ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2670.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2670/2021-1004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce K. E. C. , narozeného dne XY, bytem XY, za účasti 1) Lesů České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČO 42196451, zastoupených JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1 - Malé straně, Malostranské nám. 5/28, 2) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, 3) České republiky - Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, a 4) Czernínské správy majetku s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 139/57, IČO 27074714, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 299/2003, o dovolání účastníka 1) proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. dubna 2021, č. j. 22 Co 171/2021-974, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 24. 11. 2020, č. j. 6 C 299/2003-946, řízení o obnově řízení vedeného u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 299/2003 vůči Státnímu statku Třeboň, státnímu podniku v likvidaci (který byl dne 18. 12. 2018 bez právního nástupce vymazán z obchodního rejstříku) zastavil (výrok I.), žalobu účastníka Lesy České republiky, s. p. na obnovu téhož řízení zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalobce, Š. B. (bývalý konkursní správce úpadce Státního statku Třeboň, státního podniku v likvidaci) a účastníci 2), 3) a 4) nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a že účastník 1) je povinen zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 5.000 Kč za žalobu na obnovu řízení ze dne 18. 11. 2020 na účet Okresního soudu v Jindřichově Hradci (výrok IV.).
K odvolání účastníka 1) Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. 4. 2021, č. j. 22 Co 171/2021-974, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě na obnovu řízení podané účastníkem 1) dne 23. 11. 2020, kterou napadl výrok I. rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 5. 2012, č. j. 6 C 299/2003-513 (pravomocného dne 22. 6. 2012), vydaného v řízení podle části páté občanského soudního řádu, jímž bylo určeno, že žalobce [jenž uplatnil restituční nároky dle zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku], je vlastníkem 90 pozemkových parcel v obci XY, k. ú. XY s tím, že v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 6. 1997, sp. zn. PÚ 757/1050-1997 Hol, pokud jím bylo rozhodnuto, že právní předchůdce žalobce R. C., narozený dne XY, není vlastníkem nemovitostí v k. ú. XY, knihovní vložka XY; soud totiž - na rozdíl od pozemkového úřadu - vyšel (§135 odst. 2 o. s. ř. a §245 o. s. ř.) z rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, č. j. OVS 2331/98/Se, jímž bylo rozhodnuto, že původně oprávněná osoba J. C., roz. S. (babička žalobce) byla v době své smrti státní občankou Československé republiky dle §4 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., takže rozhodná restituční podmínka státního občanství byla naplněna. Přípustnost žaloby na obnovu řízení odůvodnil účastník 1) [s poukazem na §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] (stručně řečeno) tím, že rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, č. j. OVS 2331/98/Se, bylo vydáno v důsledku trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, který spáchaly zaměstnankyně Magistrátu hl. m. Prahy I. O. a M. S., za což byly odsouzeny rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 3 T 40/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 67 To 208/2019 (pravomocným dne 26. 8. 2020). Citované rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy považuje účastník 1) za paakt s nicotnými právními účinky, protože jednak bylo rozhodováno o neexistujícím subjektu (uvádí se v něm nesprávné datum narození J. C.), protože bylo vydáno orgánem, který překročil svoji pravomoc a který nebyl věcně příslušný, případně proto, že je nezákonné a vydané na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba na obnovu řízení byla účastníkem 1) podána po uplynutí tříleté objektivní lhůty (§233 odst. 2 o. s. ř.), která se počítá od právní moci napadeného rozhodnutí, tedy od 22. 6. 2012 (a která skončila dne 22. 6. 2015). Objektivní lhůtu ovšem nelze počítat od právní moci (dne 26. 8. 2020) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 3 T 40/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 67 To 208/2019, neboť na jeho podkladě nebylo v občanském soudním řízení přiznáno právo; to bylo přiznáno na základě správního rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, č. j. OVS 2331/98/Se., jež však nebylo citovanými trestními rozsudky změněno. Odvolací soud odkázal též na jeho předchozí rozhodnutí sp. zn. 8 Co 1099/2015 a sp. zn. 22 Co 1488/2016, která byla podrobena přezkumu Ústavním soudem; v usnesení ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. II. ÚS 375/17 (viz body 21. až 23.) se Ústavní soud vyslovil k výkladu §135 odst. 2 o. s. ř. tak, že „vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku by mohlo být důvodem pro povolení obnovy správního řízení ohledně státního občanství J. C., nikoliv však důvodem pro obnovu samotného původního (restitučního) řízení, neboť v něm okresní soud vycházel z citovaného rozhodnutí magistrátu č. j. OVS 2331/98/Se, které je doposud platné a jehož zákonnost nebyla nijak zpochybněna. Zjednodušeně řečeno, obnova správního řízení a v něm případně konstatovaná nesprávnost či nezákonnost tohoto rozhodnutí ústící do vydání nového „negativního“ správního rozhodnutí by teprve mohlo mít relevanci pro případnou obnovu samotného původního (restitučního) řízení“. V této souvislosti proto Ústavní soud odmítl názor tehdejšího stěžovatele, dle „něhož měl krajský soud uvedené otázky, tj. (ne)zákonnost správního rozhodnutí ohledně státního občanství J. C., resp. trestnost jednání pracovnic Magistrátu hl. m. Prahy, hodnotit ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. jako otázky předběžné a tedy o nich sám v rámci civilního řízení rozhodnout, neboť takový výklad by v podstatě popíral účel a význam procesně právní úpravy její věcné příslušnosti (pravomoci) daných soudů, resp. správních orgánů rozhodovat o těchto otázkách ve specifických samostatných řízeních“. Odvolací soud uzavřel, že žaloba na obnovu řízení byla účastníkem 1) podána po uplynutí tříleté objektivní lhůty a že „na danou situaci nedopadá §233 odst. 2 o. s. ř.“, takže žaloba byla soudem prvního stupně správně zamítnuta podle §235e odst. 1 o. s. ř. bez nařízení jednání dle §235f o. s. ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal účastník 1) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a která „měla zásadní vliv na rozhodnutí ve věci samé, a to zdali v daném konkrétním případě s ohledem na spravedlivé posouzení věci je nutné trvat na striktním dodržení tříleté prekluzivní lhůty k podání návrhu na obnovu řízení“. Dovolatel s odkazem na komentář k občanskému soudnímu řádu, JIRSA, Jaromír. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář, Wolters Kluwer, konkrétně k §233 odst. 2 o. s. ř., a dále s poukazem na §135 o. s. ř. vyslovil názor, že v daném případě, kdy se jedná o zrušení tzv. podkladového rozhodnutí dle §135 odst. 1 nebo §135 odst. 2 o. s. ř. se objektivní prekluzivní lhůta neuplatní. Dále je přesvědčen o tom, že v daném případě by soud měl přistoupit k extenzivnímu výkladu §233 odst. 2 o. s. ř., neboť formální trvání na závaznosti nesprávného a nezákonného rozhodnutí je nepřípustným postupem, který vede k oslabení legitimity civilního soudního řízení, když jeho prostřednictvím dojde k aprobaci zjevné nespravedlnosti. Je proto na místě, aby soud rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, č. j.: OVS 2331/98/Se, posoudil jako rozhodnutí o osobním stavu ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř., na jehož podkladě bylo přiznáno právo ve smyslu §235 odst. 2 o. s. ř. „Toto ustanovení sice obsahuje výčet rozhodnutí umožňujících obnovu řízení, který se zdá uzavřený“, dle dovolatele je však třeba vycházet z toho, že dle §2 o. s. ř. musí soudy při své rozhodovací činnosti postupovat tak, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno. Dále dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, podle kterého „obecný soud…není bezvýjimečně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, jelikož povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, nýbrž též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu ve spojení s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Dovolání přitom odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dané věci odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) založil své rozhodnutí na vyřešení procesní otázky zákonné (objektivní) lhůty k podání žaloby na obnovu řízení uvedené v §233 odst. 2 o. s. ř., když dovodil, že žaloba na obnovu řízení podaná účastníkem 1) musí být zamítnuta, neboť byla podána opožděně (po uplynutí lhůty uvedené v §233 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, vyložil (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1732/2012, rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013.
Výklad právní otázky, v jaké lhůtě musí být podána žaloba na obnovu řízení, byl již v rozhodovací praxi dovolacího soudu podán a nadále nevzbuzuje žádné pochybnosti (k tomu srov. například mutatis mutandis závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1207/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2011, pod číslem 52, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4689/2010, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1100/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3684/2012, a ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 7/2015; v právní teorii viz Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, 1833 s.). Tato zákonná (objektivní) lhůta činí - jak zcela nepochybně jednoznačně vyplývá přímo z dikce kogentního ustanovení §233 odst. 2 o. s. ř. - tři roky od právní moci napadeného rozhodnutí, přičemž zákon v tomto ustanovení spojuje možnost podání žaloby na obnovu řízení po uplynutí objektivní tříleté lhůty počítané od právní moci napadeného rozhodnutí s jedinou výjimkou. Ta přichází v úvahu v situaci, kdy „trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny.“ O tento případ však v souzené věci nešlo a uvedenou výjimku nelze ani výkladem, či poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, ev. na §2 o. s. ř., rozšiřovat na další případy.
Z uvedeného vyplývá, že řešení právní otázky délky a běhu zákonné objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení vyplývá přímo z dikce §233 odst. 2 o. s. ř., a proto takto vymezená právní otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. ani založit nemůže.
Nejvyšší soud pak jen pro úplnost poznamenává, že podle §235 odst. 1 o. s. ř. není přípustné ani prominutí zmeškání lhůt k žalobě na obnovu řízení. I to je výrazem principu, že respektování procesních předpisů, včetně dodržení zákonných lhůt pro uplatnění řádných i mimořádných opravných prostředků (tedy i žaloby na obnovu řízení), je součástí postupu stanoveného pro uplatnění práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a nelze je považovat za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 uvedené Listiny (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 750/02), a že přísné podmínky pro uplatnění mimořádných opravných prostředků, včetně dodržení zákonných lhůt, jsou odůvodněny požadavkem právní jistoty (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 294/05).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 11. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu