ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.822.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 822/2021-421
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) H. P. , narozené dne XY, bytem XY, a b) T. K. , narozeného dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 232/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2020, č. j. 91 Co 104/2020-379, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2020, č. j. 91 Co 104/2020-379, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 15 C 232/2018-333, ve znění opravného usnesení ze dne 27. ledna 2020, č. j. 15 C 232/2018-362, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 částečným rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 15 C 232/2018-333, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 1. 2020, č. j. 15 C 232/2018-362, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, zapsaných na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, které jsou ve vlastnictví státu, do jejich podílového spoluvlastnictví každému co do id. ½ (výrok I.); dále rozhodl, že o náhradě nákladu řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok II.). Po provedeném dokazování zjistil, že žalobci jsou oprávněnými osobami dle §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), jakožto dědicové po jejich otci A. K. (zemřelém v roce 1995), a právní nástupci po matce L. K., která jim postupní smlouvou postoupila restituční nárok na náhradu dle rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 9. 1. 1997, č. j. PÚ 11727/93, že o jejich restitučních nárocích na vydání odňatých pozemků rozhodl Pozemkový úřad Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „ pozemkový úřad“) rozhodnutími ze dne 9. 1. 1997, č. j. PÚ 11727/93, ze dne 8. 6. 2000, č. j. PÚ 243/95/3, ze dne 9. 6. 2000, č. j. PÚ 411/91/3, ze dne 14. 6. 2000, č. j. PÚ 411/91/4, ze dne 11. 1. 2001, č. j. PÚ 81/01, a ze dne 15. 4. 2015 , č. j. PÚ 411/91/5, tak, že jim pro zákonné překážky nebyly vydány specifikované ideální podíly na pozemcích v k. ú. XY, XY a XY, obci XY (kromě id. podílů na pozemcích parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY), že v průběhu daného řízení žalovaná k žádosti žalobců přecenila jejich nárok plynoucí z rozhodnutí č. j. PÚ 411/91/5 z částky 6.083 Kč na částku 420.375 Kč pro každého z nich (mezi účastníky nespornou). Dále bylo z předloženého „přehledu nároků a plnění nároků“ ze dne 12. 6. 2019 zjištěno, že žalovaná eviduje restituční nárok žalobkyně plynoucí z rozhodnutí č. j. PÚ 11727/93 ve výši 0, neboť jí dne 9. 1. 1997 byla vyplacena peněžitá náhrada ve výši 13.770,46 Kč, a posléze ve výši 6.885,23 Kč, stejně tak i nárok plynoucí z rozhodnutí č. j. PÚ 243/95/3 činí 0, neboť jí byla vyplacena peněžitá náhrada v částce 90.750 Kč, zůstatek restitučního nároku plynoucího z rozhodnutí č. j. PÚ 411/91/3 činí 52.084,62 Kč, z rozhodnutí č. j. PÚ 411/91/4 je evidován nárok ve výši 0, neboť žalobkyni byla vyplacena peněžitá náhrada ve výši 8.750 Kč, nárok plynoucí jí z rozhodnutí ze dne 15. 4. 2015 , č. j. PÚ 411/91/5, byl evidován ve výši 420 375 Kč, zůstatek ve výši 416.475 Kč, a nárok plynoucí z rozhodnutí č. j. PÚ 81/01 činí 0, neboť jí byla vyplacena peněžitá náhrada v částce 5.062 Kč; celkem tak žalovaná eviduje restituční nárok žalobkyně ve výši 602.219,69 Kč a jeho zůstatek ve výši 468.559,62 Kč. Z téhož přehledu dále vyplývá, že žalovaná eviduje restituční nárok žalobce plynoucí z rozhodnutí č. j. PÚ 11727/93 ve výši 0, neboť mu dne 9. 1. 1997 byla vyplacena peněžitá náhrada ve výši 13.770,46 Kč a posléze ve výši 6.885,23 Kč, v případě nároku plynoucího z rozhodnutí č. j. PÚ 243/95/3 taktéž ve výši 0, neboť mu byla vyplacena peněžitá náhrada v částce 90.750 Kč, v případě nároku plynoucího z rozhodnutí č. j. PÚ 411/91/3 činí jeho zůstatek 0 Kč, neboť žalobci byla vyplacená peněžitá náhrada ve výši 56.626,50 Kč, nárok z rozhodnutí č. j. PÚ 411/91/4 je evidován ve výši 0, neboť mu byla vyplacena peněžitá náhrada ve výši 8.750 Kč, nárok plynoucí z rozhodnutí č. j. PÚ 411/91/5 je evidován ve výši 420.375 Kč, zůstatek ve výši 416.475 Kč, nárok plynoucí z rozhodnutí č. j. PÚ 81/01 činí 0, neboť mu byla vyplacena peněžitá náhrada v částce 5.062 Kč, nárok plynoucí z rozhodnutí č. j. PÚ 11727/93 je v hodnotě 0, neboť mu byla vyplacena peněžitá náhrada ve výši 6.885,23 Kč; celkem tak žalovaná eviduje restituční nárok žalobce v částce 602.219,69 Kč a jeho zůstatek ve výši 416.475 Kč. Přes tato zjištění soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastníky nadále zůstává sporná výše restitučního nároku žalobců vyplývajících z rozhodnutí č. j. PÚ 411/91/3 a č. j. PÚ 11727/93, k jejichž správnému zaevidování dle znaleckých posudků Ing. Jana Skyvy č. 341/07-5526.1 a č. 341/07-5526.2 vyzvali žalobci žalovanou dopisem ze dne 29. 12. 2017, že však v tomto ohledu bude nutné dokazování doplnit. Účastníci řízení pak učinili nesporným ocenění žalobci nárokovaných náhradních pozemků v k. ú. XY, obec XY, a to parc. č. XY v částce 99.866 Kč (dle posudku znalce Ing. Tomíčka), parc. č. XY v částce 35.362,50 Kč a parc. č. XY v částce 114.077,80 Kč (dle posudku znalkyně Ing. Magdalény Čudové). Soud prvního stupně dovodil, že nároky žalobkyně (správně zřejmě žalobců) založené uvedenými rozhodnutími nejsou dlouhodobě (několik let) uspokojeny. „Co do liknavého chování žalované poukázal jednak na skutečnost, že Fond nesprávným oceněním výše restitučního nároku (ke správnému ocenění došlo až v roce 2019) znemožnil žalobcům účastnit se veřejných nabídek minimálně od roku 2005 do roku 2019“, a že naopak „není významná sama o sobě skutečnost, že se pravidelně nehlásí do výběrových řízení“. Rovněž je „notorietou, že pozemky nabízené v rámci veřejné nabídky nejsou kvantitativně a kvalitativně dostatečné k uspokojení restitučních nároků za nevydané pozemky, což vyplývá i z předložených nabídek z let 2001 až 2018 pozemků na území ČR“. Přihlédl též k době, po kterou je žalovaná v prodlení se splněním zákonných povinností a k marným pokusům žalobců o mimosoudní vyřízení věci; za této situace nelze žalobkyni (správně zřejmě žalobcům) vytýkat, že se stará o svá práva a aktivně se snaží o uspokojení nároků. Dále dovodil, že žalobci nárokované pozemky jsou k převodu vhodné a že ani převoditelnosti pozemku parc. č. XY v k. ú. XY nebrání žádná překážka, neboť dle zprávy IPR Praha se na něm nenachází žádná veřejně prospěšná stavba (není ani plánována). Protože hodnota náhradních pozemků nebyla mezi účastníky sporná, náleží každému ze žalobců podíl na nich ve velikosti id. ½ o hodnotě 124.653,15 Kč, takže dosud nevypořádaný restituční nárok žalobkyně dle přehledu ze dne 12. 6. 2019 ve výši 468.559,62 Kč ani nárok žalobce ve výši 416.475 Kč nebyl překročen. Žalovanou vznesenou námitku promlčení požadavku žalobců na přecenění jejich nároků dle rozhodnutí pozemkového úřadu č. j. PÚ 411/91/3 a č. j. PÚ 11727/93 považoval soud za lichou, neboť ocenění restitučního nároku nepodléhá promlčení (i pokud by tomu tak bylo, pak by tato námitka byla v rozporu s dobrými mravy, neboť prioritní je uspokojení nároku restituenta a nezakládání dalších křivd). Šlo-li o zbývající žalobci požadované náhradní pozemky, pak soud uvedl, že „bude nutné v tomto směru doplnit dokazování“, když jejich ocenění je mezi účastníky sporné.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2020, č. j. 91 Co 104/2020-379, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal jím učiněná skutková zjištění, na něž odkázal, a akceptoval i jeho závěr, že hodnota náhradních pozemků nepřesahuje neuspokojenou část nároků žalobců v „nesporované výši z rozhodnutí č. j. PÚ 411/91/5“. Ohledně námitky promlčení vznesené žalovanou odkázal na rozhodovací praxi, dle níž samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (viz usnesení Nejvyššího soud ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017). „Souhlasil rovněž se závěrem soudu prvního stupně“, že důvodnost žalob na uložení povinnosti žalované uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba při liknavém přístupu vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalované (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, a jeho usnesení ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4284/2015, či s nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Dále odvolací soud odkázal na právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1890/2019, podle nějž lze kvalifikovat jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) i takový postup žalované (Fondu), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, a ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). Uzavřel, že „u nároků neuspokojených po řadu let, které byly uplatněny z důvodů špatného ocenění, je liknavost ve shodě s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu dána pro případ, že nároky špatně oceněny byly, jak bude dále odůvodněno a rozvedeno“ (nic dalšího k tomu ovšem neuvedl). S odkazy na závěry aktuální judikatury dovolacího soudu vztahující se k otázce vhodnosti náhradních pozemků a na sdělení Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy ze dne 21. 10. 2019, že se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY nenachází žádná veřejně prospěšná stavba, ani zde není plánována (je pořizována jen změna platného územního plánu hl. m. Prahy, přičemž pozemek je v územní rezervě), dospěl k závěru, že tento pozemek ani další dva pozemky nejsou z převodu na žalobce vyloučeny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má ve smyslu §237 o. s. ř. za přípustné k řešení otázky „zda lze uspokojit restituční nároky oprávněných osob mimo veřejnou nabídku přesto, že se veřejných nabídek neúčastnili a neprokázali, že postup vůči nim byl svévolný, či liknavý“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3767/2009, ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, a jeho usnesení ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, a ze 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 585/2018), jakož i od nálezů Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05. Dovolatelka namítá, že závěry soudů obou stupňů, pokud dovodily, že při uspokojování restitučních nároků žalobců postupovala (či Fond) liknavě a svévolně, je nesprávný, neboť žalobci se veřejných nabídek (vyjma jedné před podáním žaloby) neúčastnili, do doby podání žaloby nevyvinuli žádnou aktivitu, ačkoliv tak mohli činit již od roku 2000, kdy disponovali převážnou částí nároků, a nesporovali ani výši restitučních nároků, neboť v letech 2011 až 2013 si postupně nechali vyplatit peněžité náhrady. Pokud soudy obou stupňů dovodily, že liknavost a svévole žalované (Fondu) spočívala v tom, že restituční nároky žalobců nesprávně ohodnotila, pak dovolatelka poukázala na to, že z jí předloženého přehledu vyplývá, že na základě rozhodnutí pozemkového úřadu č. j. PÚ 11727/93 byla žalobcům vyplacena peněžitá náhrada ve výši 13.770,46 Kč pro každého z nich, a to dne 30. 5. 2011, resp. 4. 7. 2011, a že na základě rozhodnutí č. j. PÚ 411/91/3 byla žalobci vyplacena peněžitá náhrada ve výši 56.626,50 Kč (dne 30. 5. 2011 a dne 17. 6. 2013) a žalobkyni byla poskytnuta část plnění ve výši 1.803 Kč z celkové uznané výše nároku. Odvolací soud tudíž judikaturu týkající se bezúplatného převodu pozemků dle §11a zákona o půdě oprávněným osobám v daném případě nesprávně vyložil a aplikoval, když dovodil, že „u nároků neuspokojených řadu let, které byly uplatněny z důvodu nesprávného ocenění nároků, je jeho závěr o liknavosti žalované v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu“, a naopak má za to, že uspokojení restitučního nároku mimo zákonem předpokládaný postup je možné jen tehdy, kdy oprávněné osoby prokážou, že se přes svoji marnou aktivní snahu nemohly domoci uspokojení nároku zákonným způsobem; žalobci však v tomto řízení důkazy o své aktivní snaze o zákonný způsob uspokojení jejich nároků nepředložili. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se v obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožnili s rozsudky soudů obou stupňů a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl. Námitky žalované považují jen za kritiku skutkových zjištění, jež nepředstavují způsobilý dovolací důvod. Mají za to, že soudy obou stupňů reflektovaly ustálenou judikaturu dovolacího soudu i Ústavního soudu, dospěly-li k závěru o liknavosti a svévoli žalované při vypořádání jejich restitučního nároku, zejména s ohledem na jeho nesprávné ocenění, na němž žalovaná i přes opakované urgence a doložení veškerých podkladů z jejich strany nadále lpí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. Čl. II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalovanou), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s odpovídajícím právnickým vzděláním, dospěl k závěru, že dovolání žalované je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení právní otázky hmotného práva, a to posouzení předpokladů, za nichž oprávněná osoba, jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na bezúplatný převod náhradního pozemku, se může žalobou domáhat, aby byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je důvodné.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující). K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (Fondu) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba ani přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29). Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015).
Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované [a jejího právního předchůdce - Pozemkového fondu ČR (dále jen „Fond“)], jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat účast (či další účast) ve veřejných nabídkách pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu Fondu) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené, tedy zda se pohybují či nikoliv ve vytyčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015.
V posuzované věci soud prvního stupně (jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl) z přehledu restitučních nároků žalobců a jejich uspokojování ze dne 12. 6. 2019 (předložených žalobci) zjistil (odvolací soud tato zjištění převzal a jen na ně odkázal), že tyto nároky obou žalobců plynoucí jim z rozhodnutí pozemkového úřadu č. j. PÚ 11727/93, č. j. PÚ 243/95/3, č. j. PÚ 411/91/4 a č. j. PÚ 81/01 byly uspokojeny vyplacením peněžitých náhrad v jím uváděných datech. Z obsahu spisu - viz přehled nároků žalobců za nevydané pozemky ze dne 27. 6. 2018 předložený žalovanou - však plyne, že se tak stalo v letech 2011 až 2013; nárok žalobce plynoucí mu z rozhodnutí pozemkového úřadu č. j. PÚ 411/91/3 byl uspokojen taktéž poskytnutím peněžité náhrady v roce 2011 a 2013 a nárok žalobkyně z tohoto rozhodnutí plynoucí byl uspokojen částečně vyplacením částky 1.803,75 Kč v roce 2011 (neuspokojen zůstal ohledně částky 54.822,75 Kč). Restituční nárok žalobců plynoucí z rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 15. 4. 2015 , č. j. PÚ 411/91/5, původně žalovanou oceněný částkou 6.083 Kč pro každého žalobce, s čímž žalobci (jak z obsahu spisu vyplývá) projevili nesouhlas v jejich replice k vyjádření žalované ze dne 5. 11. 2018 proto, že v řízení vedeném ve věci jiné oprávněné osoby na převod náhradních pozemků z téhož rozhodnutí byla zjištěna vyšší cena nevydaných pozemků, žalovaná přecenila na částku 420.375 Kč pro každého z nich (jak to vyplývá i z přehledu předloženého žalobci ze dne 12. 6. 2019). V řízení bylo dále již soudem prvního stupně zjištěno, že žalobci se veřejných nabídek pozemků neúčastnili, resp. z obsahu spisu plyne, že dne 23. 4. 2018 podali žádost do veřejné nabídky pozemků.
Jestliže se tedy žalobci - vyjma podané žádosti do veřejné nabídky dne 23. 4. 2018, tj. necelé dva měsíce před podáním žaloby - neúčastnili veřejných nabídek pozemků a svůj nesouhlas s oceněním nároku plynoucího jim z rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 15. 4. 2015, č. j. PÚ 411/91/5, projevili až v replice k vyjádření žalované ze dne 5. 11. 2018, přičemž žalovaná tento jejich restituční nárok následně v přiměřeném čase přecenila na částku 420.375 Kč pro každého ze žalobců (jak to vyplývá z přehledu nároků ze dne 12. 6. 2019 předložených žalobci), a jejich nároky plynoucí z dalších citovaných rozhodnutí pozemkového úřadu byly vypořádány vyplacením peněžitých náhrad dle §16 odst. 1 zákona o půdě v letech 2011 až 2013, pak nelze než dovodit, že závěr odvolacího soudu (který poukázal výlučně jen na rozhodnutí pozemkového úřadu č. j. PÚ 411/91/5; viz jeho názor, že „hodnota náhradních pozemků nepřesahuje neuspokojenou část nároků žalobců v „nesporované výši z rozhodnutí č. j. PÚ 411/91/5“), že „u nároků neuspokojených po řadu let, které byly uplatněny z důvodů špatného ocenění, je liknavost ve shodě s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu dána pro případ, že nároky špatně oceněny byly, jak bude dále odůvodněno a rozvedeno“ (nic dalšího k tomu ovšem neuvedl), je s ohledem na zjištěný skutkový stav nepřiměřený, a kromě toho neúplný a tudíž nesprávný. Je tak možno přisvědčit námitkám dovolatelky, že žalobci - kromě jedné účasti ve veřejné nabídce dne 23. 4. 2018 (tj. před podáním žaloby) - žádnou aktivitu při uspokojování jejich nároku na převod náhradního pozemku (náhradních pozemků) plynoucího z rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 15. 4. 2015, č. j. PÚ 411/91/5 (který jim vznikl dnem právní moci tohoto rozhodnutí) nevyvinuli, a že její postup při uspokojování těchto jejich nároků nelze hodnotit jako liknavý, neboť v daném případě se nejedná o tu výjimečnou situaci, kdy by se žalobci jako oprávněné osoby podle zákona o půdě nemohli ani přes jejich aktivní přičinění dlouhodobě domoci svých práv.
K úvahám soudu prvního stupně je třeba dodat, že vyzvali-li žalobci žalovanou přípisem ze dne 29. 12. 2017 „k přecenění jejich nároků vyplývajících z rozhodnutí pozemkového úřadu č. j. PÚ 11727/93 a č. j. PÚ 411/91/3“, jak požadovali v žalobě podané dne 11. 6. 2018, pak ani z té okolnosti, že žalovaná tomuto jejich požadavku nevyhověla, nelze dovozovat liknavý či svévolný postup žalované (Fondu) při uspokojování jejich restitučního nároku. Ten by totiž - jak ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila - mohl připadat v úvahu pouze v případě, že by žalovaná bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku žalobců zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny odňatých a nevydaných pozemků, resp. id. podílů na nich, v důsledku nějž by se ocitla v mnohaletém prodlení, a kdy by proto nebylo možno po žalobcích spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách pozemků (a nikoliv v případě, že žalobci souhlasili s vyplacením peněžitých náhrad podle §16 odst. 1 zákona o půdě).
Lze tudíž uzavřít, že žalobci na převod náhradních pozemků za pozemky odňaté jejich právním předchůdcům, na nichž jim rozhodnutími pozemkového úřadu nebyly pro zákonné překážky vydány id. podíly, mimo zákonem o půdě v §11a předvídaný postup, tj. prostřednictvím veřejných nabídek pozemků organizovaných Státním pozemkovým úřadem, právo nemají.
Vhodné je též připomenout, že poskytnutí peněžitých náhrad oprávněným osobám dle §16 odst. 1 zákona o půdě (resp. jejich přecenění, jak v daném případě žalovaná namítala před soudy obou stupňů), jakožto nároků majetkových, podléhalo promlčení v obecné tříleté promlčecí době dle občanského zákoníku, která běžela ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. posuzované věci ode dne následujícího po dni, kdy žalobcům byla dle rozhodnutí pozemkového úřadu č. j. PÚ 11727/93 na základě dohody s Fondem či s žalovanou vyplacena peněžitá náhrada, resp. ode dne, kdy nárok žalobkyně vyplývající z rozhodnutí pozemkového úřadu č. j. PÚ 411/91/3 byl částečně uspokojen vyplacením částky 1.803,75 Kč (k tomu srov. §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2012, §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 442/2011; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2716/11).
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl naplněn, a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro něž byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento jeho rozsudek a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy vázány právními názory vyslovenými Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu