ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3442.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3442/2020-236
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: Z. Z. , narozená XY, bytem XY, adresa pro doručování XY, zastoupená JUDr. Pavlem Utěšeným, advokátem se sídlem náměstí Míru 15, Praha 2, proti žalované: XY , se sídlem XY, proo ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 192/2013, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2020, č. j. 3 Co 73/2019-192, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2020, č. j. 3 Co 73/2019-192, v části, kterou byly změněny výroky I až IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, č. j. 37 C 192/2013-155, a ve výroku o nákladech řízení se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2019, č. j. 37 C 192/2013-155, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované omluvy ve znění: „Manželé K. Z. a Z. Z. se nedopustili trestného činu podvodu vůči XY a OSA. Tvrzení, že manželé Z. neoprávněně vykazovali autorskou odměnu za užitou hudbu, jsou nepravdivá. Tvrzením o trestné činnosti manželů Z. byl způsoben zásah do jejich osobnostních práv a XY se tímto omlouvá“ uveřejněné do 30 dnů od právní moci rozsudku v celostátním vydání deníku XY, vydavatel Economia, a.s., XY), v celostátním časopisu XY, vydavatel EMPRESA MEDIA, a.s. (výrok 2), na internetových stránkách www.XY.cz , provozovatel BORGIS, a.s. (výrok 3), a na internetových stránkách www.XY.cz , provozovatel Economia, a.s. (výrok 4), dále zamítl žalobu na zaplacení 5 000 000 Kč (výrok 5) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok 6). Žalobkyně se, původně se svým manželem K. Z., domáhala ochrany osobnosti, do níž žalovaná měla zasáhnout tím, že ve sdělovacích prostředcích uveřejnila informace, že se žalobkyně s manželem vůči ní dopustili podvodu, když neoprávněně vykazovali autorskou odměnu za užitou hudbu. Žalobkyně a její manžel požadovali uveřejnění omluv a zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 2 500 000 Kč pro každého z nich, po manželově úmrtí v průběhu řízení setrvala žalobkyně na žalobě na náhradu újmy v celkové výši 5 000 000 Kč s tím, že z toho 2 500 000 Kč požaduje z titulu posmrtné ochrany manžela. Městský soud v Praze vyšel ze zjištění, že dne XY v magazínu XY, veřejně přístupném na www.XY.cz , vyšel článek o podvodu v XY s poplatky za autorská práva hudebních skladatelů, jména žalobkyně ani jejího manžela v článku nefigurovala. Den poté vyšel na webových stránkách www.XY.cz článek s titulem XY, podle něhož žalovaná podezřívala bývalou zaměstnankyni Z. Z., která měla do výkazu skladeb užitých žalovanou, zpracovaného pro OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z.s., (dále jen „OSA“), uvádět opakovaně jako autora jméno Ch. G., což byl pseudonym K. Z., i u skladeb, jichž nebyl autorem. Zda jde pouze o shodu jmen, nebylo zřejmé. Článek obsahoval i vyjádření tehdejšího mluvčího žalované, který uvedl, že žalovaná v několika případech objevila nesrovnalosti ve výkazech pro OSA, zjišťuje rozsah škody, nejedná se však o milionové částky, jak uvedly XY, žalovaná o žádné peníze nepřišla, neboť OSA platí roční paušál bez ohledu na to, kolik hudby použije. V článku nazvaném XY ze dne XY, uveřejněném na webových stránkách www.XY.cz , bylo uvedeno jméno žalobkyně i jejího manžela. Podle citací mluvčího obsažených v článku šlo o případ lidského selhání, žalovaná doposud na bývalou zaměstnankyni trestní oznámení nepodala, neboť nezná přesnou výši škody a interní kontrola doposud neskončila. Podle článku s názvem XY , uveřejněném na www.XY.cz , podala žalovaná trestní oznámení na dva své bývalé zaměstnance, kteří se měli dopustit podvodu s autorskými poplatky. I tento článek obsahoval vyjádření mluvčího žalované, že v rámci interní kontroly žalovaná zjistila chybné vykazování hudebních děl v hlášení použité hudby. O podání trestního oznámení informoval článek XY ze dne XY, uveřejněný na webových stránkách www.XY.cz , ve kterém je uvedeno jméno žalobkyně i jejího manžela. Pro tento článek mluvčí uvedl, že výše ztrát není zatím známa a věc vyřizuje právní oddělení žalované. Obvodní soudu pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 31. 10. 2012, č. j. 4 T 20/2011, zprostil žalobkyni a jejího manžela obžaloby pro neoprávněné vykazování délky užití hudebních děl. Městský soud v Praze žalobu posoudil podle §§11, 13 a 15 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) a neshledal ji důvodnou, neboť žalobkyně neprokázala, že by původcem zásahu byla žalovaná. Žalovaná netvrdila, že se žalobkyně a její manžel dopustili podvodu, nebo že by neoprávněně vykazovali autorskou odměnu. Ke kauze se sice vyjadřoval mluvčí žalované, jeho prohlášení však nebyla nijak dehonestující, naopak mírnila tvrzení uvedená autory článků. Jestli někdo publikoval dehonestující výroky, byly to právě jednotlivé deníky. Ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy v penězích navíc uzavřel, že žalobkyně nemá nárok na zaplacení 2 500 000 Kč jako postmortální ochrany svého manžela podle §15 obč. zák. a nárok na zaplacení 2 500 000 Kč za zásah do její osobnosti byl podle §101 obč. zák. promlčen nejpozději 14. 3. 2012, neboť poslední zásah proběhl 13. 3. 2009, avšak žalobkyně s manželem žalobu podali až 30. 12. 2013. Vznesení námitky promlčení žalovanou neshledal v rozporu s dobrými mravy. Judikaturu k promlčení finančního zadostiučinění za zásah do osobnosti dovolací soud sjednotil před tím, než žalobkyně s manželem podali žalobu, a trestní stíhání žalobkyně a jejího manžela nebylo důvodem pro stavení běhu promlčecí lhůty.
Rozsudkem ze dne 10. 2. 2020, č. j. 3 Co 73/2019-192, Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně zaplacení 5 000 000 Kč, ve výrocích I až IV ho změnil tak, že uložil žalované do 30 dnů od právní moci rozsudku uveřejnit v celostátním vydání deníku XY a časopisu XY a po dobu jednoho týdne na internetových stránkách www.XY.cz a www.XY.cz omluvu v požadovaném znění a rozhodl o nákladech řízení před oběma soudy. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Žalobkyně se nemohla podle §15 obč. zák. domáhat peněžité satisfakce za manžela, navíc byl jak nárok žalobkyně, tak jejího manžela, na náhradu nemajetkové újmy před podáním žaloby promlčen. Ani odvolací soud neshledal, že by žalovaná vznesla námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalovaná zasáhla do osobnosti žalobkyně a jejího manžela, neboť ze skutkového zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že v článku XY ze dne XY bylo uvedeno jméno žalobkyně a jejího manžela s tím, že jsou podezřelí z trestného činu podvodu a žalovaná na ně podala trestní oznámení. Ačkoli samotné podání trestního oznámení není zásahem do osobnostních práv, údaje v článku uvedené – jména žalobkyně a jejího manžela ve spojitosti s trestným činem podvodu „nepochybně od žalované pochází“ a byly zásahem do osobnosti, který měl potenciál ztížit, ne-li zcela znemožnit, další profesní uplatnění žalobkyně a jejího manžela. K vyjádřením tiskového mluvčího žalované odvolací soud dodal, že bez ohledu na jejich zkratkovité vyjádření médii nelze říci, že by jeho výrok o „šestákové záležitosti a nikoli o miliónových částkách“ byl méně dehonestujícím, než kdyby tvrdil, že žalobkyně s manželem připravili žalovanou o částky miliónové.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok V rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce, zda se náhrady nemajetkové újmy v penězích může v rámci postmortální ochrany ve smyslu §15 obč. zák. domáhat manžel zemřelého, která je dovolacím soudem již vyřešena, ale má být posouzena jinak. Podle žalobkyně by měl dovolací soud nově vyložit §15 obč. zák. tak, že manžel zemřelé fyzické osoby za ni může uplatit právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Odkázala na komentářovou literaturu, podle které pro opačný výklad není žádný zákonný podklad, neboť občanský zákoník výslovně nekrátí nároky pozůstalých. V některých případech nelze ani odlišit nemajetkovou újmu, kterou škůdce způsobil přímo poškozenému, a újmu, která přeneseně vznikla jeho manželovi. Dále žalobkyně předkládá podle ní dosud dovolacím soudem neřešenou otázku, zda námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, byla-li žaloba podána po uplynutí promlčecí doby proto, že žalobce čekal na výsledek trestního řízení. Odvolací soud měl námitku promlčení vznesenou žalovanou posoudit jako rozpornou s dobrými mravy, neboť až do 31. 10. 2012 vedly orgány činné v trestním řízení vyšetřování, zda se žalobkyně dopustila trestného činu podvodu a dokud tato otázka nebyla vyřešena, nemohl si ji ani jako otázku předběžnou vyřešit civilní soud v tomto řízení. Odkázala na nález ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, ve kterém Ústavní soud uzavřel, že stěžovatelé nikterak nezavinili promlčení nároku, když s podáním žaloby vyčkávali na pravomocné rozhodnutí v trestní věci, kde byly řešeny otázky zásadní pro posouzení pasivní legitimace a povahy a rozsahu zásahu do jejich osobnostních práv. Podle žalobkyně žalovaná na její úkor zjevně zneužila právo, namítla-li promlčení, které žalobkyně nezavinila. Závěr o promlčení nároku je nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jí uplatněného práva a důvody, pro které jej včas neuplatnila. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části výroku, kterou byly změněny výroky I až IV rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost podle §237 o. s. ř. odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce, zda citace jiného subjektu zbavuje vydavatele odpovědnosti za obsah článku a na otázce, zda výroky tiskového mluvčího byly způsobilé zasáhnout do osobnosti žalobkyně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za obsah článků nesou podle §4 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), odpovědnost jejich vydavatelé. Obsahuje-li článek citaci někoho jiného, je nezbytné posuzovat individuálně odpovědnost autora výroku vedle odpovědnosti vydavatele. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 214/2000, ve kterém se dovolací soud zabýval zvláštní povahou interview, a na nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 73/02, kde Ústavní soud při úvaze o zproštění odpovědnosti vydavatele zdůraznil nezbytnost rozlišovat různé kategorie převzatých tvrzení, což odvolací soud neučinil. Závěr odvolacího soudu, že jméno žalobkyně a jejího manžela ve spojitosti s trestným činem v článku XY pochází od žalované, nemá oporu v provedeném dokazování. Prohlášení tiskového mluvčího citovaná v jednotlivých článcích nebyla způsobilá zasáhnout do osobnosti žalobkyně. Mluvčí žalované odpovídal na dotazy redaktorů, jeho odpovědi jsou zkrácené a upravené a jsou jen součástmi článků, na jejichž další obsah neměla žalovaná vliv. Žalovaná není ve věci pasivně legitimována, neboť není vydavatelem ani jednoho z článků, ve kterých se o žalobkyni a jejím manželovi psalo a jejich autorem není nikdo z jejích zaměstnanců. Odvolací soud rovněž pochybil, nezabýval-li se vůbec vztahem mezi ochranou osobnosti a právem na informace (v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2900/2008, a nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby jej změnil tak, že se žaloba zamítá.
Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že žalovaná nevymezila žádnou otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která by byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Pouze polemizuje s právními závěry odvolacího soudu, což ovšem přípustnost podle §237 o. s. ř. nezakládá, a proto navrhla dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelek (§241 odst. 1, odst. 2 písm. b/ a 4 o. s. ř.). Dovolání žalobkyně není přípustné (§237 o. s. ř.). Dovolání žalované je přípustné pro posouzení otázky její pasivní legitimace a je důvodné.
Závěr odvolacího soudu o promlčení nároku na finanční zadostiučinění za zásah do osobnostních práv je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5540/2015). Rozpornost námitky promlčení s dobrými mravy dovozuje žalobkyně z toho, že sama promlčení nezavinila, čekala-li na skončení trestního řízení (odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09). V nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09 sice Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelé promlčení nezavinili, když s podáním žaloby vyčkávali na pravomocné rozhodnutí v trestní věci, v níž však byla řešena trestní odpovědnost žalovaného (nikoli žalobců, jako v nyní projednávané věci), a stěžejním důvodem pro závěr o porušení dobrých mravů vznesením námitky promlčení žalovaným byla změna judikatury ohledně promlčení nároku na peněžitou náhradu za zásah do osobnostních práv v průběhu jejich řízení rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněným pod č. 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle Ústavního soudu nešlo stěžovatelům klást k tíži, že za situace, kdy se podle dřívější judikatury jejich nárok nepromlčoval, vyčkávali na skončení trestního řízení, v němž bylo zjišťováno, zda to byl skutečně žalovaný, kdo srazil chodce a odpovídá i za nemajetkovou újmu pozůstalých. Skutkové okolnosti v případě žalobkyně jsou zcela odlišné, neboť do její osobnosti mělo být zasaženo až v době po publikaci citovaného rozsudku Nejvyššího soudu a trestní řízení bylo vedeno proti žalobkyni a jejímu manželu, neřešila se v něm tedy otázka pasivní legitimace žalované.
Obstojí-li rozhodnutí odvolacího soudu v části, kterou potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku V již s ohledem na závěr o promlčení celého (případného) nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích, pak žalobkyní vymezená další právní otázka, zda se lze v rámci postmortální ochrany ve smyslu §15 obč. zák. domáhat za zesnulého manžela náhrady nemajetkové újmy v penězích, nemá povahu otázky, jejíž zodpovězení způsobem konvenujícím pohledu žalobkyně by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí o této části předmětu sporu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Podle §11 obč. zák. má každá fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Ustanovení §13 obč. zák. fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální, nebo případně i peněžité). Ke vzniku občanskoprávní odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 obč. zák. musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů pak vylučuje odpovědnost podle §13 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3577/2006, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2342/2006, nebo ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2027/2004). Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 28 Cdo 983/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2223/2020).
Uveřejnění informací osobní povahy nemusí představovat vždy neoprávněný zásah do osobnostních práv člověka, kterého se informace týkají. Nebude tomu tak v případě, že informace (byť vyznívající negativně) jsou pravdivé, jejich publikování je ve veřejném zájmu a je projevem práva na svobodu slova (které převažuje v konkrétním případě nad právem jednotlivce na ochranu soukromí), a forma, jíž jsou informace podány, je přijatelná pro daný druh informace a povahu konkrétního sdělovacího prostředku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99). Též postavení osoby, jíž se kritika či uveřejněné informace týkají, má význam pro hodnocení přijatelnosti zásahu do jejích osobnostních práv. Jde-li o osobu veřejného zájmu, je důvodné očekávat, že bude akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03). Při zprostředkování informací týkajících se trestních řízení je nezbytné, aby autor respektoval presumpci neviny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13). Obecně platí, že presumpce neviny nebrání informování o trestním řízení nebo o okolnostech, které mohou opodstatňovat závěr o tom, že se někdo dopustil trestného činu, plynou z ní ovšem určité meze, pokud jde o způsob, jakým má k takovémuto projevu dojít (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13). Zveřejněné informace by měly být vždy do té míry objektivní, přesné, korektní a nezavádějící, aby svým obsahem nepředjímaly rozhodnutí soudu o vině osoby, na niž bylo podáno trestní oznámení, na niž byla uvalena vazba, ve vztahu k níž bylo zahájeno trestní řízení, potažmo figurující v pozici obžalovaného či nepravomocně odsouzeného, resp. aby takovou osobu neoznačovaly, byť implicitně, za pachatele, ačkoli její vina dosud nebyla vyslovena pravomocným soudním rozhodnutím (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1413/2012; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl Ústavní soud nálezem ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 652/2020).
Závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, pak je dovolání přípustné vždy, odchýlil-li se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17).
Podle §221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud podle §219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Rozhodnutí soudu má být nejen věcně správné, ale také pro účastníky řízení objektivně předvídatelné.
Hodlá-li soud vycházet z jiné právní úpravy či z jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení, je nezbytné, aby o tom účastníky poučil. Opačný postup je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje spravedlivý proces (nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15).
Ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. (týkající se možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem tedy není (a z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení je naopak zpravidla vhodnější) postup, kdy odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, z 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, a z 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011). Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2296/2016). Nebyla-li přezkoumatelným způsobem zhodnocena okolnost významná pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku, ač byla tvrzena a bylo k ní provedeno dokazování, chybí skutkový podklad nezbytný pro aplikaci příslušné právní normy, jde tedy o neúplné, a tudíž nesprávné právní posouzení věci, a je tak naplněn uplatněný dovolací důvod (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2353/2014).
V dané věci Městský soud vedl rozsáhlé a dlouhotrvající dokazování, z něhož učinil skutkové závěry, že vydavateli periodik, v nichž byly uveřejněny předmětné články, jsou subjekty odlišné od žalované, jejich autoři nebyli zaměstnanci žalované a v článcích byly citovány výroky tiskového mluvčího žalované (který pro jednotlivé deníky v závislosti na fázi interního šetření postupně uvedl, že „žalovaná v několika případech zjistila nesrovnalosti ve výkazech pro OSA a zjišťuje rozsah škody, nejedná se však o milionové částky; žalovaná o žádné peníze nepřišla, neboť OSA platí roční paušál bez ohledu na to, kolik hudby použije; šlo o případ lidského selhání, v rámci interní kontroly žalovaná zjistila chybné vykazování hudebních děl v hlášení použité hudby, výše ztrát není zatím známa a věc vyřizuje právní oddělení žalované; žalovaná podala na žalobkyni a jejího manžela trestní oznámení pro podezření spáchání trestného činu podvodu“). Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že původcem neoprávněného zásahu do její osobnosti je žalovaná. Odvolací soud po zopakování důkazu jedním z článků ( XY ze dne XY, uveřejněným na webových stránkách www.XY.cz ) uzavřel, že „jména žalobkyně a jejího manžela ve spojitosti s trestným činem podvodu nepochybně od žalované pochází“, aniž by jakkoli vysvětlil, na základě kterých skutkových zjištění, opřených o jaké konkrétní důkazy k takovému skutkovému závěru dospěl. Neuvedl také, jaký význam má takový závěr ve vztahu k posouzení otázky, zda se žalovaná dopustila protiprávního jednání v podobě uveřejnění předmětných článků. Zopakovaným dokazováním bylo totiž nad rámec skutkových zjištění soudu prvního stupně zjištěno jen to, že shora uvedený článek obsahuje jména žalobkyně a jejího manžela, nikoli to, jakým způsobem a od koho autor či vydavatel článku zmíněné údaje získal. Odvolací soud neoznačil žádné důkazy, ze kterých by mělo vyplývat, že žalovaná nebo někdo z jejích zaměstnanců je autorem předmětných článků, nebo že by si jejich uveřejnění s konkrétním obsahem objednala (to, že v článcích je jako zdroj informací uváděný „zdroj blízký ČT“, nejlépe „dobře informovaný“, těžko odůvodní závěr, že autorem článků nebo jejich částí je žalovaná). Odvolací soud také nevysvětlil, zda a případně jaký podíl na tvrzeném zásahu mají mít konkrétní výroky tiskového mluvčího žalované (které by se samozřejmě žalované přičítaly), nehodnotil tyto výroky v kontextu celého obsahu článků, v nichž byly citovány, ani s přihlédnutím k tomu, jak tiskový mluvčí jako svědek popsal způsob, jímž bylo obvykle s jeho odpověďmi ze strany tisku nakládáno. Měl-li by být nějaký jeho výrok pokládán za jeho doslovné vyjádření, pak jen jestliže by bylo prokázáno, že konkrétní vyjádření skutečně učinil a pro uveřejnění autorizoval. Teprve v případě, že by byly prokázány skutečnosti svědčící pro závěr o pasivní věcné legitimaci žalované, bylo by namístě (podle zásad nastíněných ve shora citované judikatuře) zabývat se otázkou, zda a případně které články (či jejich části) mohly skutečně zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně. Ani tento závěr odvolací soud ve svém rozhodnutí neodůvodnil konkrétně, ale jen zcela obecným konstatováním, že k zásahu došlo.
Popsaným postupem, jímž změnil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně bez vlastních skutkových zjištění, která by takovou změnu odůvodňovala, odvolací soud porušil ústavně zaručená práva účastníků na spravedlivý proces a vydal překvapivé rozhodnutí odůvodněné právním závěrem, jehož správnost nelze přezkoumat v důsledku absence skutkových zjištění, na nichž je založen.
Dovolací soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku, kterou byly změněny výroky I až IV (1 až 4) rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu