ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1102.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1102/2020-3268
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2021 o dovolání, které podal obviněný V. B. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 7 To 70/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 39/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 2 T 39/2018 byl obviněný V. B. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 27. 11. 2015 jako vedoucí Stavebního úřadu Městského úřadu XY, se sídlem XY, XY, okres Praha-západ, vydal rozhodnutí Stavebního úřadu Městského úřadu XY (dále jen „stavební úřad“), sp. zn. S-SÚ-0236/03 Ga, č. j. SÚ - 01408/15-Bu, jímž rozhodl o prodloužení termínu provádění terénních úprav skládky XY na dobu do 31. 1. 2021 ve prospěch samostatně podnikající fyzické osoby J. F., podnikajícím pod obchodním jménem E., IČ XY, se sídlem XY, XY (dále jen ,,J. F.“), přestože věděl, že předchozí rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. S-SÚ 0236/03 Ga, č. j. SÚ - 15053/4/10-Bu, které rovněž osobně vydal a které fakticky nově vydaným rozhodnutím ze dne 27. 11. 2015 prodlužoval o dalších 6 let, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 47 A 26/2013-289, čímž vědomě porušil své povinnosti uvedené v ustanovení §16 odst. 1 zák. č. 312/2002 Sb., o úřednících územně samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů, když ve správním řízení nehájil veřejný zájem a zájem vlastníků pozemků, ale rozhodnutí vydal cíleně se záměrem opatřit neoprávněný prospěch podnikateli J. F., který v rámci svého podnikání, spočívajícího v údajné rekultivaci pozemků, ve skutečnosti však v neoprávněném provozování skládky, inkasoval od svých obchodních partnerů finanční prostředky za možnost složení odpadového materiálu v území běžně nazývaném „Skládka XY“ okres Praha-západ, a to jednak na pozemcích v katastrálním území XY – pozemku parc. číslo XY vlastníka Metropolitní kapitula u Svatého Víta v Praze, IČ 144 51 115, se sídlem Hrad III. nádvoří 48/2, Praha 1 – Hradčany, pozemcích parc. číslo XY a XY v podílovém spoluvlastnictví J. S., nar. XY, K. S., nar. XY, O. S., nar. XY, V. S., nar. XY, D. S., nar. XY, a J. V., nar. XY, pozemku parc. č. XY vlastníka Obec XY, IČ XY, se sídlem XY, XY, pozemku parc. č. XY vlastníka M. H., nar. XY, pozemku parc. č. XY vlastníka D. K., nar. XY, pozemku parc. č. XY v podílovém spoluvlastnictví E. N., nar. XY, R. S., nar. XY, a V. S., nar. XY, pozemcích parc. č. XY a XY v podílovém spoluvlastnictví I. K., nar. XY, a E. V., nar. XY, pozemcích parc. č. XY, XY, XY a XY vlastníka obchodní korporace A., s. r. o., IČ XY, se sídlem XY, XY, pozemcích parc. č. XY a XY v podílovém spoluvlastnictví F. L., A. L., J. M., a A. M., pozemku parc. č. XY vlastníka českého státu, zastoupeného Státním pozemkovým úřadem, IČ 01312774, se sídlem Husinecká l024/11a, Praha 3 – Žižkov, pozemku parc. č. XY vlastníka V. F., a jednak na pozemcích v katastrálním území XY – pozemku parc. č. XY vlastníka obchodní korporace D. Ch., IČ XY se sídlem XY, XY, pozemku parc. č. XY vlastníka obec XY, IČ XY, se sídlem XY, XY, když obžalovaný jednal současně s vědomím, že vlastníkům pozemků, na kterých je skládka bez jejich souhlasu provozována, bude dalším ukládáním materiálu na těchto pozemcích způsobena škoda, přičemž následně bylo rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru regionálního rozvoje pod sp. z. SZ 065992/2016/KUSK REG/Vo, č. j. 091682/2016/KUSK ze dne 22. 6. 2016, které nabylo právní moci dne 1. 7. 2016, předmětné rozhodnutí obžalovaného o prodloužení doby terénních úprav ze dne 27. 11. 2015 jako nezákonné zrušeno.
Za to byl obviněný odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 2 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání, zaměstnání nebo funkce ve veřejné správě spojených s rozhodováním ve správním řízení na dobu 7 (sedmi) roků.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 2 T 39/2018, podal obviněný V. B. odvolání, které směřoval do výroku o vině i trestu. Odvolání podal rovněž státní zástupce, a to v neprospěch obviněného do výroku o vině i trestu.
O podaných odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 7 To 70/2019 , a to tak, že napadené rozhodnutí k odvolání obviněného a státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným spácháním přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 27. 11. 2015 jako vedoucí Stavebního úřadu Městského úřadu XY, se sídlem XY, XY, okres Praha-západ, vydal rozhodnutí Stavebního úřadu Městského úřadu XY (dále jen „stavební úřad“), sp. zn. S-SÚ-0236/03 Ga, č. j. SÚ - 01408/15-Bu, jímž rozhodl o prodloužení termínu provádění terénních úprav skládky XY na dobu do 31. 1. 2021 ve prospěch samostatně podnikající fyzické osoby J. F., podnikajícím pod obchodním jménem E., IČ XY, se sídlem XY, XY (dále jen „J. F.“), přestože věděl, že předchozí rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. S-SÚ 0236/03 Ga, č. j. SÚ - 15053/4/10-Bu, které rovněž osobně vydal a které fakticky nově vydaným rozhodnutím ze dne 27. 11. 2015 prodlužoval o dalších 6 let, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 47 A 26/2013-289, čímž vědomě porušil své povinnosti uvedené v ustanovení §16 odst. 1 zák. č. 312/2002 Sb., o úřednících územně samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů, když ve správním řízení nehájil veřejný zájem a zájem vlastníků pozemků, ale rozhodnutí vydal cíleně se záměrem opatřit neoprávněný prospěch podnikateli J. F., který v rámci svého podnikání, spočívajícího v údajné rekultivaci pozemků, ve skutečnosti však v neoprávněném provozování skládky, inkasoval od svých obchodních partnerů finanční prostředky za možnost složení odpadového materiálu v území běžně nazývaném „Skládka XY“ okres Praha-západ, v přesně nestanovené výši, minimálně však ve výši 500.000 Kč, a to jednak na pozemcích v katastrálním území XY – pozemku parc. číslo XY vlastníka Metropolitní kapitula u Svatého Víta v Praze, IČ 144 51 115, se sídlem Hrad III. nádvoří 48/2, Praha 1 – Hradčany, pozemcích parc. číslo XY a XY v podílovém spoluvlastnictví J. S., nar. XY, K. S., nar. XY, O. S., nar. XY, V. S., nar. XY, D. S., nar. XY, a J. V., nar. XY, pozemku parc. č. XY vlastníka Obec XY, IČ XY, se sídlem XY, XY, pozemku parc. č. XY vlastníka M. H., nar. XY, pozemku parc. č. XY vlastníka D. K., nar. XY, pozemku parc. č. XY v podílovém spoluvlastnictví E. N., nar. XY, R. S., nar. XY, a V. S., nar. XY, pozemcích parc. č. XY a XY v podílovém spoluvlastnictví I. K., nar. XY, a E. V., nar. XY, pozemcích parc. č. XY, XY, XY a XY vlastníka obchodní korporace A., s. r. o., IČ XY, se sídlem XY, XY, pozemcích parc. č. XY a XY v podílovém spoluvlastnictví F. L., A. L., J. M., a A. M., pozemku parc. č. XY vlastníka českého státu, zastoupeného Státním pozemkovým úřadem, IČ 01312774, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 – Žižkov, pozemku parc. č. XY vlastníka V. F., a jednak na pozemcích v katastrálním území XY – pozemku parc. č. XY vlastníka obchodní korporace D. Ch., IČ XY, se sídlem XY, XY, pozemku parc. č. XY vlastníka obec XY, IČ XY, se sídlem XY, XY, přičemž následně bylo rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru regionálního rozvoje pod sp. zn. SZ 065992/2016/KUSK REG/Vo, č. j. 091682/2016/KUSK ze dne 22. 6. 2016, které nabylo právní moci dne 1. 7. 2016, předmětné rozhodnutí obžalovaného o prodloužení doby terénních úprav ze dne 27. 11. 2015 jako nezákonné zrušeno.
Za to byl odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 2 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání, zaměstnání nebo funkce ve veřejné správě spojených s rozhodováním ve správním řízení na dobu 7 (sedmi) roků.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 7 To 70/2019, podal obviněný prostřednictvím svých právních zástupců dovolání (vyhotovené obhájcem Mgr. Lukášem Trojanem na č. l. 3244–3249, vyhotovené obhájcem Mgr. Miroslavem Kučerkou na č. l. 3251–3254), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V dovolání podaném Mgr. Lukášem Trojanem obviněný namítá, že ze skutkových zjištění nelze učinit závěr, že se dopustil trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Všechny odsuzující rozsudky spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, a jako takové nemohou obstát. Rovněž závěry soudů nižších stupňů jsou v extrémním nesouladu mezi právním posouzením trestní věci na straně jedné a skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů na straně druhé. Tímto extrémním nesouladem dochází ke zcela nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu, kdy je takový zásah nutné odstranit dovoláním.
Dovolatel vznesl námitku, že nenaplnil subjektivní stránku trestného činu kladeného mu za vinu, kdy k naplnění subjektivní stránky ani dojít nemohlo. Již v řízení před soudem prvního stupně popíral, že by jako vedoucí Stavebního úřadu Městského úřadu XY (dále jen „stavební úřad XY“) vydal dne 27. 11. 2015 pod. sp. zn. S-SÚ-0236/03 Ga, č. j. SÚ - 01408/15-Bu, rozhodnutí (dále jen „rozhodnutí z 27. 11. 2015“), kterým rozhodl o prodloužení termínu provádění terénních prací na dobu do 31. 1. 2021, přestože věděl, že jeho předchozí rozhodnutí ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. S-SÚ 0236/03 Ga, č. j. SÚ - 15053/4/1O-Bu (dále jen „rozhodnutí z 31. 1. 2013“), na jehož základě rozhodnutí z 27. 11. 2015 vydal, bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 47 A 26/2013-289 (dále jen „rozsudek Krajského soudu v Praze z 31. 7. 2015“), zrušeno. Poukaz na výpověď svědka F. X. A. a datovou zprávu, která měla předmětný rozsudek obsahovat, je podle něj naprosto nepatřičný, neboť žádost tohoto svědka neobsahovala žádné rozhodnutí, natož rozsudek Krajského soudu v Praze z 31. 7. 2015, tudíž takový závěr byl učiněn v rozporu s listinným důkazem, konkrétně detailem datové zprávy ze dne 16. 11. 2015. Samotná datová zpráva nesla označení „Žádost o vydání zákazu pro navážení materiálu na skládce XY“ a měla mu být předána 18. 11. 2015 spolu s dalšími zásilkami. Z označení této datové zprávy nelze dovodit, že by obsahovala informaci o předmětném rozsudku krajského soudu. Jestliže obdržel zprávu 18. 11. 2015 společně s dalšími 12 podáními v různých věcech, tak vzhledem k označení zprávy, s ohledem na množství přijatých písemností a lhůty stanovené správním řádem pro rozhodování je pochopitelné, že se nemusel s písemností seznámit do dne vydání rozhodnutí, tj. 27. 11. 2015. Nelze tak mít za prokázané, že v době vydání rozhodnutí z 27. 11. 2015 měl k dispozici zrušující rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, natož aby věděl o jeho existenci. Soudy se však nezaobíraly tím, zda se vůbec s předmětnou datovou správou seznámil, a to co do jejího obsahu. Samotná skutečnost, že dané podání převzal, ještě neznamená, že se s ním okamžitě seznámil, nebo naopak úmyslně neseznámil proto, aby vydáním rozhodnutí z 27. 11. 2015 zvýhodnil podnikatele J. F. Nadto stavební úřad XY nebyl účastníkem ani vedlejším účastníkem v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí u Krajského soudu v Praze, a Krajský úřad Středočeského kraje, který byl v řízení odpůrcem, nemá zákonem zakotvenou povinnost informovat správní orgán prvního stupně o výsledku soudního řízení. Stavební úřad XY nemá právo na informace, aby se mohl seznámit s výsledkem soudního řízení a je tak odkázán na informace, které obdrží od Krajského úřadu Středočeského kraje. V tomto smyslu dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 19. 3. 2009, sp. zn. 6 Ads 25/2008, kdy podle §78 odst. 5 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) je právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, vázán pouze ten správní orgán, který je účastníkem řízení. Z podstaty věci je vyloučeno, aby byl právním názorem vysloveným v řízení týkajícím se nějakého konkrétního správního aktu vázán i správní orgán, který se řízení neúčastní, případně veřejná správa jako taková. Obviněný uvedl, že o rozhodnutí Krajského soudu v Praze z 31. 7. 2015 se prokazatelně dozvěděl emailem ze strany Krajského úřadu Středočeského kraje dne 1. 12. 2015. Tuto verzi událostí ostatně připustil i odvolací soud v bodě 39. napadeného rozsudku, kdy konstatoval, že verzi obviněného napovídá fakt, že obviněný žádá právě zaslání rozsudku, který by údajně dávno měl mít.
Dále obviněný namítal opomenutí důkazů svědčících v jeho prospěch, jako například výpověď svědka V., který potvrzuje, že zákon nijak vnitřně neupravuje povinnost informovat stavební úřady o rozhodnutí soudů ve věci žalob proti rozhodnutí správních orgánů. Rovněž zdůraznil, že poukaz odvolacího soudu v bodě 42. napadeného rozsudku na civilní rozsudek Okresního soud Praha-západ ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 4 C 119/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 28 Co 886/2007, které jsou součástí správního spisu, je zcela nepřípadný. I kdyby o těchto rozhodnutích obviněný věděl, tak jimi nebyl vzhledem k diferenciaci soukromého a veřejného práva vázán. Výše uvedenou argumentaci obviněný shrnul tak, že v situaci, kdy nelze zmapovat, zda a kdy se skutečně seznámil s rozsudkem Krajského sodu v Praze ze dne 31. 7. 2015, nelze toto vykládat k jeho tíži a dospět k závěru, že zneužil svou pravomoc, aby pomohl podnikateli J. F. opatřit neoprávněný majetkový prospěch. Takový závěr obecných soudů je nepodložen provedeným dokazováním, a je s ním v přímém rozporu. V rámci podaného dovolání zdůraznil, že rozhodnutí o prodloužení, jež je mu kladeno za vinu učinil jakožto správní orgán při aplikaci svého právního názoru na projednávaný případ, který jako správní orgán musel zaujmout, což odvolací soud uvádí v bodech 45. a 46. s tím, že se nabízela možnost, že by dovolatel mohl být sankcionován již za své rozhodnutí z 31. 1. 2013. Toto rozhodnutí bylo, ale co do obsahu, potvrzeno jeho nadřízeným orgánem, a to Krajským úřadem Středočeského kraje dne 19. 7. 2013, sp. zn. SZ 075448/2013/KUSK REG/Vo, č. j. 115327/2013/KUSK, resp. změněno minimálně. Z tohoto nadřízeným orgánem potvrzeného rozhodnutí pak dovolatel vycházel i v rozhodnutí, jež je mu kladeno za vinu.
Dále obviněný brojil i proti závěru obecných soudů o tom, že naplnil objektivní stránku trestného činu, kdy došlo ke zcela špatnému hodnocení jeho chování, a to v závěru, že vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, aby pomohl J. F., čímž měl vědomě porušit své povinnosti zakotvené v ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednicích územně samosprávných celků. Jednalo se konkrétně o nerespektování ústavního pořádku České republiky, nehájení veřejného zájmu, nedodržení povinnosti rozhodovat nestraně, dopuštění se jednání narušujícího závažným způsobem důvěryhodnost územního samosprávného celku a nezdržení se jednání, které by mohlo vést ke střetu veřejného zájmu se zájmy osobními, zejména nezneužívat informací nabytých v souvislosti s výkonem zaměstnání ve prospěch vlastní nebo někoho jiného. K porušení ani jedné z uvedených povinností však dojít nemohlo, neboť byl v době vydání svého rozhodnutí přesvědčen, že rozhodnutí, které svým rozhodnutím potvrzuje, tedy rozhodnutí z 31. 3. 2013, je rozhodnutím stále platným, věcně správným, potvrzeným jeho nadřízeným orgánem. I odvolací soud v bodě 62. svého usnesení připustil, že konkrétní důvod jeho jednání se nepodařilo zjistit, a dovolatel mohl rozhodnout v souladu s právními předpisy, když rozhodnutí z 27. 11. 2015 je konstantní s jeho dlouhodobým přístupem k dané problematice. Nejednalo se o rozhodnutí nové a jakkoliv překvapivé. Tvrzenou nelegálnost mělo založit zrušení rozhodnutí z 31. 1. 2013, resp. jeho legální neexistence. Aby naplnil skutkovou podstatu trestného činu kladeného mu za vinu, musela by být prokázána jeho vědomost, že rozhodnutí z 31. 1. 2013 neexistuje, což se však nestalo. Dále by muselo být prokázáno, že svým jednáním chtěl někomu uškodit nebo naopak opatřit neoprávněný prospěch, nikoliv pouze to, že se to může stát. Absenci naplnění tohoto znaku ostatně v bodě 62. explicitně zmínil i odvolací soud, když uvedl, že „ neví z jakého konkrétního důvodu, z jaké motivace to obžalovaný činil, neboť to se nepodařilo dokazováním zjistit “. Prospěch a stanovení jeho výše je základní určující faktor objektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu. Panují-li o tomto důvodné pochybnosti je v souladu se zásadou in dubio pro reo nutné uzavřít, že nedošlo k naplnění ani základní skutkové podstaty stíhaného trestného činu.
Ve své další námitce obviněný poukázal na to, že se odvolací soud nikterak nevypořádal s jeho tvrzením, že rozhodnutí, jehož vydání je mu kladeno za vinu, nelze chápat jako další rozhodnutí ve věci, neboť bez zrušeného rozhodnutí nemůže nikdy obstát. I pokud by připustil, což však nebylo prokázáno, že o zrušení rozhodnutí věděl, musel by si být vědom, že takové rozhodnutí je nicotné, protože mu chybí klíčové a nosné rozhodnutí z 31. 1. 2013, což je však zcela vyloučeno, když v předmětném rozhodnutí na rozhodnutí krajským soudem zrušené výslovně odkazoval. Rozhodnutí, které je obviněnému kladeno za vinu bylo rozhodnutím nicotným a nemohlo vyvolat žádné právní účinky ani pro účastníky řízení, ani pro správní orgán, a je namístě se na takové rozhodnutí dívat tak, jakoby neexistovalo. S touto argumentací odvolací soud nijak nepracuje, v žádném bodě napadeného rozsudku se k ní nevyjadřuje, ačkoliv se jedná o podstatnou okolnost, která by měla být zohledněna.
S ohledem na výše uvedené námitky proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, jakož i všechna rozhodnutí na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
V dovolání podaném Mgr. Miroslavem Kučerkou obviněný uplatnil částečně shodnou argumentaci, přičemž k námitkám týkajícím se nenaplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu nad rámec dovolání podaného Mgr. Trojanem uvedl, že otázka právního posouzení, resp. prokázání subjektivní stránky trestného činu, je zcela zásadním aspektem pro posouzení celé věci, neboť na tuto navazuje i naplnění objektivní stránky trestného činu. Vedle zavinění je fakultativním znakem trestného činu mimo jiné i pohnutka neboli motiv jednání pachatele. Obsahuje-li skutková podstata trestného činu fakultativní znak jako v projednávaném případě, stává se tento fakultativní znak v konečném důsledku obligatorním znakem konkrétní skutkové podstaty trestného činu. Z dikce trestného činu kladeném obviněnému za vinu je zřejmé, že se jedná o trestný čin úmyslný, kdy k jeho naplnění je nejen zapotřebí naplnění subjektivní stránky, ale i znaku „ v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu “. Z provedeného dokazování však žádný úmysl někomu škodu způsobit či opatřit někomu neoprávněný prospěch nevyplynul. Dovolatel naopak postupoval konzistentně a neměl v zájmu porušit jakýkoliv závažný právní předpis, když následoval rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. SZ 075448/2013/KUSK REGI vo, č. j. 115327/ě013/KUSK. Nemohl tak postupovat jinak, než následovat rozhodnutí nadřízeného orgánu. Soud ignoroval skutečnost, že si nechal vypracovat nezávislou advokátní kanceláří stanovisko, které prezentoval vlastníkům nemovitosti a kdy je vysoce nad rámec svých povinností upozorňoval a předkládal jim možnost, jak se postupu bránit formou civilních žalob. Soud však tento důkaz nevzal do úvahy, byť jasně prokazuje absenci pohnutky zvýhodnit J. F. Dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 72/2010, a ze dne 24. 9. 1974, sp. zn. 6 Tz 73/74, z nichž se podává, že pro naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele nepostačí pouze úmysl, který zahrnuje okolnost, že veřejný činitel vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, musí rovněž jednat v pohnutce způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě či jinému majetkový prospěch. Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 5 Tdo 77/2014, kde Nejvyšší soud uvedl, že „ jestliže pachatel v postavení úřední osoby nejednal se znalosti všech rozhodných skutečností, nelze zpravidla učinit ani závěr o jeho úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu ve smyslu §329 odst. 1 tr. zákoníku“.
Obviněný dále brojil proti opomenutí části výpovědi svědkyně Ch., která zatajila projektovou dokumentaci z roku 1998 a znemožnila tak další rozhodování o předmětu všech řízení.
S ohledem na výše uvedené námitky obviněný i v tomto dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, jakož i všechna rozhodnutí na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 27. 10. 2020, sp. zn. 1 NZO 904/2020.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněného státní zástupce zdůraznil, že obviněný v dovolání opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v řízení před nalézacím soudem. Se stěžejní námitkou dovolatele, že obsah shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 47 A 26/2013, v rozhodné době neznal, se již vypořádaly soudy v odůvodněních svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v odstavcích 76. – 78. a odvolací soud v odstavcích 30. – 48., s kterýmižto názory se státní zástupce plně ztotožňuje. Rovněž poukázal na skutečnost, že odvolací soud respektoval i závěry, které k vině obviněného J. F., jež byl souzen odděleně, vyslovil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1104/2019, jak je patrno z odstavců 57. – 61. odůvodnění odvolání napadeného rozsudku. Stání zástupce je přesvědčen, že námitka obviněného, že předmětný rozsudek ze dne 31. 7. 2015 v době páchání skutku neznal, sama o sobě zjevně nenaplňuje žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani podle jiného písmene citovaného odstavce.
Státní zástupce dále uvedl, že není možné se k určitým částem dovolání vyjádřit pro jejich nejasnost či nejednoznačnost. K námitce, že obviněný nebyl vázán civilním rozsudkem, uvedl, že odvolací soud poukázal jen k doložení toho, že tím spíše si musel být dovolatel vědom rozsudku správního soudu ze dne 31. 7. 2015, u něhož dovolatel svou vázanost nijak nezpochybňuje. Nadto státní zástupce podotknul s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1350/2013, že samotný postup úřední osoby v rozporu s judikaturou sice trestní odpovědnost založit nemůže, může ji však založit takový postup v rozporu s judikaturou, který je úmyslně účelový. Předmětná námitka dovolatele ohledně civilního rozsudku ze dne 31. 1. 2013 je jen s velkou rezervou hmotněprávní. Dovolatel totiž brojí proti podružnému konstatování odvolacího soudu, že již z rozsudku ze dne 31. 1. 2013 si nutně musel tvořit na věc náhled, dále podpořený rozsudkem ze dne 31. 7. 2015, a dne 27. 11. 2015 tak rozhodoval v rozporu s právními předpisy. Zda byl a případně, kterým rozsudkem právně vázán není z tohoto pohledu podstatné, pokud dovolatel uznává svou vázanost rozhodnutím ze dne 31. 7. 2015 – byť tvrdí, že jeho obsah v rozhodné době neznal. V této části proto považuje státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť otázka vázanosti rozsudkem ze dne 31. 1. 2013 nemá žádný přímý vliv na právní posouzení skutku.
K námitce zdůrazňující nicotnost rozhodnutí ze dne 27. 11. 2015, státní zástupce uvedl, že podle jeho názoru může spočívat trestnost nezákonného výkonu pravomoci i ve vydávání rozhodnutí nicotných. Nicotnost je projevem nejvyšší míry nezákonnosti. Pokud úřední osoba vydá rozhodnutí, které je pro svou extrémní nezákonnost nicotné, nemůže tato okolnost svědčit ve prospěch takového pachatele. Podle judikatury uvedené z jiných důvodů níže, není znakem skutkové podstaty předmětného trestného činu vznik nějakého prospěchu či škody, leč pouze úmysl pachatele k tomu směřující. Nemůže mít proto žádný význam, zda úřední osobou vydané nezákonné rozhodnutí reálně mohlo či nemohlo založit nějaké účinky. Podstatné je, že dovolatel s takovým úmyslem jednal, když rozhodnutí vydával.
K námitce týkající se pohnutky dovolatele, jež státní zástupce označuje jako „druhý úmysl“, tento obšírně charakterizoval pojmy „motiv“ a „druhý úmysl“. Část skutkové podstaty obsažené v trestném činu podle §329 odst. 1 tr. zákoníku chápe jako tzv. druhý úmysl, který může být pojmenován i jako pohnutka. Za nejpřesnější a preferovaný pojem pak označil „specifický úmysl (dolus coloratus)“, kdy poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1475/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1502/2014. V návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1121/2018, dospěl k závěru, že je přijatelné učinit závěr, že pojmy motiv a pohnutka jsou rozdílné, kdy pohnutku lze chápat jako úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu, zatímco motiv jako vnitřní podnět, který vedl pachatele ke spáchání trestného činu. Je tak přípustné učinit závěr, že obviněný jednal v úmyslu způsobit jinou závažnou újmu, resp. opatřit neoprávněný majetkový prospěch, a zároveň závěr, že motiv činu nebyl prokázán. Pojem motiv má totiž mnohem širší obsah, kdy přesahuje hmotněprávní význam, neboť by vedle něj mohl existovat i motiv významný pro dokazování (tzv. procesně významný motiv), v projednávaném případě tedy odpověď na otázku, proč právě prospěch a proč právě dotyčnému provozovateli skládky. Tímto motivem mohlo být cokoli. Žádný sice zjištěn nebyl, ale zjišťován být ani nemusel, neboť to z hlediska dokazování nebylo nutné – dovolatel nepopíral, že byl autorem sporného rozhodnutí a nic nenasvědčovalo tomu, že by takovým autorem mohl být někdo jiný. Zde je tedy „motiv“ pouhou pomůckou k dokazování, kdo by mohl být nejpravděpodobnějším pachatelem. V projednávané věci se ale jednalo o otázku nad rámec potřeb dokazování, neboť o autorství rozhodnutí nebylo pochyb. Pokud tak odvolací soud v bodě 62. odůvodnění svého rozhodnutí hovořil o tom, že nezná motivaci obviněného, tak podle názoru státního zástupce užil pojmu přiléhavě, neboť hovořil o motivu významném pro dokazování a nikoliv pro právní posouzení skutku. Nadto je podle státního zástupce z výroku napadeného rozsudku dostatečně patrno, v čem spočíval úmysl přesahující skutkovou podstatu trestného činu jinými slovy druhý úmysl, jinými slovy pohnutka, jinými slovy specifický úmysl, jinými slovy bezprostřední motiv atd.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obě podaná dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 7 To 70/2019, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že uznal obviněného vinným a uložil mu trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Obě dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědka F. X. A., své vlastní výpovědi, výpovědi svědka V., detailem datové zprávy ze dne 16. 11. 2015) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění zvláště ve vztahu okamžiku seznámení se obviněného s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 47 A 26/2013), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. jsou založeny na nesprávných závěrech soudů, ke kterým dospěly na základě nesprávného hodnocení důkazů, kdy obviněný tvrdí, že důkazy prokazují diametrálně odlišný skutkový vztah), a vlastní verzi skutkových událostí (kdy uvádí, že se o existenci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 47 A 26/2013, dozvěděl až od nadřízeného orgánu dne 1. 12 . 2015, kdy si obratem požádal o text rozhodnutí, s podáním svědka A. se předtím nijak neseznamoval, neboť to ani nebyla jeho povinnost).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, a z toho vyplývajících skutkových zjištění. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti zčásti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod v tomto rozsahu nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádných závažných pochybení ve vyvozování skutkového stavu z provedených důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Je možné dát částečně obviněnému za pravdu v tom, že nalézací soud vyvodil z datové zprávy zaslané 16. 11. 2015 svědkem A. stavebnímu úřadu (ve spise na č. l. 1201–1202) nesprávný závěr, že obsahovala rovněž kopii rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015. Z tohoto důkazů takový závěr nevyplývá. Nicméně klíčové zjištění, že se mimo jiné díky zaslané datové zprávě obviněný musel dozvědět, že jeho rozhodnutí z ledna 2013, které se chystal prodloužit, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, a tedy, že prodloužení tohoto rozhodnutí je v přímém rozporu se zákonem, je správné. Ve shodném duchu ostatně konstatoval určité pochybení nalézacího soudu i soud odvolací, kdy v bodech 39. a 40. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „ součástí předmětné datové zprávy a v ní obsažené žádosti nebyl zrušující rozsudek správního soudu, ale z obsahu žádosti je zcela zřejmé a muselo to být zřejmé i obviněnému, kterému byla žádost obviněného předložena nejpozději 18. 11. 2015, a rozhodně ji musel mít k dispozici při svém rozhodnutí dne 27. 11. 2015, že jeho rozhodnutí, na základě kterého se chystal prodloužit dobu k dokončení terénních úprav, bylo zrušeno správním soudem “. Oba dva soudy tak dospěly k jednoznačnému závěru o průběhu skutkového děje, kdy až na výše uvedenou otázku, tedy zda a kdy se obviněný seznámil se zrušujícím rozhodnutím Krajského soudu v Praze, o něm nebylo sporu. Jak shrnuje nalézací soud v bodě 74. odůvodnění svého rozsudku, „ není žádných pochyb o tom, že Stavebním úřadem Městského úřadu XY byla vydána obě předmětná rozhodnutí – ze dne 31. 1. 2013 a ze dne 27. 11. 2015. Není žádných pochyb o obsahu těchto rozhodnutí věcně i vymezením účastníků, a že obě tato rozhodnutí v rámci své pravomoci vydal právě obviněný. Žádného sporu nemůže být o tom, že obě tato rozhodnutí byla jako nezákonná a poškozující zájmy vlastníků předmětných pozemků zrušena“.
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku obviněného, že soudy vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo . Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „ in dubio pro reo “ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Ohledně vznesené námitky opomenutých důkazů, kdy obviněný explicitně uvádí opomenutí důkazů svědčících v jeho prospěch, konkrétně pak výpovědi svědka V. a část výpovědi svědkyně Ch., Nejvyšší soud připomíná, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se o takovýto případ nejedná. V prvé řadě je třeba uvést, že návrhy obviněného nalézací soud neopomněl a řádně o nich rozhodl. Důkazy, které obviněný nazývá důkazy opomenutými, však soud řádným způsobem provedl a vyhodnotil, jak ostatně vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 5. 2. 2019 (č. l. 2978–2988 spisu) i z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, konkrétně pak z bodů 21. (v případě svědka V.) a 14. (v případě svědkyně Ch.). Argumentace obviněného výslovně zmiňující opomenuté důkazy dokonce ani nesměřuje k tomu, že by se mělo jednat o důkazy opomenuté, jak je chápe judikatura a trestněprávní teorie, ale spíše o důkazy, kterým soudy nepřiložily, podle jeho názoru, dostatečnou váhu. Jedná se tak o námitky skutkové, tedy nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, a současně tedy i nepřezkoumatelné v dovolacím řízení.
Dovolatel ve svých dovoláních opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání. Svou obhajobu staví na stěžejním tvrzení, že mu nebylo prokázáno, že by v rozhodné době znal obsah rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 47 A 26/2013. K tomu dodává další argumenty – zejména, že jím vydané rozhodnutí bylo nicotné a že nebyla prokázána jeho pohnutka.
Otázku doručení, resp. seznámení se s obsahem rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 47 A 26/2013, vyřešil nalézací soud s poukazem na obsah provedeného dokazování, kdy uvěřil výpovědi svědka A. shodující se s provedenými listinnými důkazy, zvláště pak detailem datové zprávy ze dne 16. 11. 2015, protokolem o předání došlé pošty ze dne 18. 11. 2015 podepsaným obviněným, samotným obsahem datové zprávy obsahující informaci o zrušení rozhodnutí ze dne 31. 1. 2013 (srov. bod 77. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K totožnému závěru dospěl i soud odvolací v bodech 37. – 40. odůvodnění svého usnesení. Z výpovědi svědka A. je zřejmé, že obviněného o existenci zrušujícího rozhodnutí (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 47 A 26/2013) informoval jak ústně, v době po jeho vyhlášení, tak písemně v podobě výše zmíněné žádosti ze dne 16. 11. 2015. Nelze rovněž opomenout ani informaci Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 30. 5. 2017, kdy bylo policejnímu orgánu sděleno, že krajský úřad opatřením ze dne 7. 10. 2015 předložil Nejvyššímu správnímu soudu vyžádaný spisový materiál a zároveň neformálně uvědomil SÚ XY o rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015 (viz č. l. 1810 spisu). Z uvedeného výčtu je zřejmé, že obviněný v době rozhodování o prodloužení termínu provádění terénních úprav skládky XY věděl o rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 47 A 26/2013, ale tímto se neřídil.
K námitce obviněného, že ho není možné uznat vinným kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť rozhodnutí ze dne 27. 11. 2015 bylo od samého okamžiku vydání rozhodnutím nicotným, Nejvyšší soud připomíná, že v projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k tomu, že obviněný v době, kdy vydával své rozhodnutí ze dne 27. 11. 2015 věděl, že jeho předchozí rozhodnutí (a z jakých důvodů) bylo zrušeno a musel si tak být vědom toho, že ignorováním rozhodnutí soudu a v něm formulovaného právního názoru a faktickým prodloužením termínu provádění terénních úprav skládky s odkazem na předchozí nezákonně vydané a v danou dobu již pravomocně zrušené rozhodnutí způsobuje vlastníkům pozemků další škodu spočívající ve znehodnocování jejich pozemků i v nemožnosti užívat jejich vlastnictví. Současně si také musel být vědom toho, že toto vědomě protizákonné rozhodnutí, které v rámci výkonu své pravomoci vydal, v případě nabytí jeho právní moci poskytne osobám, ke kterým plynuly příjmy z probíhajícího skládkování, další nemalý a především také neoprávněný majetkový prospěch (srov. bod 78. rozsudku nalézacího soudu a obdobně bod 47. a body 62. – 63. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
K dalším výše zmíněným námitkám Nejvyšší soud uvádí, že zločinu zneužití pravomoci úřední osoby se dopustí podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému značný neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob.
K naplnění této skutkové podstaty se vyžaduje, aby se činu dopustil pachatel – úřední osoba ve smyslu ustanovení §127 tr. zákoníku který je vždy fyzickou osobou , jako speciální subjekt (§114 tr. zákoníku ), a to jednou ze tří taxativně uvedených forem jednání:
a) výkonem své pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu,
b) překročením své pravomoci,
c) nesplněním povinnosti vyplývající z její pravomoci.
Specifikum trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu, je jeho omezení na vymezenou skupinu osob, resp. na výkon jejich povolání. Veřejní činitelé (v rámci stávajících právních předpisů se užívá výrazu „úřední osoba“) jsou osoby podílející se na plnění úkolů společnosti a státu a požívající přitom pravomoci, které jim v rámci jejich odpovědnosti za splnění těchto úkolů byly svěřeny. Jedná se o speciální subjekt, jehož vymezení je obsaženo v ustanovení §127 tr. zákoníku. Obviněný vykonával funkci vedoucího Stavebního úřadu XY, a jako takový byl nadán právy a povinnostmi příslušejícími jeho funkci, a byl tedy speciálním subjektem – úřední osobou ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
U pojmu vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3148). Obviněnému je kladeno za vinu porušení §16 odst. 1 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávních celků, které je konstatováno ve skutkové větě.
Jedná se o úmyslný trestný čin (§15 tr. zákoníku). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Byť nalézací i odvolací soud dospěly k závěru, že obviněným byl čin spáchán úmyslně (srov. body 81. a 92. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, 47. a 62. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), explicitně neuvedly, zda trestný čin kladený mu za vinu spáchal v úmyslu přímém či nepřímém [tedy podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku či podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Neuvedení tohoto právního závěru, zvláště za situace, kdy obviněný napadá naplnění subjektivní stránky trestného činu lze považovat za jisté pochybení, ale nikoliv pochybení zásadní, když z odůvodnění obou rozsudků lze bezpečně dovodit, že podle jejich názoru naplnil obviněný subjektivní stránku v úmyslu přímém, neboť měl vědomě ignorovat rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015 (který zrušil rozhodnutí, jež obviněný fakticky rozhodnutím kladeným mu za vinu prodlužoval), a to přesto, že o existenci zrušujícího rozsudku věděl.
V návaznosti na výše uvedené lze vytknout odvolacímu soudu formulaci v bodě 47. jeho odůvodnění, kdy uvedl, že „ s jeho již dostatečně známým postupem a názorem z minulosti zcela (a to samozřejmě úmyslně) přehlédl (přesněji řečeno ignoroval)“. Výraz „přehlédl“ očividně evokuje nedbalostní jednání, zatímco výraz „ignoroval“ zjevně označuje úmyslné jednání, což vytváří jistou nejednoznačnost při konstatování klíčového právního závěru o úmyslném či nedbalostním jednání obviněného. Nejedná se ovšem o pochybení zásadní, ale toliko o nepřesnou formulaci, která ovšem v kontextu s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu není jakkoliv způsobilá zpochybnit závěr odvolacího soudu o úmyslném zavinění obviněného.
V případě trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 tr. zákoníku musí z hlediska zavinění úmysl pachatele kromě jednání zahrnovat i úmysl způsobit někomu škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.
Znak „ v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch “ charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání trestného činu postačí, když pachatel, veden touto pohnutkou, nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci úřední osoby, a není třeba, aby škoda skutečně vznikla anebo aby pachatel skutečně opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch (R 25/1975).
Není tak nutné, aby byl opravdu opatřen reálný majetkový prospěch, postačí toliko, když k tomu bude pohnutka pachatele a jeho jednání směřovat. Není proto důvodná námitka obviněného, že žádný reálný prospěch opatřen nebyl, resp. že kvůli nicotnosti rozhodnutí ani být nemohl. Čin byl dokonán okamžikem, kdy obviněný přes svoji vědomost o zrušení jeho rozhodnutí rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, vydal prodlužující rozhodnutí, a veden úmyslem zvýhodnit J. F., resp. opatřit mu majetkový prospěch, porušil své povinnosti vyplývající pro něj z jeho postavení jako úřední osoby.
Naplnění znaku skutkové podstaty „ opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch “ u přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 tr. zákoníku nutno posuzovat v souvislosti s intenzitou naplnění i všech ostatních znaků skutkové podstaty tohoto přečinu, aby při zohlednění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku se zřetelem k povaze a závažnosti činu bylo možno zřetelně rozlišit, zda jde o trestný čin nebo o jinou formu společensky sankcionovaného jednání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 830/2017).
Pro spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku postačí nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nevyžaduje se úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Úmysl přesahující objektivní stránku (někdy též tzv. druhý úmysl, obmysl, dolus coloratus, pohnutka) trestného činu podle §329 odst. 1 tr. zákoníku, který se vztahuje ke způsobení škody nebo jiné závažné újmy jinému anebo k opatření neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému, může být naplněn i ve formě eventuálního úmyslu (dolus eventualis) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 939/2017, (R 1/2020 tr.)]. Subjektivní stránka trestného činu se nevyčerpává samotným úmyslem podle §15 tr. zákoníku zahrnujícím to, že úřední osoba vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Jednání úřední osoby musí být zároveň vedeno pohnutkou „ způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch “ [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 72/2010 (uveřejněno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 1263)].
Na tomto místě je vhodné uvést, že samotný postup úřední osoby v rozporu s judikaturou sice trestní odpovědnost založit nemůže, může ji však založit takový postup v rozporu s judikaturou, který je úmyslně účelový. Lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1350/2013, v němž bylo konstatováno, že samotné nerespektování judikatury soudcem sice není trestné, avšak trestný je soudcův svévolný postup judikatuře odporující.
Nejvyšší soud považuje v této souvislosti dále za vhodné připomenout, že odvolací soud v napadeném rozsudku vyslovil názor, že motiv jednání obviněného nebyl prokázán (srov. bod 62. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). To by zdánlivě mohlo znamenat rozpor se závěrem, že pohnutkou jednání obviněného bylo způsobit neoprávněné zvýhodnění a majetkový prospěch J. F., což ostatně obviněný i s poukazem na dotčenou pasáž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu namítá.
Pokud by však pojmy motiv a pohnutka byly v tomto smyslu shodné, nebylo by možné dovodit uvedenou pohnutku jako obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přitom tvrdit, že nebyl prokázán motiv činu. Zpravidla se o pohnutce a motivu obecně hovoří ve shodném významu (srov. např. Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 257 nebo Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, str. 231), přičemž pohnutkou (motivem) je míněn v podstatě vnitřní podnět, který vedl pachatele k rozhodnutí spáchat trestný čin. V tomto by ovšem pojem pohnutka neodpovídal onomu úmyslu přesahujícímu objektivní stránku. Ve skutečnosti jde o dva rozdílné znaky charakterizující subjektivní stránku činu. Je proto přijatelné současně učinit závěr, že obviněný jednal v úmyslu způsobit „jinou závažnou újmu“, a závěr, že motiv činu nebyl prokázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1121/2018). Úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu v případě ustanovení §329 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v jednání s úmyslem způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, a může být rovněž naplněn i ve formě eventuálního úmyslu, pokud z konkrétní formulace výslovně nevyplývá, že je třeba, aby pachatel daný následek přímo chtěl, kdy formulace „v úmyslu“ se mnohem spíše blíží spáchání činu k určitému účelu nebo s určitým cílem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1121/2018). Lze tak akceptovat závěr nižších soudů o přímém úmyslu ve vztahu k postupu v rozporu s §16 odst. 1 zákona o úřednících územních samosprávných celků, kdy se obviněný neřídil závazným zrušujícím rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015 a nepřímého úmyslu ve vztahu k neoprávněnému zvýhodnění a finančnímu prospěchu J. F. (srov. body 78. – 80. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 62. – 63. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z jaké vnitřní motivace tak obviněný činil, zdali z lhostejnosti k následku, intelektuální zatvrzelosti, lenosti, vidiny majetkového prospěchu, sympatií k J. F. či antipatie k ostatním účastníkům řízení není pro klíčový hmotněprávní závěr o vině obviněného ve smyslu naplnění pohnutky významné, kdy se jedná toliko o zjištění, jaké vnitřní pochody mohly vést obviněného k vydání rozhodnutí v rozporu se svými povinnostmi a protiprávnímu zvýhodnění jiné osoby. Nelze tak přiznat relevanci námitce obviněného, že nebylo prokázáno, že chtěl J. F. neoprávněně zvýhodnit, a tedy, že nenaplnil znak trestného činu „ opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch “ .
K námitce obviněného, že by zcela jistě nevydával rozhodnutí, o kterém věděl, že je nicotné, neboť by nevyvolalo právní účinky, lze uvést, že toto rozhodnutí směřovalo vůči okruhu osob práva neznalých. V případě, že by aktivitou aspoň některého z těchto subjektů nedošlo k podání podnětu ke zrušení předmětného rozhodnutí, pak přinejmenším po nějakou dobu by podle tohoto rozhodnutí J. F. pokračoval v navážení odpadu na předmětné pozemky. Argument obviněného směřující částečně do oblasti zpochybnění naplnění znaku trestného činu v podobě pohnutky, a částečně směřující do oblasti naplnění subjektivní stránky trestného činu, že by vydání nicotného rozhodnutí nemohlo mít žádný význam, a tedy by bylo nesmyslné takové rozhodnutí vydat, Nejvyšší soud ve světle výše nastíněných úvah hodnotí jakožto lichý, resp. neopodstatněný. Ve shodě s názorem státního zástupce pak zdůrazňuje, že pokud jednal obviněný v rámci výkonu své pravomoci způsobem, že ignoroval zákonem mu dané mantinely pro rozhodování do té míry, že jeho rozhodnutí bylo nicotné, nelze tuto okolnost považovat za svědčící v jeho prospěch.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že povinností obviněného jakožto vedoucího stavebního úřadu a rozhodujícího orgánu bylo seznámit se se všemi podklady a podáním důležitými pro jeho rozhodnutí, stejně jako s obsahem všech podání jemu adresovaných. Nesplnění této povinnosti a neseznámení se s obsahem rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 47 A 26/2013, by bylo nutno hodnotit jako porušení ustanovení §16 odst. 1 zákona o úřednících územních samosprávných celků. Jednalo by se totiž o lhostejnost takového typu, která je výrazem jeho kladného vztahu k tomu, že nesplnil povinnost vyplývající z jeho pravomoci, a tedy zavinění v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 7 Tdo 71/2011). V daném případě obviněný věděl, že se jednalo očividně o „problémový“ a vyhrocený případ, ve kterém byly majitelé dotčených pozemků mimořádně aktivní, a to jak v oblasti civilněprávní, tak v oblasti správněprávní. Obviněný v době rozhodnutí bezpochyby věděl o tom, že ve prospěch majitelů dotčených pozemků a fakticky v rozporu s jeho právním názorem pravomocně rozhodovaly civilní soudy. Věděl, že probíhá řízení u správního soudu, byť nebyl jeho přímým účastníkem. Znal závěry veřejného ochránce práv kritizující jeho postupy. Za takové situace bylo jeho povinností postupovat mimořádně pečlivě s ohledem na šetření práv zúčastněných osob a seznámit se všemi podklady, tedy i s podáním ze dne 16. 11. 2015, ze kterého by zjistil, že jeho rozhodnutí z ledna 2013 bylo zrušeno. V kontextu projednávaného případu by se proto jednalo o pochybení a lhostejnost obviněného takového typu, že by bylo způsobilé naplnit subjektivní stránku trestného činu kladeného mu za vinu, i v případě, kdy by nebylo jednoznačně prokázáno, že obviněný věděl o zrušujícím rozsudku Krajského soud v Praze ze dne 31. 7. 2015.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Jak již bylo uvedeno shora obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného V. B. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu