ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.783.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 783/2021-358
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 853/12, proti žalované KaBe system CZ, a.s. , se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 31/555, IČO: 26450038, zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem ve Svinařově, Hlavní 241, o zaplacení částky 11.389.171, 93 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 33/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2020, č. j. 15 Co 55/2020-325, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 11.389.171, 93 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení). Z toho požadoval částku 6.342.449,- Kč z titulu dlužného nájemného z tam specifikovaných nemovitostí (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“) za měsíce srpen až prosinec 2010 a březen až srpen 2011 (dále jen „dlužné nájemné“ a „rozhodné období“), částku 574.603,- Kč z titulu nezaplacených úhrad za služby spojené s užíváním předmětných nemovitostí (dále jen „úhrady za služby“) a částku 4.472.119,93 Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení žalované s úhradou nájemného z nemovitostí.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. června 2017, č. j. 28 C 33/2013-229, ve spojení s usnesením ze dne 31. října 2019, č. j. 28 C 33/2013-315, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 9.153.111,91 Kč (z toho částku 6.342.449,- Kč z titulu dlužného nájemného, částku 574.603,- Kč z titulu úhrad za služby a částku 2.236.060,02 Kč z titulu smluvní pokuty) s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně (zbývající) smluvní pokuty v částce 2.236.060,02 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV. ve spojení s usnesením).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. května 2020, č. j. 15 Co 55/2020-325, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném zamítavém výroku II. tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci rovněž smluvní pokutu v částce 2.236.060,02 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.), a potvrdil ve výroku IV. (ve spojení s usnesením) o nákladech řízení státu (výrok III.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.).
Dovolání žalované (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci vycházel dovolací soud z dosavadních právních předpisů (§3073 věta první a §3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Soudní praxe ustálená za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, z 21. ledna 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, z 30. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, z 30. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 815/2007, a z 31. srpna 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010) dovodila, že institut smluvní pokuty zakotvený v ustanoveních §544 a §545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Ustálená soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, z 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, z 28. června 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007 /ústavní stížnost podanou proti danému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 9. dubna 2008, sp. zn. IV. ÚS 2523/07/, a z 12. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 296/2008) zaujala rovněž názor, že v občanskoprávních vztazích (o nějž šlo i v souzené věci) není soud – na rozdíl od obchodněprávních vztahů – oprávněn snížit účastníky sjednanou výši smluvní pokuty aplikací §3 odst. 1 obč. zák. a na základě úvahy o přiměřené výši pokuty částečně nevyhovět požadavku na její zaplacení tím, že výkon práva v tomto rozsahu odporuje dobrým mravům. Může jen posoudit ujednání o smluvní pokutě jako platné nebo neplatné z důvodu jeho souladu či rozporu s dobrými mravy podle §39 obč. zák. a shodně i výkon práva na smluvní pokutu lze podle §3 odst. 1 obč. zák. hodnotit jako příčící se dobrým mravům. Protože pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle §39 obč. zák., zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, závisí vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je také třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, a musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty soud přihlíží zejména k jejímu účelu, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k charakteru, příp. hodnotě zajištěného závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty apod. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat z pohledu zajištěné povinnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. listopadu 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, z 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, z 28. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, a z 30. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 4932/2010). Již v rozhodnutích z 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, z 28. června 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, či z 30. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, však Nejvyšší soud přijal a odůvodnil rovněž právní názor, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeného navyšování o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty; opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se pak ustálila také v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy,
je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Uvedené lze přitom bez dalšího vztáhnout i na případy, kdy se podle konkrétních (zjištěných) okolností posuzuje otázka neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák.
Odvolací soud se od citované judikatury neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže dospěl k závěru, že ujednaná smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení dovolatelky (nájemkyně) s úhradou nájemného z předmětných nemovitostí není neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák. V poměrech souzené věci totiž nelze pokládat za zjevně nepřiměřenou jeho úvahu, že takto stanovená výše smluvní pokuty nepřekračovala účel dotčeného zajišťovacího prostředku (pohrůžka citelné sankce vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní zajištěnou smluvní povinnost), což platí v tomto případě i navzdory celkové výši smluvní pokuty, neboť ta zde byla důsledkem právě dlouhodobého prodlení dovolatelky se splněním zajištěné povinnosti a s tím spojeného navyšování smluvní pokuty o jinak přiměřenou denní sazbu; okolnost, zda porušením zajištěné povinnosti vznikla žalobci škoda, je v uvedených souvislostech nerozhodná.
S přihlédnutím k charakteru uplatněných dovolacích námitek dovolací soud dále připomíná, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Namítla-li tedy dovolatelka rovněž vady řízení (konstatováním, že odvolací soud řádně neprojednal její námitku, že neodpovídá za porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou, neboť toto porušení nezavinila – §545 odst. 3 obč. zák.), neuplatnila v tomto směru jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), totiž dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají. Nad rámec uvedeného dovolací soud přesto pokládá za potřebné zdůraznit, že dovolatelčinu námitku, že při porušení zajištěné smluvní povinnosti jednala nezaviněně, odvolací soud ve skutečnosti řádně projednal a v odůvodnění napadeného rozhodnutí se s ní podrobně vypořádal, a nic na tom nemění, že vedle věcných důvodů, pro něž ji považoval za nezpůsobilou vyvinit dovolatelku z odpovědnosti za porušení zajištěné smluvní povinnosti, současně uvedl i procesní důvody, pro které – podle něj – nemohla dovolatelka s dotčenou námitkou v odvolacím řízení uspět. K řečenému lze – vzhledem k obsahu dovolání – současně přičinit, že jestliže se odvolací soud předmětnou námitkou věcně zabýval, nelze mu už proto úspěšně vytýkat, že jeho právní posouzení věci je v daném ohledu neúplné (a tudíž nesprávné), jak to dovolatelka v dovolání rovněž učinila. Kromě toho však nelze ani opomenout, že odkázala-li přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2007, sp. zn. 26 Odo 386/2006 , šlo v poměrech souzené věci o odkaz nepřípadný. Je tomu tak proto, že dovolatelka v průběhu řízení nenabídla pro posouzení, že nezavinila porušení zajištěné smluvní povinnosti, žádná právně relevantní tvrzení (tj. tvrzení rozhodná pro posouzení věci podle §545 odst. 3 obč. zák.). Jediné tvrzení, které v této souvislosti uplatnila (tvrzení, že neplnění povinnosti hradit sjednané nájemné bylo v rozhodném období zapříčiněno úbytkem její zahraniční klientely v důsledku doznívající finanční krize v roce 2008 – viz její vyjádření k žalobě z 23. května 2013 na č. l. 23 až 27 spisu), totiž ve skutečnosti nevypovídá nic o tom, že nezavinila porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou ani z nevědomé nedbalosti, jak ji charakterizoval Nejvyšší soud v citovaném rozsudku, tedy – řečeno jinak – nikterak nesvědčí pro závěr, že nechtěla, aby k porušení zajištěné povinnosti došlo, a ani nevěděla, resp. vzhledem k okolnostem a ke svému postavení či osobním poměrům ani vědět neměla a nemohla, že způsob zabezpečení jejího splnění, který zvolila, není dostačující a ke splnění povinnosti nevede.
Pro úplnost zbývá dodat, že dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovolání podává „proti všem výrokům“ napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti jeho nákladovým výrokům II. a III. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim neobsahuje žádné dovolací námitky; navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné (viz §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem nelze za účelné považovat proto, že jde o hlavní město, u něhož lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen bez advokátní pomoci kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy v nájemních věcech, které jsou u něj relativně běžnou agendou (srov. nález Ústavního soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 5. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu