ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.813.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 813/2021-492
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně: S. V. , narozena XY, bytem XY, zastoupena JUDr. Ing. Martinem Veberem, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, proti žalovaným: 1) Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 14 C 249/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2020, č. j. 27 Co 86/2020-458, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 12. 2019, č. j. 14 C 249/2018-292, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. 2. 2020, č. j. 14 C 249/2018-315, nahradil projev vůle žalovaného 1) uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“), který je ve vlastnictví České republiky, podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), a žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit náklady řízení, a to žalobkyni k rukám jejího zástupce ve výši 23.377,- Kč (výrok II.) a České republice na účet Okresního soudu v Nymburce ve výši 2.135,65 Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradního pozemku za pozemek odňatý, jehož naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledal dosavadní postup žalované 2) ve vztahu k žalobkyni liknavým, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobkyně mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatoval přitom, že předmětný pozemek, vklíněný mezi pozemky jiných vlastníků než státu a nenavazující na komplex státních lesů, je vhodný k převodu na žalobkyni, neboť se jedná o odloučený lesní pozemek ve smyslu ustanovení §4 odst. 4 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „lesní zákon“); možnost žádat vydání lesního pozemku přitom upravuje ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě. Jelikož hodnota předmětného pozemku vybraného žalobkyní jako pozemku náhradního, jenž je ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně, uložil žalovanému 1) jakožto osobě povinné dle ustanovení §4 odst. 3 lesního zákona povinnost uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku.
K odvolání žalované 2) Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2020, č. j. 27 Co 86/2020-458, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o nahrazení projevu vůle žalovaných uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II., III., IV., V. a VI.).
Odvolací soud, jenž žalované považoval za nerozlučné společníky ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), korigoval úvahu soudu prvního stupně ohledně vhodnosti předmětného pozemku k převodu na žalobkyni. Dospěl totiž k závěru, že předmětný pozemek není odloučeným lesním pozemkem ve smyslu ustanovení §4 odst. 4 lesního zákona, a to zejména proto, že tvoří součást komplexu státního lesa. Dle názoru odvolacího soudu účelová či místní komunikace sousedící s předmětným pozemkem umožňuje při lesní dopravě přímé spojení požadovaného pozemku a dalších, na tuto komunikaci navazujících, lesních pozemků ve vlastnictví státu, a nejedná se tudíž o pozemní komunikaci, která by ve smyslu ustanovení §4 odst. 5 lesního zákona přerušovala souvislost státních pozemků určených k plnění funkcí lesa.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pro existenci otázek dovolacím soudem dosud neřešených. Táže se, zda jsou žalovaní v řízení o uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby dle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě ve spojení s ustanovením §4 odst. 3 lesního zákona v postavení nerozlučných společníků podle ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř. Dále dovolatelka vznáší otázku, zda je odloučeným lesním pozemkem ve smyslu ustanovení §4 odst. 4 lesního zákona lesní pozemek vklíněný mezi pozemky (nejen pozemky lesní) jiných vlastníků než státu, na kterém se nenachází přístup umožňující přímé spojení s komplexem státních lesů při lesní dopravě. Klade rovněž otázku, zda lze nárok na poskytnutí náhradního pozemku uspokojit převodem pozemku, s nímž není příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad. Akcentuje přitom, že dlužníkem žalobkyně je stát, nikoli státem určené úřady. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Prostřednictvím otázky vážící se k interpretaci ustanovení §4 odst. 4 lesního zákona dovolatelka nevymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. žádnou kvalifikovanou otázku hmotného ani procesního práva, z níž by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání, ale podrobuje kritice správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, jímž je však dovolací soud dle procesní úpravy účinné od 1. 1. 2013 vázán [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016 (označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6. a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17., jež jsou, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ]. Jakkoli se totiž dovolatelka snaží navodit dojem, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – svými výtkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod a samotné hodnocení důkazů nelze – se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §132 o. s. ř. – pod jedině možný (zákonný) dovolací důvod podřadit (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Samotná skutková zjištění tedy dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich případné vady (ve smyslu správnosti či úplnosti) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž jeho uplatněním není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze proto uzavřít, že dovolatelka v dovolání zpochybnila toliko hodnocení důkazů odvolacím soudem a z toho vyplývající skutková zjištění (stran předpokladů pro existenci odloučeného lesního pozemku), na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že předmětný pozemek není odloučeným lesním pozemkem ve smyslu ustanovení §4 odst. 4 lesního zákona, a nelze jej tak vydat žalobkyni k uspokojení restitučního nároku; dovolatelka tudíž neuplatnila jediný možný (způsobilý) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. K uplatněné dovolací argumentaci se jeví vhodným dodat, že odvolací soud označil předmětný pozemek za součást komplexu státního lesa, přičemž konstatoval, že přilehlá pozemní komunikace nepřerušuje souvislost státních pozemků určených k plnění funkcí lesa. Do poměrů projednávané věci by se proto nijak nemohla promítnout odpověď na dovolatelkou nastíněnou otázku, zda je odloučeným lesním pozemkem dle ustanovení §4 odst. 4 lesního zákona také lesní pozemek vklíněný mezi pozemky (nejen pozemky lesní) jiných vlastníků než státu.
Na vyřešení dovolatelkou kladené otázky, zda jsou žalovaní v restitučním řízení v postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř., pak rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Je tomu tak již proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je – jak vyplývá z jeho odůvodnění – založeno na závěru, že předmětný pozemek nenaplňuje zákonem stanovená kritéria odloučeného lesního pozemku, pročež toliko z uvedeného důvodu odvolací soud žalobnímu žádání nevyhověl. Odpověď na předkládanou otázku by tak byla jen akademická a nebyla by způsobilá přinést pro dovolatelku příznivější rozhodnutí ve sporu (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014). Změnil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl, pak je nadbytečné zabývat se otázkou, který z žalovaných, popřípadě zda oba dva a s jakými účinky, by měl splnit povinnost, která soudním rozhodnutím nebyla uložena.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá ani dovolatelkou vymezená otázka uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby vydáním nemovitostí, s nimiž hospodaří jiný „státní subjekt“ než Státní pozemkový úřad, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu taktéž nezávisí, neboť odvolací soud konkluzi o tom, že by snad příslušnost žalovaného 1) k hospodaření s předmětným pozemkem znemožňovala jeho vydání oprávněné osobě k uspokojení restitučního nároku, nikterak neučinil. Ostatně odvolací soud na tuto otázku v dovoláním dotčeném rozsudku odpověděl kladně (srovnej bod 37. odůvodnění), což se ovšem nemohlo ve výsledku řízení vzhledem k zamítnutí žaloby nijak projevit.
Protože dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výrokům II., III., IV., V. a VI. O nákladech řízení před soudy nižších stupňů (o nákladech řízení státu). Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 4. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu