ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1059.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1059/2021-133
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Konventu Hospitálského řádu sv. Jana z Boha - Milosrdných bratří v Brně , se sídlem v Brně, Vídeňská 228/7, IČO 15531678, zastoupeného JUDr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Brně, Jugoslávská 622/64, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště Brno, Brno, Příkop 11, IČO 69797111, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 268/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2020, č. j. 19 Co 120/2020-112, ve znění opravného usnesení ze dne 9. března 2021, č. j. 19 Co 120/2020-126, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2020, č. j. 19 Co 120/2020-112, ve znění opravného usnesení ze dne 9. března 2021, č. j. 19 Co 120/2020-126, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně výrokem I. (v pořadí druhého) rozsudku ze dne 6. 2. 2020, č. j. 63 C 268/2015-90, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 3. 2021, č. j. 63 C 268/2015-129, zamítl žalobu, „aby žalované byla stanovena povinnost uzavřít s žalobcem dohodu“, podle níž „žalovaná vydává žalobci spoluvlastnický podíl o velikosti ¼ k pozemku parc. č. 425/5, katastrální území Štýřice, odděleného od pozemku parc. č. 425, katastrální území Štýřice, geometrickým plánem č. 1604-1041/2018, zpracovaným společností ZK Brno, s.r.o. dne 17. 5. 2018 (dále jen „pozemek“), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované na nákladech řízení částku 5.441,- Kč (výrok II.). Rozhodl tak o žalobě podané žalobcem podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vyhlášeného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce Konvent milosrdných bratří v Brně (jak byl označován před 1. 1. 1994), byl na základě kupní smlouvy ze dne 26. 2. 1932 vlastníkem ideálního podílu o velikosti ¼ k nemovitostem zapsaným v knihovní vložce č. 61 pozemkové knihy, a to „domu čp. 57, or. č. 1 Vídeňská, pozemku st. č. 219 - obytná budova, p. č. 374 - zahrada a p. č. 375 - zahrada“ v Brně, že spoluvlastnictví k nim pozbyl rozhodnutím Německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu ze dne 16. 5. 1944, dle nějž je nabyla Velkoněmecká říše, že výměrem Zemského národního výboru v Brně ze dne 2. 5. 1945, č. 55/45, byl zrušen zápis vkladu práva vlastnického pro Velkoněmeckou říši k jedné id. čtvrtině nemovitostí jako neplatný a obnovil se zápis vkladu práva vlastnického pro právního předchůdce žalobce, že nemovitosti nabyl Československý stát - Městský národní výbor v Brně dle „§5 vyhl. č. 303/1952 Ú. l., o svěření některých nemovitostí, na které se vztahuje dekret o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, do správy místním národním výborům“, že pozemkům vedeným v pozemkové knize pod p. č. 374 a p. č. 375 bylo v katastru nemovitostí přiděleno parc. č. 427 (část) a parc. č. 425 (část) a že pozemek parc. č. 425 byl geometrickým plánem č. 1604-1041/2018 rozdělen na pozemky parc. č. 425/3, č. 425/4 a č. 425/5. Z rozhodnutí Národního výboru města Brna, odboru vodního a lesního hospodářství a zemědělství, ze dne 4. 8. 1983, zn. 2456/83-Svo/n (pravomocného dne 24. 8. 1983), bylo dále zjištěno, že pozemky parc. č. 425, č. 424 a č. 430 v k. ú. Štýřice byly od 1. 10. 1983 natrvalo vyjmuty ze zemědělského půdního fondu pro akci „Léčebna dlouhodobě nemocných Polní ul.“. Vzhledem k tomu, že přesnou dobu odnětí pozemku právnímu předchůdci žalobce se nepodařilo zjistit, soud prvního stupně dovodil, že k tomu došlo v období mezi účinností vyhlášky č. 303/1952 Ú. l. a datem dalšího zápisu v oddílu B knihovní vložky č. 61, který odkazuje na dohodu ze dne 17. 3. 1956, a že tedy právní předchůdce žalobce utrpěl majetkovou křivdu v období mezi daty 1. 12. 1952, tj. po účinnosti této vyhlášky, a 17. 3. 1956, tedy v rozhodném období, a že „nárokovaný pozemek“ byl státem převzat faktickou okupací bez právního důvodu dle §5 písm. k) zákona č. 428/2012 Sb. Vzal tak za prokázané, že žalobce je oprávněnou osobou podle §3 písm. b) tohoto zákona a žalovaná je osobou povinnou dle §4 písm. c) téhož zákona. Protože pozemek nesloužil k účelům uvedeným v §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., posuzoval soud prvního stupně, zda je naplněna zákonná podmínka funkční souvislosti pozemku s nemovitou věci, kterou žalobce již vlastní, nebo s nemovitou věcí, která se mu podle zákona vydává. V tomto ohledu vyšel z §10 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, z nějž plyne, že podmínka funkční souvislosti musí být oprávněnou osobou doložena již ve výzvě k vydání věci. V daném případě žalobce ve výzvě k vydání majetku ze dne 4. 9. 2013 uvedl, že požadované pozemky „byly a stále jsou součástí areálu nemocnice žalobce, sloužily a slouží zdravotnickým účelům, navíc funkčně souvisí s jinými pozemky ve vlastnictví žalobce v tomto areálu“. Z údajů uvedených v geometrickém plánu a z barevné fotokopie internetové stránky www.seznam.cz označené jako „k. ú. Štýřice, p. č. 425“ je zřejmé, že „požadovaná nemovitost“ nemá společnou hranici s pozemkem parc. č. 424/1, který je ve vlastnictví žalobce, a že sousední pozemky vlastní osoby odlišné od žalobce. Dle soudu tak nebylo prokázáno, že by „provoz žalobcem vedené nemocnice“ byl podmíněn vlastnictvím pozemku, příp. že by bez tohoto pozemku byl provoz nemocnice vyloučen nebo ohrožen či ztížen, příp. jiným způsobem ovlivněn. Na tomto pozemku (o velikosti 147 m²) se nacházejí stromy a keře, z pozemku žalobce na něj není přímý přístup, pozemek netvoří a ani v době, kdy jej žalobce mohl užívat, netvořil s ostatními jeho nemovitostmi funkční celek ve smyslu stavebního pozemku, popřípadě pozemek zastavěný stavbou, přilehlý pozemek, tvořící s ostatními nemovitostmi žalobce souvislý celek bez přerušení, nebo pozemek, který by měl charakter přístupové cesty. Z těchto důvodů dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno naplnění podmínky funkční souvislosti, a proto nemohlo být žalobě vyhověno.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. 19 Co 120/2020-112, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 3. 2021, č. j. 19 Co 120/2020-126, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobě vyhověl (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 37.268 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.776 Kč k rukám jeho zástupce (výrok III.). Odvolací soud se neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně a naopak shledal funkční i účelovou souvislost pozemku s nemovitými věcmi ve vlastnictví žalobce. Funkční souvislost je podle jeho názoru dána tím, že pozemek, byť není s jinými nemovitostmi ve vlastnictví žalobce v přímém sousedství, je součástí oploceného areálu Nemocnice u Milosrdných bratří, přičemž přisvědčil žalobci, že mu slouží jako servisní plocha, která „byť aktuálně z větší části není, ale být může, například parkovištěm či jiným servisním zázemím nemocnice“. Na tom nic nemění skutečnost, že v současné době „jsou na předmětném pozemku umístěny převážně traviny a keře, což by ukazovalo spíše na plnění funkce relaxační zeleně v oploceném areálu nemocnice“. Dodal, že upřednostňuje ten výklad zákona č. 428/2012 Sb., který „je k veřejnému zájmu na nápravě majetkových křivd zjevně šetrnější“. Pozemek má i účelovou souvislost s ostatním majetkem žalobce, neboť jako součást areálu nemocnice sloužil ke zdravotnickým účelům, takže je naplněn i předpoklad stanovený v §7 odst. 1 písm. b) zák. č. 428/2012 Sb. Námitkám žalované, že toto ustanovení se má podle Důvodové zprávy týkat jen budov a nikoliv pozemků, odvolací soud nepřisvědčil, neboť není vyloučeno, aby účelům vyjmenovaným v tomto ustanovení sloužil i pozemek, a „není žádného důvodu, proč by bylo spravedlivé“, aby se oprávněné osobě vydávaly pouze budovy a nikoli pozemky, které k uvedeným účelům mohly sloužit také právě jako zázemí jiného nemovitého majetku oprávněných osob, tj. budov. Bylo by zcela „absurdní“, že „by se vydání mělo týkat pouze budov bez přilehlých, resp. i v oplocených částech jednotlivých areálů se historicky nacházejících pozemků, kteréžto pozemky skutečně v různém období mohly sloužit k různým účelům, avšak vždy sloužily v konkrétním případě žalobci k účelům zdravotnickým“, což platí i pro předmětný pozemek, na němž se nachází zeleň uvnitř areálu Nemocnice u Milosrdných bratří. Dále odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalované, že žalobci není možné vydat pouze ideální podíl ve výši ¼ pozemku, neboť zákon č. 428/2012 Sb. na něj jednoznačně dopadá. Konečně neshledal ani žádné překážky vydání pozemku dle §8 zákona č. 428/2012 Sb.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje ve vyřešení následujících otázek hmotného práva: 1) „zda je v případě spoluvlastnického podílu o velikosti ¼ pozemku parc. č. 425/5, ostatní plocha, jiná plocha, o výměře 147 m 2 […] splněna zákonná podmínka pro jeho vydání daná §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017 a sp. zn. 28 Cdo 2204/2017), 2) „zda může být i u spoluvlastnického podílu pozemku nepatrné výměry naplněna podmínka funkční souvislosti ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.“, a 3) „zda může být i u spoluvlastnického podílu pozemku nepatrné výměry naplněna podmínka účelové určenosti ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.“, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud řešeny. Dovolatelka nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a namítá, že výkladem pojmu funkční souvislosti se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, z jehož odůvodnění se podává, že „funkční souvislost představuje takový vztah dvou věcí, kdy jedna věc v podstatě umožňuje druhé plnit její funkci. Ve vztahu funkční souvislosti je ekonomická a užitná hodnota jedné věci oddělením od druhé věci podstatně snížena. Může se jednat jak o vztah oboustranné závislosti, kdy ani jedna z věcí nemůže samostatně plnit řádně svou funkci, tak o vztah jednostranné závislosti, kdy jedna věc může plnit svou funkci samostatně, zatímco druhá nikoliv.“ Z tohoto výkladu tedy vyplývá, že se v případě spoluvlastnického podílu o velikosti ¼ na pozemku parc. č. 425/5 o výměře 147 m 2 (tj., kdy na spoluvlastnický podíl připadá výměra necelých 37 m 2 ) o vztah funkční souvislosti a ani ve smyslu účelového sepětí nejedná, neboť nejde o pozemek pod objektem žalobce ani o pozemek, který by s objektem žalobce souvisel způsobem podmiňujícím jeho provoz. Poukázala na to, že pozemek se nachází na samém okraji areálu nemocnice, takže není jeho integrální částí, nadto je obklopen pozemky ve vlastnictví subjektů odlišných od žalobce, a nejedná se tak o jediný vlastnicky nevypořádaný pozemek v tomto areálu, což vyvolává pochybnosti o tom, jaký skutečný rozsah měl areál v době vzniku majetkové křivdy, přičemž nelze vyloučit, že jeho hranice daná stávajícím oplocením, které zahrnuje i pozemek, mohla být v mezidobí posunuta. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. Čl. II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalovanou), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s odpovídajícím právnickým vzděláním, dospěl k závěru, že dovolání žalované je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení právních otázek hmotného práva, a to aplikace §7 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., na nichž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je důvodné.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle §4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, pokud a) funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona, nebo b) oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních.
Z této právní úpravy citovaného ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. vyplývá, že sice preferuje naturální restituci, přesto však zákonodárce zakotvil do zákona u povinných osob uvedených v §4 písm. c) a d) jednak podmínku funkční souvislosti s jiným nemovitým majetkem vydaným či vydávaným oprávněné osobě [§7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ] a dále podmínku účelového určení věci, která oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních [§7 odst. 1 písm. b) citovaného zákona], jež nelze pomíjet. Povinné osoby uvedené v §4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb. tak nevydávají veškerý majetek, ale pouze ten majetek, kdy by hrozilo, že v důsledku nevydání určité požadované nemovité věci by nemohla jiná věc či jiné věci náležející či vydávané církevnímu subjektu řádně fungovat podle svého funkčního určení, a nemovité věci, které v rozhodném období bezprostředně sloužily některému z taxativně vyjmenovaných účelů.
Třeba je vyjít i z §10 odst. 1 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb., který stanoví, že oprávněná osoba k výzvě o vydání jiné než zemědělské nemovitosti připojí listinu nebo jinak doloží skutečnost osvědčující některou z podmínek podle §7, je-li povinnou osobou osoba uvedená v §4 odst. c) nebo d) tohoto zákona. Nemovité věci, u kterých nebyly oprávněnou osobou prokázány podmínky uvedené v §7 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 428/2012 Sb., nemohou být vydány.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitých věcí ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitá věc je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovité věci jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovité věci ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební, nikoliv funkční. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný pod č. 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek téhož soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či jeho usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017 (ústavní stížnost církevní právnické osoby proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1235/18), ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3115/2018 (ústavní stížnost církevní právnické osoby byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 4297/18), ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2354/2018 (ústavní stížnost církevní právnické osoby byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4336/18), ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 176/2019, či ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 380/2019 (ústavní stížnost církevní právnické osoby byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2375/19), ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2941/2020 (ústavní stížnost církevní právnické osoby byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 132/21).
Žalobce, jak ze skutkových zjištění vyplývá, ve výzvě k vydání majetku adresovaného žalované ze dne 4. 9. 2013 uvedl, že „požadované pozemky v rozhodném období byly a stále jsou součástí areálu nemocnice žalobce, že sloužily a slouží zdravotnickým účelům, navíc funkčně souvisí s jinými pozemky ve vlastnictví žalobce v tomto areálu“. Žalobu podanou podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. s odkazem na výzvu ze dne 4. 9. 2013 odůvodnil tím, že spoluvlastnický podíl o velikosti ¼ pozemku parc. č. 425 v k. ú. Štýřice byl jeho bývalým majetkem, že „byl a je užíván jako nedílná součást areálu kláštera a nemocnice v Brně, který se již nachází v jeho vlastnictví, a že tím je zároveň i dána jeho funkční souvislost s nemovitou věcí žalobce ve smyslu ust. par. 7 odst. 2 citovaného zákona“. V podání doručeném soudu prvního stupně dne 30. 8. 2018 žalobce dále uvedl, že „funkční souvislost sporného pozemku s jeho nemovitostmi, tvořícími areál příslušné nemocnice, nikdy nezakládal pouze jen na nějakém přímém sousedství tohoto pozemku s tímto areálem. Konkrétně tento pozemek sloužil a slouží zejména jako manipulační, skladová, parkovací a také částečně relaxační plocha výhradně pro účely zdravotnického zařízení, kontinuálně provozovaného v příslušném areálu. Tato funkce sporného pozemku jako servisního zázemí nemocničního areálu je na místě samém zjevná i z toho, že tento pozemek se vždy nacházel a stále nachází uvnitř oplocené a tedy nikoliv veřejně přístupné části tohoto areálu. Z těchto skutečností je zřejmé, že tento pozemek nikdy nebyl a není užíván, resp. hospodářsky zhodnocován odlišně od sousedních nemovitostí žalobce, a nezávisle na nich, a že vyčleněním tohoto pozemku ze souboru těchto nemovitostí, užívaných jako nemocnice, by se zjevně zkomplikovalo především fungování této nemocnice, a tedy se snížila i její užitná hodnota“.
Jestliže ovšem bylo v řízení již soudem prvního stupně zjištěno, že pozemek parc. č. 425/5 (nacházející se na samém okraji oploceného areálu Nemocnice Milosrdných bratří, jak vyplývá z geometrického plánu č. 1604-1041/2018 ze dne 17. 5. 2018 - poznámka NS), z nějž žalobce požaduje vydat id. ¼, jakožto jeho historické vlastnictví, nemá společnou hranici s pozemkem parc. č. 424/1 v jeho vlastnictví, že pozemky sousedící s pozemkem parc. č. 425/5 vlastní osoby odlišné od něj, že ani v době, kdy žalobce mohl tento pozemek užívat, netvořil s ostatními nemovitostmi v jeho vlastnictví funkční celek ve smyslu stavebního pozemku, popřípadě pozemek zastavěný stavbou, či přilehlý pozemek tvořící s ostatními nemovitostmi žalobce souvislý celek bez přerušení, nebo pozemek, který by měl charakter přístupové cesty, z čehož nelze dovodit, že by spoluvlastnictvím pozemku parc. č. 425/5 bylo v minulosti či v současnosti podmíněno vlastnictví žalobce k budovám či pozemkům v areálu Nemocnice Milosrdných bratří, případně, že by bez vydání id. ¼ pozemku parc. č. 425/5 byl provoz nemocnice vyloučen, ohrožen či ztížen, příp. jiným způsobem ovlivněn, pak je nesprávný závěr odvolacího soudu, že funkční souvislost pozemku parc. č. 425/5 ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je dána tím, že je součástí oploceného areálu Nemocnice u Milosrdných bratří, byť není s jinými nemovitostmi ve vlastnictví žalobce v přímém sousedství, že žalobci slouží jako servisní plocha, která „byť aktuálně z větší části není, ale být může, například parkovištěm či jiným servisním zázemím nemocnice“. I když nemovité věci, jejichž spoluvlastníkem se žalobce (v roce 1932) stal v rozsahu id. ¼, tedy domu čp. 57 (or. č. 1) ve Vídeňské ulici, pozemku st. č. 219 - obytné budovy, pozemku parc. č. 374 - zahrady a pozemku p. č. 375 - zahrady, přičemž po druhé světové válce se jeho spoluvlastnické právo k nim obnovilo v roce 1945, měly historicky souvislost vlastnickou (právní), prostorovou, popřípadě spotřební, žalobce ve výzvě k vydání majetku nedoložil a ani v řízení před soudy neprokázal, že mezi pozemkem parc. č. 425/5, jakožto jeho historickým majetkem v rozsahu id. ¼, a dalšími nemovitými věcmi v jeho vlastnictví nacházejícími se v areálu nemocnice, šlo v minulosti či v současnosti o funkčně vzájemně provázaný soubor pozemků a staveb, tj. ucelený areál, tedy, že by mezi posuzovanými nemovitými věcmi byl vztah reálné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského či jiného využití a že šlo či jde o nemovité věci funkčně spjaté v tom směru, že jejich samostatné využití bylo přinejmenším ztížené, ne-li nemožné. K tomu srov. též část Důvodové zprávy k návrhu zákona č. 428/2012 Sb., v níž se uvádí, že „nemovitou věcí funkčně související s majetkem, který oprávněná osoba vlastní, je především pozemek pod stavbou a pozemek, který bezprostředně souvisí se stavbou a je podmínkou jejího provozu, anebo nemovitá věc umístěná na pozemku ve vlastnictví oprávněné osoby. Např. zákon č. 298/1990 Sb. převedl na oprávněné osoby souvislé celky nemovitostí; v důsledku aplikace výčtové metody však došlo k nemalému počtu chyb a nebyly tak vydány např. pozemky pod vydávanými budovami, zahrady uprostřed klášterních komplexů atd.“.
Je možno dodat (jak to vyplývá z veřejně přístupných webových stránek www.nmbbrno.cz/informace-dle-zakona ), že Nemocnice Milosrdných bratří, p. o. je příspěvková organizace, jejímž zřizovatelem je Statutární město Brno, že tato nemocnice byla zřízena ke dni 1. 7. 1993 za účelem poskytování zdravotních služeb dle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů, a dále, že pozemku parc. č. 425/5 tři prostorově nejbližší budovy této nemocnice (označené na veřejně přístupném internetovém plánku nemocnice čísly 2, 3 a 5) jsou ve vlastnictví Statutárního města Brna a že se nacházejí na pozemcích parc. č. 420/2, č. 420/3 a č. 420/4 ve vlastnictví žalované (viz informativní výpis z katastru nemovitostí).
Výkladem §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. se dovolací soud taktéž zabýval opakovaně [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 531/2018, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2143/2018, ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2854/2019, uveřejněný pod číslem 71/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost církevní právnické osoby Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 689/20), či usnesení téhož soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1484/2020.] V rozsudku ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2143/2018, mimo jiné s odkazem na Důvodovou zprávu k citovanému zákonnému ustanovení, komentářovou literaturu (srov. Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 194 s., a Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, dostupný v systému ASPI), na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci stěžovatele Svaté kláštery proti Řecku č. 13092/87,13984/88) a na znění článku 15 a článku 16 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, vyložil, že cílem §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. je umožnit vydání věcí z původního majetku církví a náboženských společností, které nemají hospodářský charakter, ale sloužily v minulosti církvím a náboženským společnostem pro výkon kultu či obecně prospěšných činností, dále, že účely vyjmenované v citovaném ustanovení jsou vymezeny taxativně bez možnosti jejich rozšiřování a že existuje přímá vazba mezi výkonem svobody vyznání a ochranou specifického majetku, tudíž k realizaci výše zmíněných základních práv byly přitom přímo určeny konkrétní budovy, proto byla zvolena metoda jejich naturální restituce; za takové budovy se pak příkladmo označují kostely, modlitebny, synagogy, kaple, fary, budovy sborů, exerciční domy, budovy chudobinců, starobinců, nemocnic, škol všech typů, seminářů, kolejí, studentských ubytoven, sídelní a jiné budovy církevních subjektů, katolické domy.
V citovaném rozsudku ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2854/2019, Nejvyšší soud dovodil, že z jazykového výkladu §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. jednoznačně vyplývá, že povinné osoby vymezené v §4 písm. c) nebo d) zákona č. 428/2012 Sb. jsou ve smyslu daného ustanovení povinny vydat nárokovanou nemovitou věc pouze tehdy, jestliže v rozhodném období bezprostředně sloužila některému ze zde taxativně vyjmenovaných účelů. Uvedený výklad přitom plně koresponduje i obsahu Důvodové zprávy, dle níž mají být ve smyslu §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. oprávněným osobám vydávány zásadně nemovité věci „nehospodářské povahy“.
V posuzované věci se soud prvního stupně - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - tvrzením žalobce uvedeným ve výzvě adresované žalované (nikoliv však v žalobě), že mj. „pozemek je součástí areálu jeho nemocnice, že sloužil a slouží zdravotnickým účelům“, nikterak nezabýval. I když žalobce v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítal, že pozemek jako součást areálu nemocnice „byl i je také fakticky užíván konkrétně jako manipulační, skladová, parkovací a také částečně jako relaxační plocha, sloužící výhradně pro účely zdravotnického zařízení“, a současně, že „pozemek sloužil oprávněné osobě mimo jiné i ke zdravotnickým účelům“, k naposledy uvedenému tvrzení nenavrhl provedení jakýchkoli důkazů, jimiž by bylo prokázáno, že v rozhodném období (v jeho případě od 25. 2. 1948, nejpozději do 17. 3. 1956) mu pozemek sloužil ke zdravotnickým účelům, a odvolací soud, jak z obsahu spisu vyplývá, žádné dokazování v tomto ohledu neprovedl. Jeho závěr, že pozemek parc. č. 425/5 v k. ú. Štýřice „má i účelovou souvislost s ostatním majetkem žalobce, neboť jako součást areálu nemocnice sloužil ke zdravotnickým účelům, takže je naplněn i předpoklad stanovený v §7 odst. 1 písm. b) zák. č. 428/2012 Sb.“, je tak již z tohoto důvodu nesprávný.
S uvedeným závěrem odvolacího soudu nelze souhlasit ani proto, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně mj. vyplývá, že původní pozemek parc. č. 425 v k. ú. Štýřice, z nějž byl geometrickým plánem oddělen pozemek parc. č. 425/5, byl rozhodnutím Národního výboru města Brna, odboru vodního a lesního hospodářství a zemědělství, ze dne 4. 8. 1983, zn. 2456/83-Svo/n (pravomocným dne 24. 8. 1983), natrvalo vyjmut ze zemědělského půdního fondu od 1. 10. 1983, z čehož plyne, že v rozhodné době, kdy žalobce vlastnil id. ¼ tohoto pozemku, se jednalo o pozemek zemědělský (zahradu), a jeho nehospodářská povaha (funkce) za řízení nebyla prokázána. Názor žalobce, že účelové určení pozemku ke zdravotnickým účelům je dána již proto, že se (od přesně nezjištěné doby) nachází v oploceném areálu Nemocnice u Milosrdných bratří, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která dovodila, že povinné osoby vymezené v §4 písm. c) nebo d) zákona č. 428/2012 Sb. jsou ve smyslu daného ustanovení povinny vydat nárokovanou nemovitou věc pouze tehdy, jestliže v rozhodném období (v případě žalobce od 25. 2. 1948, nejpozději do 17. 3. 1956) bezprostředně sloužila některému ze zde taxativně vyjmenovaných účelů, jak již bylo shora uvedeno. Okolnost, že by žalobci v uvedeném období pozemek parc. č. 425 (tehdy zahrada), z nějž vlastnil id. ¼, jakkoliv sloužil ke zdravotnickým účelům, případně jakým, v řízení před soudy obou stupňů taktéž neprokázal, nehledě již na to, že zahrada by žalobci mohla jen stěží bezprostředně sloužit ke zdravotnickým účelům (že by žalobce pečoval či ošetřoval pacienty právě na původním pozemku parc. č. 425, z nějž byl oddělen pozemek parc. č. 425/5, jakožto jeho historické vlastnictví v rozsahu id. ¼, ve výzvě k jeho vydání a ani v řízení před soudy obou stupňů ani netvrdil). Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i z odborné literatury, lze v tomto směru znovu zopakovat, že ke zdravotnickým účelům mohly sloužit převážně budovy nemocnic (různé povahy a stavebně-technického provedení), a nikoli pozemek.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej ve výroku o věci samé, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názory vyslovené Nejvyšším soudem v tomto rozsudku jsou pro odvolací soud v dalším řízení závazné (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, ve spojení s §226 o. s. ř. o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu