ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1048.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1048/2021-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. D. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 3 To 145/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 31/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 4. 20321, sp. zn. 12 T 31/2021 , byl obviněný P. D. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 23. 10. 2020 v době kolem 16.30 hodin v Brně na ulici XY před domem č. XY, poté co poškozená V. K., nar. XY, po odemčení vchodových dveří vstoupila do domu, využil toho, že dveře se pomalu dovíraly, vstoupil za poškozenou do domu a následoval ji do sklepních prostor, kam si poškozená chtěla uložit nákup, kde po ní požadoval vydání finanční hotovosti s tím, že peníze potřebuje, když mu poškozená řekla, že peníze nemá, prohledal jí tašku s nákupem a batoh, které před tím položila na zem, a stále požadoval peníze a když mu poškozená opakovaně řekla, že peníze nemá, natlačil ji na zeď a poté, co poškozená vytáhla z příruční ledvinky na těle tlačítkový mobilní telefon zn. Nokia, se jí ho z ruky snažil vytrhnout, což se mu po krátkém přetahování a kroucení ruky poškozené povedlo a z místa utekl, čímž poškozené V. K., nar. XY, způsobil škodu ve výši 500 Kč .
Za tento a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2021, č. j. 11 T 2/2021-40, v právní moci téhož dne, byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4,5 (čtyř a půl) roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2021, č. j. 11 T 2/2021-40, jakož i všechny další výroky a rozhodnutí, která na zrušený výrok o trestu obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. K., nar. XY, bytem XY, XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 12 T 31/2021, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině a trestu.
O podaném dovolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 3 To 145/2021 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 3 To 145/2021, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 149–153), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), kdy obviněný rovněž uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že provedené důkazy jej neusvědčují ze spáchání jemu za vinu kladeného činu. Z protokolu o výslechu poškozené V. K. ze dne 25. 2. 2021 vyplývá, že v době incidentu „už bylo celkem tma venku“, zatímco svědek O. M. v rámci výslechu u hlavního líčení stejně jako dne 28. 1. 2021 při provádění rekognice shodně uvedl, že na ulici ještě bylo denní světlo a viditelnost byla dobrá. Tato dvě tvrzení, která byla obsahem klíčových a hlavních důkazů, tj. výslechu dvou klíčových svědků, které mají údajně prokazovat jeho vinu, jsou ve vzájemné přímém rozporu. Poškozená a svědek se rovněž rozchází v tom, zda měl pachatel nasazenu roušku a zda měl na hlavě kšiltovku, resp. o ní se zmiňuje toliko poškozená. Rozkol ve svědeckých výpovědích soudy zcela opominuly, přestože na těchto výpovědích založily prokázání viny. Právní závěry soudů jsou podle názoru obviněného v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a z odůvodnění napadeného rozhodnutí a odsuzujícího rozsudku nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z provedených důkazů se toliko podává, že se dovolatel mohl nacházet v blízkosti místa činu, nikoliv však skutečnost, že se činu dopustil. Obviněný trvá na tom, že skutek nespáchal. Domnívá se, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu loupeže, když subjektem trestného činu nebyl on, přičemž skutečnost, že by spáchal daný skutek, nebyla nikterak soudy prokázána. Nalézací soud neprovedl rekognici s poškozenou V. K., která jako jediná mohla určit útočníka. Jelikož v rámci hlavního líčení byl toliko čten protokol o její výpovědi, nikdy dovolatele jako pachatele neidentifikovala. Současně rekognice u druhého klíčového svědka, O. M., probíhala bez přítomnosti dovolatele či jeho obhájce, pouze podle fotografií s nejmenším přípustným vzorkem a navíc s časovým odstupem tří měsíců poté, co se skutek stal. Svědek pachatele popsal jako muže tmavší pleti s tmavými vlasy, což neodpovídá dovolatelovu vzezření. Navíc se jednalo toliko o rekognici podle fotografií, přičemž podle dovolatele mohlo ze strany svědka dojít k jistému ovlivnění jeho úsudku při poznání osoby pachatele, neboť dovolatel se dlouhodobě pohyboval ve stejné městské části jako svědek a oba tak měli možnost se potkat nejen v den spáchání předmětného incidentu. Dále z popisu skutku, podle názoru obviněného, nevyplývá naplnění objektivní stránky trestného činu, konkrétně pak znak „užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí“. Poukazuje na to, že poškozená o tom, že by ji natlačil na zeď, původně nevypovídala a teprve později v tomto směru výpověď změnila. Současně má za to, že se nejednalo o takové jednání, které by bylo schopno u poškozené vyvolat důvodnou obavu o její zdraví.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2021, č. j. 3 To 145/2021-125, v celém rozsahu, stejně jako jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2021, č. j. 12 T 31/2021-99, a podle §265m tr. ř. jej rozsudkem zprostil obžaloby.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 7. 9. 2021, sp. zn. 1 NZO 738/2021.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je možno odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
Obviněný je z trestné činnosti usvědčen především poškozenou V. K., která v rámci své výpovědi popsala skutkový děj tak, jak je uveden ve výroku napadeného rozsudku, přičemž poškozená ani nemohla podat popis pachatele, neboť mu nebylo vidět do obličeje. Pachatele však viděl opakovaně během dne svědek O. M., který ho nejdříve viděl dopoledne stát u popelnic, poté si ho všiml znovu odpoledne a viděl, že když se poškozená vracela domů, nasadil si roušku a kapuci a poté s poškozenou chvíli mluvil, když následně šla poškozená do domu, přidržel si nohou dveře a vešel za ní dovnitř. Svědek dále viděl, že za několik minut pachatel vyšel z domu a poklusem se vzdaloval pryč, následně vyšla paní a za chvilku přijela policie, které se svědek přihlásil. Výpovědi poškozené a svědka O. M. se v podstatných skutečnostech plně shodují. Svědek O. M. poznal navíc obviněného znovu jako pachatele při agnoskaci u hlavního líčení, kdy opětovně vyloučil omyl při prováděné fotorekognici. Poškozená V. K. dále potvrdila v rámci své výpovědi, že muž, který ji ve sklepě napadl, byl totožný s mužem, s nímž se předtím bavila před vstupem do domu. Toho muže zcela s jistotou identifikoval jako obviněného svědek O. M.
S ohledem na shora uvedené státní zástupkyně navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. D. podle §265i odst. 1 písm. e) zamítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 3 To 145/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je možno uvést, že tento je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
Obviněný ve svém dovolání označil rovněž jako dovolací důvod jeho druhou variantu, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit jím vznesené námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména protokolu o výslechu svědka, resp. poškozené V. K., výpovědi svědka O. M., rekognice podle fotografií, agnoskace v rámci hlavního líčení; spadá sem i námitka neprovedení rekognice s poškozenou V. K.) a z nich vyplývající vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran toho, jaká byla v době údajného incidentu viditelnost, zda měl pachatel nasazenou roušku či nikoli, zda měl kapuci a kšiltovou či nikoli, zda bylo vůči poškozené užito násilí, a dále zjištění týkající se vzhledu údajného pachatele), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že nebyl proveden žádný důkaz, který by dosvědčoval, že se daného skutku dopustil dovolatel, přičemž provedené důkazy spolu vzájemně nekorespondují, resp. jsou přímo protichůdné) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný trvá na tom, že se uvedeného skutku nedopustil, toliko se v blízkosti domu pohyboval).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Námitky obviněného svým obsahem brojí zejména proti způsobu hodnocení důkazů, kdy poukazuje na obsah výpovědi poškozené V. K., resp. protokolu o výpovědi svědka, a dále výpověď svědka O. M., kdy tyto zpochybňuje a poukazuje na pro něj zásadní rozpory týkající se zejména toho, jaká byla viditelnost v době incidentu a zda měl pachatel nasazenu roušku či kapuci a kšiltovku, či nikoli. Dále poukazuje na rekognici podle fotografií, která byla provedena téměř 3 měsíce po incidentu, a podle dovolatele se policii nepodařilo zajistit dostatečný počet poznávaných osob, přičemž rekognice byla provedena jen se svědkem O. M. a nikoli s poškozenou, která podle jeho názoru byla jediná, kdo mohl pachatele bezpečně identifikovat.
Uvedenými námitkami se zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací v rámci přezkumného řízení o řádném opravném prostředku. Nutno uvést, že poškozená u hlavního líčení nevypovídala. Její výpověď z přípravného řízení však byla se souhlasem všech stran, tedy rovněž obhajoby obviněného, čtena v souladu s ustanovením §211 odst. 1 tr. ř. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu poškozená uvedla, že pachatelem byl muž, se kterým se krátce předtím bavila před vstupem do domu, a který podle jejího popisu měl na hlavě kapuci a „pod ní něco vodorovně pruhovaného tmavší barvy“, a dále pod kapucí kšiltovku. Zda měl muž roušku, si již nevzpomněla. Do tváře mu neviděla, neboť ve sklepních prostorách, kde k incidentu došlo, je pouze slabé osvětlení a podle poškozené nebylo dobře vidět. Je zcela zřejmé, že provádět rekognici, in natura či podle fotografií, u svědkyně, která vypověděla, že pachateli neviděla dobře do obličeje, nebude pro šetření nijak přínosné. Policie však provedla v rámci přípravného řízení rekognici podle fotografií se svědkem O. M., který pachatele opakovaně viděl venku na denním světle s nezakrytým obličejem. K námitce, že rekognici nebyl přítomen advokát obviněného, lze uvést, že obviněný byl svědkem ztotožněn v rámci rekognice provedené v rámci přípravného řízení, kdy orgány činné v trestním řízení nejdříve na podkladě provedeného šetření vytipovali několik osob, které mohli být potencionálními pachateli. Svědek označil za osobu, kterou viděl pohybovat se před domem a která mluvila s poškozenou, kterou následovala do domu, aby za několik minut vyšla z domu a poklusem se vzdalovala pryč, obviněného P. D. Teprve tímto úkonem byl pachatel (obviněný) ztotožněn. Výpovědi obou svědků se tedy vzájemně doplňují a neobsahují vnitřní rozpory, jak se snaží obviněný tvrdit. Poškozená uvedla, že ve sklepní chodbě byla špatná viditelnost, zatímco svědek uvedl, že viditelnost venku byla z jeho subjektivního hlediska dobrá. Uvedená tvrzení si nijak neodporují. Skutečnost, zda měl obviněný roušku, kapuci či kšiltovku, není z pohledu skutku nijak stěžejní. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný si roušku, kapuci či kšiltovku během svého jednání nandával a sundával, tedy jeho vzhled se v tomto ohledu měnil. Stejně tak popis pachatele, který uvedl svědek O. M., nijak neodporuje skutečnosti. Z pohledu svědka se jednalo o jeho subjektivní popis, kdy však stěžejní je, že osobu, kterou viděl pohybovat se v ulici, ztotožnil na předložených fotografiích. Svědci přesvědčivě a logicky popsali, čemu byli přítomni a co vnímali svými smysly. „ Naopak obžalovaný v rámci své obhajoby, pokud se vyjadřoval ke svému pohybu v době činu, uvedl ve dvou výsleších dva různé údaje. Soud tak neměl důvod pochybovat o svědeckých výpovědích a výsledcích provedené rekognice “ (bod 5. rozsudku nalézacího soudu). Svědek dále ztotožnil obviněného jako pachatale rovněž v rámci agnoskace u hlavního líčení, kdy vyloučil omyl při prováděné rekognici. Stran časového odstupu při prováděné rekognici podle fotografií nalézací soud uvedl, že „ je nutno upozornit na to, že se jednalo o dobu přibližně tří měsíců po činu a není zřejmé, z jakého důvodu by měla paměťová stopa u svědka být narušena natolik, že by neměl obžalovaného spolehlivě rozpoznat. Je nutno upozornit na výpověď svědka, který uvádí, že obžalovaného měl možnost vidět bez zakrytého obličeje předmětný den opakovaně a ihned po činu hovořil na místě s policií. Jedná se tedy o souhrn vjemů, který rozhodně mohl napomoci zafixování podoby pachatele natolik, že jej byl svědek schopen poznat i po několika měsících “ (tamtéž).
Odvolací soud se s uvedenými závěry ztotožnil a v bodě 7. napadeného usnesení shrnul učiněná skutková zjištění, na něž je možno zcela odkázat. Odvolací soud rovněž uvedl, na podkladě jakých úvah nevyhověl návrhu obhajoby na provedení dalších důkazů.
Jak již uvedeno výše, v rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s provedeným dokazováním a hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními.
Je však třeba mít na paměti, že v rámci dovolání nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem (námitky stran jednotlivých výpovědí). Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi a provedení rekognice podle fotografií) a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit (jak ostatně učinil v předcházejícím řízení odvolací soud). S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou dávkou benevolence podřadit toliko námitku, že nebyla naplněna objektivní stránka jemu přisouzeného trestného činu, konkrétně pak znak „užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí“ s tím, že údajné natlačení na dveře nemohlo v poškozené vyvolat důvodnou obavu o její zdraví.
Zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo, proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .
Zločin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá . Úmysl pachatele (srov. §15 tr. zákoníku) se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR 20/1998–1). Tedy i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle §8 odst. 3 tr. zákoníku, protože čin byl již dokonán (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 – 421., 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1551–1558).
Podle skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán, jak rozvedeno výše, obviněný vstoupil za poškozenou do sklepních prostor, kde po ní požadoval vydání peněz. Když mu nebylo vyhověno, prohledal jí tašku s nákupem a batoh, a následně ji natlačil na zeď a poté, co poškozená vytáhla mobilní telefon, tento se jí snažil vytrhnout, krátce se s poškozenou o mobilní telefon přetahoval a kroucením ruky poškozené se mu jej podařilo získat.
Z uvedených skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, užití násilí vyplývá. Obviněný v úmyslu zmocnit se peněz obviněné, k této přistoupil a fyzicky se jí snažil zastrašit, aby mu hotovost vydala a následně překonal její fyzický odpor, aby se zmocnil jejího mobilního telefonu. Je zřejmé, že poškozená se nehodlala nátlaku obviněného podvolit a mobilní telefon mu stejně jako hotovost nechtěla vydat. I pokud by jednání obviněného spočívalo pouze v tom, že poškozenou natlačil na zeď, aby jí tímto fyzickým atakem zastrašil, jedná se o užití násilí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku. Atak obviněného však pokračoval i poté, co se poškozená pokusila za pomoci mobilního telefonu zavolat pomoc.
Obviněný tedy svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu loupeže, neboť užil vůči poškozené násilí. Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že se současně jedná o trestný čin tzv. předčasně dokonaný, neboť loupež je dokonána již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci. Stejně tak je třeba mít na paměti, že intenzita násilí není rozhodující. Použije-li pachatel trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost má význam jen z hlediska povahy a závažnosti trestného činu loupeže podle §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku (srov. R 60/1967) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 – 421., 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1551–1558.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, přičemž současně nedovodil právní relevantnost uplatněných námitek, dospěl k závěru, že dovolání napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného P. D. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu