ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1258.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1258/2021-932
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: D. L. , nar. XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ing. Danou Jackovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalovaným: 1) město Mariánské Lázně , IČ 00254061, se sídlem v Mariánských Lázních, Ruská 155/3, zastoupené JUDr. Beátou Burianovou, advokátkou se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní třída 161/42, 2) L. J. , nar. XY, bytem XY a 3) R. Š. , nar. XY, bytem XY, o určení vlastnického práva k nemovitosti a jejím vydání, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 98/2004, o dovolání žalobce a žalovaných ad 2) a ad 3) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. září 2020, č. j. 10 Co 12/2018-885, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 8 C 98/2004-569, ve výrocích I. a II. změněn tak, že se určuje, že žalovaný ad 1) je vlastníkem ideálních třech čtvrtin pozemkové parcely č. XY, jejíž součástí je dům č. p. XY, v katastrálním území XY, ukládá se mu uzavřít dohodu o vydání tohoto spoluvlastnického podílu na předmětné nemovitosti žalobci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a žaloba se zamítá v částech týkajících se zbývající jedné ideální čtvrtiny této nemovitosti (výroky I. a II. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce a žalovaní ad 2) a ad 3).
Žalobce brojil vůči té části rozsudku odvolacího soudu, v níž byla žaloba v rozsahu týkajícím se ideální jedné čtvrtiny dotčené nemovitosti zamítnuta. Kladl otázku vlivu odškodnění poskytnutého na základě dohod uzavřených mezi vládami Československé republiky a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska dne 28. 9. 1949 a 29. 1. 1982 jeho strýci (A. L.) na stávající výši restitučního nároku uplatněného dle zákona č. 87/1991 Sb. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4252/2018, vyhlášeného v projednávané věci.
Žalovaní ad 2) a ad 3) dle obsahu dovolání brojili vůči těm částem rozsudku odvolacího soudu, v nichž bylo žalobě vyhověno. Předestřeli otázku, zda v situaci, kdy nemovitost byla v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945) odňata prarodičům žalobce, je z hlediska výše jeho restitučního nároku ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. podstatný rozsah dědických práv žalobcova otce. Uvedli, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95, a ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1567/2000, a rozsudku téhož soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2543/2003. Vytýkali rovněž (aniž by v daném rozsahu vymezovali předpoklady přípustnosti dovolání), že odvolací soud vlastnické žalobě vyhověl, ačkoliv v okamžiku vyhlášení jeho rozsudku byl v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné nemovitosti v celém rozsahu evidován již žalobce. Dovozovali z toho, že žalobce na požadovaném určení vlastnického práva žalovaného ad) 1 neměl naléhavý právní zájem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání obou procesních stran přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustnými (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustáleně přidržuje názoru, že při rozhodování o sporech, jež se týkají návrhů státních příslušníků jiných států ohledně majetku a majetkových práv, s nimiž bylo tuzemskými subjekty nakládáno před účinností mezivládních dohod, jež byly uzavírány vládou bývalého Československa s vládami jiných států o vypořádání určitých otevřených závazků a finančních otázek, musí soudy v České republice posoudit případný dopad těchto mezivládních dohod na právní vztahy mezi uvedenými účastníky (srov. kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000, či ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2705/2000). V řízeních o vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb. se pak uvedené závěry prosadily i při posuzování dopadů odškodnění poskytnutého britským státním příslušníkům na základě dohod uzavřených mezi vládami Československé republiky a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ve dnech 28. 9. 1949 a 29. 1. 1982 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1496/2000, nebo jeho usnesení ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2184/2006). Uvedená judikaturní východiska přitom přijala i rozhodovací praxe Ústavního soudu, jenž přisvědčil názoru, dle něhož, byla-li způsobená majetková křivda uspokojena podle mezivládní dohody, uzavřené s vládou jiného státu, mohlo tím současně dojít i k uspokojení restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 306/01). Ke stejným konkluzím přitom dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4252/2018, vyhlášeném v projednávané věci, jímž byla tato otázka pro soudy nižšího stupně vyřešena závazným způsobem, a neodchýlil se od nich ani Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 1307/19, vyhlášeném taktéž v probíhajícím sporu.
Zohlednil-li tedy odvolací soud při posuzování stávající výše žalobcova restitučního nároku ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. okolnost, že jedné z prvotních oprávněných osob (synovi původních vlastníků nemovitosti odňaté v době nesvobody od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 ̶ A. L.), coby britskému státnímu příslušníkovi, na základě dohod uzavřených mezi vládami Československé republiky a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska dne 28. 9. 1949 a 29. 1. 1982 bylo poskytnuto odškodnění odpovídající hodnotě jedné čtvrtiny předmětné nemovitosti (viz skutkové závěry soudu nižšího stupně, jejichž přezkum dle účinné procesní úpravy dovolacímu soudu zásadně nepřísluší, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. V situaci, kdy vlastníky předmětné nemovitosti odňaté z důvodu rasové perzekuce v roce 1943 byli prarodiče žalobce (každý jednou polovinou), kteří se účinnosti poválečných restitučních předpisů (dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, a zákon č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících) již nedožili, a prvotními oprávněnými ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se tak staly jejich děti, coby v úvahu přicházející dědici, a tedy právní nástupci původních vlastníků (viz §4 odst. 1, věty první, části před středníkem zákona č. 128/1946 Sb.), je pak zjevně na místě vzít při stanovení zbývající výše restitučního nároku žalobce (bez ohledu na právní vztahy dědické posloupnosti) v úvahu odškodnění poskytnuté již jeho strýci (jednomu z právních nástupců původních vlastníků). Pakliže v projednávané věci ostatní oprávnění restituční nárok nevznesli a na základě zákona č. 87/1991 Sb. Jej uplatnil teprve žalobce, coby syn prvotně oprávněného K. L., jenž se účinnosti tohoto zákona nedožil, je současně zřejmé, že za užití ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. je žalobce osobou oprávněnou uplatňovat restituční nárok k celému (po zohlednění odškodnění poskytnutého jeho strýci) zbývajícímu restitučnímu nároku.
Zákon č. 87/1991 Sb. obsahuje vlastní, na výsledcích případných dědických řízení, nezávislou definici oprávněných osob (§3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.), přičemž platí, že bylo-li v den přechodu věci na stát oprávněných osob více, je oprávněnou osobou k celému restitučnímu nároku kterákoliv z nich (§3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.). Z uvedeného rozhodovací praxe dovolacího soudu dovozuje, že kterákoliv oprávněná
osoba – byť by zde byly i další oprávněné osoby, jež svůj restituční nárok včas
neuplatnily – může svá práva (bez ohledu na výsledky dědických řízení) úspěšně uplatnit k celému zbývajícímu restitučnímu nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4252/2018, vyhlášený v projednávané věci, či rozsudek téhož soudu ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1463/2001). Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře nezpronevěřil, přiznal-li žalobci, jakožto jediné přihlásivší se oprávněné osobě, bez ohledu na výsledky dědických řízení uplatněný restituční nárok v celém zbývajícím rozsahu (při zohlednění odškodnění poskytnutého jeho strýci).
Vytýkají-li pak žalovaní ad 2) a ad 3), aniž by v uvedeném rozsahu vymezovali předpoklady přípustnosti dovolání, že odvolací soud vyhověl vlastnické žalobě, ačkoliv v okamžiku vyhlášení jeho rozsudku byl v katastru nemovitostí již jako vlastník předmětné nemovitosti v celém rozsahu evidován žalobce, sluší se připomenout, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva dán i v případě, že žalobce je sice zapsán v katastru nemovitosti jako vlastník sporné nemovitosti, avšak jeho vlastnické právo je žalovanou stranou sporováno – nelze totiž přehlédnout, že stav katastru nemovitostí nemusí být v souladu se skutečným právním stavem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 880/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 227/2019).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolateli předestírané předpoklady přípustnosti podaných dovolání naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání obou procesních stran bylo odmítnuto.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 6. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu