ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.1118.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 1118/2020-445
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce FARAVELLI s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Zelený Pruh 95/97, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27202097, zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2133/138, PSČ 130 00, proti žalovaným 1) P. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jitkou Šejharovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Věštínská 509/32, PSČ 153 00, 2) J. U. , narozenému XY, bytem XY, 3) S. P. , narozenému XY, bytem XY, a 4) A. K. , narozenému XY, bytem XY, 5) R. B. , narozené XY, bytem XY, žalovaní 2) až 5) zastoupeni Mgr. Davidem Fiedlerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 870/27, PSČ 110 00, o zaplacení částky 288 147,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 370/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2019, č. j. 74 Co 150/2018-403, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 5. dubna 2018, č. j. 6 C 370/2013-286, Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“):
[1] Uložil žalovaným zaplatit žalobci (FARAVELLI s. r. o.) do 3 dnů od právní moci rozhodnutí společně a nerozdílně částku 288 147,40 Kč se specifikovaným příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 25. července 2013 do zaplacení (bod I. výroku).
[2] Uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 248 505,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
[1] Žalobce dodal společnosti MG - KM a. s. (dříve MAGNETON a. s.) [dále jen „dlužník“] v období od 7. října 2008 do 31. března 2009 zboží za sjednanou kupní cenu, kterou dlužník nezaplatil; pohledávka z tohoto titulu činila včetně příslušenství celkem 288 147,40 Kč (238 639 Kč jistina, 49 508,40 Kč úrok z prodlení a smluvní pokuta) [dále jen „pohledávka“].
[2] Dlužník se dostal do úpadku ve formě platební neschopnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), „nejpozději“ v srpnu 2008.
[3] Na základě věřitelského návrhu (podaného dne 20. května 2009) Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 22. června 2009, č. j. KSBR 31 INS XY, zjistil úpadek dlužníka.
[4] Žalobcem přihlášená pohledávka byla v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka v celé výši zjištěna.
[5] Insolvenční soud prohlásil usnesením ze dne 21. srpna 2009, č. j. KSBR 31 INS XY, konkurs na majetek dlužníka, následným usnesením ze dne 17. října 2012, č. j. KSBR 31 INS XY, konkurs zrušil z důvodu, že majetek dlužníka je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující. Pohledávka žalobce nebyla v rámci insolvenčního řízení uspokojena ani zčásti.
[6] První žalovaný (P. P.) byl v době od 3. února 2006 do 3. května 2011 předsedou představenstva dlužníka. Druhý žalovaný (J. U.) byl v době od 3. února 2006 do 3. května 2011 místopředsedou představenstva dlužníka. Třetí žalovaný (S. P.) byl v době od 3. února 2006 do 27. července 2009 členem představenstva dlužníka. Čtvrtý žalovaný (A. K.) byl v době od 3. února 2006 do 3. května 2011 členem představenstva dlužníka. Pátá žalovaná (R. B.) byla členkou představenstva dlužníka v době od 28. července 2006 do 7. června 2011.
[7] Žalobou (návrhem na vydání platebního rozkazu) doručenou soudu prvního stupně dne 31. července 2013 se žalobce domáhá po žalovaných společného a nerozdílného zaplacení částky 288 147,40 Kč s příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 25. července 2013 do zaplacení. Žalobu odůvodnili tím, že žalovaní nepodali bez zbytečného odkladu insolvenční návrh podle ustanovení §98 insolvenčního zákona, takže žalobci odpovídají za vzniklou škodu ve výši přihlášené, zjištěné, avšak v insolvenčním řízení neuspokojené pohledávky.
3. Na výše uvedeném základě soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení §3, §98 a §99 insolvenčního zákona, jakož i z ustanovení §192 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.), z ustanovení §100 odst. 1, §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), z ustanovení §3028 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a z ustanovení §16 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům.
4. Promlčecí doba k podání žaloby na náhradu škody začala běžet od okamžiku právní moci usnesení o schválení konečné zprávy ( 27. ledna 2012), neboť tímto okamžikem byla v ýše škody způsobená žalobci postavena najisto; nikoliv již okamžikem podání věřitelského insolvenčního návrhu, kdy žalobce ještě „vůbec nemohl zjistit“ skutečnou výši škody. Nárok žalobce tak není promlčen.
5. Žalovaní jako členové představenstva dlužníka nesplnili zákonnou povinnost podle ustanovení §98 insolvenčního zákona spočívající ve včasném podání insolvenčního návrhu. Žalovaní za takto vzniklou škodu odpovídají, neboť mezi nepodáním včasného insolvenčního návrhu a vzniklou škodou existuje příčinná souvislost.
6. Odpovědnost žalovaných je založena na presumpci zavinění. Vědomost žalovaných „o finančním stavu společnosti a o nesplacených závazcích“ je zřejmá ze zápisů z jednání představenstva a z dohody o rozdělení dlužníka; žalovaní se tak porušení svých povinností „dopustili zaviněně“, a to ve formě vědomé nedbalosti.
7. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. listopadu 2019, č. j. 74 Co 150/2018-403:
[1] Změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku tak, že žalobu zamítl (první výrok).
[2] Rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý a třetí výrok).
[3] Rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý a pátý výrok).
8. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §98, §99 a §100 insolvenčního zákona, z ustanovení §3 odst. 1, §100 odst. 1, §106 odst. 2 obč. zák., z ustanovení §3028 odst. 3 o. z. a ze zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně k následujícím závěrům.
9. Promlčecí doba k podání žaloby na náhradu škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh začíná běžet dnem podání insolvenčního návrhu (20. května 2009). Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh.
10. Žalovaní vznesli námitku promlčení žalovaného nároku důvodně, neboť žaloba byla podána (až) dne 31. července 2013, tj. po marném uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby. Žalobci tudíž nelze přiznat žalované právo a žalobu je nutné zamítnout.
11. Odvolací soud se nepřiklonil k argumentaci žalobce, že z okolností, za nichž došlo k přeměně dlužníka, lze dovodit, že škoda byla žalovanými způsobena úmyslně, a právo žalobce se tak promlčí v desetileté promlčecí době. Odvolací soud rovněž nesdílí názor žalobce, že žalovaní uplatnili námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy.
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to výslovně proti prvnímu výroku ve věci samé, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, právních otázek, které jsou „dovolacím a Ústavním soudem rozhodovány rozdílně“ a právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil. Jednotlivé otázky, k nimž obsáhle argumentuje, formuluje dovolatel (posuzováno podle obsahu dovolání) následovně:
[1] Kdy vzniká škoda podle ustanovení §99 odst. 1 insolvenčního zákona coby „újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřitelná penězi“, způsobená nedobytností pohledávky věřitele z majetku dlužníka?
[2] Kdy počne podle ustanovení §106 odst. 2 obč. zák. běžet objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu této škody?
[3] Jaký dopad na uplatnění nároku na náhradu škody podle ustanovení §99 odst. 1 insolvenčního zákona má skutečnost, že žalovaný způsobil škodu úmyslně?
13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
14. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení dovolatelem předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí souladné s dále označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
15. Odpověď na otázku, jakou povahu má odpovědnost osob uvedených v §98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh, a kdy začíná běžet objektivní promlčecí doba k uplatnění případného nároku na náhradu tím způsobené škody (otázky č. 1 a 2), se podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, přiléhavě citovaného odvolacím soudem [ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 3230/16, jako zjevně neopodstatněnou (uváděje v důvodech usnesení, že nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv)]. Ze závěrů předmětného rozsudku Nejvyšší soud ustáleně vychází i v jiných svých rozhodnutích; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016, sp. zn. 29 Cdo 2356/2016, ze dne 15. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 1668/2016, uveřejněné pod číslem 44/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), ze dne 25. července 2018, sp. zn. 29 Cdo 5595/2017, ze dne 19. srpna 2020, sp. zn. 29 Cdo 3321/2018, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sp. zn. 29 Cdo 1598/2017, ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 4147/2018, a ze dne 31. března 2021, sp. zn. 29 Cdo 3473/2019. Závěry obsažené v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 zopakoval Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, nebo v usnesení ze dne 31. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4503/2016. Důvod přikročit na základě podaného dovolání ke změně této judikatury Nejvyšší soud neshledal (srov. shodně naposledy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2021, sp. zn. 29 Cdo 3012/2020).
16. Výše označená judikatura Nejvyššího soudu k otázce vzniku škody způsobené nepodáním insolvenčního návrhu a k počátku běhu objektivní promlčecí lhůty je ustálená, vnitřně konzistentní a nerozporná. Právní posouzení věci odvolacím soudem je s touto judikaturou v souladu.
17. Nejvyšší soud dále k otázce č. 3 uvádí, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh podle ustanovení §99 insolvenčního zákona může mít též formu úmyslného jednání, zakládajícího běh desetileté objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016, sp. zn. 25 Cdo 2904/2016, uveřejněný pod číslem 7/2018 Sb. rozh. obč. Zavinění ve formě úmyslu, resp. skutečnosti, z nichž by úmysl (ať již přímý či nepřímý) vyplýval, by však musely být tvrzeny (a prokázány), přičemž břemeno tvrzení (a důkazní) nese poškozený. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. dubna 1968, sp. zn. 3 Cz 17/68, uveřejněné pod číslem 34/1969 Sb. rozh. obč., k otázce rozdílu mezi zaviněním ve formě nepřímého úmyslu a vědomé nedbalosti potom srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sb. rozh. obč. S těmito závěry je napadené rozhodnutí v souladu (důvod usuzovat na běh desetileté objektivní promlčecí doby odvolací soud v poměrech zjištěného skutkového stavu věci neměl).
18. Nad rámec výše uvedeného (a bez vazby na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud dodává, že ochrana věřitelů při přeměně dlužníka (rozdělení odštěpením sloučením na základě smlouvy uzavřené dne 24. června 2008 a uložené do sbírky listin obchodního rejstříku dne 26. června 2008) byla zajištěna ustanoveními §220x, §220za odst. 1 a §220zb
odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 30. června 2008 (srov. přechodné ustanovení §386 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev).
19. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu