ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.860.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 860/2021-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. H. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 881/27, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 413/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 21 Co 141/2020-209, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 12. 2019, č. j. 16 C 413/2018-144, jímž bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. XY a XY v katastrálním území XY a pozemků parc. č. XY a XY v katastrálním území XY (dále jen jako „předmětné pozemky“), zamítl vzájemnou žalobu žalovaného na určení jeho vlastnického práva k předmětným pozemkům a rozhodl o nákladech řízení. Současně bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Soudy obou stupňů – v řízení, v němž se oba účastníci domáhají určení svého vlastnického práva k předmětným pozemkům – vyšly ze zjištění, že účastníci řízení jsou oba zapsáni v katastru nemovitostí jako duplicitní vlastníci předmětných pozemků. Původním vlastníkem těchto pozemků byl dědeček žalobkyně, po jehož smrti vlastnictví přešlo na jeho manželku, babička žalobkyně, jež pozemky následně převedla na žalobkyni kupní a darovací smlouvou, uzavřenou formou notářského zápisu ze dne 11. 3. 1974, sp. zn. N 259/74, NZ 254/74; převod na v té době nezletilou žalobkyni byl schválen rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 12. 4. 1974, sp. zn. Nc 60/1974, a byl k němu rovněž udělen souhlas dle §490 odst. 2 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) rozhodnutím Místního národního výboru ve Slivenci ze dne 24. 6. 1974, č. j. JM/1974, s tím, že převod neodporuje zákonu ani zájmu společnosti (jako tzv. novotu pak odvolací soud odmítl námitku žalovaného o neplatnosti tohoto převodu z důvodu, že babička žalobkyně předmětné pozemky dědictvím ani nenabyla). Již v době přechodu vlastnického práva na babičku žalobkyně byly předmětné pozemky dle zjištění soudů nižších stupňů v „užívání socialistického sektoru“. Dle odvolacího soudu pak žalobkyně byla od roku 1974 až do roku 2009, resp. 2013 – kdy byla vyrozuměna o duplicitním vlastnictví – evidována jako výlučná vlastnice předmětných pozemků, přičemž její vlastnické právo nebylo nikým zpochybňováno. Ani rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. 8. 1992 a 11. 9. 1992, na jejichž základě mělo vlastnické právo k předmětným pozemkům přejít na žalovaného ve smyslu §5 zákona č. 172/1991 Sb., nemohla vlastnické právo žalobkyně zpochybnit, neboť o jejich vydání ani nevěděla.
Odvolací soud se poté zabýval i otázkou, zdali se v rozhodném období stát chopil držby předmětných pozemků, aniž by došlo ke změně v příslušných evidencích; v uvedeném směru zjišťoval především, zda na předmětných pozemcích nebyly provedeny změny, jež by o převzetí pozemků státem svědčily. Takové skutečnosti však dle odvolacího soudu zjištěny nebyly a pouhá údržba pozemků o převzetí držby také nesvědčí. Poněvadž nedošlo ani k uchopení držby žalovaným v období po roku 1990 (žalovaný totiž netvrdil a neprokázal faktické ovládání pozemků, jež je předpokladem vzniku držby, a samotná údržba pozemků dle odvolacího soudu pro faktické ovládání nesvědčí), nemohl žalovaný nabýt vlastnické právo k pozemkům ani originárně vydržením; za této situace se pak odvolací soud již ani nezabýval otázkou jeho dobré víry ve vlastnictví k pozemkům. Za takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud neshledal, že by žalobkyně postupem podle obecného právního předpisu obcházela restituční předpisy, neboť k uplatnění práva na vydání pozemků v restituci neměla důvod.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (dále také jen „dovolatel“) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel předestírá tu rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, dle níž osoby oprávněné dle restitučních předpisů nemohou se domáhat určení svého vlastnického práva dle obecných předpisů, poněvadž by tím docházelo k obcházení zvláštní (restituční) právní úpravy; restituční skutkovou podstatou je přitom i převzetí věci státem bez právního důvodu, čímž se rozumí i převzetí neoprávněné držby státem, jak tomu bylo dle názoru dovolatele i v případě předmětných pozemků. Posledně uvedený závěr podle dovolatele jednoznačně vyplývá z provedeného dokazování, byť tyto skutečnosti odvolací soud přehlédl, resp. ani nezkoumal, zda v tzv. rozhodném období stát předmětné pozemky převzal bez právního důvodu. Dovolatel vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyl na základě rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. 8. 1992 a 11. 9. 1992, vydaných dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Právo hospodaření s předmětnými pozemky – založené na principu tzv. věcné příslušnosti – v té době příslušelo státním organizacím, což dle žalovaného svědčí o tom, že předmětné pozemky byly majetkem státním. Dle dovolatele je ostatně otázkou, zdali vůbec žalobkyně vlastnické právo k předmětným pozemkům mohla platně nabýt, jestliže nejsou výslovně uvedeny v dědickém rozhodnutí, jež mělo stvrdit přechod vlastnického práva k nim na babičku žalobkyně, která je posléze na žalobkyni smluvně převedla; odvolací soud navíc tuto argumentaci žalovaného nesprávně odmítl jako tzv. novotu. Alternativně dovolatel poukazuje na možnost vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům, jestliže měl pozemky v nepřetržité, více než deset let trvající držbě (neztotožňuje se s odvolacím soudem v závěru, že nebyly naplněny všechny předpoklady držby; dle dovolatele odvolací soud nesprávně uvádí, že jedním z předpokladů držby je také provádění změn na věci) a byl přitom v dobré víře, jež není bez dalšího vyloučena ani duplicitním zápisem v katastru nemovitostí. Konečně dovolatel vznáší také argumentaci stran nákladů řízení a namítá zásah do práva na spravedlivý proces spočívající v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, jeho nepřesvědčivosti až nepřezkoumatelnosti.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Není v rozhodovací praxi dovolacího soudu pochyb o tom, že ti, kdo by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou domáhat prosazení svých vlastnických nároků postupem podle občanského zákoníku (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 336/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1211/2015).
Dle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále i jen jako „zákon o půdě“), je přitom restitučním důvodem také převzetí věci státem bez právního důvodu, čímž se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006,
sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výše citované závěry nelze ovšem aplikovat mechanicky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem věci. Za určitých skutkových okolností, zejména když účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v době rozhodné pro uplatnění restitučních nároků nikým zpochybňováno (význam zde má především fakticita užívání nemovitosti ve spojení s neodstraněným evidenčním zápisem o vlastnictví), totiž nelze mít za to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, pročež nelze jeho soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010; z judikatury Ústavního soudu např. nálezy ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, nebo ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09).
Pravě i v nyní posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně neměla žádný rozumný důvod k uplatnění práva podle restitučního předpisu; založil jej mimo jiné na zjištění, že vlastnické právo k předmětným pozemkům žalobkyně nabyla na základě kupní a darovací smlouvy sepsané formou notářského zápisu ze dne 11. 3. 1974, sp. zn. N 259/74, NZ 254/74, která byla registrována Státním notářstvím Praha západ dne 25. 6. 1974, přičemž tento převod byl rovněž schválen (s ohledem na skutečnost, že žalobkyně byla v době převodu nezletilá) rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 4. 1974, sp. zn. Nc 60/74, a také Místním národním výborem ve Slivenci. Zjistil, že již v té době byly tyto pozemky v tzv. užívání socialistického sektoru, přičemž některé z nich byly zastavěny pozemní komunikací již od roku 1938 a další pozemky měly charakter pozemků lesních; neshledal, že by v době rozhodné z hlediska restitučních předpisů došlo k uchopení držby pozemků ze strany státu. Dále odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla výlučnou knihovní vlastnicí předmětných pozemků kontinuálně od roku 1974 až do roku 2009, resp. 2013, kdy byla vyrozuměna o duplicitním vlastnictví.
Rozsudek odvolacího soudu – založený na zjištěních, že k převzetí držby předmětných pozemků státem v rozhodném období nedošlo a že vlastnické právo žalobkyně nebylo ani dlouho po roce 1990 zpochybněno – tedy konvenuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu; jde v posuzované věci totiž právě o ten výjimečný případ, kdy žalobkyně (s ohledem na učiněná zjištění) k postupu podle restitučních předpisů důvod neměla a neprosadí se proto dovolatelem odkazovaná (obecná) rozhodovací praxe týkající se poměru restitučních zákonů k obecným předpisům a nemožnosti oprávněných osob domáhat se určení svého vlastnického práva jinak než postupem podle předpisů restitučních.
Jestliže žalobkyně nepozbyla vlastnické právo k předmětným pozemkům a stát nepřevzal jejich držbu, nejenže postupem dle obecných předpisů nejsou obcházeny předpisy restituční, ale navíc nemohl by obstát ani závěr, že žalovaný předmětné pozemky nabyl postupem dle zákona č. 172/1991 Sb., dle nějž je základním předpokladem přechodu vlastnické právo státu k dotčenému majetku. K závěru, že předmětné pozemky byly státním majetkem, nemůže vést ani dovolatelova argumentace kruhem, kdy za „dostatečný důkaz“ vlastnického práva státu k předmětným pozemkům považuje již samotnou skutečnost, že právo hospodaření (jehož nezbytným předpokladem je právě vlastnické právo státu) mělo příslušet státním organizacím.
Přípustnost dovolání nemohou založit námitky dovolatele nesoucí se v rovině kritiky skutkových zjištění, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, poněvadž nenaplňují způsobilý dovolací důvod, jímž je dle §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Zpochybněním právního posouzení věci vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není uplatněním dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rovině skutkové nese se také tvrzení dovolatele, že babička žalobkyně se nestala vlastnicí předmětných pozemků (po smrti svého manžela coby zůstavitele), neboť tyto pozemky nebyly uvedeny v rozhodnutí o dědictví (z čehož dále dovolatel dovozuje neplatnost převodu vlastnického práva na žalobkyni). Sluší se připomenout, že soud prvního stupně učinil v uvedeném směru skutkové zjištění (jež převzal také soud odvolací), že předmětné pozemky na babičku žalobkyně přešly, a ta je posléze platně převedla na žalobkyni (tento závěr soudy nižších stupňů přijaly na základě provedených listinných důkazů svědčících nejen o přechodu/převodu vlastnického práva, kdy i v samotném rozhodnutí o dědictví jsou zmíněny pozemky v užívání socialistického sektoru, nýbrž i o schválení těchto majetkových přesunů státními orgány); spekulace dovolatele jeví se nepřiléhavé.
Právní závažnost tak – nehledě na to, že k vadám řízení dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.) – postrádá i námitka, dle níž odvolací soud tuto argumentaci žalovaného neoprávněně odmítl jako novum uplatněné až v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř. Sluší se však i v tomto směru uvést, že odvolací soud vyhodnotil tvrzení žalovaného jako novotu nikoliv nedůvodně, neboť nejde o případ, kdy by neplatnost převodu pozemků na žalobkyni byla tvrzena již v přechozím průběhu řízení, ani o situaci, kdy by možná neplatnost vyšla najevo jinak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 313/2017); taková skutečnost nevyplývá bez dalšího ani z pouhého ne zcela určitého označení celého souboru nemovitostí číslem popisným („zemědělská usedlost čp. XY v XY“) v rozhodnutí o dědictví.
Přípustnost dovolání nezakládá dále ani argumentace stran držby a vydržení předmětných pozemků žalovaným.
Rozhodovací praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000) je ustálená v závěru, že pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní). Fakticky věc ovládá ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí, tedy „za nakládání s věcí“. Fyzické ovládání je přitom jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) prostě fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory – nakládá s věcí. To je zjevné zejména u pozemků; držitel na pozemek nemusí celá léta vstoupit, může jej nechat ladem, a přesto – pokud se jeho držby nechopí někdo jiný – zůstává držitelem nemovitosti [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2302/2000 (uveřejněný pod č. C 1424 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 234/2018].
Jinak řečeno, držitelem je jen ten, kdo fakticky ovládá věc a chová se k ní jako vlastník, což předpokládá zpravidla akt uchopení držby; držbu však nemohou bez dalšího založit jen úkony směřující k založení knihovní držby, jako např. návrh na zápis práva v katastru nemovitostí apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 526/2020). Proto držba předmětných pozemků žalovaným nemohla být založena rozhodnutími Ministerstva financí vydanými podle zákona č. 172/1991 Sb. (na která dovolatel odkazuje) a odvolací soud správně zkoumal, zda žalovaný předmětné pozemky fakticky ovládal. Uzavřel přitom, že taková skutečnost nebyla ze strany žalovaného tvrzena ani prokázána, tedy že žalovaný neunesl břemeno tvrzení a důkazní. Obsahem dovolání je pak i v tomto směru vlastní verze hodnocení provedených důkazů žalovaným, které dle něj bezpečně svědčí o tom, že je držitelem předmětných pozemků, tedy že je také fakticky ovládal a ovládá. A jak již výše uvedeno, není uplatněním (jediného) způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže se odvolací soud zabýval otázkou, zda v rozhodném období nebo po roce 1990 došlo ke změnám na předmětných pozemcích, činil tak patrně proto, že z provedení změn na věci (například zastavění pozemku) je dle ustálené rozhodovací praxe možné usuzovat na převzetí držby státem (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2150/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1272/2019); obdobně by z provedení případných změn bylo možno usuzovat na převzetí držby pozemků žalovaným po roce 1990. Ačkoli tedy provedení změn na věci není nezbytnou podmínkou pro závěr o faktickém ovládání věci, potažmo převzetí držby, může o převzetí držby a držbě svědčit. Odvolacímu soudu nelze jeho postup vytknout i s ohledem na již výše uvedenou skutečnost, že v případě pozemků není fyzická držba možná, pročež nelze na zánik držby (a její převzetí v rozhodném období státem, anebo později žalovaným) usuzovat toliko z nečinnosti žalobkyně, obzvlášť jde-li v posuzované věci o pozemky žalobkyní prakticky nevyužitelné. Samotný závěr, že žalovaný se držby předmětných pozemků nechopil, je založen na neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene žalovaným.
Závěry soudů nižších stupňů stran (ne)existence držby – jež jsou úzce spjaty s individuálními okolnostmi případu, tedy s konkrétními skutkovými zjištěními, jejichž hodnocení je primárně úkolem soudů nižších stupňů – přitom dovolací soud přezkoumá jen z hlediska toho, zda nejde o úvahy zjevně nepřiměřené a zda bylo přihlédnuto ke všem relevantním okolnostem případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 234/2018, přiměřeně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). V posuzované věci se úvaha odvolacího soudu nepřiměřenou nejeví. Za této situace pak obstojí také závěr odvolacího soudu, že je nadbytečné zabývat se dobrou vírou žalovaného (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012) a významu tak postrádají námitky dovolatele stran možné existence dobré víry.
Namítá-li konečně dovolatel zásah do práva na spravedlivý proces v důsledku nedostatečného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, nelze než uvést, že ke zmatečnostem i k jiným vadám řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Nadto dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu nelze z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020). Takto odvolací soud postupoval i v tomto řízení.
Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech odvolacího řízení je pak přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání v jeho celém rozsahu, jež proto Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalovaného bylo odmítnuto a náklady žalobkyně (vzniklé podáním obsahově stručného vyjádření k dovolání sepsaného advokátem) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k bránění práva.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ) .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 6. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu