ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.85.2020.1
2
3
sp. zn. 29 Cdo 85/2020-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45 24 47 82, proti žalovanému J. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem, se sídlem v Praze, Panská 891/5, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 20/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2019, č. j. 12 Cmo 195/2019-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 16. října 2017, č. j. 7 Cm 167/2017-10, uložil (původním) žalovaným [1) J. D. a 2) J. F.], aby zaplatili žalobci (České spořitelně, a. s.) společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 812.715,- Kč s 6% úrokem od 21. srpna 2015 do zaplacení, směnečnou odměnu 2.709,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 40.772,- Kč.
Následným usnesením ze dne 8. ledna 2019 vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí „věc ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným J. D. a vedlejší účastnicí J. D.“.
Rozsudkem ze dne 16. dubna 2019, č. j. 7 Cm 20/2019-121, Městský soud v Praze ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným v platnosti (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. srpna 2019, č. j. 12 Cmo 195/2019-141, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že:
1) Žalobce a společnost FALLBROOK HOLDING a. s. (dále jen „společnost“) uzavřeli dne 20. prosince 2010 smlouvu o úvěru č. 0151472419, kterou se žalobce zavázal poskytnout společnosti peněžní prostředky až do výše 2.500.000,- Kč; úvěr měl být splacen do 20. prosince 2011 (dále jen „smlouva o úvěru“). Smlouva o úvěru byla následně doplněna dodatky č. 1 a č. 2; posledně označeným dodatkem (ze dne 20. prosince 2012) byla stanovena splatnost úvěru na 19. prosince 2013. Smlouvu o úvěru i výše uvedené dodatky podepsal jménem společnosti žalovaný, jako předseda představenstva. Následně žalobce a společnost (jednající osobou odlišnou od žalovaného) uzavřeli dodatky č. 3 až 5., jimiž byla splatnost úvěru postupně prodloužena do 18. prosince 2014, změněno číslo úvěrového účtu a úroková sazba.
2) Dne 20. prosince 2012 vystavila společnost na řad žalobce směnku vlastní na směnečnou sumu 812.715,- Kč splatnou 20. srpna 2015 (dále jen „směnka“); směnku podepsal žalovaný jednak jménem společnosti (jako předseda představenstva), jednak jako směnečný rukojmí (jako další směneční rukojmí směnku podepsali J. F. a P. K.). Směnka byla původně vystavena jako blankosměnka s nevyplněnými údaji směnečné sumy a data splatnosti. Téhož dne uzavřeli žalobce a společnost smlouvu o podmínkách zajištění závazku směnkou a o právu banky vyplnit blankosměnku (dále jen „smlouva o vyplnění“), podle níž k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru (ve znění dodatku č. 2) vystavila společnost blankosměnku, kterou podepsal též žalovaný jako směnečný rukojmí, a ve které si smluvní strany sjednaly oprávnění žalobce doplnit do blankosměnky scházející údaje směnečné sumy a data splatnosti.
3) K 13. srpnu 2013 žalovanému zanikla funkce v představenstvu společnosti.
4) E-mailem ze dne 29. října 2013 sdělila pracovnice žalobce (V. P.) žalovanému, že jím označené úvěry z minulých let již byly splaceny a „směnky jsou již neplatné“, když jde o roční úvěry, které jsou každý rok spláceny novým úvěrem s novou dokumentací.
5) Přípisy ze dne 19. prosince 2014 a 15. ledna 2015 žalobce sdělil (původnímu) zástupci žalovaného, že úvěr poskytnutý dle smlouvy o úvěru není řádně splácen a ke dni 19. prosince 2014 činí částka po splatnosti 1.921.816,27 Kč; krom jiného zajištění je k dané smlouvě stále „platná“ blankosměnka z 20. prosince 2012 avalovaná žalovaným. V předchozím dopise „došlo k písařské chybě“ spočívající v tom, že úvěr byl řádně splacen, ve skutečnosti však byl (jen) prolongován na jiném čísle účtu a smlouva o úvěru je tak stále platná.
Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z ustanovení čl. I. §10, §28 odst. 2 a §78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 3. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 153/2009, ze dne 25. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 310/2014, a ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 4204/2010 – uzavřel, že:
a) K závaznosti podpisu směnky jedním z manželů, kteří nemají rozdělené bezpodílové spoluvlastnictví manželů, se nevyžaduje souhlas druhého z manželů.
b) Námitka nesprávného vyplnění blankosměnky v údajích směnečné sumy je odůvodněná pouze tehdy, uvede-li směnečný dlužník, jaký údaj ohledně výše směnečného peníze považuje za správný.
c) Podepsal-li žalovaný smlouvu o úvěru, dodatek č. 2 k této smlouvě a prohlášení o vyplnění jménem společnosti, uzavřel s žalobcem konkludentně obsahově shodnou dohodu o vyplnění směnky jako společnost.
d) Žalovaný si musel být vědom, že dodatky ke smlouvě o úvěru došlo pouze ke změnám konečné splatnosti úvěru, nikoli ke splacení úvěru a uzavření nové smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k řešení právních otázek (dosud podle jeho názoru Nejvyšším soudem nezodpovězených), a to zda:
1) Nepoctivým jednáním, respektive výkonem práva v rozporu s dobrými mravy je jednání žalobce, na jehož základě se žalovaný (fakticky v postavení spotřebitele) důvodně a v dobré víře s ohledem na okolnosti a jednání žalobce domnívá, že jeho závazky vůči žalobci zanikly, jakož i následné jednání žalobce (profesionála v oboru), kdy splnění takových závazků začne s odstupem času na žalovaném vymáhat?
2) Zanikl kauzální závazek vzniklý na základě smlouvy o úvěru, kdy úvěr poskytnutý dlužníku je úvěrem revolvingovým, splacením úvěrového účtu výstavce?
3) Měly soudy přihlédnout k námitkám a skutkovým tvrzením vedlejšího účastníka, jehož práva jsou významně dotčena rozsudky soudů nižších stupňů, které uplatnil neprodleně poté, když se o existenci řízení dozvěděl?
Dovolatel popisuje skutkový stav věci a zdůrazňuje, že vzhledem k obsahu e-mailu ze dne 29. října 2013 „považoval celou záležitost za uzavřenou“, s tím, že žádné osobní závazky vůči žalobci již nemá. Jinými slovy, vzhledem k povaze úvěru (jako úvěru revolvingového) měl za to, že kauzální závazek ze smlouvy o úvěru zanikl. Pro případ, že by tomu tak nebylo, považuje uplatnění práva ze směnky za rozporné s dobrými mravy (za zneužívající a nepoctivé), které nemůže požívat právní ochrany.
Soudům nižších stupňů dále vytýká, že nepřihlédly k jím tvrzeným skutečnostem a důkazům, včetně tvrzení a důkazů uplatněných vedlejším účastníkem, nesprávně vyhodnotily skutková zjištění a provedené důkazy a zcela pominuly zásadní skutkové okolnosti, pro něž se žalovaný důvodně domníval, že z titulu směnečného rukojemství ve vztahu k žalobci již žádný závazek nemá. V této souvislosti upozorňuje na skutečnost, že jako směnečný rukojmí nepodepsal vyplňovací prohlášení ani smlouvu o úvěru a její dodatek č. 2; nijak se nepodílel ani na uzavření následných dodatků (č. 3 až 5) ke smlouvě o úvěru.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že směnečný platební rozkaz ve vztahu k žalovanému zruší, respektive aby zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2) Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků, tíží žalovaného směnečného dlužníka (srov. rozsudek ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož i rozsudek ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007 a důvody usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Založil-li žalovaný obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu na námitkách nesprávného vyplnění blankosměnky v údaji směnečné sumy, je na něm, aby ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uvedl, jaká směnečná suma měla být správně do blankosměnky doplněna, a opodstatněnost takových námitek též prokázal.
Potud srov. též důvody usnesení ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 29 Cdo 299/2015, podle nichž důkazní břemeno ohledně namítaného nesprávného (neoprávněného) vyplnění blankosměnky nese žalovaný.
3) Vyplňovací právo (jež opravňuje majitele listiny doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem listiny). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva (k tomu srov. např. důvody rozsudku ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněného pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podepíše-li směnečný rukojmí smlouvu o vyplňovacím právu (uzavřenou mezi remitentem a výstavcem) jako statutární orgán výstavce (a nedošlo-li v takovém případě mezi remitentem a směnečným rukojmím k jiné dohodě), nelze mít žádné pochybnosti o tom, že pravidla pro doplnění blankosměnky sjednaná výstavcem směnky se budou vztahovat i na směnečného rukojmího. K tomu srov. obdobně též důvody rozsudku ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007, uveřejněného pod číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K možnosti zajistit blankosměnkou (též) budoucí pohledávku srov. též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněného pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
4) Směnečný rukojmí je přímým dlužníkem ze směnky; současně jde o samostatného (nikoli akcesorického) dlužníka ze směnky. Srov. např. důvody rozsudku ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1004/2008, uveřejněného pod číslem 85/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudku ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 1400/2012.
5) Pojmovým znakem vedlejšího účastenství (§93 o. s. ř.) je, že vedlejší účastník stojí ve sporu vedle některé z hlavních procesních stran (žalobce nebo žalovaného); v řízení zásadně vystupuje sám za sebe (není tedy z titulu vedlejšího účastenství osobou oprávněnou činit procesní úkony jménem hlavního účastníka); srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1843/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1999, pod číslem 116.
Určuje-li ustanovení §93 odst. 3 věty první o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, rozumí se oněmi „stejnými právy a povinnostmi“ výlučně práva a povinnosti procesní povahy; vedlejší účastník proto může být například zavázán k náhradě nákladů řízení nebo mu může být náhrada nákladů řízení přiznána, je však vyloučeno, aby mu rozhodnutím ve věci samé bylo přisouzeno právo nebo byla uložena povinnost, jež tvoří předmět sporu ve věci samé. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 8, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2005, sp. zn. 21 Cdo 2313/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 143.
Viz též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, uveřejněného pod číslem 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
6) K převzetí závazku jen jedním z manželů není zapotřebí souhlasu druhého manžela (srov. např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 1374/2010, uveřejněné pod číslem 108/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a pro poměry převzetí rukojemského závazku ze směnky důvody usnesení ze dne 27. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 48/2016, a ze dne 27. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 1/2017).
O tom, že směnkou zajištěná pohledávka není pohledávkou ze spotřebitelského úvěru, ani pohledávkou ze smlouvy mající spotřebitelský charakter, ani o tom, že žalovaný nepodepsal směnku jako spotřebitel, nelze mít žádné pochybnosti. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1155/2014, uveřejněný pod číslem 104/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 6046/2016, ze dne 25. dubna 2019, sp. zn. 27 Cdo 3482/2017, a ze dne 27. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 3864/2019, včetně judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu obsažené v jejich důvodech.
V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že za stavu, kdy žalobce oznámil (a vysvětlil) žalovanému (s dostatečným časovým odstupem před splatností směnky a podáním žaloby), že směnkou zajištěný závazek ze smlouvy o úvěru nezanikl (a předchozí opačná informace mu byla dána omylem), a kdy žalovaný ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu dovozoval zánik kauzálního závazku (jen) z e-mailové komunikace z října 2013 (aniž by jakkoli konkretizoval, jak kauzální závazek zanikl), je námitka zániku kauzálního závazku (i výkonu práva ze směnky v rozporu se zásadou poctivosti a dobrými mravy) zjevně neopodstatněná.
Konečně nelze přehlédnout, že podle smlouvy o vyplnění zajišťovala směnka (i) pohledávky, které vzniknou ze smlouvy o úvěru v období ode dne uzavření této smlouvy do 19. prosince 2018, a to do celkové výše 2.500.000,- Kč (viz článek I 1. b/ smlouvy o vyplnění); jinými slovy zajištění směnkou nebylo omezeno na dobu, po kterou byl žalovaný předsedou představenstva společnosti.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300,- Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu), za vyjádření k dovolání (ze dne 28. ledna 2020).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 6. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu