ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.3142.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 3142/2020-379
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce J. Č., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Bukovským, advokátem, se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 814, PSČ 755 01, proti žalovanému R. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Liborem Holemým, LL.M, advokátem, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, PSČ 756 61, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 27/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. května 2020, č. j. 7 Cmo 186/2019-325, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 21.683,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě:
A) Směnečným platebním rozkazem ze dne 27. února 2013, č. j. 32 Cm 27/2013-9, uložil žalovanému (R. H.), aby zaplatil žalobci (J. Č.) částku 1.965.000,- Kč s 6% úrokem od 8. ledna 2013 do zaplacení, směnečnou odměnu 6.550,- Kč a náklady řízení ve výši 174.420,- Kč.
B) Směnečným platebním rozkazem ze dne 27. února 2013, č. j. 32 Cm 29/2013-9, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 350.000,- Kč s 6 % úrokem od 8. ledna 2013 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.166,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 60.990,- Kč.
C) Usnesením ze dne 18. dubna 2013, č. j. 32 Cm 27/2013-19, spojil řízení ve výše uvedených věcech ke společnému řízení, s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. 32 Cm 27/2013.
D) Rozsudkem ze dne 10. května 2019, č. j. 32 Cm 27/2013-289, ponechal směnečné platební rozkazy v celém rozsahu v platnosti (výrok I.) a žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 404.710,- Kč (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. května 2020, č. j. 7 Cmo 186/2019-325, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a žalovanému uložil zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 45.185,- Kč (druhý výrok).
Přitom šlo o v pořadí druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první rozsudek ze dne 22. července 2015, č. j. 32 Cm 27/2013-102, jímž Krajský soud v Ostravě zrušil směnečné platební rozkazy v celém rozsahu, zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. června 2016, č. j. 7 Cmo 21/2016-134, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1 ) Dne 27. ledna 2012 vystavil žalovaný v XY směnky vlastní na směnečný peníz 1.965.000,- Kč a 350.000,- Kč, splatné dne 7. ledna 2013 na řad žalobce. Dále směnky obsahují údaj „splatno v XY č (čp.) XY okr. XY“; pod tímto údajem (a vodorovnou čárou) se nachází předtištěný text „(místo placení, které je uvedeno u jména výstavce)“. U jména výstavce je uveden místopisný údaj „bytem XY č (čd) XY“.
2) V námitkách proti směnečným platebním rozkazům žalovaný namítal že:
a) Směnky jsou neplatné pro rozpor v označení místa placení, když v textu směnek jsou uvedena rozdílná místa, a to „XY č (čp.) XY, okr. XY“ a „XY č (čd) XY“.
b) Směnky nemají kauzu, když 27. ledna 2012 žalovaný směnky „nevypsal, ani nepodepsal“, se žalobcem se daného dne nesetkal a „neuzavřel s ním žádný závazkový vztah, ze kterého by žalobci vznikl nárok na zaplacení žalované částky“. Uvedeného dne nepřevzal od žalobce ani žádné finanční prostředky a k tomuto dni „neexistoval žádný závazkový vztah, ze kterého by žalovaný byl povinen uhradit žalobci žalovanou částku“.
c) Pro případ, že by směnky měly zajišťovat půjčku, kterou žalobce žalovanému poskytl v roce 1997 ve výši 500.000,- Kč, žalovaný půjčku (včetně sjednaného desetiprocentního úroku ročně) žalobci vrátil, a to platbami v období od 31. května 2002 do 1. července 2011 v celkové výši 2.050.000,- Kč.
d) Žalovaný směnky podepsal v omylu o tom, že (výše uvedená) zajištěná pohledávka nebyla uhrazena.
e) Podpis žalovaného na směnkách „nelze považovat za zcela svobodný“, když před jejich podpisem a v „průběhu podpisu“ vyvíjel žalobce na žalovaného a členy jeho rodiny „nátlak“ v tom smyslu, že nepodepíše-li směnky, „přijdou o veškerý majetek a dluh budou platit ještě jejich děti“. Za tohoto stavu a „pod tíhou skutečnosti“, že žalobce měl v držení směnky ze dne 1. ledna 2010 na částku 2.365.000,- Kč, žalovaný směnky podepsal i přesto, že zajišťovaná pohledávka zanikla.
f) Označení účastníků řízení ve směnečných platebních rozkazech neodpovídá údajům uvedeným na směnkách.
Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z ustanovení §37 odst. 1 a §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a z ustanovení čl. I. §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), a odkazuje na soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav ̶ dospěl k následujícím závěrům:
1) Směnky nejsou neplatné pro rozpor v platebním místě, když je na nich uvedeno pouze jedno platební místo, a to XY č. XY, okr. XY; „údaj v závorce“ je na směnkách jen proto, že jde o předtištěný formulář, v žádném případě nejde o duplicitně uvedené platební místo.
2) Žalovaný přes poučení podle ustanovení §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neunesl důkazní břemeno stran námitek neexistence kauzy směnek a zániku směnkami zajištěného závazku zaplacením. Současně nejde o případ, kdyby směnky zajišťovaly „kauzu, která by nemohla obstát“.
3) Žalovaný směnky nepodepsal v omylu o tom, že žalobci „dluží finanční prostředky“, když sám u jednání před soudem prvního stupně dne 14. března 2017 výslovně prohlásil, že na základě kontroly účetnictví již půl roku před podpisem směnek věděl, že žalobci nic nedluží.
4) Žalovaným popsané okolnosti, za nichž měl směnky podepsat, „nevykazují psychický nátlak“, který by dosáhl takové intenzity, jež by vedla „k ochromení svobodné vůle žalovaného“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázek hmotného a procesního práva, které odvolací soud zodpověděl odchylně od ustálené (v důvodech dovolání specifikované) judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně, jde-li o posouzení (ne)platnosti směnek pro rozpor v platebních místech a absenci svobody vůle při podpisu směnek.
Dovolatel snáší argumenty ve prospěch právního názoru, podle něhož jde o neplatné směnky, které navíc podepsal na základě bezprávných výhrůžek ze strany žalobce. Potud se dovolává závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1645/2005, a v usnesení ze dne 2. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 996/2005, jakož i v rozsudku ze dne 15. října 2014, sp. zn. 23 Cdo 855/2013.
Dále namítá, že odvolací soud nepostupoval při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. a dospěl ke skutkovým zjištěním, které jsou v extrémním nesouladu s tím, co vyšlo v řízení najevo. Přitom poukazuje na rozporná tvrzení žalobce ohledně půjček (a jejich výše) poskytnutých žalovanému, a odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, podle něhož neunesl důkazní břemeno ohledně kauzy směnek a zaplacení pohledávky směnkami zajištěné. V tomto směru považuje rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné se závěry obsaženými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, ze dne 20. dubna 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, ze dne 25. února 2015, sp. zn. 30 Odo 5364/2014 a ze dne 30. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 81/2014, a v konečném důsledku (i) za nepřezkoumatelné.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu nižších soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl jako nedůvodné, když soudy nižších stupňů neopomenuly vyhodnotit žádný důkaz, drobné rozpory v tvrzení žalobce byly způsobeny dobou, která uplynula „od skutkového děje“, a vyhodnotily otázku (ne)platnosti směnek, (ne)svobody vůle při jejich podpisu a (ne)unesení důkazního břemene žalovaným správně.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda a k řešení jakých právních otázek je dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
V řešení právní otázky, zda žalovaný směnky podepsal na základě bezprávné výhrůžky ze strany žalobce (tj. nesvobodně ̶ §37 odst. 1 obč. zák.), není dovolání přípustné, když právní posouzení věci odvolacím soudem je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2009, pod číslem 157, důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2017, sp. zn. 22 Cdo 1663/2017, a ze dne 30. září 2019, sp. zn. 29 Cdo 5308/2017, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněný pod číslem 79/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2021, sp. zn. 29 Cdo 1487/2019.
Poukaz dovolatele na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 855/2013 je vzhledem k odlišnostem ve skutkovém stavu zjevně neopodstatněný.
Dovolání není přípustné ani z hlediska námitek vztahujících se k hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) a z něho plynoucího (skutkového) závěru ohledně kauzy směnek, jakož i (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Jakkoli dovolatel formálně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu dovolání) nesouhlasí se skutkovým závěrem, podle něhož žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně kauzy směnek. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Současně zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Přitom zmíněný skutkový závěr Nejvyšší soud neshledává ani zjevně nepřiměřeným.
Argumentace dovolatele vycházející z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 396/2013, sp. zn. 30 Cdo 5362/2014 a sp. zn. 29 Cdo 81/2014 je v poměrech dané věci nepřípadná, když rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, podle něhož žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně kauzy směnek (k tomu, že důkazní břemeno v tomto směru tíží dlužníka ze směnky ̶ srov. např. souhrn judikatury Nejvyššího soudu obsažený v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018).
Konečně Nejvyšší soud nemá rozhodnutí odvolacího soudu ani za nepřezkoumatelné (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); dovolatelem avizované rozpory v tvrzení žalobce jsou z tohoto pohledu jednak nevýznamné, jednak nedůvodné (viz poukaz dovolatele na tvrzení žalobce u jednání dne 9. června 2014 a obsah protokolu o tomto jednání – č. l. 53 p. v.).
Dovolání však má Nejvyšší soud za přípustné k řešení právní otázky (ne)platnosti směnek (pro rozpor v údajích místa placení), dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v daných skutkových poměrech beze zbytku nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. §75 směnečného zákona vlastní směnka obsahuje: 1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána; 2. bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu; 3. údaj splatnosti; 4. údaj místa, kde má být placeno; 5. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; 6. datum a místo vystavení směnky; 7. podpis výstavce.
Judikatura Nejvyššího soudu je při výkladu otázky (ne)platnosti směnky, jde-li o určení místa, kde má být placeno, ustálena v závěrech, podle nichž:
1) Nezbytnou náležitostí vlastní směnky je údaj místa, kde má být placeno, když její výstavce se právě v platebním místě zavazuje směnku zaplatit a věřitel má právo jen v tomto platebním místě na dlužníkovi plnění podle směnky požadovat. Platební místo je tak místem, kde má být směnka při splatnosti k placení předložena a případně také pro neplacení protestována. Přitom údaje o místu, kde má být placeno, nesmí být rozporné, a nelze akceptovat ani uvedení místa placení způsobem alternativním. V takových případech by totiž nebylo možno jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností určit, kde (v jakém místě) má výstavce směnky vlastní povinnost plnit a majitel takové směnky právo plnění vyžadovat [k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1645/2005, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 28. února 2013, sp. zn. 29 Cdo 3817/2012, uveřejněném pod číslem 64/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 64/2013“), jakož i v rozsudku ze dne 30. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 1178/2018].
2) K naplnění požadavku určitosti platebního místa postačí, je-li platební místo na směnce vyznačeno alespoň s přesností obce nebo města, a to bez zřetele k tomu, zda případně existuje více takových míst shodného názvu (srov. např. opět důvody R 64/2013).
V poměrech dané věci je ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nepochybné, že směnky obsahují údaj „splatno v XY č XY okr XY“ (respektive „splatno v XY čp. XY okr XY“). Tento údaj je podtržen a pod čárou je předtištěný text ve znění „(místo placení, které je uvedeno u jména výstavce)“. U jména výstavce je (mimo jiné) uveden údaj „bytem XY“ (respektive „bytem XY“).
Jakkoli nejsou shora uvedené místopisné údaje zcela shodné [viz rozdíl „č XY“ (respektive „čp. XY“) a „č XY“ (respektive „čd XY“)], nelze přehlédnout, že je na směnkách fakticky uvedeno jen jedno místo, kde má být placeno, a to „XY č XY okr XY“ (respektive „XY čp. XY okr XY“). Shora zmíněný předtištěný text směnky by totiž měl (z povahy věci) význam jen tehdy, nebylo-li by místo placení ve směnkách (v řádku uvozeném slovy „splatno v“) výslovně uvedeno; skutečnost, že předtištěný text nebyl přeškrtnut, je v této souvislosti nevýznamná (viz obdobně např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 945/2009, a ze dne 24. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 1216/2014).
Jinými slovy, shora zmíněný předtištěný údaj (obdobně jako další předtištěné údaje) na směnkách zjevně sloužil (jen) jako „návod pro vyplnění“; okolnost, že osoba, která formulář směnky „vyplnila“, podle tohoto „návodu“ nepostupovala, rozpor v platebních místech nezakládá.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, Nejvyšší soud [při absenci vad řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti [§242 odst. 3 o. s. ř.)] dovolání zamítl jako nedůvodné (§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud zamítl a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Ty sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 24. listopadu 2020), která podle ustanovení §7 bodu 7., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 2.322.716,- Kč) 17.620,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 21.683,20 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu