ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1036.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1036/2021-1153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání, které podal obviněný V. T., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020, č. j. 9 To 15/2020-1071, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 T 19/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. T. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 10. 2019, č. j. 9 T 19/2019-996, byl obviněný V. T. uznán vinným ad I) zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a ad II) přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se dopustil jednáními popsanými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále nalézací soud podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost uhradit poškozeným škodu, resp. nemajetkovou újmu. Podle §229 odst. 2 tr. ř. soud poškozeného J. L. odkázal s částí jeho nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 7. 2020, č. j. 9 To 15/2020-1071, tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl .
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný namítá, že v jeho případě došlo k porušení zásady in dubio pro reo, zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásady volného hodnocení důkazů. Obviněný podrobně předestírá, v čem podle jeho názoru uvedené zásady spočívají. Zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších důkazů, je podle obviněného nutno rozhodnout v jeho prospěch. Obviněný následně odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zabývající se tím, jak mají soudy přistupovat k hodnocení svědeckých výpovědí.
6. Ke skutku ad I. obviněný namítá, že odvolací soud opomenul zásadní důkaz, a sice výslech znalkyně, která zpracovala znalecký posudek v opatrovnické věci týkající se nezletilé dcery obviněného a jeho bývalé manželky svědkyně O. T., z něhož vyplývá, že svědkyně O. T. je velmi zdatnou manipulátorkou. Soudy se podle obviněného neměly přiklonit ke skutkové verzi popsané touto svědkyní, ale ke skutkové verzi popsané svědky M., M., B. a dalšími. Nejvyššímu soudu poté předkládá řadu důvodů, proč měl odvolací soud uvěřit této skutkové verzi.
7. Ke skutku ad II. obviněný uvádí, že se jedná o totožnou situaci jako u skutku ad I. Opět v průběhu řízení zazněly dvě naprosto rozdílné skutkové verze. Nalézací i odvolací soud se přiklonily k verzi popsané svědkyní T. a jejími rodiči, i když jednotlivé výpovědi vykazovaly značné vzájemné rozpory, naproti tomu neuvěřily výpovědi nezainteresovaných svědků B. st. a B. ml.
8. Obviněný odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž v situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí, za přísného respektování principu presumpce neviny. Nesmí přitom pominout pochybnosti o nezainteresovanosti svědka na výsledku řízení. O to více mají soudy věrohodnosti výpovědí věnovat pozornost, představují-li jediný přímý důkaz o vině obviněného.
9. Obviněný se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že posouzení viny obžalovaného není založeno na jediném důkazu, když – poněkud nelogicky – sám konstatuje, že soudy své rozhodnutí postavily „pouze“ na svědeckých výpovědích svědků T. a P. ml. Rozsudek nalézacího soudu podle obviněného nesplňuje náležitosti §125 odst. 1 tr. ř. Skutková zjištění nemají řádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy a při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z nich nevyplývá učiněný právní závěr. Odvolací soud pak svoji přezkumnou roli nesplnil, a dokonce opomenul kardinální důkaz, který se mu nabízel. Jak nalézací, tak odvolací soud při zhodnocení důkazního materiálu postupovaly libovolně v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, když převzaly závěr o skutkovém stavu z výpovědi jednoznačně nevěrohodné svědkyně O. T. a rovněž nevěrohodné výpovědi poškozeného P. ml., jenž byl v době předmětného incidentu ve velmi podnapilém stavu a v průběhu trestního řízení změnil svou výpověď.
10. Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby odvolacímu soudu se závazným právním názorem věc přikázal k doplnění dokazování a novému rozhodnutí.
11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného, uvedl, v čem spočívají jednotlivé obviněným uplatněné dovolací důvody, a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
12. Státní zástupce konstatuje, že dovolání obviněného je postaveno výlučně na doslovném opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle názoru státního zástupce je však stěžejní, že námitky obviněného se s jím vytýkanými dovolacími důvody věcně rozcházejí a nelze je podřadit ani pod dovolací důvod jiný.
13. Dokazování v posuzované věci rozhodně nezůstalo povrchní, nedostatečné, či polovičaté. Státní zástupce je naopak přesvědčen, že nalézací soud realizoval komplexní a bezvadné dokazování, což platí nejen pro jeho rozsah, ale týká se to rovněž problematiky navazujícího formování skutkových zjištění. Svým povinnostem dostál taktéž odvolací soud, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se vypořádal.
14. Rozhodnutí žádného ze soudů netrpí vadou tzv. opomenutých důkazů. Rozhodně není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Odmítne-li nicméně provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Dospěly-li soudy v projednávané věci k závěru o nadbytečnosti některých důkazů, zamítnutí takového návrhu náležitě zdůvodnily.
15. Konkrétně k obviněným zmiňovanému „kardinálnímu“ důkazu výslechem znalkyně, která v opatrovnickém řízení zpracovávala znalecký posudek na svědkyni a poškozenou O. T., státní zástupce konstatuje, že odvolací soud tento důkaz v žádném případě nepominul. Jak je zřejmé z úvah v odstavcích 21. a 22. odůvodnění jeho usnesení o zamítnutí odvolání, potřebou tohoto důkazu se odvolací soud zabýval a dospěl k naprosto opodstatněnému závěru, že jde o důkaz nadbytečný. Ostatně již nalézací soud se v reakci na zjištění vyplývající z opatrovnického spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 11 P 91/2017 hodnověrností O. T. a motivy, jimiž mohla být její výpověď ovlivněna, podrobně zabýval.
16. Je pravdou, že důvody, pro které odvolací soud návrh na doplnění dokazování zamítl pro nadbytečnost, jsou v odstavci 21. odůvodnění jeho usnesení zmíněny jen velmi stručně. Ani zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění však samo o sobě nevede k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. V aktuálně řešené trestní věci obviněného přitom naznačené pochybení v postupu žádného ze soudů dovodit nelze.
17. Pokud jde o výpověď O. T., pak ačkoli má tato svědkyně k obviněnému negativní vztah pramenící z jeho předchozího hrubého chování k ní a jejich dětem, soud prvého stupně jednoznačně vyloučil, že by uvedená okolnost jakkoli ovlivnila pravdivost a správnost jejích výpovědí. Ve vztahu ke skutku ad I. soud správně akcentoval, že výpověď svědkyně koresponduje i s dalšími důkazy. Byť se vyjadřovala ke konfliktu, o němž se dozvěděla toliko z doslechu od svědkyně M. a posléze od obviněného, jí specifikovaný charakter útoku odpovídal závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Nepochybně se tak jednalo o konflikt, který nebyl smyšlený a měl reálný základ. Krátce na to navíc svědkyně učinila oznámení na telefonní linku Policie ČR. Pokud by o aktuálně probíhajícím fyzickém napadání poškozených nevěděla, neměla by ani důvodu nic oznamovat. S výpovědí uvedené svědkyně a závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství koresponduje taktéž výpověď poškozeného Z. P. ml., který si sice události pamatoval pouze útržkovitě, nicméně potvrdil, že útočníkem byl právě obviněný. V této souvislosti je zapotřebí doplnit, že ani znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie nevyloučil, že se poškozený, který v důsledku ataku utrpěl otřes mozku, může na průběh napadení upamatovávat až postupem času. Posledně zmíněný znalec také potvrdil, že poškozený v důsledku jednání obviněného utrpěl psychickou újmu ve smyslu posttraumatické stresové poruchy, přičemž z obviněného měl a má strach. I to svědčí o pravdivosti jeho výpovědi podané u hlavního líčení, neboť mnohem snazší by pro něj bylo – obdobně, jako to učinil druhý z poškozených J. T. – účelově tvrdit, že si stále nic nepamatuje. Státní zástupce proto shodně jako oba soudy žádné pochybnosti o pravdivosti výpovědí svědkyně O. T. a poškozeného Z. P. ml. nemá, přičemž považuje za spolehlivě prokázané, že nejméně obviněný oba poškozené fyzicky napadl a způsobil jim zranění popsaná v odsuzujícím rozsudku.
18. Totožný závěr lze učinit i v případě skutku ad II., ze kterého je obviněný spolehlivě usvědčován nejen výpověďmi O. T., J. L. a F. L., ale i zjištěními plynoucími ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví lékařství. Ten jednoznačně vyloučil obhajobu obviněného, v jejímž rámci předestřel jen stěží uvěřitelnou verzi, podle které si poškozený J. L. zranění způsobil sám pádem poté, co se mu v návaznosti na slovní hádku udělalo špatně. Nalézací soud pak rovněž přesvědčivě vymezil, proč považuje za lživá i vyjádření svědků otce a syna B., kteří se snažili účelově vypovídat ve prospěch obviněného.
19. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu státní zástupce konstatuje, že podaří-li se pochybnosti o průběhu skutkového děje odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li tyto důkazy o jeho vině (třebaže jsou mezi nimi určité dílčí a nevýznamné rozpory). Tak je tomu i v nyní projednávané věci obviněného.
20. Státní zástupce tedy shrnuje, že soudy učinily správná skutková zjištění a jednání obviněného přisoudily taktéž odpovídající právní kvalifikaci. Případná nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a s faktickým nevyhověním uplatněným odvolacím námitkám přitom není chybou soudů a neznačí, že tato skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná (a už vůbec ne extrémně), a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje.
21. Státní zástupce uzavírá, že námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z obviněným uplatněných dovolacích důvodů. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
23. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
25. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
27. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
28. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
29. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
30. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
31. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
32. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný [na podkladě dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.] brojí proti výroku o vině, tedy pokud byl pod bodem I. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a dále pod bodem II. přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
33. Dále je možné s ohledem na obsah podaného dovolání konstatovat, že východiskem dovolací argumentace obviněného, tak jako v předchozích stadiích trestního řízení, je jeho postoj založený na tom, že se skutků popsaných pod body I. a II. odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu nedopustil. K tomuto jeho postoji včetně jeho odůvodnění popsaného výše v tomto usnesení pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že pokud je dovolání obviněného založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
34. K výše uvedenému zjištění pak přistupuje ta zásadní skutečnost, významná z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm, že námitky obviněného jsou čistě skutkové, respektive procesní povahy a takto se s jím vytýkanými dovolacími důvody věcně rozcházejí. Současně je pak nelze podřadit ani pod jiný dovolací důvod. S ohledem na toto zjištění proto Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 26. až 28.) uvádí následující.
35. Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [na který obviněný odkázal prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, jestliže spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli však z hlediska práva procesního. Na základě tohoto dovolacího důvodu proto může Nejvyšší soud přezkoumávat toliko otázky hmotněprávní, ne však již otázky procesněprávní. Zejména pak v jeho rámci nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, ke kterým soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Jak již bylo konstatováno výše, dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou považuje za správnou dovolatel.
36. Pokud Nejvyšší soud konfrontuje dovolací argumentaci obviněného a její podobu s těmito východisky, pak je výsledkem právě závěr, že obsahem dovolání obviněného jsou právě takové námitky, které pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Je tomu tak proto, že obviněný ve své podstatě (a bez jakéhokoliv zastírání) zpochybňuje jednak rozsah dokazování z pohledu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., jednak způsob hodnocení provedených důkazů soudy a jejich soulad s výslednými skutkovými zjištěními, tedy rozporuje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Je zjevné, že takto pojatou dovolací argumentací se obviněný snaží, aby Nejvyšší soud znovu hodnotil provedené důkazy a skutkové závěry tak, aby vyznívaly ve prospěch obviněného, což by podle jeho názoru mělo vést k tomu, aby byl zproštěn obžaloby a vyhnul se tak uložení trestu odnětí svobody. Tímto přístupem se však dostává do rozporu se základními a stěžejními pravidly trestního řízení, tedy že důkazy hodnotí a skutková zjištění činí zásadně nalézací soud, potažmo při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř. odvolací soud, nikoli však obviněný (či státní zástupce).
37. Je skutečností opakovaně připuštěnou v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vycházející z náhledu Ústavního soudu na rozsah dovolacího přezkumu, že v rámci tohoto přezkumu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zásah do skutkových zjištění možný v případě některých vad důkazního řízení, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jedná se jednak o tzv. opomenuté důkazy , kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tedy pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování a dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení (případ tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum. Takovéto vady dokazování však Nejvyšší soud v této trestní věci neshledává.
38. Nejvyšší soud může naopak ve vztahu k provedenému dokazovaní konstatovat, že toto dokazování bylo provedeno zcela v souladu s citovanými ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., že rozsudek nalézacího soudu je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., respektive, že Krajský soud v Praze jako soud odvolací tento rozsudek řádně přezkoumal a vypořádal se všemi jeho námitkami.
39. Je-li zjišťováno, že odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí (o zamítnutí odvolání obviněného) odkázal na argumentaci v rozsudku nalézacího soudu, pak nelze takovému postupu ničeho vytknout. Evropský soud pro lidská práva (v rozsudku ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999 č. 30544/96, odst. 26) sice konstatoval, že soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, ve svých dalších rozhodnutích však také uvedl (např. ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42), že rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí, pročež musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Závazek odůvodňovat rozhodnutí přitom nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument. Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (rozsudek ze dne 19. 12. 1997 č. 20772/92, odst. 59. – 60.) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně, a to s podmínkou, že nadřízený soud skutečně napadené rozhodnutí na základě argumentů uvedených v opravném prostředku přezkoumal. Nejvyšší soud pak v této věci může po přezkoumání odůvodnění usnesení o zamítnutí odvolání konstatovat, že této povinnosti Krajský soud v Praze jako soud odvolací nepochybně dostál a se všemi odvolacími námitkami obviněného se vypořádal.
40. Jakkoliv obviněný explicitně námitku tzv. opomenutých důkazů či námitku tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy předmětem své dovolací argumentace nečiní, Nejvyšší soud se s ohledem na podobu jeho dovolací argumentace uvedenými otázkami zabýval.
41. Pokud jde o námitku tzv. opomenutých důkazů vztahující se k úplnosti dokazování ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., pak Nejvyšší soud v obecné rovině uvádí, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu lze dovodit mj. to, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení, a to i bez případných návrhů stran, zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost případných návrhů na doplnění dokazování (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Platí, že není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh, pokud však odmítne-li provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.
42. Zaměří-li Nejvyšší soud svoji pozornost z naznačeného pohledu na aktuálně řešenou trestní věc, pak lze ze spisového materiálu zjistit, že pokud obviněný či státní zástupce vznesli požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly a posoudily ho z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci. Některým takovým důkazním návrhům vyhověly (např. výslechy svědků, jejichž provedení u hlavního líčení dne 17. 6. 2019 navrhl sám obviněný, resp. soudu sdělil, že kontakty na svědky, jejichž výslech navrhuje, soudu zašle písemně). Pokud dílem dospěly-li k závěru o nadbytečnosti provádění dalších důkazů, pak zamítnutí takového návrhu rovněž zdůvodnily.
43. Toto posledně citované konstatování je nutné konfrontovat s námitkou obviněného směřující proti postupu odvolacího soudu, kterému vytýká, že tento soud měl opomenout „kardinální důkaz“, aniž by však současně tento důkaz blíže a srozumitelně označil. Pokud jím obviněný mínil výslech znalkyně (což skutečně z obsahu dovolání jasně nevyplývá), která v opatrovnickém řízení zpracovávala znalecký posudek na poškozenou O. T., pak ale odvolací soud tento důkaz v žádném případě nepominul, neboť z odůvodnění jeho rozhodnutí (viz body 21. a 22. odůvodnění jeho usnesení) se touto otázkou důkazních návrhů zabýval a dospěl k závěru, že jde o důkaz nadbytečný. Opodstatněnost tohoto jeho postupu je o to více odůvodněna zjištěním, že nalézací soud se v reakci na zjištění vyplývající z opatrovnického spisu Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 11 P 91/2017, a ze znaleckého posudku v rámci této věci zpracovaného hodnověrností O. T. a motivy, kterými mohla být její výpověď ovlivněna, zabýval (viz odstavec 34. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
44. Pokud by bylo možné připustit, že důvody, pro které odvolací soud návrh na doplnění dokazování zamítl pro nadbytečnost, jsou v odstavci 21. odůvodnění jeho usnesení popsány jen velmi stručně, pak k tomuto zjištění lze uvést, že dokonce ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění samo o sobě nevede k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01).
45. Z hlediska otázky tzv. opomenutých důkazů tedy lze konstatovat, že pokud ze strany soudů nižších stupňů nebyly některé důkazní návrhy obviněného akceptovány, pak se tak stalo naprosto z legitimního důvodu, a to z důvodu nadbytečnosti dalšího dokazování. Za daných okolností tak odmítnutím návrhu na doplnění dokazování nemohlo být porušeno ani právo obviněného na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01). K porušení práva obviněného na spravedlivý proces by došlo až tehdy, pokud by neprovedení takového důkazu znamenalo důvodné pochybnosti ohledně zjištěného skutkového stavu věci, což není případ této trestní věci.
46. Současně pak Nejvyšší soud v této trestní věci neshledává naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani v existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy. Obviněný přitom ani tuto námitku nečiní předmětem své dovolací argumentace po formální stránce tak, jak je to judikaturou vyžadováno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Po přezkoumání napadených rozhodnutí lze současně konstatovat, že z uvedeného pohledu tato rozhodnutí uvedenou vadou netrpí.
47. Znovu lze, jakkoli opět nejprve v obecné rovině, po přezkoumání odůvodnění obou rozhodnutí a jejich vazbě na učiněná skutková zjištění konstatovat, že v dané věci byl skutkový stav věci vyjádřený již ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Současně pak byly provedené důkazy hodnoceny jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje ke všem rozhodným okolnostem, tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud pak řádně přezkoumal odvolání obviněného a vypořádal se všemi jeho námitkami. Odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů tak jsou v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř.
48. S ohledem na výše uvedené, jakkoliv je právem obviněného hájit se způsobem, který uzná za vhodný, musí Nejvyšší soud k podobě zvolené dovolací argumentace obviněného konstatovat, že sama nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními a s nevyhověním jeho odvolacím námitkám, neznamená, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná, a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje. Současně lze také konstatovat (při již výše podrobně rozvedeném závěru, že dovolací námitky obviněného se ve zvolené podobě s vytýkanými dovolacími důvody zcela míjí). Námitky obviněného přitom nejsou důvodné ani po věcné stránce.
49. Již z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že tento soud si byl vědom složitosti důkazní situace postavené na dvou skupinách důkazů nabízejících diametrálně odlišný pohled na průběh skutkového děje. Zmíněná složitost důkazní situace byla založena komplikovanými vztahy obviněného a jeho (nyní již bývalé) manželky svědkyně O. T. Nalézací soud však zjevně právě proto podrobil obě skupiny důkazů pečlivému vyhodnocení z hlediska jejich hodnověrnosti, aby posléze precizně rozvedl důvody, pro které shledává pravdivým právě popis událostí tak, jak je prezentují svědci O. T., Z. P. ml., manželé L., a nikoli lživé výpovědi obviněného, svědků A. a M. M., J. a J. B. a otce a syna B. Při zohlednění a zhodnocení všech těchto svědeckých výpovědí a jejich konfrontaci s obhajobou obviněného pak nelze nalézacímu soudu vytýkat, pokud dospěl důvodně k závěru o věrohodnosti výpovědi O. T., jakkoliv má jinak tato svědkyně k obviněnému negativní vztah s ohledem na jeho předchozího hrubého chování k ní a jejich dětem.
50. Konkrétně pak lze dále uvést, že její výpověď, jakkoliv se vyjadřovala ke konfliktu, o němž se dozvěděla z doslechu od svědkyně M. a posléze od obviněného, že co do podoby tohoto konfliktu odpovídá závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (z hlediska zranění poškozených). Soudy nepřehlédly a správně vyzdvihly to zjištění, že svědkyně učinila oznámení na telefonní linku Policie ČR, což také již samo o sobě svědčí o reálnosti proběhlého konfliktu v uvedeném čase a místě. S výpovědí uvedené svědkyně a závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, koresponduje taktéž výpověď poškozeného Z. P. ml., který si sice události pamatoval pouze útržkovitě, nicméně potvrdil, že útočníkem byl právě obviněný. V této souvislosti je zapotřebí doplnit, že ani znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie nevyloučil, že se poškozený, který v důsledku ataku utrpěl otřes mozku, může na průběh napadení upamatovávat až postupem času. Posledně zmíněný znalec také potvrdil, že poškozený v důsledku jednání obviněného utrpěl psychickou újmu ve smyslu posttraumatické stresové poruchy, přičemž z obviněného měl a má strach. I to svědčí o pravdivosti jeho výpovědi podané u hlavního líčení, neboť mnohem snazší by pro něj bylo, obdobně, jako to učinil druhý z poškozených J. T., účelově tvrdit, že si stále nic nepamatuje. S ohledem na tato konstatování proto nelze mít žádné pochybnosti o závěru soudů, že obviněný oba poškozené fyzicky napadl tím způsobem a způsobil ta zranění, jak jsou tyto skutečnosti popsané v rozsudku nalézacího soudu.
51. Podobným způsobem pak soudy přistoupily ke zhodnocení důkazní situace i v případě jednání obviněného uvedeného pod bodem II. I v tomto bodu je obviněný spolehlivě a bez důvodných pochybností usvědčován souhrnem celé řady důkazů, a to jak v podobě svědeckých výpovědí O. T., J. L. a F. L., tak i zjištěními plynoucími ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví lékařství. Uvedený znalecký posudek de facto sám o sobě (při odhlédnutí od dalších důkazů) vyloučil obhajobu obviněného, podle které si poškozený J. L. zranění způsobil sám pádem poté, co se mu v návaznosti na slovní hádku udělalo špatně. Nalézací soud pak rovněž přesvědčivě vymezil, proč považuje za lživá i vyjádření svědků otce a syna B., kteří se snažili účelově vypovídat ve prospěch obviněného.
52. Současně je nutné odmítnout názor obviněného, že pokud proti sobě stojí dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je však namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál, což však v této věci nenastalo. Pokud tedy soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou.
53. Nejvyšší soud tak může, a to ve vztahu k oběma bodům výroku rozsudku, konstatovat, že na podkladě dokazování provedeného zcela v souladu s ustanoveními §2 odst. 5 a 6 tr. ř. soudy učinily správná skutková zjištění a že na tomto základě zjišťované jednání obviněného správným způsobem právně kvalifikovaly. Při již konstatovaném respektu k právu obviněného hájit se způsobem, který uzná za vhodný, nemůže případná nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů ze strany soudů a s výslednými skutkovými zjištěními, respektive s faktickým nevyhověním uplatněným odvolacím námitkám, znamenat pochybení soudů s tím, že tato skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná (a to už vůbec ne v extrémní podobě), a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje.
54. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit (a ani pod žádné jiné dovolací důvody). Současně pak platí, že nejsou-li uplatněné námitky dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou být ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť jeho naplnění je vázáno právě na faktickou existenci některého z dalších dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
55. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
56. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář