ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2027.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2027/2021-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně K. T., narozené XY, bytem XY, za účasti A. I., narozeného XY, bytem XY, jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem Biskoupky 33, 664 91 Ivančice, proti žalovanému městu Oslavany, se sídlem v Oslavanech, náměstí 13. prosince 51/2, identifikační číslo osoby: 00282286, zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Praze 5, Musílkova 1311/5e, o zaplacení částky 786.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 41 C 3/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2020, č. j. 13 Co 75/2020-179, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. 41 C 3/2018-119, ve spojení s usnesením ze dne 17. 1. 2020, č. j. 41 C 3/2018-127 (ve znění opravného usnesení ze dne 7. 5. 2020, č. j. 41 C 3/2018-158), zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 786.500,- Kč s příslušenstvím od 1. 10. 2008 do 19. 2. 2014 (výrok I.). Dále zamítl žalobu o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím za dobu od 20. 2. 2014 do 4. 12. 2017 (výrok II.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 68.244,- Kč (výrok III.). Dále rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči vedlejšímu účastníkovi na straně žalobkyně (výrok IV.).
2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně, vedlejšího účastníka na straně žalobkyně a žalovaného (žalovaný podal odvolání toliko proti výroku IV. o náhradě nákladů řízení v procesním poměru mezi ním a vedlejším účastníkem na straně žalobkyně) usnesením ze dne 31. 8. 2020, č. j. 13 Co 72/2020-179, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o zastavení řízení o žalobě na zaplacení částky 786.500,- Kč, potvrdil (výrok I.) a dále jej zrušil v části výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o zastavení řízení o žalobě na zaplacení příslušenství z částky 786.500,- Kč a rovněž ve výrocích II., III. a IV. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
3. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že projednání a rozhodnutí nároku žalobkyně o zaplacení částky 786.500,- Kč z titulu tvrzeného bezdůvodného obohacení za užívání movitých věcí (zařízení zámecké restaurace v XY) ve vlastnictví žalobkyně za období od 1. 10. 2008 do 19. 2. 2014 brání překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ustanovení §159a odst. 4 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Tuto překážku představuje pravomocný rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 14. 11. 2016, č. j. 32 C 112/2011-421, jímž byla žaloba žalobců K. T., K. I. a A. I. o zaplacení částky 786.500,- Kč směřující proti žalovanému, jež byla založena na shodném skutkovém základě jako v přítomné právní věci, zamítnuta pro neunesení důkazního břemene žalobců o výši tvrzeného bezdůvodného obohacení. Označený rozsudek byl ve věcném výroku potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2017, č. j. 13 Co 126/2017-516 (dovolání žalobců bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, č. j. 28 Cdo 1491/2018-654, pro nepřípustnost odmítnuto). Odvolací soud vysvětlil, že jinou věc z pohledu překážky res iudicata z nynějšího sporu nečiní důkazní návrh žalobkyně na ustanovení znalce a vypracování znaleckého posudku, jímž by byla výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaného v přítomné právní věci prokázána.
4. Proti usnesení odvolacího soudu (pouze proti výroku I.) podala žalobkyně dovolání. Má za to, že dovolání je jednak přípustné ve smyslu poučení odvolacího soudu o mimořádném opravném prostředku a dále jeho přípustnost odůvodňuje odchýlením se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (z judikatury Nejvyššího soudu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5533/2015; toto usnesení je přístupné, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) a zdůrazňuje, že předmět řízení v nyní projednávané věci se od předchozí pravomocně skončené věci odlišuje tím, že v probíhajícím řízení bylo uplatněno skutkové tvrzení o výši bezdůvodného obohacení zjišťovaného na základě znaleckého posudku, jež v předchozím řízení uplatněno nebylo. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci uplatnila žalobkyně připomenutím teze vyjádřené v usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/2013 (toto usnesení je přístupné, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalius.usoud.cz ), dle níž „je jakákoliv námitka, jejíž podstatou je porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, uplatnitelná jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.“ Žalobkyně dále odvolacímu soudu (a rovněž soudu prvního stupně) vytýká, že se v rozporu se závěry vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, nevypořádal k otázce překážky věci pravomocně rozhodnuté s argumentací žalobkyně judikatorními závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2663/2008, a odbornou literaturou (v dovolání specifikovanou). Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť usnesení odvolacího soudu má za věcně správné a v něm uplatněnou argumentaci za zcela přiléhavou.
6. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že dovolatelka je fyzickou osobou, jež má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zabýval se tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti vyplývající z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a dále zda je přípustné (§237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Ač je dovolání žalobkyně na samé hranici věcné projednatelnosti, neboť s odkazem na již překonaný závěr usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39.) neuplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci vzhledem k dikci ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. řádným způsobem, lze přesto – při benevolentnějším přístupu k obsahu dovolání – vysledovat, že dovolatelka nesouhlasí v konkrétních poměrech projednávané věci se způsobem, jakým odvolací soud aplikoval ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. a v něm upravený institut překážky věci pravomocně rozhodnuté. Rovněž - výlučně usuzováno z obsahu dovolání – dovolatelka vymezuje důvod přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dle mínění žalobkyně reprezentované závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5533/2015.
10. Dovolání není přípustné, neboť při řešení relevantní otázky procesního práva, zda pro přítomnou právní věc představuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. pravomocný rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 14. 11. 2016, č. j. 32 C 112/2011-421, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2017, č. j. 13 Co 126/2017-516, se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, přičemž není žádného důvodu, aby konstantně řešená právní otázka byla posouzena jinak. Přípustnost dovolání nemůže založit, jak se dovolatelka mylně domnívá, ani samotné poučení odvolacího soudu o právu takový mimořádný opravný prostředek podat, neboť z dikce poučení, jež je přepisem zákonného znění ustanovení §237 o. s. ř. jednoznačně vyplývá, za jakých podmínek může být přípustnost dovolání (výlučně dovolacím soudem – viz §239 o. s. ř.) shledána.
11. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dlouhodobě ukotvena v závěru, že překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu univerzální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. O překážku věci pravomocně rozhodnuté by se nejednalo pouze v případě, že by v tomto řízení šlo sice o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, ale nově uplatněný nárok by se opíral o jiné skutečnosti vážící se k věci, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srovnej např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněný pod číslem 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2966/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1110/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4902/2008).
12. Z hlediska podmínek řízení pro zastavení řízení z důvodu překážky věci rozhodnuté není třeba zabývat se souvisejícími otázkami hmotného práva. Z tohoto hlediska je podstatná toliko totožnost účastníků řízení a předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3823/2009). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 18/2007).
13. Nejvyšší soud také dovodil, že podle ustanovení §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. je závazný výrok pravomocného rozsudku a nikoliv jeho odůvodnění, avšak v případě zamítavého výroku je nutno posoudit výrok v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. Překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána mimo jiné tehdy, byla-li žaloba zamítnuta z důvodu své předčasnosti („pro tentokrát") a vychází-li uplatnění téhož nároku v novém řízení z jiných (dalších) skutečností, které tu v době původního řízení nebyly (došlo k nim až po pravomocném rozhodnutí) a v důsledku kterých odpadl důvod, pro nějž byla žaloba v původním řízení „pro tentokrát" zamítnuta (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněný pod číslem 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1902/2014).
14. V podmínkách přítomné právní věci založila dovolatelka argumentaci o přípustnosti dovolání (usuzováno z jeho obsahu) poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5533/2015, od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit. Jak však plyne z odkazovaného rozhodnutí, jeho závěry nepřisvědčují relevantnosti argumentace žalobkyně, ale naopak správnosti závěru o překážce věci pravomocně rozhodnuté přijatého odvolacím soudem. I v odkazované věci totiž žalobce uplatnil v původním pravomocně skončeném řízení právně významná skutková tvrzení, která však nebyl schopen prokázat, a dodatečně získané důkazy se vztahovaly ke skutečnostem, jež nenastaly (nevznikly) až po pravomocném skončení věci, ale byly známy a ve skutkové argumentaci žalobce použity již v původním řízení.
15. V obdobné situaci se z hlediska úvah o totožnosti věci odvíjející se od posouzení, zda v původním řízení bylo uplatněno skutkové tvrzení o výši bezdůvodného obohacení, nachází dovolatelka. V původním řízení dovolatelka a další dva žalobci skutkové tvrzení o výši bezdůvodného obohacení v totožné částce jako v přítomné právní věci uplatnili. Skutečnost, že tuto výši prokazovali způsobem (na základě listinného důkazu), jenž nebyl způsobilý výši náhrady bezdůvodného obohacení v závislosti na judikaturou konstantně vyjadřovaném požadavku na zjištění obvyklého nájemného ozřejmit, neznamená, že skutkové tvrzení o výši bezdůvodného obohacení nebylo uplatněno. Ostatně, jak se podrobně podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, č. j. 28 Cdo 1491/2018-654, jímž bylo dovolání žalobkyně a dalších dvou žalujících v předchozí věci pro nepřípustnost odmítnuto, důvod neúspěchu žalobců v předchozím řízení se odvíjel od jejich lpění na způsobech určení výše náhrady bezdůvodného obohacení, jež ke zjištění obvyklé ceny za užívání vést nemohly, a žalobci ani po poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. nebyli schopni (či ochotni) splnit svou důkazní povinnost o prokázání právně významné skutečnosti, která se k výši peněžitého plnění v řízení o vydání bezdůvodného obohacení nepochybně váže. Ve splnění důkazní povinnosti přitom žalobcům v původním řízení nic nebránilo (ke zjištění obvyklé ceny užívání mohli navrhnout vypracování znaleckého posudku), což přiléhavě připomněl v usnesení ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3681/18, i Ústavní soud, který ústavní stížnost žalobců směřující, mimo jiné, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, č. j. 28 Cdo 1491/2018-654, jako zjevně neopodstatněnou odmítl [z odůvodnění usnesení srovnej: „Je třeba dát stěžovatelům za pravdu v tom, že tvrdit všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí o výši škody, bezdůvodného obohacení či jiného peněžitého nároku (specifikace žalované částky) je někdy obtížné, zejména závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Tato obtížnost ovšem neznamená, že by žalobce obracející se na soud mohl odbýt skutková tvrzení ke specifikaci (výši) žalované částky tím, že požádá soud, aby za tím účelem ustanovil znalce. Žalobce je povinen vylíčit již v žalobě rozhodné skutečnosti pro základ nároku i jeho výši. Leckdy se neobejde bez asistence odborníka na danou problematiku - nic mu však nebrání, aby využil ustanovení §127a o. s. ř. a již k žalobě připojil "soukromý znalecký posudek", odborné vyjádření či zprávu, z nichž "opíše" i tvrzení o výši nároku. Nemůže však svoji povinnost tvrzení přenášet na soud; právě takový postup by byl v rozporu se zásadou rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny, nikoli postup opačný, jak se domnívají stěžovatelé . “ ].
16. Námitkou, že se odvolací soud (shodně i soud prvního stupně) nevypořádal s argumentací judikaturou a odbornou literaturou, vystihuje žalobkyně případ vady řízení (co do přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde.
17. Přiléhavost postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatelky v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně s argumentací judikaturou a odbornou literaturou předestřenou žalobkyní nevypořádal, i v komparaci s judikatorními závěry Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int ).
18. V přítomné právní věci se odvolací soud v odůvodnění dovoláním dotčeného usnesení právě předestřeným postulátům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, zjevně nezpronevěřil. Přesvědčivě v bodě 9. odůvodnění usnesení vysvětlil, z jakého důvodu shledal, že nyní projednávaná věc se z hlediska vylíčených skutkových tvrzení shoduje s věcí již dříve pravomocně skončenou, přičemž její totožnost je dána i totožnými účastníky a žalobním žádáním, jež ze shodných skutkových tvrzení vyplývá. Současně přiléhavě připomněl, že nový důkazní návrh na vypracování znaleckého posudku (jenž, jak bylo výše zmíněno, měl a mohl být uplatněn již v předchozím řízení) o zjištění obvyklé ceny užívání skutkový základ definující předmět řízení nijak nemodifikuje. Nadto považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že argumentace dovolatelky závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2663/2008, je nepřiléhavá, neboť v odkazované věci posuzoval dovolací soud problematiku totožnosti věci za odlišných skutkových i procesních okolností, když v pozdějším řízení byly uplatněny nároky oproti řízení předchozímu se samostatným skutkovým základem, byť se týkaly stejných účastníků a s nároky řešenými v předchozím řízení souvisely. Ani odkaz žalobkyně na odbornou (komentářovou) literaturu není z hlediska argumentačního významný, neboť ani dovolatelkou odkazované komentáře nijak nepopírají teorii prekluze nových skutečností a důkazů v novém řízení, na níž je závěr odvolacího soudu materiálně založen (k uplatnění nových důkazů v pozdějším řízení z hlediska zkoumání překážky věci pravomocně rozhodnuté srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3666/2015). Z právě uvedeného plyne, že se odvolací soud nemohl ocitnout v kolizi se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, které se navíc připínají k posouzení zcela skutkově i právně odlišného případu (jednatelství bez příkazu ve smyslu ustanovení §743 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), který byl navíc Ústavním soudem klasifikován jako případ „se zřetelně obtížnou právní problematikou“, což rozhodně není případ nyní posuzovaný.
19. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 8. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu