ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.3012.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 3012/2020-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Brenntag CR s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Mezi Úvozy 1850/1, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 49613464, zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2133/138, PSČ 130 00, proti žalovanému J. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lukášem Míšou, advokátem, se sídlem v Brně, Milady Horákové 2047/23, PSČ 602 00, o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 1/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. června 2020, č. j. 9 Cmo 1/2020-194, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 11 858 Kč, k rukám právního zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 26. září 2019, č. j. 26 Cm 1/2017-124, Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Brenntag CR s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (J. K.) zaplacení částky 300 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 1. září 2016 do zaplacení (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 62 677 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
[1] Žalovaný byl jediným jednatelem dlužníka (P. H.) od 2. dubna 2008.
[2] Žalobce jako objednatel uzavřel s dlužníkem jako zhotovitelem dne 11. listopadu 2010 smlouvu o dílo, nicméně dlužník dílo nedokončil. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 24. července 2013, č. j. 19 ECm 60/2012-158, schválil smír uzavřený mezi žalobcem a dlužníkem, v němž se dlužník zavázal zaplatit žalobci částku 300 000 Kč.
[3] Na základě insolvenčního návrhu dlužníka (doručeného insolvenčnímu soudu dne 29. listopadu 2012) insolvenční soud usnesením ze dne 14. června 2013, č. j. KSOS 33 INS XY, zjistil úpadek dlužníka.
[4] Žalobcem přihlášená pohledávka byla zjištěna v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka v celé výši.
[5] Usnesením ze dne 12. září 2013, č. j. KSOS 33 INS XY, prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka s tím, že bude řešen jako nepatrný. Konečnou zprávu insolvenčního správce schválil insolvenční soud usnesením ze dne 22. července 2016, č. j. KSOS 33 INS XY. Usnesením ze dne 20. srpna 2016, č. j. KSOS 33 INS XY, insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka, neboť majetek dlužníka je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující.
[6] Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou soudu prvního stupně dne 26. ledna 2017 se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 1. září 2016 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný nepodal bez zbytečného odkladu insolvenční návrh podle ustanovení §98 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), takže žalobci odpovídá za vzniklou škodu ve výši přihlášené, zjištěné, avšak v insolvenčním řízení neuspokojené pohledávky.
3. Na výše uvedeném základě soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení §7, §98, §99 a §100 odst. 1 insolvenčního zákona, z ustanovení §100 odst. 1, §101 a §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), z ustanovení §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům.
4. Tříletá objektivní promlčecí doba k podání žaloby na náhradu škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh začala běžet dnem zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (30. listopadu 2012). Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh. Žalobci se přitom nepodařilo prokázat, že by škoda byla žalovaným způsobena úmyslně a délka objektivní promlčecí doby proto není desetiletá.
5. Dvouletá subjektivní promlčecí doba k podání žaloby na náhradu škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh začíná běžet dnem, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nezačala-li v posuzované věci subjektivní promlčecí doba běžet dnem zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka, „začala nepochybně běžet nejpozději dnem 13. září 2013“ (tj. po vydání usnesení o prohlášení konkursu) a uplynula nejpozději dne 12. září 2015.
6. Žalovaný vznesl námitku promlčení žalovaného nároku důvodně, neboť žaloba byla podána (až) dne 26. ledna 2017, tj. po marném uplynutí subjektivní dvouleté i objektivní tříleté promlčecí doby. Pro závěr o promlčení pohledávky přitom postačuje uplynutí kterékoli promlčecí doby. Žalobci tudíž nelze přiznat žalované právo a žalobu je nutné zamítnout.
7. Žalovaným vznesenou námitku promlčení nelze hodnotit jako námitku vznesenou v rozporu s dobrými mravy.
8. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. června 2020, č. j. 9 Cmo 1/2020-194 :
[1] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 25 337,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (druhý výrok).
9. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §7, §98 a §99 insolvenčního zákona, z ustanovení §3 odst. 2, §29 až §32 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, jakož i z ustanovení §106 a §122 obč. zák., z ustanovení §3036 zákona o. z. a z ustanovení §4 a §5 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – poté, co dokazování částečně zopakoval a doplnil, dospěl po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně k následujícím závěrům.
10. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o uplynutí subjektivní promlčecí doby, neboť usnesení o zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka, ani usnesení o prohlášení konkursu nemá žádnou vypovídací hodnotu ohledně uspokojení pohledávky věřitele v insolvenčním řízení. Podle odvolacího soudu začala subjektivní promlčecí doba běžet až zveřejněním usnesení o schválení konečné zprávy ( 22. července 2016 ) a v době podání žaloby tudíž ještě neuplynula.
11. Odvolací soud naopak souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že objektivní promlčecí doba začala běžet dnem zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka, tudíž marně uplynula ještě před podáním žaloby. Odvolací soud rovněž ve shodě se soudem prvního soudu uzavřel, že úmyslné zavinění žalovaného nelze dovodit, když spornost vzájemných pohledávek žalobce a dlužníka byla odstraněna až uzavřením soudního smíru po podání insolvenčního návrhu.
12. Nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v průběhu objektivní i subjektivní lhůty, neboť marným uplynutím byť jedné z nich se nárok promlčuje. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána až po marném uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby, nelze žalobci přiznat žalované právo a žalobu je nutné zamítnout.
13. Z okolností, za kterých byla námitka promlčení žalovaným uplatněna, nelze dovozovat rozpor námitky promlčení s dobrými mravy.
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to výslovně proti prvnímu výroku ve věci samé, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, právních otázek, které jsou „dovolacím a Ústavním soudem rozhodovány rozdílně“ a právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil. Jednotlivé otázky, k nimž obsáhle argumentuje, formuluje dovolatel (posuzováno podle obsahu dovolání) následovně:
[1] Kdy vzniká škoda podle ustanovení §99 odst. 1 insolvenčního zákona coby „újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřitelná penězi“, způsobená nedobytností pohledávky věřitele z majetku dlužníka?
[2] Kdy počne podle ustanovení §106 odst. 2 obč. zák. běžet objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu této škody?
[3] Jaký dopad na uplatnění nároku na náhradu škody podle ustanovení §99 odst. 1 insolvenčního zákona má skutečnost, že žalovaný způsobil škodu úmyslně?
15. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, popř. je zamítnout, když ohledně otázek č. 1 a 2 má rozhodnutí odvolacího soudu za souladné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Argumentaci týkající se úmyslného způsobení škody (otázka č. 3) označuje za „ryze účelovou a formalistickou“, když až do okamžiku uzavření soudního smíru byla pohledávka mezi dlužníkem a žalobcem sporná.
16. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
17. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení dovolatelem předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí souladné s dále označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
18. Odpověď na otázku, jakou povahu má odpovědnost osob uvedených v §98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh, a kdy začíná běžet objektivní promlčecí doba k uplatnění případného nároku na náhradu tím způsobené škody (otázky č. 1 a 2), se podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, přiléhavě citovaného oběma soudy [ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 3230/16, jako zjevně neopodstatněnou (uváděje v důvodech usnesení, že nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv)]. Ze závěrů předmětného rozsudku Nejvyšší soud ustáleně vychází i v jiných svých rozhodnutích; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016, sp. zn. 29 Cdo 2356/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 1668/2016, uveřejněné pod číslem 44/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018, sp. zn. 29 Cdo 5595/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2020, sp. zn. 29 Cdo 3321/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sp. zn. 29 Cdo 1598/2017, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 4147/2018, a ze dne 31. března 2021, sp. zn. 29 Cdo 3473/2019 (týkající se téhož dovolatele). Závěry obsažené v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 zopakoval Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, nebo v usnesení ze dne 31. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4503/2016. Důvod přikročit na základě podaného dovolání ke změně této judikatury Nejvyšší soud neshledal.
19. Výše označená judikatura Nejvyššího soudu k otázce vzniku škody způsobené nepodáním insolvenčního návrhu a k počátku běhu objektivní promlčecí lhůty je ustálená, vnitřně konzistentní a nerozporná. Právní posouzení věci odvolacím soudem je s touto judikaturou v souladu.
20. Nejvyšší soud dále k otázce č. 3 uvádí, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh podle ustanovení §99 insolvenčního zákona může mít též formu úmyslného jednání, zakládajícího běh desetileté objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016, sp. zn. 25 Cdo 2904/2016, uveřejněný pod číslem 7/2018 Sb. rozh. obč. Zavinění ve formě úmyslu, resp. skutečnosti, z nichž by úmysl (ať již přímý či nepřímý) vyplýval, by však musely být tvrzeny (a prokázány), přičemž břemeno tvrzení (a důkazní) nese poškozený. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. dubna 1968, sp. zn. 3 Cz 17/68, uveřejněné pod číslem 34/1969 Sb. rozh. obč., k otázce rozdílu mezi zaviněním ve formě nepřímého úmyslu a vědomé nedbalosti potom srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sb. rozh. obč. S těmito závěry je napadené rozhodnutí v souladu (důvod usuzovat na běh desetileté objektivní promlčecí doby odvolací soud v poměrech zjištěného skutkového stavu věci neměl).
21. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. září 2020) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném od 17. dubna 2020. Podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu činí tato odměna 9 500 Kč. S připočtením paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2 058 Kč jde celkem o částku 11 858 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobce, a to ve standardní lhůtě k plnění (§160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta žalovaného (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 16. 6. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu