ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1089.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1089/2021-315
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) F. V. , narozeného XY, bytem XY, b) P. K. , narozené XY, bytem XY, a c) S. V. , narozené XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Michalem Filipinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 396/18, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/1a, o převod jiných zemědělských pozemků oprávněným osobám, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 211/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2020, č. j. 25 Co 173/2019-273, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem 40 860 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Michala Filipinského, advokáta se sídlem v Praze 2, Vinohradská 396/18.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem – poté, kdy bylo zastaveno řízení v části o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I) – odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 4. 2019, č. j. 9 C 211/2018-197) v napadeném výroku III jen tak, že se nahrazuje projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu tam identifikovaným pozemků v katastrálním území XY, ve znění formulovaném ve výrokové části rozsudku (v podílech reflektujících právní nástupnictví po původní žalobkyni c/ E. V.), jako jiných zemědělských pozemků k uspokojení nároku oprávněných osob dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). V závislosti na tom byl změněn rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku IV stran kvantifikace restitučního nároku žalobců a rozsahu jeho uspokojení (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů odvolacího řízení (výroky IV a V).
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu výroků II až V, podala dovolání žalovaná (dále též jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (od dovolatelkou odkazované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu). Za nesprávné dovolatelka považuje především ty závěry obou soudů, že její přístup k žalobcům – jde-li o uspokojování jejich restitučních nároků – lze kvalifikovat jako liknavý a svévolný, namítajíc, že sami žalobci v tomto směru nebyli dostatečně aktivní.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), jednající pověřenou zaměstnankyní s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod číslem 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod číslem 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
Judikatura dovolacího soudu je přitom ustálena i v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat (další) účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020).
Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedenými defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvahy soudů nižších stupňů byly nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Vady samotných skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Závěr o liknavosti žalované (ohledně uspokojení zbylé části nároku) nevylučuje pak ani okolnost, že v minulosti byl nárok oprávněné osoby již částečně uspokojen (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, či na něj navazující unesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5712/2015, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018, ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2802/2019, a ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 261/2020).
S uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a Ústavního soudu) napadené rozhodnutí odvolacího soudu nikterak v rozporu není a hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců nejsou zjištěných okolnostem nikterak nepřiměřené. V tomto směru sluší se ze skutkových reálií vzpomenout nejenom zjištění o době, po kterou zůstával restituční nárok žalobců – navzdory jimi vyvinuté aktivitě (účasti ve veřejných nabídkách) – neuspokojen, dále pak i lpění na původně nesprávném ocenění restitučního nároku ze strany žalované, navzdory legitimní iniciativě žalobců směřující k jeho přecenění (kdy svůj odmítavý postoj žalovaná přehodnotila až pod tlakem žalobci iniciovaného soudního řízení).
Tedy jde o závěry, jež jsou výsledkem komplexního posouzení věci, do nějž odvolací soud promítl relevantní hlediska, jež byla vzpomenuta i četnou, shora odkazovanou judikaturou (k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016).
Posouzení odvolacího soudu v nyní projednávané věci se pak neodchyluje ani od jiných dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (včetně akcentovaného rozsudku ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019), jež se otázkou liknavosti, svévole či diskriminace při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů.
Snad již jen pro úplnost, s ohledem na pokračující dovolací argumentaci, sluší se připomenout, že závěr soudů nižších stupňů o liknavosti a svévoli žalované v nyní projednávané věci rezultuje nikoliv z toho, že nabídka náhradních pozemků zařazovaných do veřejných nabídek náhradních pozemků neměla dostatečné kvalitativní a kvantitativní parametry.
Snaží-li se pak dovolatelka navodit dojem, že důvod neuspokojení nároku žalobců tkví především v jejich slabé aktivitě, jde o argumentaci, jež se rozchází se soudy učiněnými skutkovými zjištěními (z nichž se podává původně aktivní účast žalobců na nabídkových řízeních a že další účast v nich byla žalobcům podstatně ztížena právě deklarovaným odmítavým postojem žalované k přecenění restitučního nároku).
Podává-li žalovaná dovolání též proti výroku III rozsudku odvolacího soudu [jímž byla určena výše restitučního nároku žalobců (vyplývajícího z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 22. 11. 2010, č. j. PÚ 5553/92/5), uspokojeného vydáním náhradních pozemků uvedených ve výroku II rozsudku odvolacího soudu, a rozsah v jakém byl restituční nárok jednotlivých žalobců uspokojen], ve vztahu k tomuto výroku pak žádnou relevantní argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje.
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (uvádí-li výslovně, že rozsudek napadá i ve výrocích pod body IV a V), není dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá u ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněným) žalobců, jenž se k podanému dovolání vyjádřili prostřednictvím svého zástupce (advokáta), patří odměna advokáta – vypočtená z tarifní hodnoty 2.147.731,90 Kč – ve výši 40.560 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 5. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu