ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.64.2019.1
KSUL 71 INS XY
71 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 64/2019-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. Ing. Petra Štillipa , Ph.D. , se sídlem v Plzni, Lukavická 16, PSČ 301 00, jako insolvenčního správce dlužníka S. Ú. L., zastoupeného Mgr. Janem Blažkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20, PSČ 301 00, proti žalovanému J. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Osvobození 714/4, PSČ 412 01, o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 71 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka S. Ú. L. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2019, č. j. 71 ICm XY, 102 VSPH XY (KSUL 71 INS XY), takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 31. května 2018, č. j. 71 ICm XY, rozhodl tak, že:
[1] Určil, že právní úkony dlužníka (S. Ú. L.), kterými byla žalovanému (J. K.) vyplacena dne 29. května 2012 částka 20.000 Kč, dne 5. června 2012 částka 79.000 Kč, dne 3. července 2012 částka 96.000 Kč, dne 20. července 2012 částka 50.000 Kč, dne 14. srpna 2012 částka 96.000 Kč, dne 11. září 2012 částka 49.000 Kč, dne 17. září 2012 částka 99.000 Kč, dne 05. října 2012 částka 96.000 Kč, dne 13. prosince 2012 částka 96.000 Kč, dne 17. ledna 2013 částka 96.000 Kč, dne 7. února 2013 částka 96.000 Kč, dne 12. března 2013 částka 96.000 Kč, dne 14. června 2013 částka 4 x 96.800 Kč, tj. celkem 387.200 Kč, dne 14. června 2013 částka 96.000 Kč, dne 30. října 2013 částka 72.600 Kč, dne 22. listopadu 2013 částka 72.600 Kč, dne 19. prosince 2013 částka 72.600 Kč, dne 17. ledna 2014 částka 54.450 Kč, dne 21. února 2014 částka 54.450 Kč, dne 18. března 2014 částka 40.000 Kč, dne 10. dubna 2014 částka 9.450 Kč, dne 15. dubna 2014 částka 54.450 Kč, dne 16. května 2014 částka 54.450 Kč, dne 19. června 2014 částka 28.000 Kč a dne 2. července 2014 částka 26.450 Kč (dále též jen „sporné platby“), jsou vůči všem věřitelům, kteří v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS XY uplatňují svá práva vůči dlužníku, neúčinné (výrok I.).
[2] Uložil žalovanému vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 1.991.700 Kč (výrok II.).
[3] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
2. K odvolání žalobce a žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. února 2019, č. j. 71 ICm XY, 102 VSPH XY (KSUL 71 INS XY):
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v části výroku I., jíž bylo určeno, že vůči věřitelům jsou neúčinné právní úkony dlužníka, kterými byla žalovanému vyplacena dne 29. května 2012 částka 20.000 Kč, dne 5. června 2012 částka 79.000 Kč, dne 3. července 2012 částka 96.000 Kč, dne 20. července 2012 částka 50.000 Kč, dne 14. srpna 2012 částka 96.000 Kč, dne 11. září 2012 částka 49.000 Kč, dne 17. září 2012 částka 99.000 Kč, dne 5. října 2012 částka 96.000 Kč, dne 13. prosince 2012 částka 96.000 Kč, dne 17. ledna 2013 částka 96.000 Kč, dne 7. února 2013 částka 96.000 Kč a dne 12. března 2013 částka 96.000 Kč, a v části výroku II., jíž byla žalovanému uložena povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníka částku ve výši 969.000 Kč, tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá (první výrok).
[2] Zrušil rozsudek insolvenčního soudu v části výroku I., jíž bylo určeno, že vůči věřitelům jsou neúčinné právní úkony dlužníka, kterými byla žalovanému vyplacena dne 14. června 2013 částka 4 x 96 800 Kč, tj. celkem 387 200 Kč, dne 14. června 2013 částka 96 000 Kč, dne 30. října 2013 částka 72 600 Kč, dne 22. listopadu 2013 částka 72 600 Kč, dne 19. prosince 2013 částka 72 600 Kč, dne 17. ledna 2014 částka 54 450 Kč a dne 21. února 2014 částka 54 450 Kč, a v části výroku II., jíž byla žalovanému uložena povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníka částku ve výši 809.900 Kč, a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (druhý výrok).
[3] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve zbývající části výroku I. a II. (třetí výrok).
3. Odvolací soud vyšel (ve shodě s insolvenčním soudem) zejména z toho, že:
[1] Rozhodnutím představenstva dlužníka ze dne 11. dubna 2012 byl žalovaný jmenován do funkce generálního manažera dlužníka s účinností od 1. května 2012. K tomuto dni představenstvo dlužníka vystavilo žalovanému speciální plnou moc k jednání a podepisování za dlužníka, podle které byl žalovaný oprávněn jednat za dlužníka s obchodními partnery a sponzory a dále vyjmenovanými organizacemi.
[2] Dne 1. května 2012 uzavřeli dlužník a žalovaný manažerskou smlouvu, podle níž byla odměna žalovaného sjednána ve výši 80.000 Kč měsíčně + daň z přidané hodnoty. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. května 2012 do 30. dubna 2014, přičemž dodatkem č. 1 ze dne 30. června 2013 byla k témuž datu ukončena s tím, že dlužník se zavázal žalovanému vyplatit odměnu ve výši 160.000 Kč se splatností do 31. července 2013.
[3] Dne 1. července 2013 uzavřeli dlužník a žalovaný další manažerskou smlouvu na dobu určitou od 1. července 2013 do 31. srpna 2013, podle níž žalovaný bude svou činnost vykonávat za odměnu ve výši 60.000 Kč + daň z přidané hodnoty s tím, že bude řídit běžnou činnost klubu (dlužníka).
[4] Dne 2. září 2013 uzavřeli dlužník a žalovaný další manažerskou smlouvu, podle níž má žalovaný vedoucí postavení vůči zaměstnancům dlužníka a je pověřen k jednání a přípravě pracovněprávních úkonů se zaměstnanci dlužníka, které jsou předkládány ke schválení a podepisování představenstvu dlužníka a je povinen řídit výkon běžných činností klubu a na požádání informovat představenstvo o výsledcích své činnosti, vše za odměnu ve výši 30.000 Kč + daň z přidané hodnoty s možným navýšením. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. září 2013 do 30. dubna 2014 a na základě rozhodnutí představenstva dlužníka byla k 30. listopadu 2013 vypovězena.
[5] Dne 22. října 2013 byla představenstvem dlužníka vystavena žalovanému plná moc, podle níž byl žalovaný oprávněn jednat za dlužníka (mimo jiné) se všemi obchodními partnery a sponzory či společnostmi zde výslovně uvedenými a uzavírat a podepisovat s nimi smlouvy do výše 50.000 Kč. Plná moc byla dlužníkem odvolána na základě rozhodnutí představenstva dlužníka ze dne 5. listopadu 2013.
[6] Dne 2. prosince 2013 uzavřeli dlužník a žalovaný další manažerskou smlouvu, podle níž žalovaný odpovídá za průběh všech utkání A mužstva mužů, zajišťování financí z prodeje reklamy, zajišťování diváckých a hráčských soutěží, realizaci reklamy a komunikaci a PR, vše za odměnu ve výši 30.000 Kč + daň z přidané hodnoty s možným navýšením. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. prosince 2013 do 30. dubna 2014, přičemž dodatkem č. 1 ze dne 1. července 2013 byla doba platnosti smlouvy prodloužena do 31. května 2014. Součástí smluvního ujednání byla smlouva o provizi ze dne 1. prosince 2013, která zajišťovala žalovanému provizi za zprostředkování uzavření obchodní či reklamní smlouvy mezi dlužníkem a třetí osobou, na základě které obdrží dlužník od třetí osoby peněžitou částku.
[7] Dlužník učinil v období od 29. května 2012 do 2. července 2014 ve prospěch žalovaného sporné platby.
[8] Insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno 13. března 2014. Usnesením ze dne 2. července 2014, č. j. KSUL 71 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalobce.
4. Na takto ustaveném základě odvolací soud – odkazuje též na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněného pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 53/2004“) – na rozdíl od insolvenčního soudu dospěl k závěru, že žalovaný nebyl v době provedení sporných plateb osobou dlužníkovi blízkou.
5. Přitom zdůraznil, že žalovaný (jako manažer dlužníka) sice může (mohl) být osobou dlužníku blízkou, nikoli však pouze z důvodu, že měl široká oprávnění jednat jménem dlužníka uvnitř hokejového klubu i navenek, neboť je (bylo) nezbytné splnit další předpoklad, a to aby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěl dlužník, jako újmu vlastní.
6. V projednávané věci přitom podle odvolacího soudu nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že mezi žalovaným a dlužníkem existoval bezprostřední vztah takové povahy (intenzity), aby žalovaný důvodně pociťoval (mohl pociťovat) újmu, kterou by utrpěl dlužník, jako újmu vlastní. Na takový vztah nelze usuzovat (jak dovozoval žalobce) jen z toho, že žalovaný ve své účastnické výpovědi uvedl, že klub byl pro něj „srdeční záležitostí“.
7. Jelikož se žalobce domáhal určení neúčinnosti sporných plateb jakožto zvýhodňujících právních úkonů, učiněných i v době delší jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení (za období od 29. května 2012 do 12. března 2013 v celkové výši 969.000 Kč) a žalovaný v rozhodné době nebyl osobou dlužníkovi blízkou [srov. ustanovení §241 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu v rozsahu specifikovaném v prvním výroku zamítl.
8. Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
9. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
[1] Smyslem úpravy neúčinnosti právních úkonů dlužníka v insolvenčním zákoně je, aby se osoba dlužníku blízká při právních úkonech s dlužníkem přesvědčila, že je dlužník nečiní v době, kdy je v úpadku, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka. Jestliže se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že tento úkon bude v případě rozhodnutí o úpadku dlužníka insolvenčním správcem zpochybněn. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2016, pod číslem 101, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 50/2014.
[2] Právnická osoba se ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, považuje za osobu blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby (popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah) a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní (srov. R 53/2004).
K výše uvedenému pojetí pojmu osoba blízká se Nejvyšší soud přihlásil i při posuzování neúčinnosti právních úkonů dlužníka v poměrech insolvenčního řízení. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2015, sen. zn. 29 ICdo 80/2014, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2016, pod číslem 47.
[3] Pro závěr, že vedoucí zaměstnanec je osobou dlužníku blízkou, nepostačuje samo o sobě jeho postavení v podnikové hierarchii. Zaměstnanec sice může být osobou dlužníku blízkou, ale ne pouze z toho jediného důvodu, že zastává vedoucí pracovní místo a že je z tohoto důvodu podle zastávaného stupně řízení a v rozsahu pověření oprávněn jednat jménem zaměstnavatele navenek, neboť je nezbytné dále splnit další předpoklad, tedy aby důvodně pociťoval újmu, kterou jeho zaměstnavatel (dlužník) utrpěl, jako újmu vlastní (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, sen. zn. 21 ICdo 61/2018, a ze dne 27. listopadu 2019, sen. zn. 21 ICdo 49/2018, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2020, sen. zn. 21 ICdo 35/2018).
10. Právní posouzení věci odvolacím soudem výše uvedené judikatorní závěry (od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se jakkoli odchýlit ani v nyní projednávané věci) plně respektuje. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný jako manažer dlužníka nemohl být osobou blízkou dlužníku (jen) proto, že byl oprávněn jednat jménem dlužníka navenek, neboť nepociťoval újmu, kterou (by) dlužník utrpěl, jako újmu vlastní, není mu (v tomto směru) co vytknout. Žádné jiné skutečnosti, jež by odvolací soud vybízely k úvahám o tom, že žalovaný by mohl důvodně pociťovat újmu, kterou dlužník utrpěl, jako újmu vlastní, v průběhu řízení nevyšly najevo.
11. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
12. Konečně námitkou, podle níž odvolací soud nezopakoval insolvenčním soudem provedený důkaz výslechem žalovaného, přestože dospěl k odlišným skutkovým zjištěním ohledně vztahu mezi žalovaným a dlužníkem, jakož i výhradou, že odvolací soud pochybil, pokud dovolatele při změně právní kvalifikace nepoučil podle §118a odst. 2 o. s. ř., dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání rovněž nemůže být připuštěno.
13. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že vytčenými vadami řízení ostatně ani netrpí. Odvolací soud totiž změnil v dovoláním dotčené části rozsudek insolvenčního soudu na základě skutkového stavu (potud podle něj správně) zjištěného insolvenčním soudem podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. [nikoli dle dovolatelem uváděného §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
14. Poučovací povinnost podle §118a odst. 2 o. s. ř. pak dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí (nezbytné) dát účastníku prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008, uveřejněný pod číslem 85/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011). Taková situace však v posuzované věci nenastala, neboť otázku, zda žalovaný (ne)byl v rozhodné době osobou blízkou dlužníkovi, bylo možné posoudit i na základě do té doby tvrzeného skutkového základu uplatněného nároku. Také v tomto směru byl tedy postup odvolacího soudu souladný s judikaturou Nejvyššího soudu.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 31. 5. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu