ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.3473.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 3473/2019-817
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Brenntag CR s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Mezi Úvozy 1850/1, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 496 13 464, zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2133/138, PSČ 130 00, proti žalovaným 1) P. P. , narozenému XY, bytem XY, 2) J. U. , narozenému XY, bytem XY, 3) S. P. , narozenému XY, bytem XY, 4) A. K. , narozenému XY, bytem XY, 5) R. B. , narozené XY, bytem XY, všem zastoupeným JUDr. Jitkou Šejharovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Věštínská 509/32, PSČ 153 00, o zaplacení částky 700 660,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 16 C 244/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2019, č. j. 28 Co 119/2018-728, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2019, č. j. 28 Co 119/2018-728, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 4. dubna 2018, č. j. 16 C 244/2013-629, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 4. dubna 2018, č. j. 16 C 244/2013-629, Okresní soud v Kroměříži:
[1] Uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 700 660,40 Kč s (ve výroku blíže specifikovaným) příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 25. července 2013 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (bod I. výroku).
[2] Uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 383 977,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (bod II. výroku).
[3] Uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit státu částku 127 232 Kč představující proplacené znalečné do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (bod III. výroku).
2. Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. První (vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. června 2014, č. j. 16 C 244/2013-112, ve znění opravného usnesení ze dne 8. června 2014, č. j. 16 C 244/2013-122 , zrušil Krajský soud v Brně k odvolání žalovaných usnesením ze dne 23. března 2016, č. j. 28 Co 487/2014-211 , a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Soud prvního stupně vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
[1] Žalobce dodal společnosti M. - K. (dříve M.) [dále jen „dlužník“] v období od 24. října 2008 do 24. dubna 2009 zboží za sjednanou kupní cenu, kterou dlužník nezaplatil; pohledávka z tohoto titulu činila včetně příslušenství celkem 700 660,40 Kč (675 499,70 Kč jistina, 25 160,70 Kč úrok z prodlení) [dále jen „pohledávka“].
[2] Dlužník se dostal do úpadku ve formě platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), „nejpozději“ v srpnu 2008.
[3] Na základě věřitelského návrhu (podaného 20. května 2009) Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 22. června 2009, č. j. KSBR 31 INS XY, zjistil úpadek dlužníka.
[4] Žalobce pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, kde byla v celé výši zjištěna.
[5] Usnesením ze dne 21. srpna 2009, č. j. KSBR 31 INS XY, prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka. Konečnou zprávu insolvenčního správce schválil insolvenční soud usnesením ze dne 16. listopadu 2011, č. j. KSBR 31 INS XY, které nabylo právní moci dne 27. ledna 2012. Usnesením ze dne 17. října 2012, č. j. KSBR 31 INS XY, insolvenční soud podle §308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona zrušil konkurs na majetek dlužníka s tím, že majetek dlužníka je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující.
[6] Pohledávka žalobce tak nebyla v rámci insolvenčního řízení uspokojena ani zčásti.
[7] První žalovaný byl v době od 3. února 2006 do 3. května 2011 předsedou představenstva dlužníka. Druhý žalovaný byl v době od 3. února 2006 do 3. května 2011 místopředsedou představenstva dlužníka. Třetí žalovaný byl v době od 3. února 2006 do 27. července 2009 členem představenstva dlužníka. Čtvrtý žalovaný byl v době od 3. února 2006 do 3. května 2011 členem představenstva dlužníka. Pátý žalovaný byl členem představenstva dlužníka v době od 28. července 2006 do 7. června 2011.
4. Na výše uvedeném základě soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení §3, §98 a §99 insolvenčního zákona, jakož i z ustanovení §192 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), z ustanovení §100 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a z ustanovení §3028 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
[1] Námitce promlčení vznesené žalovanými (s argumentací, že počátek běhu promlčecí doby k podání žaloby na náhradu škody způsobené nepodáním insolvenčního návrhu nastal nejpozději okamžikem podání věřitelského insolvenčního návrhu, tedy dne 20. května 2009), nelze přisvědčit. V době podání insolvenčního návrhu totiž žalobce „vůbec nemohl zjistit“ skutečnou výši škody.
[2] Promlčecí doba k podání žaloby na náhradu škody začala běžet od okamžiku právní moci usnesení o schválení konečné zprávy ( 27. ledna 2012), neboť tímto okamžikem byla v ýše škody způsobená žalobci postavena najisto. Nárok žalobce tak není promlčen.
[3] Žalovaní jakožto členové představenstva dlužníka nesplnili zákonnou povinnost podle §98 insolvenčního zákona spočívající ve včasném podání insolvenčního návrhu, čímž žalobci odpovídají za vzniklou škodu.
[4] Mezi nepodáním včasného insolvenčního návrhu a vzniklou škodou existuje příčinná souvislost, přičemž žalovaní neuvedli „žádné skutečnosti“, které by měly vést k tomu, že by je soud „odpovědnosti zprostil“.
[5] Na závěr o vzniku a výši škody nemohou mít vliv námitky žalovaných týkající se neznalosti obchodních výsledků dlužníka a toho, jakým způsobem probíhalo insolvenční řízení, včetně toho, za jakou částku byl zpeněžen dlužníkův podnik.
5. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. června 2019, č. j. 28 Co 119/2018-728:
[1] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok).
[2] Uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 122 053,90 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (druhý výrok).
6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §3, §98 a §99 insolvenčního zákona, jakož i z ustanovení §191 odst. 1 a §192 odst. 1 obch. zák., z ustanovení §106 a §420 obč. zák. a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – poté, co dokazování částečně zopakoval a doplnil, dospěl po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně k následujícím závěrům:
[1] Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že počátek běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nepodáním insolvenčního návrhu je třeba vztahovat k okamžiku vzniku škody.
[2] „Striktní závěr“, že škoda vzniká věřiteli již okamžikem podání insolvenčního návrhu, není v souladu se zásadami insolvenčního řízení, neboť v uvedeném okamžiku není „postaveno najisto“, zda věřiteli škoda vznikne a pokud ano, v jaké konkrétní výši.
[3] Žalobci vznikla škoda až okamžikem právní moci usnesení o schválení konečné zprávy (27. ledna 2012), jelikož v tomto okamžiku bylo zjevné, že pohledávka žalobce zůstane (zcela) neuspokojena. Právní mocí usnesení o schválení konečné zprávy tak započala běžet promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody a nárok žalobce není promlčen. K tomu odvolací soud dále dodal, že objektivní promlčecí doba činí tři roky, neboť nebyl prokázán úmysl žalovaných způsobit škodu, a že námitka promlčení vznesená žalovanými není v rozporu s dobrými mravy.
[4] Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu způsobené nepodáním včasného insolvenčního návrhu byly naplněny a odpovědnost žalovaných je dána.
7. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (blíže označené) rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítne a uloží žalobci zaplatit žalovaným a státu náhradu nákladů řízení.
8. Za rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu mají dovolatelé závěr odvolacího soudu, že promlčecí doba k podání žaloby na náhradu škody způsobené nepodáním včasného insolvenčního návrhu počala běžet až okamžikem právní moci usnesení o schválení konečné zprávy . K tomu dovolatelé odkazují především na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, uveřejněném pod číslem 103/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, uváděje, že „nejzazším možným dnem vzniku škody“ je den podání insolvenčního návrhu. Tříletá objektivní promlčecí doba tak podle dovolatelů počala běžet dnem podání insolvenčního návrhu (20. května 2009) a marně uplynula dne 20. května 2012. P ro počátek běhu subjektivní promlčecí doby přitom žalobce „nemusel znát“ přesnou výši škody.
9. Dovolatelé mají dále za rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu závěr odvolacího soudu, že je dána příčinná souvislost mezi nepodáním insolvenčního návrhu a vznikem škody, ačkoliv dovolatelé tvrdili a navrhovali důkazy k tomu, že insolvenční správce zpeněžil majetek dlužníka v insolvenčním řízení za podstatně nižší cenu, než mohli dovolatelé jakožto členové statutárního orgánu dlužníka předpokládat. Podle dovolatelů nelze nižší uspokojení pohledávek věřitelů v rámci insolvenčního řízení odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh, pokud k nižšímu uspokojení došlo „činností insolvenčního správce“.
10. Žalobce se v obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožňuje s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, které má za souladné s (ve vyjádření blíže označenou) judikaturou Nejvyššího soudu. Nadto podotýká, že v daném případě činí objektivní promlčecí doba podle ustanovení §106 odst. 2 obč. zák. deset let, nikoli tři roky, neboť škoda byla dovolateli způsobena úmyslně. Uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy a soudy nižšího stupně k ní neměly přihlížet. Žalobce vyjádřil nesouhlas se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 4147/2018, ohledně počátku běhu promlčecí doby (jde o rozhodnutí dovolacího soudu ve věci, v níž žalobce rovněž uplatňoval nárok na náhradu škody způsobené nepodáním návrhu na prohlášení konkursu). Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných zamítl.
11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
12. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
13. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolateli, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
16. Co do posouzení (nejzazšího) okamžiku vzniku škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh Nejvyšší soud ustáleně vychází ze závěru formulovaného v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, v němž na dané téma uzavřel, že má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh. Tohoto závěru se dovolávají např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, a ze dne 30. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 339/2018, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016, sp. zn. 29 Cdo 2356/2016, ze dne 25. července 2018, sp. zn. 29 Cdo 5595/2017, ze dne 31. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4503/2016 a ze dne 19. srpna 2020, sp. zn. 29 Cdo 3321/2018. Nejvyšší soud podotýká, že ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 Ústavní soud odmítl (usnesením ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 3230/16) jako zjevně neopodstatněnou (uváděje v důvodech usnesení, že nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv).
17. Případná nejistota věřitele o přesné výši škody (způsobené tím, že insolvenční návrh nebyl podán dříve) je nevýznamná pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, když pro podání žaloby o náhradu škody postačuje i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody; srov. např. již stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. listopadu 1983, Cpj 10/83, uveřejněné pod číslem 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2017, sp. zn. 21 Cdo 151/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2018, pod číslem 33. Z dikce §99 odst. 2 insolvenčního zákona je přitom zjevné, že toto ustanovení přinejmenším limituje (vymezuje) výši možné škody výší do insolvenčního řízení přihlášené (a následně zjištěné) pohledávky věřitele, takže úsudek o přibližné výši škody vyjádřitelné v penězích není v době jejího vzniku (ve smyslu závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2016) obtížný. Srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 339/2018.
18. Výše označená judikatura Nejvyššího soudu k otázce vzniku škody způsobené nepodáním insolvenčního návrhu je ustálená, vnitřně konzistentní a nerozporná. Právní posouzení věci odvolacím soudem, které z této judikatury nevychází, je tedy zjevně nesprávné.
19. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně včetně závislých výroků o nákladech řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). V situaci, kdy napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině řešení otázky promlčení pohledávky, dalšími dovolacími námitkami se Nejvyšší soud pro předčasnost (a nadbytečnost) již nezabýval.
20. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 3. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu