící se jistotě došlo k poškození zraku žalobkyně, byť v menším rozsahu. Krajský soud zcela opomenul námitku, že okolnost, že znalec není schopen jednoznačně kvantifikovat míru, kterou se různé příčiny podílejí na poškození zraku, neopravňuje soud uzavřít, že za celou újmu odpovídá žalovaná. Toto opomenutí vedlo nejen k nesprávným právním závěrům odvolacího soudu, ale též k porušení práva žalované na spravedlivý proces. Bylo-li porušení povinnosti ze strany žalované jen jednou z příčin vzniku škody, pak žalobkyni tížilo důkazní břemeno stran toho, v jaké míře je žalovaná odpovědná za vzniklou újmu; unesení důkazního břemene je předpokladem úspěchu ve věci a bylo by nespravedlivé jej přenášet na žalovanou. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník se ve svém vyjádření ztotožnil s podaným dovoláním a navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), jednající pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním (§241 o. s. ř.) a je přípustné pro otázku odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče za utrpěnou újmu na zdraví, na níž se podílelo více příčin, ohledně níž je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Rozhodné hmotné právo se v dané věci podává z ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, věc se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“).
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Zákonnými předpoklady obecné odpovědnosti za škodu podle tohoto ustanovení jsou porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (objektivní okolnosti, které musí tvrdit a prokazovat žalující poškozený – k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3934/2014, a judikaturu v něm odkazovanou) a presumované zavinění (subjektivní prvek, umožňující škůdci, aby ve sporu uspěl, prokáže-li, že škodu nezavinil). Tyto podmínky musí být splněny kumulativně, tedy jen při jejich současném naplnění vzniká poškozenému nárok na náhradu škody; absentuje-li byť jen jedna z těchto podmínek, žaloba nemůže být úspěšná.
Posouzení podmínky příčinné souvislosti po právní stránce pak předpokládá stanovit, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, což u odlišných nároků bývá různé. Zvažují se veškeré příčiny, které se na vzniku té které újmy podílely, přičemž příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez níž by ke škodnému následku nedošlo, i když jde jen o jednu z příčin, která se spolupodílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1442/2018). Je-li příčinou škody na zdraví diagnostické pochybení (opožděné či nesprávné stanovení diagnózy) poskytovatele zdravotní péče, které představuje porušení právní povinnosti (právní závěr odvolacího soudu o nesprávnosti léčebného postupu žalované stanovením diagnózy se čtyřdenním zpožděním není dovoláním napaden, a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu), vzniká odpovědnostní vztah pouze tehdy, je-li toto pochybení doloženou příčinou újmy na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2217/2017, či ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 978/2019), jinak řečeno, je-li možné učinit závěr, že by správně zvolený postup při stanovení diagnózy negativním následkům zabránil nebo je přinejmenším zmírnil. Zjištěné pochybení při péči o pacienta musí být alespoň jednou z příčin zásadního a trvalého zhoršení jeho zdravotního stavu, a to příčinou natolik podstatnou, že by bez ní k takovému následku nedošlo. Poskytovatel zdravotní péče naopak nemůže odpovídat za poškození zdraví pacienta v rozsahu, v němž k nepříznivému výsledku došlo zcela či zčásti z důvodů, které nemohl ovlivnit, respektive na něž neměla nepříznivý vliv ani nesprávná diagnóza (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1778/2009, publikovaný pod C 10109 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“, nebo ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1442/2018, Soubor C 18018). Pokud by přitom byl postup poskytovatele zdravotní péče až sekundární událostí, která měla vliv na výsledný zdravotní stav poškozeného, je třeba rozlišovat, s jakou událostí je v příčinné souvislosti zhoršení zdravotního stavu poškozeného, případně rozlišit, jaké následky jsou spojeny s událostí připisovanou poskytovateli (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3097/2012).
Jedním z důvodů, který může mít význam pro závěr, zda a nakolik byl postup poskytovatele zdravotní péče příčinou vzniku utrpěné újmy, jsou i okolnosti upravené v §441 obč. zák., podle nějž byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Z uvedeného ustanovení se podává, že v rozsahu, v jakém je škoda způsobena jednáním poškozeného, je vyloučena odpovědnost škůdce, neboť, jak zdůrazňuje ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, za této situace chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, popř. kvalifikovanou událostí, za niž škůdce odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, Soubor C 6063, nebo usnesení téhož soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006). Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdce a poškozeného jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody (viz dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4286/2011 , Soubor C 12892, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4463/2017). Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, Soubor C 2593, a ze dne ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3315/2013, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425). Nová právní úprava obsažená v §2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, pak již ve zjevné návaznosti na takto formulovanou judikaturu pregnantněji hovoří o okolnostech přičitatelných poškozenému. Při zvažování, zda se uplatní §441 obč. zák., se tedy nelze spokojit toliko s úvahou, zda poškozený přímo porušil nějakou svou povinnost či nikoliv, ale je třeba přihlédnout i k tomu, zda na jeho straně nedošlo k náhodě, kterou by mu bylo možné přičítat. Za náhodu připisovatelnou poškozenému lze přitom nepochybně pokládat i samovolný, nikým neiniciovaný rozvoj onemocnění u poškozeného (viz např. situace řešená v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2863/2018).
Úvaha, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, resp. i okolnosti na jeho straně, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, se odvíjí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). Vzhledem k tomu, že ustanovení §441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílely okolnosti přičitatelné poškozenému a jednání škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015). Jak se přitom podává již z výše uvedeného, nelze předmětnou úvahu redukovat na závěr, že ze strany poškozené nedošlo k porušení jejích povinností. V daném případě se pak nabízí vyjít zejména ze závěrů znalců, povahy dané diagnózy a jejího obvyklého průběhu, specifik, jež mohly ovlivnit její průběh u žalobkyně, případně dalších relevantních okolností osvětlujících vývoj a dopady choroby, jež postihla žalobkyni.
Odvolací soud konstatoval, že pochybení žalované, jež způsobilo čtyřdenní zpoždění ve správném léčení, mohlo mít neopomenutelný vliv na následné trvalé poškození zraku žalobkyně, aniž lze jednoznačně určit, do jaké míry by včasnějším zahájením léčby byly zmenšeny trvalé následky postihující zrak žalobkyně. Akceptoval tedy zjevně na základě provedeného dokazování závěr, že újma na zdraví, jíž je stižena žalobkyně, má více příčin - mimo pochybení žalované též rozvoj onemocnění, jehož dopady prohloubilo (nikoliv však v plném rozsahu způsobilo) zpoždění s odpovídající léčbou, když ani dřívější zahájení správné terapie by poškození zraku žalobkyně zcela nezabránilo. Samovolný rozvoj nemoci lze přitom pokládat za okolnost připisovatelnou poškozené, přičemž v rozsahu, v jakém byla újma způsobena samotným propuknutím nemoci, a nikoliv pochybením žalované, by měla být vyloučena odpovědnost škůdce. Okolnost, že znalci konstatovali nemožnost pregnantního vymezení poměru reversibilního a ireversibilního poškození zraku v té které fázi onemocnění, nezbavuje soud povinnosti vymezit v návaznosti na uvážení veškerých relevantních okolností relativně neurčitou hypotézu §441 obč. zák. a uvážit možnou míru přičitatelnosti utrpěné újmy žalobkyni.
Aby mohl být vysloven závěr, že žalovaná odpovídá za újmu na zdraví žalobkyně v plném rozsahu, je nezbytné, aby žalobkyně unesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně rozhodných skutečností pro vznik svého nároku (vyjma presumovaného zavinění), tedy i ve vztahu k tomu, že újmu, jejíž kompenzace se domáhá, způsobilo protiprávní počínání žalované. I v případě medicínských sporů se v zásadě uplatní konstantní rozložení důkazního břemene v civilním sporném procesu, v souladu s nímž důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence daných skutečností pro sebe vyvozuje příznivé následky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3010/2018, a ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3934/2014, v literatuře pak například Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 75 až 79, 84 až 87 a 194). K tzv. obrácení důkazního břemene oproti těmto pravidlům může dojít pouze výjimečně, především je-li třeba provést důkaz zdravotnickou dokumentací, s níž disponuje škůdce (k tomu srov. více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017); o takový případ se však v této věci nejedná. Tvrdí-li žalovaný škůdce, že újmu si zcela nebo zčásti způsobil sám poškozený, že byla zcela nebo zčásti vyvolána okolnostmi, za něž neodpovídá, nebo že onemocnění bylo již natolik rozvinuté, že mu ani správný diagnostický či léčebný postup nemohl zabránit, je povinen tato svá tvrzení prokázat, aby dosáhl alespoň částečného úspěchu ve sporu.
V zásadě tak žalujícího poškozeného stíhá břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně porušení právní povinnosti žalovaným škůdcem, vzniku škody a vztahu příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a škodou (viz dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 765/2015), zatímco žalovaného tíží tytéž procesní povinnosti ve vztahu k okolnostem, které jeho odpovědnost vylučují či oslabují. Nastane-li přitom stav důkazní nouze, tedy vznikne-li neodstranitelná objektivní nejistota o skutečnostech důležitých pro rozhodnutí věci, jde tento stav k tíži té strany, která z těchto skutečností vyvozuje pro sebe prospěch (viz obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2318/2019). Konstatoval-li odvolací soud na základě provedených důkazů, že pochybení žalované mělo neopomenutelný vliv na následné poškození zraku žalobkyně (nikoliv tedy že by bylo v plném rozsahu jeho příčinou) a že nedostatek odborných poznatků nelze klást k tíži žalobkyně, na což navázal závěrem o plné odpovědnosti žalované, zjevně z uvedeného požadavku na unesení důkazního břemene bez jakéhokoliv právně relevantního opodstatnění slevil, neboť neodstranitelnou objektivní nejistotu o tom, jaké následky nemoci žalobkyně jsou v příčinné souvislosti s jednáním žalované, v podstatě kladl k tíži žalované strany. Spokojil-li se s tím, že nelze jednoznačně určit, do jaké míry by včasné zahájení léčby zmenšilo trvalé následky na zdraví žalobkyně a že k aplikaci §441 obč. zák. není prostor, jelikož na straně žalobkyně nedošlo k porušení žádné její povinnosti, a bez dalšího pak žalované uložil povinnost k náhradě škody na zdraví v plném rozsahu, jeho právní posouzení věci neobstojí jako správné a dovolání bylo podáno důvodně (§241a odst. 1 o. s. ř. a §242 odst. 3 věta první o. s. ř.). V této souvislosti nelze přehlédnout, že i znalci mohou v rámci pravděpodobnostního závěru vyjádřit odborně podložené rozmezí (srov. bod 63 nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 3253/13, publikovaného pod č. 157/2015 Sbírky nálezů Ústavního soudu), vztahující se k jednotlivým okolnostem významným pro posouzení předpokladů odpovědnosti, včetně rozsahu následků spočívajících v poškození zdraví pacienta či nedosažení zamýšleného zlepšení jeho zdravotního stavu; soud pak vyjde z minimální či maximální hranice takového rozpětí právě podle rozložení důkazního břemene.
Uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl tedy naplněn, Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.); tyto důvody přitom platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud proto zrušil v příslušném rozsahu i jeho rozsudek a věc vrátil Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu