ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3113.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 3113/2021-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: L. Č. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem Široká 294, Chrudim, proti žalované: Fakultní nemocnice Hradec Králové , IČO 00179906, se sídlem Sokolská 581, Hradec Králové, o zaplacení 5 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 199/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2021, č. j. 19 Co 110/2021-91, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 6. 2021, č. j. 19 Co 110/2021-91, potvrdil rozsudek ze dne 3. 3. 2021, č. j. 9 C 199/2020-67, kterým Okresní soud v Hradci Králové zamítl žalobu na zaplacení bolestného ve výši 2 000 000 Kč s úrokem z prodlení 10 % ročně od 27. 11. 2019 do zaplacení a na zaplacení náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 3 000 000 Kč s úrokem z prodlení 10 % ročně od 27. 11. 2019 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení. Žalobkyně se domáhala náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené pochybením personálu žalované, jenž jí při operaci páteře v roce 1991 ponechal cizí předmět v těle. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně absolvovala u žalované operace bederní páteře v letech 1977, 1983 a 1991. Při poslední operaci personál žalované ponechal žalobkyni v těle cizí kovový materiál. V roce 2016 žalobkyně podstoupila operaci žlučníku. Předoperační vyšetření provedla nemocnice ve Vysokém Mýtě, stejně jako RTG snímek bederní páteře dne 25. 6. 2016, jímž bylo v těle žalobkyně zjištěno cizí kovové těleso ve tvaru hrotu jehly o velikosti 5 mm. Podle tvrzení žalobkyně jí lékaři v Chrudimské nemocnici v roce 2016 sdělili, že jehla nemůže být v břiše a souviset s operací žlučníku, neboť ta se při takovém zákroku nepoužívá. Dne 4. 8. 2016 žalobkyni informovala lékařka Nemocnice Pardubického kraje, a.s., o jejím zdravotním stavu, o existenci cizího kovového tělesa v těle a předala jí ambulantní nález včetně písemného popisu RTG pro praktického lékaře. Kovové těleso v těle žalobkyně následně potvrdilo CT páteře, o tom byla informována prostřednictvím ambulantního nálezu ze dne 15. 11. 2018, dále pak ze dne 14. 2. 2019 a 15. 8. 2019. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně předběžně podřadil nárok žalobkyně pod §420 a §421a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a bez jeho věcného posouzení dospěl k závěru, že je podle §106 odst. 1 obč. zák. promlčen. Z provedeného dokazování vyplynulo, že lékař Chrudimské nemocnice v roce 2016 žalobkyni informoval o existenci cizího tělesa v jejím těle a o tom, že nemůže mít původ v operaci žlučníku. Opakovaně tuto informaci obdržela dne 4. 8. 2016 od lékařky Nemocnice Pardubického kraje, a.s., s odkazem na popis RTG páteře z 26. 5. 2016. Odvolací soud připustil, že pouze z ambulantního nálezu ze dne 4. 8. 2016 žalobkyně nemusela seznat, kdo je za majetkovou újmu odpovědný, avšak z dokazování vyplynuly další relevantní okolnosti. Žalobkyně již v roce 2016 věděla, že u žalované v roce 1991 podstoupila třetí operaci bederní páteře a od této operace podle svých tvrzení pociťovala v zádech tlak a píchání, rovněž věděla, že vyjma operace žlučníku žádné jiné operace než ty u žalované nepodstoupila. Proto odvolací soud uzavřel, že v období mezi rokem 1991 a 2016 se její stav stabilizoval, o škodě a o tom, kdo je za ni odpovědný, věděla 4. 8. 2016, nejpozději ke konci roku 2016, a promlčecí lhůta marně uplynula 4. 8. 2018, potažmo na konci roku 2018, přičemž žalobu žalobkyně podala až 27. 5. 2020. Ve vznesení námitky promlčení žalovanou neshledal odvolací soud porušení dobrých mravů. Vysvětlil, že rozpor námitky s dobrými mravy je možné dovozovat především z okolností, za kterých byla uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku. Žalobkyně se na žalovanou obrátila poprvé až 8. 11. 2019, tedy v době, kdy byl nárok již promlčen, před tím s ní nebyla v žádném kontaktu. Nenastala taková výjimečná situace, že by uplatnění námitky promlčení žalovanou představovalo zneužití práva na úkor žalobkyně jako poškozené, která by snad promlčení nezavinila. Naopak, žalobkyně měla být dostatečně bdělá a svůj nárok uplatnit včas, neboť jí v tom nic a nikdo nebránil.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právní otázce, který okamžik je nutno považovat za vědomost o vzniku škody a osobě, která za ni odpovídá, a na otázce, zda vznesením námitky promlčení byly porušeny dobré mravy, přičemž při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Odvolací soud pochybil, shledal-li, že žalobkyně měla informace o tom, kdo za škodu odpovídá již 4. 8. 2016. Z textu RTG či ambulantního nálezu ze dne 4. 8. 2016 nevyplynula pro žalobkyni jasná a srozumitelná informace o cizím tělese v těle. Výpověď žalobkyně, ze které odvolací soud zjistil, že žalobkyně ústně dostala informace o tělese a absenci souvislosti tělesa s operací žlučníků, byla nepřesná a občas zmatečná a soud si z ní vybral pouze tu část, která korespondovala s jeho právním posouzením. Odvolací soud tak provedl nesprávné hodnocení důkazů. Žalobkyně v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/18, dostala srozumitelnou informaci od lékařů ohledně tělesa v těle a odpovědné osobě až na základě ambulantního nálezu ze dne 9. 8. 2018, a žalobu tak podala včas před uplynutím promlčecí doby. Odvolací soud rovněž nesprávně posoudil vznesení námitky promlčení jako souladné s dobrými mravy. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1987/2014, měl přihlédnout k tomu, že šlo pro žalobkyni o obtížné a problematické posouzení skutkových okolností, na základě kterých měl být určen odpovědný subjekt. Žalobkyně byla vydána na milost a nemilost medicínským institucím, které nedokázaly odhalit příčinu jejích problémů. Přihlédl-li odvolací soud k námitce promlčení, ačkoli žalobkyně promlčení nezavinila, postupoval nepřiměřeně tvrdě (k tomu odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14). Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s posouzením odvolacího soudu, zdůraznila, že pečlivě odůvodnil promlčení nároku a při hodnocení důkazů postupoval plně v souladu s §132 o. s. ř. Nemůže jí být kladeno k tíži, uplatnila-li námitku promlčení ihned po výzvě žalobkyně k plnění. Je státní příspěvkovou organizací, která musí řádně hospodařit se svým majetkem. O žalobkyni a jejím zdravotním stavu měla poslední informace z roku 1991 a žalobkyni nijak nebránila, aby nárok uplatnila včas. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.)
V souladu s §3036 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 došlo-li ke škodní události před 1. 1. 2014, posoudí se promlčení práva na náhradu újmy na zdraví podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se poškozený dozví o osobě škůdce v okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované pod č. C 1168 a č. C 2445 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010]. Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti povinného učinit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3484/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1250/2019). Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu neznamená nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Judikatura proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, Soubor, C 4273, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4311/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2189/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014).
V daném případě měla žalobkyně informace o existenci škody i o osobě škůdce podle nalézacími soudy zjištěného skutkového stavu (jehož správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá) nejpozději v roce 2016, kdy jí lékařka Nemocnice Pardubického kraje, a.s., předala ambulantní nález ze dne 4. 8. 2016 obsahující informaci o provedeném RTG páteře a o zjištění výskytu cizího tělesa v jejím těle a kdy jí lékaři Chrudimské nemocnice sdělili, že cizí předmět nesouvisí s operací žlučníku, neboť nástroj daného tvaru nebyl při operaci žlučníku použit. Z toho žalobkyni muselo být zřejmé, že cizí předmět vysoce pravděpodobně zůstal v jejím těle při operaci provedené v roce 1991 žalovanou, neboť jinou operaci nepodstoupila a přitom se již od roku 1991 podle svých tvrzení potýkala s bolestí, pícháním a tlakem v zádech. Brojí-li v dovolání proti závěrům, které učinily soudy nejen z jejího výslechu, ale i na základě dalšího provedeného dokazování, zejména lékařskou zprávou ze 4. 8. 2016, nenapadá tím právní posouzení, ale skutkové závěry, resp. způsob hodnocení důkazů, který přezkumu dovolacího soudu nepodléhá. Žalobkyní předložený nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/18, na projednávanou věc nedopadá, neboť v něm soud rozhodoval o okamžiku vzniku škody – ustálení zdravotního stavu za situace, kdy poškozená podstoupila celkem 10 operací a ani sami odborníci se nebyli schopni na okamžiku ustálení zdravotního stavu shodnout. Naproti tomu v projednávané věci žalobkyně dostala v roce 2016 jednoznačné, jasné a srozumitelné informace, z nichž mohla dovodit závěr o odpovědnosti žalované.
Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy její uplatnění je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5540/2015). Ze skutkového stavu zjištěného v řízení nevyplývá žádná skutečnost, která by vedla k závěru, že vznesením námitky promlčení byly porušeny dobré mravy. Žalovaná před promlčením nároku nebyla s žalobkyní v kontaktu. Není přitom možné hovořit o složitosti skutkových okolností, ze kterých vyplynul odpovědný subjekt, jak tvrdí žalobkyně v dovolání, a proto není přiléhavý její odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1987/2014. Závěr o souladnosti námitky promlčení s dobrými mravy přitom nepředstavuje nepřiměřeně tvrdý postih vůči žalobkyni, neboť Nejvyšší soud neshledal žádné specifické okolnosti, které by tento závěr odůvodňovaly, jak tomu bylo v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, kterého se žalobkyně dovolává.
Právní závěr odvolacího soudu o promlčení nároků v subjektivních promlčecích lhůtách je plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Jelikož není důvodu pro závěr, že by se napadené rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle §237 o. s. ř. přípustný. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. 11. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu