ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.67.2019.1
KSPH 36 INS XY
66 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 67/2019-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právních věcech A) žalobce K. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem, se sídlem v Praze 5, Hořejší nábřeží 786/21, PSČ 150 00, proti žalovanému D. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ing. Kristýnou Fronc Chalupeckou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Zemské právo 1574/3, PSČ 102 00, o určení pravosti pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, a B) žalobce D. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Kristýnou Fronc Chalupeckou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Zemské právo 1574/3, PSČ 102 00, proti žalovanému CFI Rezidence Rokytnice s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Průhonicích, Tulipánová 508, PSČ 252 43, identifikační číslo osoby 27435041, o určení pravosti pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedených u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 66 ICm XY, 66 ICm XY, jako incidenční spory v insolvenční věci dlužníka CFI Rezidence Rokytnice s. r. o. v likvidaci , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 36 INS XY, o dovolání D. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2018, č. j. 66 ICm XY, 66 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 36 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný D. K. je povinen zaplatit žalobci K. M. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem D. K. a žalovaným CFI Rezidence Rokytnice s. r. o. v likvidaci nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 24. září 2015, č. j. 66 ICm XY, ve znění opravného usnesení ze dne 8. března 2017, č. j. 66 ICm XY, a doplňujícího usnesení ze dne 22. června 2017, č. j. 66 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že pohledávka D. K. (dále jen „D. K.“) přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka (CFI Rezidence Rokytnice s. r. o. v likvidaci) vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 36 INS XY, není po právu (bod I. výroku), uložil D. K. zaplatit původnímu žalobci (J. L., dále jen „J. L.“) na náhradě nákladů řízení částku 33 798 Kč (bod II. výroku) a rozhodl, že ve vztahu mezi D. K. a původní žalovanou (Mgr. Monikou Cihelkovou, jako insolvenční správkyní dlužníka) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
2. K odvolání D. K. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok), uložil D. K. zaplatit nynějšímu žalobci (K. M., dále jen „K. M.“) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 114 Kč (druhý výrok) a uložil D. K. zaplatit původní žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 114 Kč (třetí výrok).
3. Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Dne 30. března 2009 uzavřel dlužník s D. K. smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy (dále též jen „smlouva o smlouvě budoucí“), jejímž předmětem byl budoucí převod bytové jednotky a podílu na společných částech domu a pozemku na budoucího kupujícího D. K., který měl dlužníku zaslat částku 1 000 000 Kč do 10 dnů od uzavření smlouvy. Částka 995 000 Kč byla poukázána na účet dlužníka 22. dubna 2009.
[2] Dne 30. března 2009 uzavřel D. K. se společností CFI Development s. r. o. (dále jen „společnost CFI D“) smlouvu o půjčce na částku 1 200 000 Kč (dále též jen „smlouva o půjčce“). Částka 995 000 Kč byla poukázána na účet dlužníka dle požadavku společnosti CFI D a zbývající částka 205 000 Kč byla předána v hotovosti. D. K. přihlásil pohledávku ze smlouvy o půjčce do insolvenčního řízení vedeného na majetek společnosti CFI D, která dluh z půjčky uznala dne 8. dubna 2010.
[3] Přihláškou ze dne 10. května 2013 přihlásil D. K. do insolvenčního řízení dlužníka nevykonatelnou a nezajištěnou pohledávku v částce 1 050 665 Kč (z toho jistinu 995 000 Kč a příslušenství 55 665 Kč) z titulu zálohy na kupní cenu dle smlouvy o smlouvě budoucí, která byla uhrazena dne 22. dubna 2009 (dále jen „sporná pohledávka“).
[4] Na přezkumném jednání konaném dne 25. září 2014 popřela insolvenční správkyně dlužníka spornou pohledávku co do pravosti z důvodu promlčení. D. K. podal žalobu na určení pravosti pohledávky dne 24. října 2014.
[5] Spornou pohledávku popřel rovněž J. L. (jako přihlášený věřitel), s tím, že D. K. přihlásil do insolvenčního řízení společnosti CFI D pohledávku ze smlouvy o půjčce v celkové výši 1 335 113 Kč (z toho jistinu 1 200 000 Kč) a „částka 995 000 Kč byla dlužníkovi poukázána právě z tohoto titulu a nikoliv z důvodů uvedených D. K. v jeho přihlášce“.
[6] Usnesením ze dne 30. listopadu 2017, č. j. KSPH 36 INS XY, insolvenční soud připustil, aby na místo věřitele J. L. vstoupil do řízení K. M. jako nabyvatel pohledávky.
[7] Usnesením ze dne 13. dubna 2015, č. j. 66 ICm XY, 66 ICm XY, insolvenční soud spojil řízení vedená pod sp. zn. 66 ICm XY a 66 ICm XY ke společnému řízení, které bude vedeno pod sp. zn. 66 ICm XY.
4. Odvolací soud - cituje ustanovení §112 a §120 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), §174, §198 a §201 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 30. června 2017, §50a odst. 1, §107 odst. 1 a 2, §457 a §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, §6 odst. 1, §8 odst. 1 a §13 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. prosince 2013 - dospěl (ve shodě s insolvenčním soudem) k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí je absolutně neplatná, když neobsahuje podstatné náležitosti smlouvy o převodu bytové jednotky vyjmenované v §6 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Odvolací soud přisvědčil insolvenční správkyni dlužníka, že pohledávka D. K. z titulu bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o smlouvě budoucí je promlčena, když záloha na kupní cenu byla uhrazena 22. dubna 2009, právo na vrácení bezdůvodného obohacení se promlčelo nejpozději 22. dubna 2012 a D. K. podal přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka 27. května 2013 (správně 13. května 2013).
5. Dále odvolací soud uzavřel, že D. K. neunesl důkazní břemeno k prokázání pravosti (listiny) smlouvy o smlouvě budoucí, neboť ani po výzvě insolvenčního soudu nepředložil její originál. Provedeným dokazováním se tak nepodařilo zjistit, zda je tvrzení o existenci smlouvy pravdivé. Podle odvolacího soudu nebyl důvod k zamítnutí žaloby pro předčasnost, když přihláška D. K. byla přezkoumatelná a popěrné úkony insolvenční správkyně a J. L. byly perfektní. D. K. přihlásil pohledávku s využitím formuláře, vyčíslil ji a uvedl skutečnosti, z nichž pohledávka vyplývá. Právní důvod vzniku pohledávky je nezaměnitelně identifikován jako smlouva o smlouvě budoucí, uvedena je jistina, splatnost a výše úroku včetně jeho výpočtu. Bylo tudíž možné vést dva incidenční spory o pravost sporné pohledávky. K tomu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 716/2012 (který je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu). Za bezpředmětné považoval odvolací soud zabývat se „popěrnými důvody“ J. L., stejně jako smlouvou o půjčce. K procesnímu postupu insolvenčního soudu odvolací soud poznamenal, že „v obou žalobách“ jde o tutéž přihlášenou a popřenou pohledávku do insolvenčního řízení téhož dlužníka. Spojení věcí s rozdílným postavením účastníků je možné, ale v dané věci nebylo praktické.
6. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (posuzováno podle obsahu dovolání − §41 odst. 2 o. s. ř.) podal D. K. dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu v tom smyslu, že určí, že jeho pohledávka je po právu nebo jeho žalobu zamítne pro předčasnost, případně aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
7. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, jakož i otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. K tomu poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1726/98 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu, uveřejněný pod číslem 39/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 39/2019“). Konkrétně jde o tyto otázky:
[1] Může v jednom soudním řízení vystupovat jeden účastník jako žalobce a současně jako žalovaný?
[2] Může insolvenční správce sám měnit kauzu přihlašované pohledávky pro účely popěrného úkonu, tj. popírat kauzu, která není tvrzena?
[3] Může insolvenční správce změnit popěrný důvod tak, že „místo popření pravosti z důvodu promlčení popře v průběhu incidenčního sporu z důvodu, že pohledávka nevznikla“?
8. Dovolatel snáší argumenty ve prospěch názoru, že insolvenční správkyně jej měla vyzvat k opravě a doplnění přihlášky a že popěrný úkon insolvenční správkyně je zmatečný. Vadu řízení spatřuje dovolatel ve spojení věcí usnesením insolvenčního soudu ze dne 13. dubna 2015.
9. K. M. ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné.
10. Insolvenční správkyně dlužníka ve vyjádření považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání odmítnout nebo zamítnout.
11. Nejvyšší soud nepřehlédl, že usnesením ze dne 21. června 2019, č. j. KSPH 36 INS XY, které nabylo právní moci dne 25. července 2019, insolvenční soud zrušil konkurs prohlášený na majetek dlužníka po splnění rozvrhového usnesení. Vzhledem k tomu, že insolvenční řízení v této věci bylo zahájeno před 1. červnem 2019, uplatní se pro ně s přihlédnutím k článku II (Přechodné ustanovení) zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ustanovení §309 odst. 4 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019. Insolvenční řízení skončilo a v souladu s §159 odst. 1 písm. a/, odst. 4 a 5 insolvenčního zákona (v témže rozhodném znění) se k 25. červenci 2019 stal účastníkem řízení namísto insolvenční správkyně dlužník a předmětné spory se od uvedeného data považují za spory o určení pravosti pohledávky „pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení“ (což se promítlo i v záhlaví rozhodnutí Nejvyššího soudu).
12. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel mu (proti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
13. V řešení otázek týkajících se výkladu §174 odst. 2, §192 odst. 1 a 2 a §193 insolvenčního zákona je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, představovanou především (k náležitostem přihlášky pohledávky) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 104/2018, dále (k obsahu popěrného úkonu) odvolacím soudem zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 716/2012 a R 39/2019 a (k vázanosti důvodů popření insolvenčního správce) opět rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 716/2012, R 39/2019 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 110/2017, uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2021, pod číslem 9.
14. Přitom ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že přihláška pohledávky dovolatele je – z hlediska vymezení právního důvodu vzniku přihlašované pohledávky – určitá (bezvadná), když z jejího obsahu (včetně listin k ní připojených) je zřejmé, jaký nárok dovolatel v insolvenčním řízení dlužníka uplatnil. Obsahovala-li přihláška pohledávky dostatečné vylíčení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá, byla způsobilá přezkumu a dovolatele nebylo nutné vyzývat k doplnění a opravě přihlášky pohledávky (§188 odst. 2 insolvenčního zákona), jak namítá dovolatel.
15. K řečenému lze dodat, že v usnesení ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 191/2016, Nejvyšší soud vysvětlil, že případný omyl přihlašovatele pohledávky mezi tím, co přihláškou pohledávky projevil a tím, co jí projevit chtěl, nemá na přihlášku pohledávky a její účinnost žádný vliv. Potud Nejvyšší soud vycházel z ustálené judikatury k teorii projevu vůle v procesním právu, jak je promítnuta např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněném pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněném pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ve stanovisku pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, Plsn 1/2015, uveřejněném pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
16. Dospěl-li odvolací soud k závěru, podle něhož je smlouva o budoucí smlouvě neplatná a dovolatelem přihlášenou pohledávku je třeba posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení, nijak nevybočil z ustálených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 136/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016, sen. zn. 29 ICdo 81/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2020, sen. zn. 29 ICdo 93/2019.
17. K námitce dovolatele, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci proto, že insolvenční soud usnesením ze dne 13. dubna 2015 spojil věci ke společnému řízení, lze uvést jen to, že Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší vměšovat se do hodnocení hospodárnosti společného, nebo naopak odděleného posuzování více nároků soudů nižších stupňů. Tomu odpovídá i judikatorní závěr, že postup soudu podle §112 o. s. ř. je postupem odůvodněným vhodností či hospodárností řízení, který z povahy věci nemůže představovat vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2010, sp. zn. 25 Cdo 2558/2008, 25 Cdo 2560/2008, 25 Cdo 2563/2008, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 7/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2020, sp. zn. 28 Cdo 1762/2020.
18. Budiž dodáno, že přijmout argument dovolatele, že v jednom soudním řízení nemůže účastník vystupovat současně jako žalobce i žalovaný, by znamenalo jít proti důsledkům spojení věcí ke společnému řízení (§112 odst. 1 o. s. ř.) i proti institutu vzájemné žaloby upravenému v §97 o. s. ř.
19. V uvedených souvislostech dovolatel otevírá otázku, zda spojení věcí ke společnému řízení nezaložilo takovou vadu řízení, jež by vyústila v nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů. Potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“). V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
20. Poměřováno těmito závěry rozhodnutí insolvenčního soudu není nepřezkoumatelné, když z něj zcela srozumitelně plynou důvody, pro které rozhodl, že sporná pohledávka není po právu (promlčení pohledávky z titulu nevrácené půjčky i pohledávky z titulu nevrácené zálohy na kupní cenu). Z toho, že odvolací soud rozhodnutí insolvenčního soudu věcně přezkoumal, plyne i jeho názor, že nejde o rozhodnutí nepřezkoumatelné.
21. Ze závěrů obsažených v R 100/2013 nijak nevybočuje ani rozhodnutí odvolacího soudu. Jasně z něj plynou důvody, proč ve shodě s insolvenčním soudem dospěl k závěru, že sporná pohledávka není po právu (nepředložení originálu smlouvy o smlouvě budoucí, neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí, promlčení pohledávky z bezdůvodného obohacení). V napadeném rozhodnutí odvolací soud rovněž vysvětlil, že popěrnými důvody věřitele J. L. se nezabýval proto, že pohledávku nelze považovat za zjištěnou, byla-li již důvodně popřena insolvenční správkyní.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §163 insolvenčního zákona, §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání D. K. bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobci K. M. a žalovanému dlužníku jejich náklady řízení. Náklady dovolacího řízení žalobce K. M. sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 20. března 2019), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč) částku 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí žalobci K. M. přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč. Žalovanému dlužníku nevznikly (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení žádné náklady.
23. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 5. 2021
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu