ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3355.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 3355/2019-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: F. Š. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Kamilou Ondovou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 72, Poděbrady, proti žalovanému: O. R. , narozený XY, bytem XY, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 192/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2019, č. j. 21 Co 258/2018-184, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2019, č. j. 21 Co 258/2018-184, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 5. 2018, č. j. 6 C 192/2016-145, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 6 C 192/2016-155, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaslat žalobci písemnou omluvu v požadovaném znění a aby mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci 2 000 000 Kč jako náhradu za škodu na zdraví a způsobené utrpení, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení jen ohledně částky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobce se domáhal odčinění nemajetkové újmy za zásah do svých osobnostních práv, který mu měl žalovaný způsobit neposkytnutím řádné lékařské péče. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný poskytoval žalobci, jenž byl v době od 17. 3. 2016 do 13. 9. 2016 ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici v Jiřicích, lékařskou péči jako zaměstnanec Vězeňské služby ČR. Žalobci byla ve výkonu trestu odnětí svobody poskytována lékařská péče ve značném rozsahu. Byly mu přiznány četné úlevy (možnost nosit límec, civilní oděv, francouzské berle, používat ortopedickou deku a ortopedický polštář), zdravotní péče mu byla poskytována jak v rámci věznice Jiřice, tak i mimo toto zařízení. Žalobce byl v pracovní neschopnosti již od 11. 2. 2016, tedy ještě před obdobím, za nějž se domáhá náhrady nemajetkové újmy. Zdravotní stav žalobce byl posuzován v rámci řízení u Okresního soudu v Nymburce a ani z nich nevyplývá (k prosinci 2016), že by u žalobce došlo od posledního rozhodování v červenci 2016 ke zhoršení zdravotního stavu. Navíc bylo zjištěno, že žalobce odmítl rehabilitačně léčebný pobyt v Brně, ke kterému měl nastoupit od 13. 9. 2016. Po právní stránce odvolací soud věc posoudil podle §81 odst. 1, 2, §82 odst. 1, 2, §2894 odst. 1, 2, §2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, a s odkazem na §3 odst. 4 a §16 odst. 6 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, uzavřel, že žalovaný není v tomto sporu pasivně věcně legitimován, protože lékařskou péči neposkytoval žalobci jako samostatný poskytovatel zdravotních služeb, ale jako zaměstnanec Vězeňské služby ČR. Nedopustil se však ani zásahu do osobnostních práv žalobce, nijak nevybočil z rozsahu plnění svých povinností a nedopustil se tzv. „excesu“.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 670/2005) v otázce posouzení jednání žalovaného při poskytování lékařské péče žalobci. Namítá, že se žalovaný dopustil excesu, neboť svou nečinností sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb. Žalovaný opakovaně odmítl poskytnout ošetření žalobci, a proto se lze domnívat, že tímto jednáním sledoval svůj zájem a vybočil tak ze svých služebních povinností, čímž za škodu odpovídá žalobci sám. Dovolatel rovněž namítal, že soud prvního stupně neprovedl řádně dokazování (neprovedl jako důkaz rozhodnutí o přiznání invalidity 1. stupně ze dne 18. 4. 2018 a odmítl zadat k vypracování znalecký posudek k prokázání zhoršení zdravotního stavu žalobce), čímž odvolací soud, pokud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, rozhodl na základě nesprávných skutkových závěrů. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí mimo jiné na závěru, že žalovaný při poskytování lékařské péče žalobci nijak nevybočil z rozsahu plnění svých povinností, tedy neporušil jakýmkoliv způsobem své povinnosti lékaře a nedopustil se žádného jednání, které by bylo v rozporu s objektivním právem a které by zasáhlo do osobnostních práv žalobce. Jinak řečeno, jestliže žalovaný jednal v souladu s právními předpisy, nedošlo k neoprávněnému zásahu, který by byl objektivně způsobilý vyvolat na straně žalobce nemajetkovou újmu, což je jeden z předpokladů vzniku nároku na její náhradu.
Dovolatel sice napadá právní závěr odvolacího soudu, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, avšak činí tak prostřednictvím námitek, že soud rozhodl na základě nesprávných skutkových závěrů, které nemohou přípustnost dovolání založit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky).
Jestliže dovolatel dále spatřuje nesprávné právní posouzení v závěru odvolacího soudu, že se žalovaný nedopustil excesu, tj. úplného vybočení z činnosti lékaře Vězeňské služby ČR, pak je nadbytečné se touto otázkou zabývat. Pokud již nelze zpochybnit právní závěr odvolacího soudu, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce (viz argumentace výše), přičemž sama tato okolnost vede k závěru o nedůvodnosti uplatněného žalobního nároku v dané věci, nemůže se posouzení otázky, zda se žalovaný dopustil excesu, v poměrech žalobce nijak projevit, neboť i případné kladné řešení (jež však v projednávané věci nepřichází vzhledem ke skutkovým zjištěním v úvahu) by nemohlo zvrátit věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). K námitce opomenutého či neprovedeného důkazu lze jen pro úplnost dodat, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, neboť záleží vždy na jeho uvážení (§120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, resp. zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, publikovaný pod C 5978 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008); vždy se však musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95). Takové judikatorní požadavky byly v projednávané věci naplněny.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 7. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu