ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3277.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3277/2021-908
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. H. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o převod náhradního pozemku, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 24 C 40/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. června 2021, č. j. 27 Co 79/2021-877, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. června 2021, č. j. 27 Co 79/2021-877, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, č. j. „24 C 40/2017-809“ (správně č. j. 24 C 40/2020-809), nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem ve výroku specifikovanou smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v obci a k. ú. XY ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), jakožto pozemku náhradního za pozemky nevydané z důvodu existence překážek uvedených v §11 odst. 1 zákona o půdě (výrok I.), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 69.264,10 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Marka Hlaváče (výrok II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou dle §4 zákona o půdě a domáhá se převodu náhradního pozemku (§11a zákona o půdě) za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky. Protože shledal dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobce z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobce žalovanou, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup a nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětného pozemku.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. 6. 2021, č. j. 27 Co 79/2021-877, nepřipustil změnu žaloby učiněnou podáním žalobce ze dne 31. 5. 2021 (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku ve vlastnictví státu parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, zamítl, a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 71.594 Kč k rukám advokáta žalované (výrok II.); dále rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 26.527 Kč k rukám advokáta žalované (výrok III.).
Odvolací soud se - s ohledem na nově najevo vyšlou skutečnost mezi účastníky nespornou, kterou namítala žalovaná v odvolání, že v řízení zahájeném u Okresního soudu v Pardubicích dne 5. 8. 2019 (tedy dříve než v dané věci) byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 22. 10. 2020, č. j. 10 C 107/2019-535, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. 4. 2021, č. j. 22 Co 55/2021-588 (byť nepravomocným), pozemek par. č. XY v k. ú. XY vydán jiné oprávněné osobě a pro žalobce se tak „stal nepřevoditelným“ (z tohoto důvodu žalobce podáním ze dne 31. 5. 2021 navrhl změnu žaloby tak, že se namísto původního pozemku domáhá nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku par. č. XY v obci a k. ú. XY) - „prioritně zabýval úvahou“, zda je v dané věci namístě vyhovět návrhu žalobce na připuštění změny žaloby (§211 a §95 o. s. ř.), a to především v návaznosti na §216 odst. 2, §211a a §205a o. s. ř., a dospěl k závěru, že „platná právní úprava tuto možnost odvolacímu soudu nedává“. Dovodil, že ačkoliv v odvolacím řízení není aplikace změny žaloby vyloučena, je odvolací soud v tomto směru omezen §216 odst. 2 o. s. ř. tak, že v odvolacím řízení nemůže připustit takovou změnu žaloby, která by představovala ve skutečnosti uplatnění nového nároku. Pakliže by v takovém případě změnu žaloby připustil, musel by nutně, a to v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, rozsudek soudu okresního soudu vždy zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, proto, aby o nově uplatněném nároku jednal v prvním stupni právě soud prvního stupně. „Pakliže by tímto způsobem odvolací soud nepostupoval a o tomto novém nároku sám jednal, pak by jednal a rozhodoval o novém nároku jako soud prvního a zároveň jediného stupně (uvažováno z hlediska řádného opravného prostředku) a nepřípustně by tím účastníkům odňal možnost přezkumu právně významných skutkových zjištění v odvolacím řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2778/2009)“. K tomu rovněž poznamenal, že i §95 odst. 2 věta první o. s. ř. výslovně uvádí, že soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Bez ohledu na procesní překážky připuštění změny žaloby je současně dle odvolacího soudu zjevné, že rozsah dokazování ohledně nového nároku uplatněného žalobcem by „dalece překračoval meze §213 a 213a o. s. ř.“, které za určitých okolností umožňují odvolacímu soudu zopakovat či doplnit dokazování (jež by mělo být provedeno před soudem prvního stupně jako skutkovou instancí). Dodal, že ze závěru ustálené soudní praxe i z komentářové literatury plyne, že žalobce nemůže být nepřipuštěním změny žaloby závažným způsobem poškozen, neboť může bezodkladně uplatnit svůj nárok u soudu samostatnou žalobou. Odvolací soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobce, že bylo povinností soudu prvního stupně z úřední povinnosti ověřit informace k souběžně vedeným řízením týkajícím se totožného pozemku a že v porušení této jeho povinnosti lze spatřovat důvody pro zrušení tohoto rozsudku. K tomu uvedl, že důvody pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně zásadně plynou z §219a o. s. ř., přičemž žalobce zjevně míří na jeho odstavec 1 písm. a), když v postupu tohoto soudu spatřuje jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Požadavek žalobce na tak detailní lustraci řízení vedených u každého jednotlivého pro rozhodnutí věci místně a věcně příslušného soudu však nemají oporu v žádném ustanovení zákona, ale takto striktní požadavky neklade ani ustálená soudní praxe. Je zjevné, že žalobcem požadované detailní zkoumání k soudu napadlých věcí překračuje nejen technické, ale i personální možnosti a kapacity soudu, a nejde-li o identitu obou účastníků, příp. již z označení žaloby zjevně identický nárok, není v možnostech soudu zjistit, zda v řadě tzv. „restitučních žalob“ není požadováno vydání či nahrazení projevu vůle ve vztahu k totožnému pozemku. Odvolací soud poté přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž s ohledem na uvedenou skutečnost, že žalobcem požadovaný předmětný pozemek se pro něj „stal nepřevoditelným“, dospěl k závěru, že odvolání žalované je opodstatněné, aniž hodnotil správnost skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně o liknavém a svévolném jednání žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce, o výši tohoto nároku, stran vhodnosti a ocenění jím v odvolacím řízení nově označeného náhradního pozemku apod. Rozsudek soudu prvního stupně proto změnil tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém jeho rozsahu žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje jednak v řešení otázky, „zda je nejen soud prvního stupně, ale i soud druhého stupně povinen žalobce vyzvat v případě, kdy se během řízení stane náhradní pozemek nepřevoditelným, aby žalobce označil jiný vhodný pozemek k uspokojení svého restitučního nároku, respektive umožnil žalobci změnu žaloby“, při jejíž řešení se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, a nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20, a dále v řešení otázky, „zdali za situace, kdy se požadovaný náhradní pozemek stane nepřevoditelným v průběhu odvolacího řízení, a zároveň se v odvolacím řízení ukáže, že řízení před soudem prvního stupně je stiženo vadou, měl by odvolací soud rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo žalobu zamítnout tak, jak se to stalo v projednávaném případě“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2910/2020.
Dovolatel namítá, že odvolací soud nepostupoval správně, když mu neumožnil změnu žaloby, respektive označení jiných vhodných náhradních pozemků, v situaci, kdy se během řízení stal jediný požadovaný pozemek nepřevoditelným, ač tak učinit měl (srov. §118a odst. 2 a 3 o. s. ř.), jak to vyplývá z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Nepřiléhavý je rovněž argument odvolacího soudu „o nevhodnosti dokazování o převoditelnosti nových náhradních pozemků v odvolacím řízení“, což dle názoru dovolatele možné je, případně měl odvolací soud změnu žaloby připustit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení; nic z toho však odvolací soud neučinil a žalobu bez dalšího zamítl, což je nejhorší možné řešení, které je v přímém rozporu s principem in favore restitutionis. Dále dovolatel namítá, že odvolací soud se napadeným rozsudkem v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2910/2020 „zřekl povinnosti řešit konkurenční žalobu“, stejně jako soud prvního stupně, a že řízení před ním tak bylo zatíženou vadou, pro niž měl odvolací soud jeho rozsudek zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Za nepřípustný tedy považuje stav, kdy „zanedbání a nesplnění shora popsané povinnosti soudem prvního stupně a následně také odvolacím soudem“ je dovolateli ke škodě, respektive vede „k úplné ztrátě sporu“. Dovolatel nesouhlasí ani s výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neboť jsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jelikož žalovaná má k dispozici odborný aparát, který je finančně i personálně zajištěn ze státního rozpočtu, a není proto důvod, aby výkon svých práv a povinností přenášela na soukromý subjekt (advokáta), jak dovodil Ústavní soud v nálezech ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 474/13, a Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3836/2016. Nad rámec dovolání žalobce požádal, aby se Nejvyšší soud vyjádřil k často opakovaným výtkám obecných soudů, že není v jejich silách „rešeršovat“ jednotlivé náhradní pozemky a posuzovat konkurenci oprávněných osob. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle §237 o. s. ř. přípustné k řešení otázky, zda za stavu, kdy teprve v odvolacím řízení o žalobě podle §11a zákona o půdě (§153 odst. 1 o. s. ř.) vyjde najevo, že oprávněnou osobou vybraný náhradní pozemek jí pro nevhodnost nelze převést, je na místě, aby odvolací soud této oprávněné osobě umožnil domáhat se převodu jiného (vhodného) náhradního pozemku způsobilého uspokojit jí uplatněný restituční nárok, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu, které provedl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je v daném řízení dle §11a zákona o půdě (§153 odst. 2 o. s. ř.) s ohledem na závěry vyslovené v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, jakož i v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20, opodstatněné.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že řízení o převod náhradního pozemku podle §11a zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř., v němž není soud žalobním návrhem - jde-li o určení okruhu převáděných pozemků - vázán, a nárok oprávněné osoby lze uspokojit vícero způsoby (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016). V těchto rozsudcích Nejvyšší soud vyslovil opakovaně závěr, že v situaci, kdy soudy dovodily nemožnost převodu v žalobě označeného pozemku k uspokojení práva na náhradní pozemek, porušily §153 odst. 2 o. s. ř. tím, že nezjistily, zda žalobce souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu. V rozsudku ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2423/2008, Nejvyšší soud zmínil, že ukáže-li se v průběhu řízení, že oprávněnou osobou vybraný pozemek není k převodu způsobilý, lze žalobě vyhovět i převodem jiného (vhodného) pozemku za předpokladu, že s takovým plněním oprávněná osoba souhlasí. V usnesení ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, ve věci, v níž soudy shledaly, že v žalobě označený pozemek nelze převést, Nejvyšší soud zmínil, že soudy postupovaly správně, když vedly účastníky k tomu, aby byl restituční nárok žalobce uspokojen převodem jiných vhodných pozemků vlastněných žalovanou, neboť řízení o uspokojení nároku převodem náhradního pozemku oprávněné osobě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř. Tento postup by byl nepoužitelný jen v případě, že by jej žalobce odmítl, tj. odmítl by jiné plnění, než převodem jím označených pozemků. Bez toho by ostatně ani nebylo rozhodnutí soudu možné; jde o procesní postup soudu potřebný pro jeho rozhodnutí ve věci, kterým je pouze rozhodnutí o povinnosti převést konkrétní pozemky.
Taktéž v usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, na nějž dovolatel mj. poukázal, Nejvyšší soud uvedl, že „bylo namístě vést účastníky k tomu, aby byl restituční nárok žalobce uspokojen převodem jiných vhodných pozemků vlastněných žalovanou. Zopakoval, že řízení o uspokojení nároku převodem náhradního pozemku oprávněné osobě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř. Nárok oprávněné osoby lze tudíž uspokojit vícero způsoby a soud v řízení není žalobním návrhem (petitem) vázán (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008). Soud prvního stupně měl tudíž vyzvat žalobce, aby (především z nabídky žalované) označil jiné vhodné pozemky způsobilé k vykrytí uplatněného restitučního nároku (§118a odst. 2 a 3 o. s. ř.)“.
Z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá, že by o uspokojení skrze jiné než původně v žalobě označené pozemky mohlo být uvažováno toliko v řízení před soudem prvního stupně, naopak, v judikatuře Nejvyššího soudu se lze setkat s případy, v nichž se tak stalo právě v řízení odvolacím, byly-li původně požadované pozemky shledány k vydání nevhodnými (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018, či ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4207/2019).
Uvedeným právním názorům dovolacího soudu přisvědčil Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20, v němž dospěl k závěru, že „v řízení o vydání náhradního pozemku podle zákona o půdě dojde k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nevyzve-li obecný soud neúspěšného žadatele k označení jiných vhodných pozemků způsobilých uspokojit jím uplatněný nárok“. V jeho bodu 37. vyslovil, že „podle Ústavního soudu je požadavek plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu“ (jíž zmínil v bodu 34. nálezu), „aby soud zjistil, zda žalobci souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu, schopen efektivněji naplnit právo žalobců na soudní ochranu. Uvedené platí pro situaci, kdy soud shledá, že žalobci mají nárok na převedení náhradního pozemku a že Státní pozemkový úřad byl liknavý s jeho uspokojením, přičemž žalobcům původně požadovaný pozemek nelze převést k uspokojení jejich nároku. Tímto způsobem se totiž lze vyhnout negativním důsledkům, jež se váží k postupu zvolenému obecnými soudy v posuzované věci (tj. zamítnutí žaloby pro nemožnost převodu původně požadovaného pozemku, aniž by zjišťovaly, zda žalobci souhlasí i s převodem jiných pozemků). Postup, který soudy zvolily v posuzované věci, nutí stěžovatele, hodlají-li dosáhnout uspokojení svého nároku prostřednictvím jiného pozemku, k podání nové žaloby, kde bude třeba znovu prokázat, že jsou oprávněnými osobami, že je vedlejší účastnice liknavá a znovu tak absolvovat řízení od začátku. Místo toho zjištění, zda by stěžovatelé souhlasili také s převodem i jiných pozemků, nabízí možnost, že by stěžovatelé ochrany svého práva mohli dosáhnout již v původním řízení, souhlasili-li by s převodem jiných pozemků. Jde o řešení méně zasahující právo na soudní ochranu, proto ho bylo třeba upřednostnit“. V bodu 38. tohoto nálezu Ústavní soud dále uvedl, že „po případném zjištění, že žalobci souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu, bude soud postaven před problém hledání jiného vhodného pozemku. Předpisy ústavního práva nepředepisují žádný konkrétní způsob, jak má soud v součinnosti s jednou či druhou stranou zjistit, zda se nabízí jiné vhodné pozemky a případně jaké to jsou. Ve výše zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu byly nicméně na úrovni běžného zákona zmíněny přinejmenším dva způsoby [jednak tím, že soud uloží vedlejší účastnici předložit seznam vhodných pozemků, o čemž se zmiňoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2650/2008 ve věci, kde tehdejší žalobci projevili přání, aby soud předložení tohoto seznamu uložil; případně tím, že žalobce vyzve, aby (především z nabídky žalované) sami označili jiné vhodné pozemky způsobilé k vykrytí uplatněného restitučního nároku, k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4048/2016]. Z ústavního hlediska nelze vyloučit, že soudy v součinnosti s jednou či druhou stranou identifikují jiné vhodné pozemky i jinými než právě zmíněnými způsoby“. V bodu 40. Ústavní soud - pokud vedlejší účastnice (Česká republika - Státní pozemkový úřad) ve svém vyjádření tvrdila, že soudní řízení protahuje postup, při němž poté, co je zjištěno, že v žalobě původně označený pozemek nelze vydat, oprávněné osoby označí jiný pozemek, a v případě nemožnosti i jeho převodu se celý postup opakuje, což podle ní vede i k navyšování nákladů řízení - poznamenal, „že popsanému riziku se může vedlejší účastnice pokusit čelit i vlastní procesní aktivitou, při níž sama aktivně soudu předloží seznam pozemků, které jsou podle ní vhodné k uspokojení nároku oprávněných osob. Dospěje-li tak řízení do stavu, kdy se žalobců bude soud dotazovat, zda souhlasí také s převodem i jiných vhodných pozemků, nic jí nebrání, aby ve snaze minimalizovat náklady řízení sama aktivně předložila seznam pozemků, které považuje za vhodné k uspokojení vzneseného nároku, a to i za situace, kdy žalobci (ať k výzvě soudu či sami od sebe) označili jiný pozemek, který je podle jejich mínění vhodný k uspokojení jejich nároku“. Ústavní soud dodal, že o důvod k zamítnutí žaloby by se jednalo až v případě, kdy by soud vyvinul přiměřené procesní úsilí k identifikaci jiného pozemku, ale ani to by nevedlo k určení vhodného pozemku.
Z citované judikatury soudů plyne, že označí-li žalobce namísto v žalobě požadovaného pozemku, který není vhodný k převodu, jiný (vhodný) pozemek ve vlastnictví žalované a ve správě Státního pozemkového úřadu, nejde o nový nárok právě proto, že řízení o převod náhradního pozemku dle §11a zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř., v němž soud není žalobním návrhem - jde-li o určení okruhu převáděných pozemků - vázán, a nárok oprávněné osoby lze uspokojit vícero způsoby. Žalobce v takovém řízení tudíž ani nemusí měnit žalobu (viz např. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4207/2019, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, v němž se taktéž v řízení dle §11a zákona o půdě vypořádal s námitkami totožné žalované jako v daném řízení tak, že nejde-li o nový nárok, jsou irelevantními i námitky žalované o nepřipuštění změny žaloby). Pokud však žalobce v takovém řízení návrh na změnu žaloby (§95 odst. 1 o. s. ř.) podá, soud o ní rozhodne; změní-li žalobce žalobu v odvolacím řízení, rozhodne o změně žaloby odvolací soud (§95 odst. 1 a §211 o. s. ř.).
Názor odvolacího soudu, že požádal-li žalobce v daném řízení o převod jiného pozemku než v žalobě požadovaného, jednalo se o uplatnění nového nároku (§216 odst. 2 o. s. ř.), není tudíž správný.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, a ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013) dále vyplývá, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a ani ústavně zaručeným právem“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07). Navíc §213 odst. 4 o. s. ř. (týkající se možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem není tedy postup, kdy odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, a usnesení téhož soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 84/2013). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi pořadí při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018).
Závěr o tom, že občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové, respektuje i judikatura Ústavního soudu (tento právní názor je uveden například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01).
Dle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě odvolacího soudu) je právo na spravedlivý proces naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. 3. 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).
Z uvedeného vyplývá, že není správný ani právní názor odvolacího soudu, že pokud by o „novém nároku sám jednal, pak by jednal a rozhodoval o novém nároku jako soud prvního a zároveň jediného stupně (uvažováno z hlediska řádného opravného prostředku) a nepřípustně by tím účastníkům odňal možnost přezkumu právně významných skutkových zjištění v odvolacím řízení“ (Závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2778/2009, se v dané věci - vzhledem ke shora uvedenému - neuplatní).
Dovolací soud uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bez dalšího, aniž žalobci poskytl možnost domáhat se převodu jiného vhodného pozemku způsobilého uspokojit jím uplatněný nárok, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a judikaturou Ústavního soudu, a dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 větě první o. s. ř. tak byl uplatněn právem.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.), aniž v daném případě bylo třeba zabývat se druhou otázkou formulovanou žalobcem.
Ačkoliv dovolatel kritizuje i rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je z obsahu dovolání patrno, že tak činí pro závislost těchto výroků na jeho rozhodnutí ve věci samé. V situaci, kdy dovolání proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů není přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] a kdy tyto výroky mohou být zrušeny toliko jako výroky závislé (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), může žalobce své argumenty uplatnit v dalším řízení (v závislosti na jeho výsledku), v němž na odvolacím soudu bude, aby při rozhodnutí o nákladech řízení respektoval závěry vyslovené v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 3790/19, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1339/2021).
Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou závazné (§243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s §226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 11. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu