ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.3855.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 3855/2020-373
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce INTERGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00537772, zastoupeného JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, PSČ 110 00, proti žalované Lázně Luhačovice, a. s. , se sídlem v Luhačovicích, Lázeňské náměstí 436, PSČ 763 26, identifikační číslo osoby 46347828, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, PSČ 120 00, o zaplacení 1.752.573,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 133/2016, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2020, č. j. 7 Co 40/2019-322, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2020, č. j. 7 Co 40/2019-322, se v prvním výroku, v části, jíž odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 455.226,55 Kč s příslušenstvím, ve druhém a ve třetím výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 30. 12. 2016 se žalobce (po částečném zpětvzetí žaloby na jednání odvolacího soudu konaném dne 30. 4. 2019) domáhá po žalované zaplacení 1.752.573,45 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které žalovaná měla získat na úkor osob, jejichž práva žalobce kolektivně spravuje ve smyslu §95 a násl. zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Žalovaná provozuje lázeňská zařízení, v nichž v období od 1. 1. 2013 do 30. 11. 2016 prostřednictvím 703 televizních přístrojů (dále též jen „televizory“) [po soudem připuštěné změně žaloby na jednání soudu konaném dne 12. 9. 2017 žalobce tvrdí 720 televizorů] zpřístupňovala umělecké výkony výkonných umělců a zvukové a zvukově obrazové záznamy veřejnosti provozováním televizního vysílání ve smyslu §23 autorského zákona, a to bez licenčního oprávnění uděleného žalobcem. Výši bezdůvodného obohacení žalobce vyčíslil podle §40 odst. 4 autorského zákona jako dvojnásobek odměny, která byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předměty ochrany.
[2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 9. 2019, č. j. 23 C 133/2016-264, žalobu o zaplacení 1.752.573,45 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[3] Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když předchozí rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2018, č. j. 23 Cm 133/2016-142 [kterým soud uložil žalované zaplatit žalobci 455.226,55 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu o zaplacení 1.752.573,45 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.)], k odvolání žalobce a žalované Vrchní soud v Olomouci (poté, co usnesením ze dne 30. 4. 2019 pro částečné zpětvzetí žaloby rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil) usnesením ze dne 7. 5. 2019, č. j. 7 Co 33/2018-225, ve výrocích II. a III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalobce je kolektivním správcem práv zastupujícím výkonné umělce a výrobce zvukových a zvukově obrazových záznamů.
2) Žalovaná poskytovala lázeňskou péči a provozovala v rámci své činnosti ubytovací služby pro své klienty, s výjimkou hotelu Alexandria, jenž sloužil výlučně k poskytování ubytovacích služeb.
3) V roce 2013 žalovaná provozovala televizní vysílání prostřednictvím 623 televizorů a od 1. 1. 2014 prostřednictvím 720 televizorů umístěných na pokojích jejích ubytovacích zařízení.
4) Žalovaná v letech 2015 a 2016 prostřednictvím Asociace hotelů a restaurací ČR z. s. (dále též jen „AHR“) žalobci uhradila odměnu za provozování televizního vysílání prostřednictvím 60 televizorů umístěných na pokojích hotelu Alexandria.
5) Žalovaná žalobci uhradila na nároky uplatněné žalobou 16.909,76 Kč za rok 2013 a 16.909,75 Kč za rok 2014.
6) Žalovaná během odvolacího řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2018, č. j. 23 Cm 133/2016-142, uhradila žalobci 455.226,55 Kč s příslušenstvím.
7) Obsazenost pokojů lázeňských zařízení v roce 2013 činila 55 %, v roce 2014 činila 62 %, v roce 2015 činila 64 % a v roce 2016 činila 68 %.
8) Podle zápisu z jednání AHR, kolektivních správců a Ministerstva kultury ze dne 30. 7. 2008, podle zápisu z navazujícího jednání kolektivních správců a Ministerstva kultury k dosažení dohody o podílech na odměnách vybíraných při výkonu práva na provozování rozhlasového a televizního vysílání za přístroje umístěné na „hotelových“ pokojích ze dne 28. 8. 2008, podle zápisu z jednání s kolektivními správci ze dne 7. 3. 2011 a podle sdělení Ministerstva kultury ze dne 25. 1. 2016 neexistuje finální dohoda kolektivních správců a Ministerstva kultury o výši podílů pro rozdělování odměn s ohledem na „zákonný strop“ uvedený v §23 autorského zákona. Ministerstvo kultury ani ohledně způsobu rozúčtování odměn nevydalo stanovisko.
9) Podle sazebníků žalobce platných pro roky 2013 až 2016 spadalo užití zvukových a zvukově obrazových záznamů na pokojích v ubytovacích zařízeních do typu „veřejné produkce M“. V letech 2013 a 2014 byla výše odměny bez DPH stanovena měsíčně za televizor částkou 37,41 Kč, [33,41 Kč pro žalobce a 4 Kč pro Ochrannou asociaci zvukařů - autorů, z. s. (dále též jen „OAZA“)]. V roce 2015 byla výše odměny stanovena částkou 43,21 Kč pro rozmezí obsazenosti 45 % – 79 % [33,41 Kč pro žalobce, 4 Kč pro OAZA a 5,80 Kč pro Ochrannou organizaci autorskou-Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z. s. (dále též jen „OOA-S“)] a částkou 47,53 Kč pro rozmezí obsazenosti 80 % a více (36,75 Kč pro žalobce, 4,40 Kč pro OAZA a 6,38 Kč pro OOA-S). V roce 2016 byla výše odměny stanovena částkou 43,67 Kč pro rozmezí obsazenosti 45 % – 79 % (33,41 Kč pro žalobce, 4 Kč pro OAZA a 6,26 Kč pro OOA-S) a částkou 48,04 Kč pro rozmezí obsazenosti 80 % a více (36,75 Kč pro žalobce, 4,40 Kč pro OAZA a 6,89 Kč pro OOA-S).
10) Podle „položky U“ sazebníku vydaného kolektivním správcem OSA – Ochranným svazem autorským pro práva k dílům hudebním, z. s. (dále též jen „OSA“), činila měsíční sazba autorské odměny bez DPH za užití děl na pokojích ubytovacích, lázeňských a podobných zařízení pro rok 2013 částku 50,63 Kč za televizor v základní sazbě a částku 33,75 Kč ve snížené sazbě.
11) Podle „položky R“ sazebníku vydaného kolektivním správcem OSA činila měsíční sazba autorské odměny bez DPH za užití děl na pokojích ubytovacích, lázeňských a podobných zařízení pro rok 2014 částku 47,25 Kč za televizor (sazba B) a částku 33,75 Kč (sazba A), pro rok 2015 částku 47,26 Kč (sazba B) a částku 33,76 Kč (sazba A) a pro rok 2016 částku 43,95 Kč (sazba B) a částku 31,39 Kč (sazba A) pro rozmezí obsazenosti 45 % – 79 % a částku 48,83 Kč (sazba B) a částku 34,88 Kč (sazba A) pro rozmezí obsazenosti 80 % a více.
12) Sazby autorských odměn uplatňované českými kolektivními správci nejsou „nepřiměřeně vysoké“ ve srovnání s jinými státy.
13) Žalovaná dopisy z 13. 3. 2012, 19. 1. 2015 a 6. 12. 2016 opakovaně požádala žalobce o pověření společného zástupce kolektivních správců k uzavření jediné licenční smlouvy, respektive pro vymáhání nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Současně sdělila, že umožní žalobci kontrolu ve svých ubytovacích zařízeních.
14) Pro období od 1. 1. 2013 do 30. 11. 2016 žádný společný zástupce kolektivních správců pověřen nebyl.
15) Podle korespondence mezi žalobcem a žalovanou probíhalo mezi účastníky „i před žalovaným obdobím a i po podání žaloby“ intenzivní jednání ohledně povinnosti žalované hradit licenční odměny vzhledem k výjimce uvedené v §23 autorského zákona a o eventuální výši těchto odměn či různých způsobech jejich stanovení.
16) Žalovaná byla při jednání o výši autorských odměn aktivní, neměla úmysl neuzavřít licenční smlouvu a v případě jednoznačného výkladu výjimky uvedené v §23 autorského zákona by ji řádně a včas uzavřela.
17) Žalovaná měla zájem licenční smlouvu uzavřít, neboť ve chvíli, kdy se nebyla schopna se žalobcem dohodnout na konkrétních podmínkách, se v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 246/2014 domáhala nahrazení vůle žalobce přijmout návrh na uzavření licenční smlouvy k provozování televizního vysílání na pokojích žalované v období let 2010 – 2014.
[5] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobci ve smyslu §100a odst. 1 autorského zákona nevzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé odměny podle §40 odst. 4 autorského zákona, ale toliko ve výši jednonásobku podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), respektive s účinností od 1. 1. 2014 podle §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a to jednak proto, že žalovaná podle §101 odst. 11 autorského zákona písemně požádala žalobce o pověření společného zástupce kolektivních správců pro uzavření jedné licenční smlouvy, respektive pro vymáhání nároku na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž žalobce této žádosti nevyhověl, a jednak proto, že jiný postup by představoval rozpor s dobrými mravy ve smyslu §547 o. z.
[6] Soud především poukázal na skutečnost, že spolu účastníci jednali intenzivně jak ohledně povinnosti žalované hradit licenční odměny za provozování televizního vysílání v jejích ubytovacích pokojích, tak i o výši licenční odměny a následném uzavření licenčních smluv. Navíc ani poté, co byl ustálen právní výklad výjimky zakotvené v §23 autorského zákona rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3093/2013, uveřejněným pod číslem 56/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 56/2016“), nebylo zřejmé, v jaké výši má být licenční odměna lázněmi hrazena. I před vydáním tohoto rozhodnutí však byla žalovaná ochotna jednat o žalovaném nároku, např. pro rok 2015 sdělila žalobci počet pokojů, jejich obsazenost a provozní dobu. Za část své ubytovací kapacity navíc žalovaná řádně hradila odměnu prostřednictvím AHR.
[7] Při zkoumání výše odměny, která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předměty ochrany, soud přihlédl ke kritériím uvedeným v zákoně a v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5429/2014, a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, a vyšel „z obvyklých sazeb uplatňovaných kolektivními správci vůči uživatelům práv uvedených v jejich sazebnících a určil poměry jednotlivých kolektivních správců na celkové vypočtené autorské odměně podle těchto sazeb“. Soud měl za to, že „uživatel práv coby provozovatel televizního vysílání podle §23 autorského zákona postupuje v souladu se zákonem (…) tehdy, jestliže uhradí autorské či licenční odměny všem příslušným kolektivním správcům, a to ve výši obvyklé, jež odpovídá sazbám uvedeným v jejich sazebnících. V případě žalované se jednalo o sazebník OSA, zahrnující autorské odměny kolektivních správců OSA, DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentury, z. s. (dále též jen „DILIA“), a OOA-S (roky 2013 a 2014), respektive OSA a DILIA (roky 2015 a 2016), a o sazebník žalobce, zahrnující autorské odměny kolektivních správců žalobce a OAZA (roky 2013 a 2014), respektive žalobce, OAZA a OOA-S (roky 2015 a 2016)“.
[8] Soud ve vztahu k sazbám kolektivních správců stanoveným v letech 2013 a 2014 uvedl, že „z celkové částky 71,16 Kč za provozování televizního vysílání na ubytovacích pokojích, kterou byla žalovaná povinna zaplatit v souhrnu dle obvyklých sazeb uvedených v sazebnících OSA i žalobce (33,75 Kč ve snížené sazbě podle sazebníku OSA a 37,41 Kč podle sazebníku žalobce) a kterou by zcela pokryla nárok všech pěti oprávněných kolektivních správců za měsíc za jeden televizní přístroj, dosahuje podíl žalobce pro roky 2013 a 2014 podle sazby uvedené v jeho vlastních sazebnících výše 46,95 % (33,41 Kč z celkové částky 71,16 Kč v obou letech)“.
[9] Pro porovnání sazeb kolektivních správců a stanovení podílu žalobce na odměně pro roky 2015 a 2016 soud vyšel ze sazeb pro 100% obsazenost pokojů (tj. ze sazby pro pásmo obsazenosti 80 % a více), kterou až následně při výpočtu výše bezdůvodného obohacení vynásobil hodnotou skutečně zjištěné obsazenosti ubytovacích pokojů žalované. U sazebníku OSA soud vycházel ze „sazby A“.
[10] Ze sazebníků kolektivních správců pro rok 2015 soud zjistil, že z celkové částky 81,29 Kč za provozování televizního vysílání na ubytovacích pokojích, kterou byla žalovaná povinna zaplatit v souhrnu dle obvyklých sazeb uvedených v sazebnících OSA i žalobce (33,76 Kč v sazbě A podle sazebníku OSA a 47,53 Kč podle sazebníku žalobce, z čehož na žalobce připadá částka 36,75 Kč), dosahuje podíl žalobce výše 45,21 % (36,75 Kč z celkové částky 81,29 Kč). Ze sazebníků kolektivních správců pro rok 2016 soud zjistil, že z celkové částky 82,92 Kč za provozování televizního vysílání na ubytovacích pokojích, kterou byla žalovaná povinna zaplatit v souhrnu dle obvyklých sazeb uvedených v sazebnících OSA i žalobce (34,88 Kč v sazbě A podle sazebníku OSA pro pásmo obsazenosti 80 % a více a 48,04 Kč podle sazebníku žalobce, z čehož na žalobce připadá částka 36,75 Kč), dosahuje podíl žalobce výše 44,32 % (36,75 Kč z celkové částky 82,92 Kč).
[11] Při zkoumání výše měsíční odměny za jeden televizor soud „vyšel z limitu uvedeného v ustanovení §23 autorského zákona“, tedy z částky 67,50 Kč pro všechny kolektivní správce jakožto 50% výše poplatku za jeden televizor stanoveného zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů (dále též jen „koncesionářský poplatek“). Soud tak sice přihlédl k sazebníkům příslušných kolektivních správců, výši odměny, resp. bezdůvodného obohacení, však „moderoval tak, aby byla v souladu se zákonnými požadavky“, neboť sazby žalobce spolu se sazbami dalších kolektivních správců ve svém součtu překračovaly výše uvedenou maximální částku.
[12] Co se týče námitky částečného promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vznesené žalovanou, soud dospěl k závěru, podle něhož je nárok pro období od 1. 1. 2013 do 28. 12. 2013 promlčen, neboť ke dni podání žaloby uplynula tříletá objektivní promlčecí „doba“ ve smyslu §107 odst. 1 a 2 obč. zák. Část nároku od 29. 12. do 31. 12. 2013 soud považoval „za žalovanou již uhrazenou“, a to platbou ve výši 16.909,76 Kč.
[13] Při výpočtu výše bezdůvodného obohacení soud tedy postupoval tak, že za každý rok (2014 až 2016) zvlášť vynásobil počet televizorů na pokojích (vyjma 60 televizorů umístěných na pokojích hotelu Alexandria v letech 2015 a 2016) počtem měsíců, procentuální částkou značící reálnou obsazenost pokojů, částkou 67,50 Kč (50% výše koncesionářského poplatku) a částkou, jež představovala podíl žalobce na celkové odměně za provozování televizního vysílání dle sazebníků OSA a žalobce. Soud následně od výsledné částky za celé období odečetl částku prokazatelně uhrazenou žalovanou za rok 2014 ve výši 16.909,75 Kč a dospěl k závěru, podle něhož žalované za období od 1. 1. 2014 do 30. 11. 2016 vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 455.226,55 Kč bez DPH, které již žalovaná žalobci uhradila.
[14] K námitce žalované uplatněné až v odvolání ze dne 1. 2. 2019 proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2018, č. j. 23 Cm 133/2016-142, podle níž se žalobce vůči ní vzdal veškerých nároků, když učinil veřejné prohlášení, které bylo veřejně deklarováno na jeho internetových stránkách www.intergram.cz (dále též jen „veřejné prohlášení“) a podle něhož v případech, kdy některý z uživatelů měl do 31. 12. 2017 uzavřenou licenční smlouvu pouze s OSA (zastupující DILIA) nebo s žalobcem (zastupujícím OOA-S a OAZA), nebude se žádný z uvedených kolektivních správců domáhat svých práv zpětně, soud uvedl, že se jí z důvodu koncentrace řízení nezabýval, neboť „poslední jednání soudu spojené i s dokazováním, poučením o zákonné koncentraci dle §119a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a přednesem závěrečných návrhů proběhlo dne 20. 3. 2018“.
[15] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 455.226,55 Kč s příslušenstvím, jinak je „ohledně částky 1.297.346,90 Kč s úrokem z prodlení“ potvrdil (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
[16] Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, podle něhož žalobci vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení podle §40 odst. 4 autorského zákona rovnajícího se dvojnásobku odměny, která byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předměty ochrany. Podle odvolacího soudu „žalovaná sice žalobce požádala o ustanovení společného zástupce kolektivních správců dle ust. §101 odst. 11 autorského zákona, avšak až dopisy ze dne 19. 1. 2015 a 6. 12. 2016, přestože rozhlasové a televizní vysílání provozovala na pokojích svých ubytovacích zařízení již nejméně od roku 2013. Žalovaná tedy o ustanovení společného zástupce kolektivních správců požádala v době, kdy se již na úkor žalobce bezdůvodně obohacovala. Za tohoto stavu věci nelze v požadavku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé autorské odměny v žádném případě spatřovat rozpor s dobrými mravy. Naopak, v chování žalované lze spatřovat rys účelovosti vedený snahou vyhnout se zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši předmětného dvojnásobku“.
[17] Při výpočtu výše bezdůvodného obohacení odvolací soud postupoval tak, že zdvojnásobil částku, ke které dospěl soud prvního stupně, a uzavřel, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 910.453,10 Kč. Vzhledem k tomu, že bezdůvodné obohacení ve výši jednonásobku bylo žalobci již „přiznáno v předchozím rozhodnutí soudu prvního stupně“, uložil odvolací soud žalované žalobci zaplatit 455.226,55 Kč s příslušenstvím.
[18] Jde-li o posouzení námitky promlčení vznesené žalovanou, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož je nárok za období od 1. 1. 2013 do 28. 12. 2013 promlčen, neboť byl uplatněn po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby uvedené v §107 obč. zák.
[19] K námitce přípustnosti a věrohodnosti sdělení P. M., dodavatele lázeňského informačního systému Deneb, ze dne 15. 8. 2019 (dále též jen „sdělení ze dne 15. 8. 2019“) vznesené žalobcem soud uvedl, že jestliže žalovaná k prokázání obsazenosti pokojů v ubytovacích zařízeních předložila tento důkaz, pak se jedná o důkaz přípustný, ačkoliv jsou v něm uvedeny údaje předcházející „inkriminovanému období“, když tento důkaz nemohl být do koncentrace řízení uplatněn, protože neexistoval. Podle soudu nelze rovněž pominout, že „na podporu tohoto důkazu slouží celá řada nepřímých důkazů, které jsou označeny v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na něž odvolací soud odkazuje, přičemž na základě hodnocení těchto důkazů v jejich vzájemné souvislosti lze bez rozumných pochybností uzavřít, že obsazenost pokojů v ubytovacích zařízení žalované v jednotlivých letech uvedená ve sdělení ze dne 15. 8. 2019 odpovídá realitě“.
[20] V dalším odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
[21] Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce i žalovaná dovolání.
I. K dovolání žalobce
[22] Dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[23] Dovolání není přípustné pro řešení otázky týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí doby, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá; dovolatel pomíjí, že podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
[24] Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru, podle něhož ve vztahu k právu na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 1. 2013 do 28. 12. 2013 uplynula subjektivní promlčecí doba, ale na závěru, podle něhož za toto období uplynula tříletá objektivní promlčecí doba.
[25] Ve světle výše řečeného tak přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, podle níž žalovaná v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 698/2017, nesplnila svou procesní povinnost podle §118a o. s. ř. a neunesla důkazní břemeno ve vztahu k obsazenosti jejích ubytovacích zařízení. Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na závěru o tom, že žalovaná nedostatečně prokázala skutkový stav ohledně obsazenosti ubytovacích zařízení, nýbrž na závěru, podle něhož žalovaná svá tvrzení ohledně výše obsazenosti prokázala.
[26] Námitka dovolatele ohledně pravdivosti sdělení ze dne 15. 8. 2019 je pouhou polemikou s hodnocením důkazů učiněným soudy. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007). Dovolatel se navíc mýlí, usuzuje-li, že obsazenost ubytovacích zařízení měl odvolací soud za prokázané pouze sdělením ze dne 15. 8. 2019. Soudy obou stupňů vycházely např. též z přílohy dopisu ze dne 19. 3. 2014 (příloha F spisu vedeného Krajským soudem v Brně pod zn. 23 EC 239/2012), ze žaloby OSA proti žalované, z lázeňských listů 4/2014 (příloha M2), ze sdělení z 27. 2. 2018 (příloha č. 161 a 162 spisu vedeného Krajským soudem v Brně pod zn. 23 EC 239/2012), z lázeňských listů 4/2015 (příloha P2 spisu vedeného Krajským soudem v Brně pod zn. 23 EC 239/2012), z lázeňských listů 4/2016 (příloha R2), a ze sdělení žalobce ze dne 20. 3. 2018.
[27] Ve vztahu k námitce, podle které nejsou splněny podmínky pro postup dle §136 o. s. ř., k námitce, podle níž se promlčení práva za rok 2013 mělo řídit §387 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, k námitce, podle které částečná plnění žalované za roky 2013 a 2014 představovala uznání dluhu, a k námitce, podle níž žalovaná „předložení“ sdělení ze dne 15. 8. 2019 „provedla v přímém rozporu“ se zásadou koncentrace řízení, dovolatel nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace či jen odkaz na §237 o. s. ř. (či jeho části). V důsledku této vady (§241a odst. 2 o. s. ř.), již dovolatel neodstranil v dovolací lhůtě (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), tak Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva těmito námitkami otevíraných (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
II. K dovolání žalované
[28] Žalovaná přípustnost svého dovolání opírá o §237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek (v dovolání blíže uvedených) týkajících se
1. výše bezdůvodného obohacení odpovídající dvojnásobku obvyklé odměny a jejího rozporu s dobrými mravy,
2. překvapivosti rozhodnutí, nevypořádání se s námitkami a neprovedení důkazů,
3. základu nároku,
4. zvláštní sazby odměn v případech provozovatelů zdravotnických zařízení lázeňského typu,
5. nutnosti srovnání s odměnami v Evropské unii,
6. poměru autorských a „příbuzných“ práv,
7. konfliktu ústavních práv,
8. neaplikovatelnosti směrnice a
9. vzdání se práva žalobcem,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny a „které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“.
[29] Podle dovolatelky se odvolací soud měl odchýlit od jednoznačného znění §100a autorského zákona, jakož i od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, a ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2874/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3818/2016. Dovolatelka uvádí, že žalobce mohl požadovat pouze vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé odměny (tj. jednonásobku) ve smyslu §100a odst. 2 autorského zákona, neboť s ním vedla jednání směřující k uzavření smlouvy a požádala ho o pověření společného zástupce podle §101 odst. 11 autorského zákona. Odvolací soud se navíc ve svém rozsudku vůbec nevypořádal se závěry soudu prvního stupně, který „část plnění nárokovaného žalobcem moderoval s ohledem na zjevné zneužití práva ze strany žalobce a pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud tento názor nepodpořil, avšak v odůvodnění rozhodnutí nikterak nevysvětluje proč a své rozhodnutí tak učinil nepřezkoumatelným“.
[30] Dovolatelka namítá, že pokud odvolací soud vyšel pouze z jejích dopisů z 19. 1. 2015 a 6. 12. 2016, tak zcela opomněl a „zřejmě omylem“ nezohlednil další její dopisy a výzvy, které obsahovaly její vůli „jednat o licenci a požadavek na jmenování společného zástupce“. I kdyby dovolatelka přisvědčila názoru odvolacího soudu (což nečiní), podle něhož není možné požadovat pověření společného zástupce za minulé období, tak „dopis ze dne 19. 1. 2015 má zákonem předpokládaný účinek min. pro období od 20. 1. 2015 do budoucna“.
[31] Dovolatelka má dále za to, že „odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a soudu ústavního a napadené rozhodnutí má charakter rozhodnutí překvapivého, kdy žalovaná nemohla reagovat na právní názor odvolacího soudu vyslovený při ústním jednání konaném u Vrchního soudu v Olomouci a předložit další svá relevantní tvrzení a důkazy. Tvrzení a důkazy, které žalovaná předložila, pak nebyly odvolacím soudem zohledněny, důkazy nebyly provedeny a odvolací soud navíc ve svém rozhodnutí řádně a přesvědčivě nevyložil, proč takto postupoval. Napadené rozhodnutí je tak vadné i pro nepřezkoumatelnost“.
[32] Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud opětovně posoudil právní otázku vyřešenou v R 56/2016, a to zda se výjimka obsažená v §23 větě třetí autorského zákona vztahuje rovněž na provozování televizního vysílání při poskytování ubytování v lázeňských zdravotnických zařízeních.
[33] Dovolatelka namítá, že „sazba odměn hrazená zdravotnickými zařízeními typu lázně by měla odpovídat sazbě hrazené ostatními zdravotnickými zařízeními (tj. 0 Kč) nebo se k této sazbě blížit“ a že odměna požadovaná žalobcem je vyšší než ta, kterou kolektivní správci požadují u jiných lázeňských zařízení a kterou požadovali u dovolatelky za rok 2013 za wellness hotelové zařízení.
[34] Dovolatelka rovněž uvádí, že „v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka nutnosti zohlednit v rozhodování českých soudů i výši sazeb a odměn hrazených kolektivním správcům autorských a příbuzných práv v členských státech EU za situace, kdy uživatel chráněných děl nemá žádnou legální možnost sjednat licenční smlouvu s jiným než českým kolektivním správcem“. Dovolatelka přitom namítá, že soud prvního stupně vycházel pouze z jednostranně stanovených sazebníků žalobce a nikterak nezohlednil výši sazeb a odměn hrazených kolektivním správcům v jiných členských státech Evropské unie.
[35] Ačkoliv dovolatelka v dovolání otevírá též otázku poměru autorských a „příbuzných“ práv, kterou považuje za v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou, následně výslovně uvádí, že „vůči této otázce již nebrojí a považuje ji“ odvolacím soudem „za právně správně a logicky vyřešenou“.
[36] Dovolatelka se dále domnívá, že v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka konfliktu základních lidských práv na život a na ochranu zdraví podle čl. 6 a 31 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „LZPS“) a základních lidských práv vlastnit majetek a k výsledkům tvůrčí duševní činnosti podle čl. 11 a 34 LZPS, ke kterému dochází i v tomto sporu.
[37] Odkazujíc na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 7. 1990, ve věci C-188/89, A. Foster a další proti British Gas plc. , dovolatelka považuje žalobce za stát, jenž se nemůže domáhat přímého účinku neprovedené směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001, o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (dále též jen „směrnice 2001/29/ES“), vůči jednotlivci, kterým je dovolatelka.
[38] Konečně dovolatelka namítá, že se odvolací soud nezabýval její novou námitkou, která se týkala vzdání práv ze strany žalobce, majíc za to, že „podmínky uvedené ve veřejném prohlášení bez dalšího splňuje, neboť v minulosti uzavřela s kolektivním správcem OSA, jednajícím též v zastoupení kolektivního správce DILIA, licenční smlouvy k užití autorských děl při provozování rozhlasového či televizního vysílání na pokojích svých lázeňských ubytovacích zařízení“.
[39] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, popřípadě aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[40] Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhuje, aby je Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl.
[41] Přípustnost dovolání nemůže založit otázka týkající se bodu 3., neboť závěr soudů obou stupňů, podle něhož výjimka uvedená v poslední větě §23 autorského zákona „se nevztahuje na lázeňská zařízení, která jsou tudíž povinna za provozování rozhlasového a televizního vysílání na svých ubytovacích pokojích platit příslušnou autorskou odměnu“, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jež má základ v R 56/2016 a od níž se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani na základě argumentace dovolatelky obsažené v dovolání.
[42] Ani dovolatelkou předestřené otázky vztahující se k bodům 4. a 5. přípustnost dovolání nezakládají, neboť nejde o otázky právní, nýbrž skutkové. Dovolatelka totiž při jejich formulaci (nepřípustně) zpochybňuje skutková zjištění, ze kterých soudy obou stupňů vycházely ve svých rozhodnutích a podle nichž odměna, která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předměty ochrany, v roce 2014 odpovídala výši 33,41 Kč měsíčně za jeden televizor, respektive v letech 2015 a 2016 výši 36,75 Kč měsíčně za jeden televizor, přičemž sazby odměn uplatňované českými kolektivními správci nejsou „nepřiměřeně vysoké“ ve srovnání s jinými státy Evropské unie.
[43] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
[44] V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
[45] Nadto Nejvyšší soud dodává, že závěr soudů obou stupňů, podle něhož sazebníku kolektivních správců lze v zásadě přisoudit hodnotu měřítka výše obvyklé odměny, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, sp. zn. 30 Cdo 5429/2014 a sp. zn. 30 Cdo 2715/2015). Soud prvního stupně při zkoumání obvyklé odměny přitom nevycházel pouze ze sazebníku žalobce, nýbrž přihlédl též k sazebníkům ostatních kolektivních správců v daném období.
[46] Při formulaci právní otázky týkající se bodu 7. dovolatelka v rozporu s §241a odst. 3 o. s. ř. nevymezuje důvod dovolání, zejména konkrétně neuvádí, v čem spatřuje zásah do základních lidských práv na život a na ochranu zdraví podle čl. 6 a 31 LZPS a v čem spatřuje konflikt mezi nimi a základními lidskými právy vlastnit majetek a k výsledkům tvůrčí duševní činnosti podle čl. 11 a 34 LZPS. V důsledku této vady (§241a odst. 2 o. s. ř.), již dovolatelka neodstranila v dovolací lhůtě (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva těmito námitkami otevíraných; proto se jimi nezabýval.
[47] Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky týkající se bodu 8., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá. Odvolací soud totiž své rozhodnutí (správně) nezaložil na závěru, podle něhož Česká republika do svého právního řádu neimplementovala směrnici 2001/29/ES. Tato směrnice byla implementována již zákonem č. 216/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[48] Konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka týkající se bodu 9., neboť odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru (v němž odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně), podle něhož dovolatelka námitku vztahující se k veřejnému prohlášení uplatnila až po koncentraci řízení. Tento závěr odvolacího soudu přitom dovolatelka nenapadá, a k dovolacímu přezkumu jej tudíž neotevírá. Věcný přezkum posouzení dovolatelkou uvedené otázky proto nemůže ovlivnit výsledek sporu (nemůže vést k rozhodnutí, jež by bylo pro dovolatelku příznivější) a dovolání je tak v této části nepřípustné.
[49] Nadto Nejvyšší soud dodává, že závěr, podle něhož se žalobce veřejným prohlášením nevzdal práva uplatněného žalobou, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2309/2020.
[50] Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřených otázek hmotného práva vztahujících se k bodu 1. (otázka výkladu §100a autorského zákona), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (přijaté až po vydání napadeného rozsudku).
[51] Podle §100a autorského zákona, ve znění účinném v období posuzovaném v dovolacím řízení (tj. do 19. 4. 2017), kolektivní správce, popřípadě jím zastoupený nositel práv, nemůže uplatňovat zdržovací nárok [§40 odst. 1 písm. b)], ani nárok na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštní úpravy tohoto zákona (§40 odst. 4) z neoprávněného zásahu do kolektivně spravovaného práva nebo ohrožení takového práva, pokud uživatel nebo osoba oprávněná hájit zájmy v ní sdružených uživatelů řádně a bez zbytečných průtahů vede s příslušným kolektivním správcem v souvislosti s takovým zásahem či ohrožením práva jednání směřující k uzavření smlouvy vyžadované tímto zákonem, nebo pokud souhlasí v této souvislosti s využitím zprostředkovatele podle tohoto zákona (§102), anebo pokud alespoň jednomu z příslušných kolektivních správců doručil písemnou žádost o pověření společného zástupce podle §101 odst. 11, a to po dobu, než bude tento zástupce pověřen (odstavec 1). Ustanovením odstavce 1 není dotčen nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé odměny podle zvláštních právních předpisů (odstavec 2).
[52] Podle §101 odst. 11 autorského zákona, ve znění účinném v období posuzovaném v dovolacím řízení (tj. do 19. 4. 2017), v případě, kdy uživatel předmětů ochrany uzavírá smlouvy, jejichž předmětem je poskytnutí oprávnění k výkonu práva užít předměty ochrany, k nimž takové právo kolektivně spravují alespoň dva kolektivní správci, je takový uživatel oprávněn kteréhokoli z nich písemně požádat, aby příslušní kolektivní správci pověřili uzavřením jediné smlouvy společného zástupce podle §97 odst. 5; kolektivní správce, jemuž byla žádost o pověření společného zástupce doručena, o této žádosti neprodleně vyrozumí všechny příslušné kolektivní správce. Ustanovení věty první se použije obdobně v případě uzavírání kolektivních smluv podle odstavce 4 a v případě vymáhání nároku na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení tehdy, nebyl-li takový nárok již žalobou uplatněn u soudu. Pro pověření společného zástupce kolektivních správců podle tohoto ustanovení platí, že se tím sleduje účelný výkon kolektivní správy.
[53] Podle §40 odst. 4 autorského zákona právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem.
[54] Podle §2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
[55] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Z §100a autorského zákona je zřejmé, že k tomu, aby kolektivní správce mohl úspěšně uplatnit žalobu podle §40 odst. 4 autorského zákona, nesmí být splněny zákonem stanovené negativní podmínky. Jednou z takových podmínek je, že uživatel práv řádně a bez zbytečných průtahů vede s příslušným kolektivním správcem v souvislosti se zásahem či ohrožením práva osob, jež kolektivní správce zastupuje, jednání směřující k uzavření licenční smlouvy. Nestačí tedy pouhé zjištění soudu, že uživatel práv jedná o uzavření licenční smlouvy, ale je nutné také zkoumat, zda tak činí řádně a bez zbytečných průtahů.
2) Další negativní podmínkou je, že uživatel práv alespoň jednomu z příslušných kolektivních správců doručil písemnou žádost o pověření společného zástupce podle §101 odst. 11 autorského zákona. Tato negativní podmínka trvá po dobu, než bude společný zástupce pověřen. Zároveň je nezbytné, aby uživatel předmětů ochrany uzavíral smlouvy, jejichž předmětem je poskytnutí oprávnění k výkonu práva užít předměty ochrany, s alespoň dvěma kolektivními správci, kteří takové právo spravují. Uživatel předmětů ochrany přitom „uzavírá smlouvu“ již v okamžiku, kdy se na něj obrátí příslušný kolektivní správce s návrhem na uzavření smlouvy.
Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1547/2019, a ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 140/2020.
[56] V poměrech projednávané věci odvolací soud v rozporu s výše uvedeným dospěl k závěru, podle něhož žalobci vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení podle §40 odst. 4 autorského zákona rovnajícího se dvojnásobku odměny, která byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předměty ochrany, přestože dovodil, že dovolatelka alespoň jednomu z příslušných kolektivních správců doručila písemnou žádost o pověření společného zástupce podle §101 odst. 11 autorského zákona.
[57] Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se přitom podává, že dovolatelka požádala žalobce o pověření společného zástupce kolektivních správců i pro vymáhání nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Skutečnost, že dovolatelka požádala o pověření společného zástupce až dopisy z 19. 1. 2015 a 6. 12. 2016, tedy v době, kdy se již na úkor žalobce bezdůvodně obohacovala (když rozhlasové a televizní vysílání provozovala na pokojích svých ubytovacích zařízení již nejméně od roku 2013), nemůže mít žádný vliv na právní posouzení věci, neboť se z §101 odst. 11 autorského zákona jasně podává, že ustanovení věty první se použije obdobně v případě vymáhání nároku na vydání bezdůvodného obohacení tehdy, nebyl-li takový nárok již žalobou uplatněn u soudu. Odvolacím soudem uvedená skutečnost proto nemůže ovlivnit vznik (a trvání) překážky uplatňování nároku uvedené v §100a odst. 1 autorského zákona.
[58] Vyloučil-li proto odvolací soud za takových okolností aplikaci §100a odst. 2 autorského zákona a nepřiznal toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §2991 o. z., je jeho právní posouzení věci přinejmenším předčasné, a tudíž nesprávné.
[59] V poměrech projednávané věci se ze skutkových zjištění soudu prvního stupně navíc podává, že spolu účastníci jednali intenzivně o uzavření licenční smlouvy a že dovolatelka měla zájem tuto smlouvu se žalobcem uzavřít. Nezabýval-li se odvolací soud tím, zda se i v takovém případě může žalobce domáhat vydání bezdůvodného obohacení podle §40 odst. 4 autorského zákona a zda by místo toho neměl být žalobci ve smyslu §100a odst. 2 autorského zákona přiznán toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §2991 o. z., je jeho právní posouzení věci i v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné.
[60] Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky výkladu §100a autorského zákona není správné (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními námitkami dovolatelky vztahujícími se k bodu 2., rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v napadeném rozsahu, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[61] V další fázi řízení se odvolací soud bude zabývat i tím, zda dovolatelka uzavírala smlouvy o poskytnutí práv k užití předmětů ochrany provozováním televizního vysílání na pokojích jejích ubytovacích zařízení s alespoň dvěma příslušnými kolektivními správci, respektive zda se na ni obrátili alespoň dva příslušní kolektivní správci s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení.
[62] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
[63] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2021
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu