ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.1889.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 1889/2020-530
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce České revitalizační, s. r. o. , se sídlem v Brně, Atriová 512/36, PSČ 621 00, identifikační číslo osoby 26 92 16 34, zastoupeného Mgr. Martinem Frankem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 138/27, PSČ 603 00, proti žalovaným 1) ADAMEN s. r. o. , se sídlem v Hradci Králové, Dobrovského 745/14, PSČ 500 02, identifikační číslo osoby 25 92 92 08, 2) P. N. , narozenému XY, bytem XY, a 3) Z. V. , narozené XY, bytem XY, všem zastoupeným JUDr. Janem Malým, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00 o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 117/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2020, č. j. 2 Cmo 152/2019-458, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 8.518,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen „soud prvního stupně“) směnečným platebním rozkazem ze dne 25. srpna 2014, č. j. 38 Cm 117/2014-19, uložil žalovaným [1) ADAMEN s. r. o., 2) P. N. a 3) Z. V.], aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci (České revitalizační, s. r. o.) směnečný peníz ve výši 278.315,- Kč s 6% úrokem od 2. června 2014 do zaplacení a náklady řízení ve výši 37.439,- Kč.
K námitkám žalovaných soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. července 2015, č. j. 38 Cm 117/2014-158, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti v rozsahu směnečného peníze ve výši 137.850,12 Kč s 6% úrokem od 2. června 2014 do zaplacení, zrušil jej ohledně směnečného peníze ve výši 140.464,88 Kč s 6% úrokem od 2. června 2014 do zaplacení a ohledně nákladů řízení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů námitkového řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 31. března 2016, č. j. 5 Cmo 352/2015-188 (204), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ohledně částečného zrušení směnečného platebního rozkazu a ve výroku o nákladech řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; dovolání prvního žalovaného proti tomuto usnesení odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 5333/2016.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. února 2019, č. j. 38 Cm 117/2014-418, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz (i) v rozsahu povinnosti žalovaných zaplatit žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 140.464,88 Kč s 6% úrokem od 2. června 2014 do zaplacení a v rozsahu náhrady nákladů řízení ve výši 37.439,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 3. března 2020, č. j. 2 Cmo 152/2019-458, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 21. září 2011 uzavřeli Raiffeisenbank a. s. (dále jen „banka“) a první žalovaný smlouvu o provozním úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které banka prvnímu žalovanému poskytla kontokorentní úvěr v celkové výši 150.000,- Kč, který byl první žalovaný oprávněn čerpat kdykoli po účinnosti smlouvy. První žalovaný se zavázal vrátit bance poskytnutý úvěr včetně úroku ve sjednané sazbě a ostatních „závazků“ ze smlouvy plynoucích, a to do jednoho roku od účinnosti smlouvy o úvěru. Smluvní strany současně ujednaly pro případ porušení vyjmenovaných povinností smluvní pokuty za každé jednotlivé porušení těchto povinností.
2) První žalovaný vystavil dne 21. září 2011 ve prospěch banky vlastní směnku na směnečnou sumu 278.315,- Kč, splatnou 1. června 2014 v Brně, Atriová 512/36; směnku jako směnečný rukojmí podepsali druhý žalovaný a třetí žalovaná. Směnka byla původně vystavena jako blankosměnka s nevyplněnými údaji směnečné sumy, data splatnosti a místa placení.
3) Dne 21. září 2011 uzavřeli banka a první žalovaný dohodu o vyplňovacím právu směnečném (dále jen „dohoda o vyplňovacím právu“), podle níž první žalovaný vystavil směnku jako prostředek zajištění všech stávajících a budoucích pohledávek a nároků banky plynoucích ze smlouvy o úvěru, včetně případných dodatků navyšujících výši úvěru až do celkové výše 3.000.000,- Kč, a to z titulu jistiny úvěru, úroků a úroků z prodlení, poplatků za poskytované služby a další plateb podle smlouvy o úvěru včetně smluvních pokut, a nákladů na zajištění a případnou náhradu škody. Současně první žalovaný udělil bance souhlas s vyplněním údajů splatnosti (libovolné datum po splatnosti jakékoli ze zajištěných pohledávek), směnečné sumy (libovolnou částku nepřekračující veškeré zajištěné pohledávky banky) a platebního místa (libovolné místo v České republice podle volby banky). Prohlášeními ze dne 21. září 2011 vyslovili druhý žalovaný a třetí žalovaná souhlas s dohodou o vyplňovacím právu.
4) Dopisem ze dne 30. ledna 2014 banka odstoupila od smlouvy o úvěru.
5) Smlouvou ze dne 14. dubna 2014 postoupila banka společnosti WETCO spol. s r. o. (dále jen „společnost W“) mimo jiné i pohledávky z titulu smlouvy o úvěru (z titulu jistiny po splatnosti ve výši 136.121,12 Kč a poplatků po splatnosti ve výši 1.729,- Kč), včetně příslušenství, zajištění a dalších práv spojených či souvisejících s těmito pohledávkami. Společnost W následně převedla (smlouvou ze dne 5. května 2014) zmíněné pohledávky, včetně příslušenství, zajištění a práv s nimi spojených či souvisejících, na žalobce. Současně s postoupením výše uvedených pohledávek převedla banka rubopisem na společnost W (i) blankosměnku a tato společnost následně blankosměnku rubopisovala na žalobce.
6) K 20. dubnu 2014 činily podle „tabulkového výpočtu“ směnkou zajištěné pohledávky (včetně smluvních pokut) celkem 360.429,75 Kč; žalobce doplnil údaj směnečné sumy do blankosměnky částkou 278.315,- Kč.
7) Sdělením ze dne 26. listopadu 2018 banka potvrdila, že předmětem postoupení byla pohledávka tvořená (jen) jistinou a poplatkem po splatnosti.
Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. §10, §28 odst. 2, §30 odst. 1, §32 odst. 1, §47 odst. 1 a §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – zdůraznil, že směnka byla na žalobce převedena „ve formě blankosměnky“; přitom na žalobce přešlo i právo blankosměnku vyplnit (v souladu s dohodou o vyplňovacím právu).
Za stavu, kdy žalobce měl právo doplnit do blankosměnky údaj směnečné sumy v rozsahu libovolné částky nepřekračující veškeré zajištěné pohledávky banky, oprávněně do směnečné sumy zahrnul i nároky na zaplacení smluvních pokut; námitku žalovaných, že směnkou zajištěný dluh činil pouze 137.850,12 Kč tak neshledal po právu. Současně vyhodnotil jako opožděnou námitku, podle níž součástí směnečné sumy nemohl být nárok na zaplacení smluvních pokut, když ji žalovaní uplatnili až po uplynutí „zákonné koncentrační lhůty“. Přitom bylo povinností žalovaných, aby prokázali důvodnost své procesní obrany (včetně uplatněných kauzálních námitek).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíce, že: a) právní otázku „charakteru směnečných námitek a možnosti jejich doplnění v průběhu řízení“ odvolací soud posoudil odchylně od ustálené (v dovolání specifikované) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a b) právní otázky týkající se „přechodu jiných nároků z úvěrové smlouvy na nabyvatele pohledávky nespojených s postupovanou pohledávkou a možností doplnění takových nároků do bianco směnky“, jakož i „koncentračních lhůt a použití obecné úpravy návrhů na provedení dokazování ve směnečném řízení“, dosud nebyly dovolacím soudem nezodpovězeny.
Dovolatelé rekapitulují dosavadní průběh řízení a zdůrazňují, že na žalobce nebyly postoupeny pohledávky z titulu smluvních pokut zajišťujících „postupovanou“ pohledávku, jakož i to, že existence pokut ke dni postoupení pohledávky byla vyvrácena zprávou banky z 26. listopadu 2018. Soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily smluvní pokuty jako příslušenství postoupené pohledávky, s tím, že pohledávky z titulu smluvních pokut nebyly spojeny s postupovanou pohledávkou a zajišťovaly „zcela jiné“ povinnosti prvního žalovaného ze smlouvy o úvěru [nikoli „splatnost“ (rozuměj včasnou úhradu) úvěrové pohledávky]. Podle názoru dovolatelů by žalobce byl oprávněn doplnit směnečnou sumu „o smluvní pokuty“ jen tehdy, byla-li by mu postoupena „úvěrová smlouva jako celek, nikoli pohledávka z úvěrové smlouvy“. Jinými slovy, směnečná suma v projednávané věci nemohla zahrnovat (i) pohledávky z titulu smluvních pokut, které na žalobce postoupením „nepřešly“.
Dále nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož námitku, že „součástí směnky nemohly být smluvní pokuty“, nemohli uplatnit dodatečně, když rozhodovací praxe Nejvyššího soudu „doplnění kauzálních námitek povoluje“. Přitom poukazují na obsah námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, včetně kauzální námitky založené na tvrzení, že částka vyplněná na směnce neodpovídá reálnému dluhu ze smlouvy o úvěru „postoupenému žalobci“. Současně ve vztahu ke smluvním pokutám doplňují, že nebyly sjednány platně; „jednalo se přesně o takové generální vymezení smluvních pokut“, které shledala judikatura Nejvyššího soudu neplatným.
Konečně dovolatelé vznáší právní otázky týkající se břemene tvrzení a důkazního břemene ke kauzálním námitkám, konkrétně, zda v případě, že žalovaný tato břemena unese, přechází břemeno tvrzení (a břemeno důkazní) na žalobce a zda je následně žalobce vázán „koncentračními lhůtami“ podle ustanovení §118a a násl. o. s. ř., včetně toho, zda „v řízení o nároku ze směnky v případě doplnění tvrzení ze strany žalobce svědčí žalovanému právo obrany podle ustanovení §118b o. s. ř., či zda-li žalovaný může po takovém doplnění učiněném ze strany žalobce činit tvrzení a návrhy na provedení dokazování prokázáním nepravdivosti tvrzení žalobce“. Potud dovozují, že tvrzení „o smluvních pokutách“ mohli uplatnit i po uplynutí lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné, respektive za nedůvodné.
Dovolání žalovaných, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Směnka představuje abstraktní a nesporný závazek a její majitel nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky (srov. ustanovení §495 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001, pod číslem 97, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1628/2009).
2) Závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá již z ustanovení §175 o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
3) Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek zásadně naplněn jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popřípadě závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání a podobně). Žalovaný přitom nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít ̶ podle jeho názoru ̶ význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 30/2011“)].
4) Tam, kde směnka plní funkci zajištění závazků jiného subjektu, nemá námitka neexistence právního vztahu mezi výstavcem směnky a remitentem (námitka nedluhu výstavce vůči remitentovi) místa; kauza směnky je nikoli ve vztazích výstavce a remitenta, ale ve vztazích výstavce a osoby, jejíž závazek vůči remitentovi se směnkou zajišťuje. Zajišťovací směnka tak nevyžaduje, aby její dlužník byl účastníkem zajištěného vztahu; nejde o bezdůvodnou směnku, jelikož dostatečným důvodem směnky je ujednání o tom, že povinnost jiného dlužníka bude zajištěna směnkou, kterou podepsal (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněného pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 1363/2011, uveřejněném pod číslem 112/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Není přitom žádný důvod, pro který by výše zmíněný závěr neměl platit i pro situaci, kdy dlužníkem z kauzálního vztahu a dlužníkem ze zajišťovací vlastní směnky bude tatáž osoba s tím, že věřitelem z kauzálního vztahu bude osoba odlišná od remitenta. V takovém případě (bude-li zde ujednání, podle něhož směnka zajišťuje pohledávku osoby odlišné od remitenta za dlužníkem, který je současně výstavcem směnky vlastní) totiž kauza zajišťovací směnky bude spočívat nikoli ve vztazích mezi dlužníkem a remitentem, nýbrž ve vztazích mezi dlužníkem a věřitelem z kauzálního vztahu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4722/2007).
5) Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků, tíží žalovaného směnečného dlužníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007 a důvody R 30/2011).
Promítnuto do poměrů dané věci nemá ani Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že směnka (původně blankosměnka) zajišťovala (mimo jiné) i případné pohledávky z titulu smluvních pokut, jakožto pohledávek vzniklých na základě smlouvy o úvěru nebo v souvislosti s ní [viz bod 2. (b) dohody o vyplňovacím právu].
Dovolací argumentace žalovaných, podle níž na žalobce byla převedeny jen pohledávky ze smlouvy o úvěru z titulu jistiny a poplatků po splatnosti, neodpovídá skutkovým zjištěním, která učinily soudy nižších stupňů z výše zmíněných postupních smluv; potud dovolatelé budují (nepřípustně) své právní závěry na odlišných skutkových závěrech, než těch, z nichž vyšel odvolací soud. Srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Skutečnost, že banka následným sdělením (ze dne 26. listopadu 2018) potvrdila, že „předmětem postoupení“ byla pohledávka tvořená (jen) jistinou a poplatkem po splatnosti, nemá na obsah postupních smluv žádný vliv.
Ostatně ani akceptace opačného (dovolateli zastávaného) názoru by nemohla nic změnit na věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, když případné rozdělení (částečné postoupení) kauzální pohledávky nic nemění na rozsahu zajišťovací funkce směnky. Jinými slovy, směnka nadále zajišťovala (i) případné pohledávky z titulu smluvních pokut sjednaných ve smlouvě o úvěru, bez ohledu na to, zda i tyto pohledávky byly postoupeny žalobci.
Kromě toho Nejvyšší soud v dané věci již v usnesení sp. zn. 29 Cdo 5333/2016 (s poukazem na ustanovení čl. I. §10 směnečného zákona a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu) uzavřel, že byla-li na nového majitele indosována blankosměnka, přísluší směnečnému dlužníku námitka nesprávného vyplnění blankosměnky (tj. vyplnění blankosměnky v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu uzavřenou mezi remitentem a směnečným dlužníkem) jen tehdy, byla-li by na nového majitele směnky převedena i směnkou zajištěná pohledávka, nebo nabyl-li by (nový) majitel směnku ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.
Nejvyšší soud nemá důvod pochybovat ani o správnosti závěru odvolacího soudu ohledně opožděnosti námitek vztahujících se k výši směnečné sumy ve vazbě na smluvní pokuty. Jakkoli žalovaní ve včasných námitkách uvedli, jaká by (podle jejich názoru) měla být výše jejich (směnkou zajištěného) dluhu, omezili se jen na tvrzení, že směnečná suma by měla odpovídat částce 137.850,12 Kč (splatná jistina úvěru a poplatky); přitom si museli být vědomi skutečnosti, že směnka zajišťovala i další pohledávky ze smlouvy o úvěru [viz bod (2) dohody o vyplňovacím právu]. O přípustné doplnění námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu tak zjevně nešlo.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že jiné (odlišné) závěry neplynou ani z judikatury Nejvyššího soudu, na kterou poukazovali dovolatelé v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3 a §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 6. června 2020), která podle ustanovení §7 bodu 5., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu podání vyjádření, činí (z tarifní hodnoty 140.464,88 Kč) částku 6.740,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí celkem 8.518,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu