ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.548.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 548/2020-100
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně: H. F., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti žalovanému: městys Doubravník , se sídlem Doubravník 75, zastoupený Mgr. Miroslavem Lahodou, advokátem se sídlem nám. Komenského 124, Tišnov, za účasti: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o zaplacení 515.124 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 44/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2019, č. j. 17 Co 85/2019-82, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 23. 1. 2019, č. j. 7 C 44/2018-66, zamítl žalobu o zaplacení 515.124 Kč s příslušenstvím, uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení a nepřiznal vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného právo na náhradu nákladů řízení. Předmětem řízení byla náhrada újmy na zdraví žalobkyně, která dne 27. 12. 2014 v ranních hodinách při chůzi na zasněženém a neošetřeném chodníku v obci Doubravník uklouzla, upadla a utrpěla tříštivou zlomeninu dolního konce kosti stehenní. Okresní soud odmítl námitku promlčení vznesenou žalovaným, při právním posouzení věci na daný případ aplikoval ustanovení §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále jen „silniční zákon“) shrnul ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu k této otázce a uzavřel, že se nejednalo o závadu ve schůdnosti, neboť žalobkyně s ohledem na roční období a panující povětrnostní podmínky měla a mohla takovou okolnost jako kluzký povrch chodníku předvídat. Navíc po chodníku ušla vzdálenost několika set metrů, než k pádu došlo, přičemž povrch chodníku či jiné komunikace byl v celé délce stejný. Dle názoru soudu tedy žalobkyně musela být se stavem chodníku srozuměna, a přesto se po něm za takovýchto podmínek pohybovala. Vzhledem k tomu, že konkrétní zjištěné skutečnosti o stavu komunikace v době a místě úrazu neodpovídají pojmu závady ve schůdnosti ve smyslu silničního zákona, žalovaný neodpovídá za škodu způsobenou žalobkyni pádem na chodníku.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 9. 2019, č. j. 17 Co 85/2019-82, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé a výroku o nepřiznání náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči žalovanému tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává a nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu ohledně námitky promlčení i posouzení otázky závady ve schůdnosti chodníku. Kluzký chodník pokrytý sněhovým popraškem, který v místě a době úrazu nebyl posypán a na němž žalobkyně upadla a zranila se, nepředstavuje závadu v jeho schůdnosti ve smyslu §27 odst. 3 silničního zákona. Námraza na chodníku nemohla v posuzovaném případě představovat nepředvídatelnou a nečekanou překážku, neboť žalobkyně s ohledem na existující povětrnostní podmínky a s ohledem na roční období i denní dobu (ranní hodiny) mohla kluzký povrch chodníku předvídat a musela si být vědoma toho, že je chodník namrzlý, což je zřejmé i z toho, že šla velmi pomalu a opatrně tak, aby snížila riziko případného pádu. Odmítl také vyvodit odpovědnost žalovaného za porušení prevenční povinnosti předcházet vzniku škod spočívající v zanedbání údržby předmětné komunikace, jelikož žalovaný prováděl údržbu na předmětné komunikaci v souladu s plánem zimní údržby již od 6.30 hodin a vozidlo údržby se již na dohled blížilo k místu, kde žalobkyně upadla. Vzhledem k okolnostem věci, věku žalobkyně a majetkovým poměrům žalovaného shledal důvody hodné zvláštního zřetele a nepřiznal úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení.
Proti výroku I tohoto rozsudku podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že otázka závady ve schůdnosti vyřešená dle dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu má být vyřešena jinak s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15. Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem, že v dané věci nebyla prokázána neočekávaná závada ve schůdnosti chodníku dle §26 odst. 7 silničního zákona. Dále má za to, že s ohledem na smysl a účel zákona by měl být kladen větší důraz na posouzení nejen dodržení povinnosti vlastníka komunikace k její údržbě, ale především na posouzení toho, zda byla tato údržba v daném místě a čase provedena řádně, dostatečně a včas, aby byl zajištěn bezpečný pohyb chodců po této komunikaci a bylo předcházeno možnému vzniku škod způsobených neschůdností dané komunikace. Výklad odvolacího soudu zakládá mezi dovolatelkou a žalovaným neodůvodněnou nerovnost, neboť dovolatelka by měla předpokládat stav chodníku, zatímco žalovaný by povinnost k náhradě újmy na zdraví při pádu na takto neudržovaném chodníku neměl, neboť by se nejednalo o závadu nepředvídatelnou. S ohledem na závěr Ústavního soudu vyjádřený ve výše citovaném nálezu, že názor Nejvyššího soudu se zakládá na jazykové argumentaci a opírá se o použití slova "předvídat" v definici závady ve schůdnosti podle §26 odst. 7 silničního zákona, dovolatelka uzavřela, že výklad odvolacího soudu o závadě ve schůdnosti nemůže obstát, stejně jako závěr o provedení zimní údržby řádně. Rovněž dovolatelka setrvala na názoru, že žalovaný porušil prevenční povinnost spočívající v zanedbání údržby předmětného chodníku. Proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že citovaný nález Ústavního soudu není na danou věc přiléhavý, a uvedl odlišné rozhodnutí, v němž stěžovateli nebyl nárok na náhradu škody vzniklé pádem na chodníku přiznán (nález sp. zn. III. ÚS 3274/18). Nalézací soudy správně akcentovaly povinnost dovolatelky přizpůsobit se okolnostem a zabránit vzniku škody. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle §237 o. s. ř..
Vztahem dosavadní judikatury dovolacího soudu k otázce odpovědnosti vlastníka pozemní komunikace za škodu způsobenou chodcům závadou ve schůdnosti ve smyslu příslušných ustanovení silničního zákona, respektive nevyhovujícím stavem pozemní komunikace, a obsahem nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 se již v obdobné věci zabýval velký senát Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, rozvedl obsah jednotlivých odpovědnostních titulů a setrval na závěru, že u újmy způsobené v souvislosti se správou a údržbou pozemních komunikací lze nadále kombinovat jak obecnou povinnost hradit újmu způsobenou porušením právní povinnosti dle §2910 až 2912 o. z., tak rovněž speciální právní úpravu objektivní odpovědnosti za závady ve schůdnosti obsaženou v silničním zákoně. Dále uzavřel, že neshledal důvody pro přehodnocení dosavadního ustáleného výkladu příslušných ustanovení silničního zákona, zejména pojmu „závady ve schůdnosti“ ve smyslu §26 odst. 7 silničního zákona a jeho právních důsledků.
Úprava obsažená v silničním zákoně zakládá zpřísněnou odpovědnost vlastníka komunikace za újmu, která vznikne uživateli (v projednávaném případě chodci) v důsledku zvláštní nekvality komunikace, která je definována pojmem závada ve schůdnosti. Popsaná odpovědnost však není absolutní, neboť zákon stanoví liberační důvody (§27 odst. 2 a 3 silničního zákona), při jejichž prokázání v soudním sporu se vlastník komunikace může odpovědnosti zprostit. Dále je významné, že bez ohledu na možnou liberaci není povaha této přísné odpovědnosti bezbřehá, neboť není založena na jakékoliv nekvalitě komunikace, nýbrž je spojena jen s určitou zvláště kvalifikovanou okolností, kterou zákonodárce považuje za únosnou i z hlediska ekonomiky a technickoorganizační udržitelnosti celého silničního systému. Touto okolností je výskyt tzv. závady ve schůdnosti, kterou silniční zákon definuje v §26 odst. 2 (obdobně srov. definici závady ve sjízdnosti v §26 odst. 6 silničního zákona). Negativním vymezením pak silniční zákon ohraničuje dosah této odpovědnosti tak, že uživatelé dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto pozemních komunikací (§27 odst. 1 silničního zákona). Jestliže uživatel komunikace nemá nárok na náhradu škody způsobené tímto dosti širokým okruhem okolností, protože právě jim je povinen přizpůsobit svůj pohyb, pak logicky závadou ve schůdnosti může být jen takový úsek (místo) komunikace, které se svou nekvalitou vymyká obecnému stavu natolik, že jej uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze tomuto nenadálému nebezpečí. Není přitom vyloučeno, že závada ve schůdnosti se může vyskytnout i v úseku špatného stavebního stavu komunikace, jestliže (ne)kvalitu vozovky či chodníku natolik výrazně překračuje, že ji uživatel nemůže rozpoznat ani při pohybu uzpůsobeném zhoršenému stavu komunikace (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 134/2014, uveřejněného pod č. 57/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Jinými slovy závadou, s níž jedině se pojí objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, je výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu §26 odst. 1 a 2 silničního zákona.
Absence závady ve schůdnosti ve smyslu silničního zákona, a tedy i z ní plynoucí objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace, byla pro předvídatelnost vzniklé závady deklarována typicky v případech chodců zraněných při pádu na chodnících pokrytých souvislou vrstvou námrazy nebo sněhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, uveřejněný pod číslem 140/2011 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1535/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2758/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1158/2013), nebo např. při pádu chodce na sice ojedinělé, avšak při vynaložení obvyklé opatrnosti rozpoznatelné zledovatělé části chodníku, jíž bylo možno se vyhnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3701/2009).
Zkoumání podmínek vzniku odpovědnosti vlastníka (správce) komunikace ve smyslu občanského zákoníku tedy není v případech újem vzešlých z neuspokojivého stavu komunikace vyloučeno, bude nastupovat tam, kde chybí předpoklady vzniku objektivní odpovědnosti podle silničního zákona a z hlediska znaku protiprávnosti bude jeho předmětem především posouzení řádného plnění povinnosti vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob, která mu plyne obecně již z titulu jeho vlastnictví. Na zákonné úrovni pak lze porušení povinností při péči o stav komunikace v konkrétních souvislostech hodnotit jako porušení povinnosti tzv. generální prevence, či porušení stanovených pravidel pro zimní ošetřování chodníků, jsou-li obsažena v normativním aktu, potažmo (s účinností od 13. 11. 2015) jako porušení povinnosti správy komunikací výslovně zakotvené v §9 odst. 3 silničního zákona. Ani o jeden z případů se však v dané věci nejedná.
Jak vyplývá z výše uvedeného, závěr odvolacího soudu (učiněný na základě skutkových zjištění, která nepodléhají přezkumu dovolacího soudu), že námraza na chodníku nemohla pro dovolatelku představovat nepředvídatelnou a nečekanou překážku, neboť s ohledem na existující povětrnostní podmínky, roční období i denní dobu mohla kluzký povrch chodníku předvídat, i že žalovaný dodržel prevenční povinnost, neboť už byl podle plánu zimní údržby prováděn posyp a posypové vozidlo bylo na dohled dovolatelky, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu sjednocenou rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu a není důvod, aby předmětná otázka byla posouzena jinak.
Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný by měl proti žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, nicméně dovolací soud podle §150 o. s. ř. z důvodů hodných zvláštního zřetele podrobně rozvedených odvolacím soudem žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu