ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1224.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1224/2020-17995
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2021 o dovoláních, která podali obviněný J. Š. , nar. XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, obviněný J. K. , nar. XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných J. Š., M. A., P. T., obviněné právnické osoby M. I. a E. B. C., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2020, sp. zn. 9 To 1/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 1/2019, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
III. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 47 T 1/2019, byli obvinění J. Š. a obviněný J. K. uznáni vinnými jednáním pod bodem A.1) spočívajícím v tom, že
obžal. K. jako ředitel O. t a s. p. M. p. a o. Č. (dále jen „M.“) vedl za M. ve dnech 24. 10. 2005 a 3. 11. 2005 jednání s P. T. jako osobou jednající za C., IČ XY, XY, XY (dále jen „C.“) ve vztahu k uspokojení dvou pohledávek C. vůči P. P., státní podnik v likvidaci, IČ XY, XY, XY (dále jen „P.“) v celkové výši 30.606.662 Kč bez příslušenství, které vůči M. dne 29. 12. 2005 P. T. uplatnil jako jednatel C., s výsledným příslibem obžal. K., že pohledávky budou uspokojeny, aby dne 14. 4. 2006 obžal. K. instruoval písemně obžal. Š. jako likvidátora státního podniku P. s. k., státní podnik v likvidaci, IČ XY, XY, XY (dále jen „P.“), jmenovaného ke dni 1. 3. 2006, k tomu, aby se společností C. vyřešil v rámci státního podniku P. jejich pohledávky vůči původně P., následně dne 5. 6. 2006 obžal. K. za M. jako zřizovatele udělil písemně souhlas s tím, aby státní podnik P. uzavřel smlouvu o převzetí dluhu se společností C., na základě toho dne 8. 6. 2006 v Praze uzavřel obžal. Š. za státní podnik P. se společností C., zastoupenou P. T., smlouvu nazvanou smlouva o převzetí dluhu státu, na jejímž základě státní podnik P. převzal údajný dluh státu ve výši 51.951.223,79 Kč vůči společnosti C., vzniklý na základě dvou pohledávek za již zaniklým státním podnikem P., jejichž skutečná hodnota však byla nulová, neboť výmazem z obchodního rejstříku ke dni 25. 11. 2005 po ukončení likvidace státní podnik P. i jeho dluhy zanikly a staly se nevymahatelnými, následně obžal. Š. na základě této smlouvy vyplatil společnosti C. dne 12. 6. 2006 částku v celkové výši 39.273.141,30 Kč, obžalovaní tak činili, přestože věděli, že pohledávky za státním podnikem P., ke dni 25. 11. 2005 zaniklým, jsou soudně nevymahatelné a žádný dluh státu vůči společnosti C. neexistuje, čímž způsobili České republice na majetku, s nímž měl právo hospodařit státní podnik P., škodu v celkové výši 39.273.141,30 Kč .
2. Toto jednání soud prvního stupně kvalifikoval v případě obviněného J. Š. jako zvlášť závažný zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), a v případě obviněného J. K. jako účastenství ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
3. Za tento skutek a za skutek pod bodem A.2) skutkové věty odsuzujícího rozsudku, který není předmětem dovolacího přezkumu, byl obviněný J. Š. odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu 7 let.
4. Obviněný J. K. pak byl za skutek pod bodem A.1) odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
5. Pod bodem B.III) citovaného rozsudku Městského soudu v Praze byli dále obvinění J. Š., M. A., V. K., P. T. a obviněné právnické osoby A. R. (dále jen „A. R.“), M. I. (dále jen „M. I.“), a E. B. C. (dále jen „E. B. C.“), podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), zproštěni obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. VZV 16/2015, pro jednání popsané pod jejím bodem 3), jímž měli naplnit skutkovou podstatu zločinu podvodu §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měli dopustit společně tím, že
obv. Š. jako ředitel státního podniku T. a zároveň jako likvidátor státního podniku Č. e. z., státní podnik „v likvidaci“, IČ XY, XY, XY (dále jen „Č.“), nejprve v prvním pololetí roku 2013 v Praze připravil uzavření smlouvy o převodu práva hospodařit s majetkem státu a změně příslušnosti k hospodaření a nakládání s majetkem státu mezi státními podniky T. a Č., zajistil projednání a schválení této smlouvy dozorčí radou státního podniku T., dále na M., které je zakladatelem obou uvedených státních podniků, zajistil udělení souhlasu s uzavřením uvedené smlouvy a následně dne 5. 6. 2013 jako likvidátor státního podniku Č. za tento státní podnik tuto smlouvu uzavřel, přičemž za státní podnik T. ji na základě jím udělené plné moci uzavřel advokát Mgr. Pavel Štrbík. Předmětem této smlouvy bylo úplatné postoupení práva hospodaření státního podniku T. s nemovitými věcmi ve vlastnictví České republiky, tvořícími tzv. areál XY, podrobně popsanými v bodě II. uvedené smlouvy, a to za peněžité plnění od státního podniku Č. ve výši 99.000.000 Kč, přestože tržní cena těchto nemovitých věcí v době uzavření smlouvy byla pouze 52.500.000 Kč, přičemž nepřiměřené výše smluvní ceny si musel být obv. Š. vědom, protože měl k dispozici informace důležité pro stanovení ceny předmětných nemovitých věcí, zejména o tom, že v říjnu roku 2009 byla znaleckým posudkem zjištěna jejich tržní hodnota ve výši 35.000.000 Kč a následně se je nepodařilo ve třech kolech dobrovolné veřejné dražby vydražit ani za 60.000.000 Kč, stejně jako tyto skutečnosti znal obv. A., jednatel obviněné společnosti E. B. C. (dále jen „E.“), jednající v zájmu a v rámci činnosti této společnosti, který na základě mandátní smlouvy uzavřené dne 1. 8. 2012 mezi obviněnou společností E., zastoupenou obv. A., a státním podnikem T., zastoupeným obv. Š., v prvním pololetí roku 2013 v Praze poskytoval obv. Š. poradenství mimo jiné ve věci výše uvedeného převodu práva hospodaření, protože obv. A. jako dřívější předseda dozorčí rady státního podniku P., který před státním podnikem T. hospodařil s předmětným areálem, byl seznámen s jeho skutečnou hodnotou, a přesto svým jednáním přispěl obv. Š. k přípravě převodu a jeho schválení nejméně na M. Tímto úmyslným jednáním obv. Š. porušil povinnosti likvidátora státního podniku Č., vyplývající mu ze smlouvy o podmínkách výkonu činnosti a odměně likvidátora, kterou uzavřel s M. dne 21. 6. 2006, která ve svém čl. III odst. 2 stanoví, že likvidátor činí jménem podniku jen úkony směřující k likvidaci podniku a při likvidaci postupuje podle příslušných právních předpisů při dodržování co nejvyšší hospodárnosti a dále povinnosti vyplývající mu z §70 odst. 3, §71 odst. 5 a §72 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění, s odkazem na §20a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, podle nichž na likvidátora přechází povinnosti statutárního orgánu, tedy především povinnost řádně spravovat svěřený majetek státu a povinnost hájit zájmy státního podniku, činit jeho jménem jen úkony směřující k jeho likvidaci a nové smlouvy uzavírat jen v souvislosti s ukončením nevyřízených obchodů, nebo je-li to nutné k zachování hodnoty majetku státního podniku nebo k jeho využití. Účelem popsaného jednání obviněných Š. a A. přitom bylo získání volných finančních prostředků státním podnikem T., aby je následně mohli použít zejména při dále popsaném pořízení akcií společnosti N. S., IČ XY, XY, XY (dále jen „N.“), které by jinak nemohlo proběhnout.
Obvinění Š., A., P. T. a V. K. se zároveň v přesně nezjištěné době nejpozději v roce 2013 v Praze se záměrem získat majetkový prospěch na úkor České republiky přinejmenším pro obviněné společnosti M. I. (dále jen „M.“) a A., dohodli na přípravě a realizaci transakce spočívající v úplatném pořízení 100% akcií společnosti N. státním podnikem T. Za tímto účelem nejprve obviněná společnost A., ovládaná obv. V. K., jako jediný akcionář společnosti N. nepeněžitými vklady nemovitých věcí nacházejících se v XY a XY navýšila základní jmění společnosti N. na údajnou hodnotu 403.500.000 Kč a následně obv. V. K. jako jediný člen představenstva obviněné společnosti A., jednající v zájmu a v rámci činnosti této společnosti, převedl 100% akcií společnosti N. na základě smlouvy o úplatném převodu cenných papírů ze dne 26. 8. 2013 za cenu ve výši 344.000.000 Kč obviněné společnosti M., za kterou tuto smlouvu uzavřel její jednatel obv. P. T., jednající v zájmu a v rámci činnosti této společnosti, přičemž doba splatnosti kupní ceny za převod akcií byla obviněnými V. K. a P. T. sjednána na dobu šesti měsíců od uzavření této smlouvy. Získání nemovitých věcí ve vlastnictví společnosti N., které do ní předtím vložila společnost A., poté bylo oficiálním důvodem zájmu státního podniku T., jednajícího ředitelem obv. Š., o koupi 100% akcií společnosti N., přičemž obvinění odvozovali výši ceny za převod akcií na zjištění hodnoty těchto nemovitých věcí a výše výnosů z nich, proto obv. Š. zadal obviněné společnosti E., zastoupené jednatelem obv. A., zpracování „analýzy investiční nabídky“ na převod akcií společnosti N., posléze vyhotovené obv. A. dne 6. 9. 2013, a „ekonomického a právního ,due diligence‘ společnosti N.“, vyhotoveného obv. A. dne 3. 9. 2013. Obvinění Š. a A. zajistili také vypracování znaleckých posudků znalcem Vladimírem Pauerem ohledně obvyklých cen předmětných nemovitých věcí ve vlastnictví společnosti N., podle nichž jejich celková tržní hodnota činila 351.117.000 Kč a obv. A. dále zajistil vypracování znaleckého posudku k ocenění podniku společnosti N. znaleckým ústavem ACONTA, s. r. o., podle něhož činila jeho hodnota 318.054.000 Kč. Skutečná tržní hodnota 100 % akcií společnosti N., respektive podniku této společnosti, však v době zpracování výše uvedených dokumentů obv. A., které měly odůvodňovat dohodnutou výši kupní ceny za převod akcií, byla pouze 251.700.000 Kč, protože tolik v té době ve skutečnosti činila celková obvyklá cena nemovitých věcí ve vlastnictví společnosti N. Analýzu investiční nabídky, vypracovanou obv. A., což byl dokument, který obsahoval nesprávné a neúplné údaje ohledně výhodnosti pořízení akcií společnosti N. a jejich skutečné hodnoty, obv. Š. následně využil na jednání dozorčí rady státního podniku T. dne 25. 9. 2013 k prosazení schválení uzavření předmětné smlouvy o převodu akcií společnosti N., kde jimi dokládal výhodnost této transakce pro státní podnik T. z hlediska ceny pořizovaného majetku a budoucích výnosů z něho, čímž uvedl členy dozorčí rady v omyl a zatajil jim rozhodné skutečnosti a dozorčí rada tak uzavření smlouvy projednala a schválila. Následně tuto analýzu a znalecké posudky Ing. Vladimíra Pauera a ACONTA, s. r. o., obv. Š. předložil ve dnech 30. 9. a 7. 10. 2013 také M. jako zakladateli státního podniku T. se žádostí o udělení souhlasu s předmětnou transakcí, kterou odůvodnil potřebou využít a zhodnotit volné finanční prostředky podniku, přičemž ale v žádosti uvedl nepravdivé a neúplné údaje především o předpokládaných výnosech z této investice pro státní podnik T. jako budoucího akcionáře společnosti N., čímž také uvedl příslušné pracovníky ministerstva v omyl a zatajil jim rozhodné skutečnosti a požadovaný souhlas proto byl dne 27. 11. 2013 udělen. Poté dne 10. 12. 2013 v Praze uzavřel obv. Š. za státní podnik T. jako nabyvatele s obviněnou společností M., zastoupenou obv. P. T., jako převodcem, smlouvu o úplatném převodu 43 kusů akcií společnosti N., představujících 100% podíl na jejím základním kapitálu, za kupní cenu v celkové výši 351.000.000 Kč. Obviněná společnost M. se na převodu akcií společnosti N. podílela v postavení fakticky nadbytečného prostředníka, protože obv. Š. a obv. A. ve skutečnosti vyjednali předmětný obchod přímo s obv. V. K., jednajícím za obviněnou společnost A., který obviněného P. T. a jím ovládanou obviněnou společnost M. do obchodu zapojil k zakrytí zapojení společnosti A. do popsané transakce, protože obvinění Š. a A. pro obviněného V. K. a jím ovládanou obviněnou společnost A. v minulosti pracovali, spojují je dlouhodobé osobní vazby a obviněný A. společnosti A. poskytoval poradenství i v době krátce před předmětnou transakcí, fakticky proto nemohl výhodnost transakce nezávisle posuzovat pro státní podnik T. Obvinění se tímto jednáním pokusili obohatit přinejmenším obviněné společnosti A. a M. o částku ve výši 99.300.000 Kč, představující rozdíl mezi sjednanou cenou za převod akcií společnosti N. a jejich skutečnou tržní hodnotou, a zároveň byli přinejmenším srozumění se způsobením škody ve stejné výši České republice na majetku, k němuž měl právo hospodařit státní podnik T., protože předmětné akcie byly nabyty do majetku České republiky a státní podnik T. získal právo s nimi hospodařit. V důsledku zablokování finančních prostředků na bankovním účtu obviněné společnosti M. Finančním analytickým útvarem Ministerstva financí ČR a následného zahájení trestního řízení však došlo dne 7. 5. 2014 ke zrušení předmětného obchodu a finanční prostředky uhrazené státním podnikem T. obviněné společnosti M. mu byly vráceny, aniž by došlo k navazujícímu finančnímu plnění za předchozí převod akcií společnosti N. mezi obviněnými společnostmi M. a A .
6. Citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo dále rozhodnuto o vině a trestu pro obviněné M. A. za skutek pod bodem A.2) (tohoto skutku se obviněný M. A. dopustil jako pomocník obviněného J. Š.), a pro obviněného V. K. a právnickou osobu A. R. za skutek pod bodem A.3) . Dále byl pod bodem B.I) obviněný P. T. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. VZV 16/2015, pro jednání popsané pod jejím bodem 1) a pod bodem B.II) byli obvinění J. Š. a J. Ch. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. VZV 16/2015, pro jednání popsané pod jejím bodem 2). Jednání obviněných uvedená v tomto odstavci nejsou předmětem dovolacího přezkumu.
7. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 47 T 1/2019, podali odvolání státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a obvinění J. Š., J. K., M. A., V. K., jeho syn M. K., společnost A. R., a poškozený státní podnik Č. T.
8. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2020, sp. zn. 9 To 1/2020 , tak, že z podnětu odvolání vrchního státního zástupce a obviněných J. K., J. Š., M. A., V. K., syna obviněného V. K., a právnické osoby A. R., napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), písm. e), písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil
- ohledně obviněného J. K. ve výroku o trestu v bodě A.1),
- ohledně obviněného J. Š. ve výroku o vině v bodě A.2) a ve výroku o trestu a náhradě škody,
- ohledně obviněného M. A. ve výroku o vině v bodě A.2) a ve výroku o trestu a náhradě škody,
- ohledně obviněného V. K. ve výroku o vině v bodě A.3), ve zprošťujícím výroku v bodě B.III) a ve výroku o trestu,
- ohledně obviněného P. T. ve zprošťujícím výroku v bodě B.I),
- ohledně obviněného A. R. ve výroku o vině v bodě A.3), ve zprošťujícím výroku v bodě B.III) a ve výroku o trestu.
9. Vrchní soud v Praze dále podle §259 odst. 3 tr. ř. a ohledně obviněných J. K. a J. Š. z podnětu vrchního státního zástupce též podle §259 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek doplnil o výrok o náhradě škody a znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku u obviněného J. Š., účastenstvím ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku u obviněného J. K., které zůstaly v napadeném rozsudku nedotčeny, obviněného J. K. odsoudil podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon tohoto obviněného podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a obviněného J. Š. odsoudil podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon tohoto obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce likvidátora obchodních korporací na dobu 5 let. Odvolací soud dále rozhodl, že podle §228 odst. 1 tr. ř. jsou obvinění J. Š. a J. K. povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému M. p. a o. (dále jen „M.“) částku 39.273.141,30 Kč.
10. Soud druhého stupně dále podle §259 odst. 1 tr. ř. ohledně obviněných J. Š. a M. A. v bodě A.2), obviněného V. K. a A. R. v bodě A.3), obviněného P. T. v bodě B.I), a obviněných V. K. a A. R. v bodě B.III) rozhodl tak, že věc se vrací Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
11. Vrchní soud v Praze konečně podle §256 tr. ř. zamítl odvolání vrchního státního zástupce podané v neprospěch obviněných J. Š., J. Ch., právnické osoby M. I. a E. B. C. Podle §253 odst. 1 tr. ř. pak zamítl odvolání poškozeného státního podniku Č. T.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
12. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2020, sp. zn. 9 To 1/2020, podali dovolání obvinění J. Š. a J. K. [ve vztahu ke skutku pod bodem A.1), kterým byli uznání vinnými] a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných J. Š., M. A., P. T., obviněné právnické osoby M. I. a E. B. C. [ve vztahu ke zprošťujícímu výroku týkajícího se skutku pod bodem B.III)].
13. Obviněný J. Š. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu vztahující se k jednání pod bodem A.1) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a v důsledku toho i na nesprávném hmotněprávním posouzení věci.
14. Z vylíčení skutkového stavu podle obviněného vyplývá, že na počátku celé věci komunikoval s K., který ho jistě v dobré víře vyzval, aby věc vyřešil, což znamenalo nepochybně zaplatit uplatněnou pohledávku společnosti C. (dále jen „společnost C.“), která ji odkoupila od nepochybných věřitelů státního podniku P. Tato skutečnost je prokázána ve věci provedenými důkazy. Obviněný zdůrazňuje, že vstoupil do děje až poté, co se uskutečnilo jednání na M., poté, co pracovníci M. jednali se statutárním zástupcem společnosti C., a poté, co mu bylo intimováno, že jako likvidátor státního podniku P. by měl plnit závazek za jiný státní podnik.
15. Obviněný zdůrazňuje, že pro něj bylo jedinou podstatnou relevantní skutečností, že je závazek vůči společnosti C., jak pochopil stanovisko JUDr. Pavla Štrbíka, po právu a že je možno jej plnit. Jako laik se blíže nezajímal o formální stránku, jaké jsou předpoklady k takovému postupu, a byť nebyl formálně podřízen M., ač jím byl metodicky řízen, z celého trestního řízení je zřejmé, že pokynům ze strany M. bylo třeba vyhovět. Ostatně stěží by další renomovaná advokátní kancelář na odkoupení promlčených pohledávek s panem T. spolupracovala, pokud by byl takový postup zcela bez naděje na úspěch a nemohl mu přinést kýžený výsledek. Již i to vedlo obviněného k závěru, že se jedná (v souladu s odborným stanoviskem JUDr. Štrbíka) o požadavek oprávněný. Bylo pak i na M., jakým způsobem hodlá tento požadavek (tuto pohledávku) hradit. Pokud byly vybrány jako podnik, který má pohledávku hradit, P. v likvidaci, bylo povinností obviněného poté, co byl ujištěn, že pohledávka je po právu a poté, co požadavek byl vznesen, plnit podle požadavku. V této souvislosti obviněný odkazuje na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010, a ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1112/2014.
16. Jediné, co bylo obviněnému známo, byly předložené listiny, ať se jednalo o smlouvy o postoupení pohledávky, přípisy z M. či o posudek JUDr. Štrbíka. Nic víc o věci nevěděl. To vše tedy svědčilo o jeho povinnosti tento závazek z majetku státního podniku P. v likvidaci proplatit. Proto takto jednal. Pokud je mu kladeno za vinu, že nepostupoval přesně podle stanoviska JUDr. Štrbíka, je to jistě pravda, nicméně měl za to, že formální stránka, je-li pohledávka proti státu vymahatelná, není podstatná, podstatné je, že je třeba ji plnit. Za této situace, pokud byl přesvědčen o pravosti a oprávněnosti pohledávky, o tom, že státnímu podniku P. bylo uloženo pohledávku plnit, se obviněný nezabýval ani tak tím, zda jsou splněny veškeré formální podmínky nadnesené JUDr. Štrbíkem, ale opravdu a jedině tím, zda může a smí pohledávku plnit. Nic ze strany M. a K., který nepochybně jednal na základě svých dlouholetých zkušeností a aniž by měl v úmyslu způsobit komukoliv škodu, nenasvědčovalo tomu, že by k tomuto svému jednání neměl dostatečná oprávnění a že by se snad dopouštěl zločinu. Koneckonců, celá věc se udála v roce 2006 a ani v závěrečné zprávě o likvidaci, ani nikdy později až do zahájení trestního stíhání obviněný netušil, že by se dopustil v této souvislosti čehokoliv protizákonného.
17. Obviněný tedy podle svého přesvědčení nejednal ani v úmyslu přímém, ani nepřímém, když v celém trestním řízení nebyla zjištěna žádná motivace k jednání, které by bylo protiprávní, které by mělo směřovat k neoprávněnému obohacení společnosti C. či spoluobviněného T., s nímž navíc v začátku jednání, které nebylo vedeno s obviněným a které bylo na M. vedeno nanejvýš po oficiální linii, o věci nejednal. Žádný z důkazů provedených o ničem takovém nehovoří, a tudíž je zjevné, že zde nebyl žádný úmysl směřující k přisvojení cizí věci a ke způsobení škody. Pro takový úmysl, který nebyl ničím prokázán, obviněný neměl ani žádný důvod.
18. Obviněný má za to, že jeho jednání bylo vedeno právním omylem ve smyslu §19 tr. zákoníku, protože s ohledem na odborné stanovisko JUDr. Štrbíka nevěděl, že jeho čin je protiprávní, a nemohl se omylu vyvarovat, neboť s ohledem na toto stanovisko, že i výše pohledávky vůči státnímu podniku v likvidaci není nulitní, nemohl protiprávnost svého činu rozpoznat bez zřejmých obtíží a s právní úpravou se seznámil prostřednictvím renomovaného advokáta.
19. Zdůrazňuje, že pro něj bylo klíčové, že nárok nebyl protiprávní a že jej bylo možno plnit. Má tedy za to, že nebyl prokázán jeho úmysl přisvojit si cizí věc, která mu byla svěřena, tedy částku vyplacenou z majetku státního podniku P. v likvidaci ve prospěch společnosti C., ani úmysl způsobit na cizím majetku škodu, byť velkého rozsahu. Vycházejí-li soudy z toho, že příslušné zákonné předpisy mu jako likvidátorovi neumožňovaly vyplatit tuto částku, kterou dlužil již zlikvidovaný státní podnik P., jménem státního podniku P. věřiteli C., není prokázána jeho subjektivní vědomost o nesprávnosti takového chování. Ostatně i odvolací soud hovoří o vysoce sporném závazku, nikoliv o závazku neplatném.
20. K uložené povinnosti nahradit škodu obviněný uvádí, že i zde má za to, že výrok o povinnosti nahradit škodu ve výši 39.273.141,30 Kč spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť škoda nebyla dostatečně konkrétně uplatněna. Jedná se totiž o adhézní řízení a nárok musí být dostatečně konkrétní, stejně jako v řízení občanskoprávním. K tomu obviněný cituje judikaturu Nejvyššího soudu. Podle obviněného pak připojení poškozeného tak, jak je akceptoval odvolací soud, není v souladu se zákonem, neboť odkaz na částku uvedenou v usnesení o zahájení trestního stíhání není dostatečně konkrétní, neobsahuje alespoň minimální jasnou a zřetelnou sumu, jíž se poškozený domáhá a v občanskoprávním řízení by nepochybně takový argument neobstál. Navíc rozhodnutí o náhradě škody trpí i procesní vadou, neboť podle §206 odst. 2 tr. ř. po zahájení hlavního líčení a přečtení obžaloby, nedostavil-li se poškozený k hlavnímu líčení a je-li jeho návrh obsažen ve spise, předseda senátu přečte tento návrh ze spisu. To zde učiněno nebylo a obvinění nebyli procesně řádným způsobem (byť bylo zde provedeno prostudování spisu, avšak stanovisko poškozeného se mohlo do konání hlavního líčení pozměnit) seznámeni s podle obviněného pochybným stanoviskem poškozeného M. Došlo tak k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
21. Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku, jímž zůstal nedotčen výrok o vině zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Praze, dále aby zrušil výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze, jakož i výrok o náhradě škody poškozenému M. z téhož rozsudku, a dále aby zrušil výrok o vině pod bodem A.1) z rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
22. Obviněný J. K. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění přitom spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení věci v důsledku extrémního nesouladu výsledku dokazování se skutkovými závěry.
23. Obviněný má za to, že než bude najisto postaveno, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstojí či nikoliv, je namístě s ohledem na obsah dovolacích námitek, a zejména také s ohledem na osobu dovolatele, výkon dovolání napadeného rozhodnutí odložit. K tomu uvádí, že má vážné zdravotní problémy, a to kardiovaskulární onemocnění, cukrovku, poškození páteře a z toho plynoucí závratě, což dokládá lékařskými zprávami. Dále trpí psychickými problémy, a to jednak z důvodu délky vyšetřování a dále také s ohledem na svůj věk 63 let. Dovolatel má ve výchově osmiletého nezletilého syna, oba rodiče jsou staršího věku a jedná se o jejich první dítě.
24. K samotnému dovolacímu důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný uvádí, že skutkový závěr, že instruoval písemně obviněného Š. jako likvidátora k tomu, aby se společností C. vyřešil v rámci státního podniku P. její pohledávky vůči původně státnímu podniku P., a to v úmyslu v něm vzbudit rozhodnutí přisvojit si cizí věc, která mu byla svěřena a způsobit tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, nemá oporu v dokazování. Zdůrazňuje, že v podané obžalobě byla uvedena a státním zástupcem navrhována nižší forma účastenství, a to forma pomoci. Rovněž podle něj není možné přispět (vzbudit) k rozhodnutí spáchat trestný čin zpronevěry spolupachatele.
25. Přípis ze dne 14. 4. 2006, ve kterém obviněný informoval obviněného Š. o průběhu kolektivních jednání na M. uskutečněných dne 26. 10. 2005 a dne 3. 11. 2005 a žádal jej, aby jako statutární zástupce po posouzení předložených dokladů, event. doložených dalších vyžádaných dokladů od společnosti C. vyřešil případ v rámci likvidovaného podniku v souladu s platnými právními předpisy pro tuto problematiku, rozhodně není návodem ke spáchání trestného činu zpronevěry. Dovolatel naopak v přípisu doporučuje obviněnému Š. zpracování nezávislého a objektivního právního stanoviska v této věci, vědom si složitosti dané právní problematiky. Rovněž vznesl na obviněného Š. požadavek k posouzení předložených dokladů, které mu byly zaslány a dány k dispozici. V této souvislosti obviněný s odkazem na konstantní judikatury upozorňuje, že zánik společnosti výmazem z obchodního rejstříku nemá za následek ani zánik pohledávek za touto společností.
26. Dále uvádí, že M., tedy obviněný jako ředitel jeho odboru, nebyl vůči likvidátorovi státního podniku P. v postavení řídícího orgánu, likvidátor byl v pozici samostatného nezávislého statutárního orgánu. Zakladatel, M., tedy nemohl likvidátorovi nařizovat, ale pouze doporučovat ve smyslu interních předpisů ministerstva, kdy v těchto intencích také probíhala komunikace dovolatele s obviněným Š. Sám Vrchní soud v Praze při hodnocení naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry u obviněného Š. uvádí, že tento obviněný nebyl přímým podřízeným dovolatele, takže nebyl povinen respektovat jakýkoliv jeho pokyn. Obviněný Š. byl plně informován o celé věci, měl k dispozici veškeré doklady a nato byl ještě vyzýván k maximální obezřetnosti, aby jednal po právu na základě vypracovaného nezávislého a objektivního právního stanoviska. Toto jednání rozhodně nelze kvalifikovat jako návod k trestnému činu zpronevěry, jedná se pouze o návrh na zvážení možného řešení za předpokladu dodržení všech právních hledisek. Obviněný pak dal na základě sdělení obviněného Š., doloženého odborným stanoviskem JUDr. Štrbíka, přípisem ze dne 5. 6. 2006 souhlasné stanovisko. Předpokládal, že obviněným Š. navrhovaná forma, tj. smlouva o převzetí dluhu státu, kde M. není smluvní stranou a je po něm vyžadován pouze souhlas, je navrhovaná na základě dohody obviněného Š. s JUDr. Štrbíkem, který smlouvu vypracoval, a tato zvolená forma je proto po právní stránce správná. Při koncipování svého přípisu (souhlasu zakladatele) obviněný vycházel ze stanoviska likvidátora jako nezávislého statutárního orgánu. Za daného stavu věci, kdy M. ani nebylo smluvní stranou uzavírané smlouvy, a vše zařizoval, uzavíral a podepisoval sám obviněný Š., neměl dovolatel již žádnou vědomost o dalším průběhu věci. Dovolatel neměl žádnou motivaci k jednání, které by bylo protiprávní, rovněž tak v žádném případě nebylo v této souvislosti prokázáno jeho obohacení či jiné zvýhodnění.
27. Dovolatel neznal stanovisko Ch., nevyžadoval si jej, a viděl jej poprvé v trestním spise. Toto stanovisko si vyžádal svědek F., který potvrdil pravost svého podpisu na objednávce ve své výpovědi u hlavního líčení. Neexistuje jediný důkaz (výpovědi svědků, písemná korespondence), který by prokazoval vědomost dovolatele o daném právním stanovisku. Rovněž tak závěr odvolacího soudu, že svědek F. vycházel při zpracování přípisu ze dne 12. 1. 2006 ze stanoviska Ch., není podloženo důkazy ani obsahem samotného přípisu, kde je jím argumentováno v obecné rovině pouze nedoložení všech náležitostí ze strany společnosti C., nikoliv však právním hlediskem. Rovněž neexistuje jediný důkaz, že by dovolatel byl seznámen s tímto přípisem svědka F., kdy o nevyhovění žádosti se dovolatel dozvěděl zprostředkovaně od obviněného T. K ustálení skutkového děje v průběhu trestního řízení došlo na základě neúplných důkazů, kdy k podpoře řady skutkových tvrzení soudu absentují důkazy, které by jím tvrzené skutečnosti bezpečně prokazovaly. V průběhu trestního řízení se nepodařilo s odstupem 10 let dohledat řadu dokumentů z uvedeného období. Na počátku vyšetřování tohoto skutku (rok 2014) nebyl policejním orgánem vůbec vyzván k podání vysvětlení ani vyslechnut příslušný referent ministerstva V. N., který měl tuto záležitost v gesci na M. (nyní již nežije). Soudy tak nesprávně posoudily jednání obviněného jako skutek naplňující skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
28. Obviněný brojí i proti adhéznímu výroku z rozsudku soudu druhého stupně, neboť má za to, že ze strany M. nedošlo k nezaměnitelnému způsobu vyčíslení vzneseného nároku na náhradu škody, a proto bylo ze strany nalézacího soudu postupováno podle §206 odst. 2 tr. ř. Dovolatel podotýká, že se poškozený jak k hlavnímu líčení, tak ani k veřejnému zasedání, nedostavil. Vrchní soud však podle obviněného při svém hodnocení nevzal v potaz, že státní podnik P. po vyplacení nárokované částky ve výši uhrazených pohledávek společnosti C. (cca červen 2006), ještě rok pokračoval v likvidaci a řešení zbylé majetkoprávní problematiky státního podniku (k výmazu došlo až o rok později cca v září 2007). Z logiky věci je podle něj zřejmé, že státní podnik P. měl další náklady spojené s likvidací (uspokojení pohledávek věřitelů apod.) Za daného stavu věci lze jednoznačně dovodit, že i kdyby státní podnik P. předmětnou částku uplatněnou poškozeným nevyplatil firmě C., nemusel by jí v této výši odvést na účet M., protože by s ní již nedisponoval, a tedy o tuto částku by nemohl být snížen likvidační zůstatek státního podniku P. Proto také byla použita formulace ze strany M. „mohlo dojít“ ke snížení částky likvidačního zůstatku odvedeného na zvláštní účet M., jelikož také nemuselo dojít ke snížení částky. Tato formulace není jednoznačná a nezaměnitelná. Dovolatel se ztotožňuje se správně učiněnými závěry soudu prvního stupně, a to že poškozený neuplatnil nárok na náhradu škody řádně a včas, nevyčíslil nezaměnitelným způsobem přesnou výši škody, a to i s přihlédnutím k další roční existenci státního podniku v likvidaci a možné výši likvidačního zůstatku.
29. Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého, popř. i prvního stupně a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
30. Dovolání obviněných byla podle §265h odst. 2 věty první tr. ř. zaslána nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
31. Státní zástupce k oběma dovoláním uvedl, že vyjma námitek směřujících do výroku o náhradě škody obvinění takřka výhradně uplatnili námitky, jež uplatňovali již v předchozích fázích trestního řízení v rámci své obhajoby před soudy obou stupňů. Byly i podstatou odvolání, kterými obvinění napadli rozsudek soudu prvního stupně (konkrétně v jeho výroku A/1). Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozsudků.
32. Argumentaci obviněného J. K. založenou na extrémním rozporu je podle státního zástupce nutno odmítnout, neboť v případě obou obviněných se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, aprobovanými odvolacím soudem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé o extrémní rozpor rozhodně nejedná. Obviněný J. K. vytrhává z celkového posouzení všech rozhodných skutečností jen některé, na podkladě jen vybraných důkazů, přičemž tyto interpretuje výlučně ve svůj prospěch, aniž by zohlednil veškeré zjištěné okolnosti ve všech vzájemných souvislostech tak, jak naopak učinily nalézací a odvolací soud ve svých rozsudcích. K odůvodnění jejich rozhodnutí je třeba zdůraznit, že soudy plně dostály své povinnosti svá rozhodnutí řádně odůvodnit způsobem zakotveným v §125 tr. ř.
33. Městský soud v Praze se ve svém rozsudku, s nímž se, co se týče skutkových zjištění, identifikoval i soud odvolací, zcela pregnantně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby. Správnost tohoto vyhodnocení dále podpořil i odvolací soud. Obviněný J. K. svůj přípis ze dne 14. 4. 2006 hodnotí, aniž by zohlednil předchozí průběh jednání se spoluobviněným T., aniž by připustil znalost existence negativního stanoviska, které k žádosti jím řízeného odboru vypracovala advokátka Ch., aniž by zohlednil svou vědomost o výmazu státního podniku P. z obchodního rejstříku, a jakkoli připustil, že neměl důvod v otázce vyřízení dluhu zaniklého subjektu oslovovat likvidátora zcela jiného právního subjektu, jehož posláním a úkolem při likvidaci vůbec není jakkoli řešit dluhy jiných dlužníků s jejich věřiteli či s kýmkoli jiným. Ostatně likvidátor z podstaty své funkce a účelu své činnosti nebyl ani povolán k tomu, aby oslovoval za tímto účelem osobu poskytující právní služby, a to co se týče dluhů, které jím likvidovaný podnik nezatěžují. Pakliže se dovolatel domáhá extrémního rozporu v závěru soudů, že musel být seznámen s negativním právním stanoviskem Ch. podporovaným podřízeným F., soudy tento závěr v návaznosti na provedené důkazy a souvislosti z nich vyplývající velmi podrobně a argumentačně logicky ve svých rozhodnutích vyjasnily. Jestliže dovolatel poukázal na potencionální důkazy, které mohly orgány činné v trestním řízení opatřit v přípravném řízení a neučinily tak, je nutno uvést, že soudy své skutkové závěry netvoří na podkladě důkazů, jež nebyly v trestním řízení opatřeny a především provedeny.
34. Relevantní není podle státního zástupce ani námitka dovolatele J. K. (snad jediná hmotněprávní), že on nebyl přímým nadřízeným hlavního pachatele (skutečně nikoli spolupachatele) a ten se jeho pokyny nebyl povinen řídit, když tato skutečnost nevylučuje jeho účast na defraudační trestné činnosti. Účastníkem trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, tedy organizátorem, návodcem nebo pomocníkem k tomuto trestnému činu (jakož i ke kterémukoliv jinému úmyslnému trestnému činu) může být kdokoli, nevyžaduje se zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele (§114 odst. 3 tr. zákoníku). Ostatně, pokud dovolatel připustil možnost činit ze své pozice doporučení, je nutno uvést, že smyslu slova doporučovat není význam slova navádět nijak zvlášť vzdálen. Pakliže obviněný činil svá doporučení za důkazně potvrzených okolností způsobem, že v hlavním pachateli záměrně vzbudil rozhodnutí spáchat trestný čin, je posouzení jeho účasti jako návodu zcela namístě.
35. Na správnosti právního posouzení účastenství obviněného J. K. ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nemůže nic změnit ani drobná formální a formulační nesprávnost, jíž se v odůvodnění svého rozsudku při hierarchizaci forem účastenství v návaznosti na odkaz k právní kvalifikaci použité v obžalobě dopustil odvolací soud a na niž dovolatel neopomněl upozornit.
36. K dovolání obviněného J. Š. státní zástupce uvedl, že subjektivní stránka trestného činu tohoto obviněného byla rovněž opakovaně předmětem posouzení a ani v tomto směru není žádných pochybností o správnosti právních závěrů soudů obou stupňů.
37. Obviněný jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Námitky, kterými obviněný v dovolání brojí proti právnímu závěru o formě zavinění, přitom již zčásti překračují uplatněný dovolací důvod, jelikož jimi obviněný především přehodnocuje vyhodnocení důkazů, jak bylo při utváření závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě nepřímého úmyslu učiněno v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů nalézacím soudem a podpořeno v tomto směru soudem odvolacím. Dovolatel tudíž napadá sice otázku právního posouzení, ovšem téměř výhradně na podkladě procesních námitek. Jestliže obviněný zdůraznil, že do děje vstoupil až poté, co proběhla jednání na ministerstvu s (budoucím) věřitelem zanikajícího státního podniku P., nijak to nesnižuje jeho vinu. Rozhodné kroky, které vedly k naplnění všech zákonných znaků trestného činu, totiž činil on jako hlavní pachatel, byť za vydatného přičinění návodce J. K. Obviněný rozhodně nebyl povinen plnit, když tuto svou údajnou povinnost není schopen opřít o žádný relevantní podklad, ať již například o právní normu či skutečnost vyplývající ze vztahu nadřízenosti a podřízenosti. Nelze jej ani v problematice likvidace státních podniků označit za laika, který by nevěděl, co je účelem likvidace a k čemu má činnost likvidátora výhradně směřovat (a naopak co předmětem jeho činnosti být vůbec nemůže).
38. U dovolatele J. Š. odvolací soud podle státního zástupce správně shledal, že nemohl jednat ani v právním omylu. Nad rámec řečeného oběma soudy v odůvodnění jejich rozhodnutí nelze v případě dovolatele jako hlavního pachatele trestného činu konstatovat, že by se nemohl právnímu omylu stran protiprávnosti činu vyvarovat, když povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou pro něj vyplývala z jeho funkce likvidátora a nadto vzhledem k účelu výkonu této funkce obviněný jako osoba pohybující se v oblasti likvidace státních podniků mohl protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Dovolatel rozhodně nemůže opírat své stanovisko o to, že se snažil vyvarovat protiprávního jednání v právním omylu tím, že si opatřil odborné stanovisko, když se tímto ani neřídil (nelze přitom tvrdit, že pouze v otázce formální). Dané tvrzení o spolehnutí se na správnost odborné rady obviněný nedává do souvislostí, na základě jakých skutečností onu „odbornou radu“ vyžadoval. Obviněný nebyl podřízený spoluobviněného J. K. a nebyl povinen se jeho pokyny či návody řídit, a jak již bylo uvedeno, předmětem výkonu jeho funkce likvidátora určitého státního podniku vůbec nebylo řešit a vyrovnávat dluhy zcela jiného subjektu. Tudíž neměl ani důvod oslovovat nějakého odborníka za účelem vyřešení dluhů subjektu, k němuž nebyl jako likvidátor navázán. Stejně tak neměl co uzavírat se zástupcem věřitele jiného subjektu smlouvu o převzetí nějakého dluhu, který se likvidovaného státního podniku netýkal. Nadto je nutno zdůraznit, že převzetí dluhu v tak vysoké částce, pokud by k němu vůbec platně došlo, jistě neodpovídalo účelu likvidace zrušeného státního podniku.
39. Co se týče námitek obviněných směřujících do výroku o náhradě škody z rozsudku Vrchního soudu v Praze, tyto jsou podle státního zástupce vesměs procesního rázu a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Podle státního zástupce však i přesto lze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že poškozený se prostřednictvím ministerstva připojil s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení řádně, a to v částce 39.273.141,30 Kč. Jestliže se poškozený přihlásil s nárokem na náhradu škody ještě v přípravném řízení, tzn. před zahájením dokazování v hlavním líčení, přičemž výši nárokované částky sice neuvedl číselným údajem, ale dostatečně ji v návaznosti na uvedení (vyčíslení) této částky v usnesení o zahájení trestního stíhání určil poukazem ve výši uhrazených pohledávek státním podnikem P. středočeský kraj, lze mít za to, že sdělil vůči soudu a dalším účastníkům trestního řízení údaje takové kvality, z nichž bylo bez větších obtíží možno určit výši uplatněného nároku na náhradu škody. Z dostupných podkladů (státní zástupce neměl k dispozici trestní spis) lze mít spíše za to, že svou poučovací povinnost nesplnil. Pakliže měl nalézací soud za to, že na podkladě vyjádření poškozeného a stavu zajištěných a řádně provedených důkazů nebyl v řízení pro rozhodnutí o nároku uplatněném poškozeným dostatečný podklad, měl poškozenému sdělit, jakým způsobem může podklady prokazující důvodnost a výši jeho nároku doplnit a poskytnout mu k tomu přiměřenou lhůtu. Nebylo přitom možné shledat důležité důvody, včetně nezbytné potřeby vyhlášení rozsudku bez zbytečných průtahů, pro které by soud v daném případě měl tuto svou povinnost pominout. Poškozený svůj nárok řádně a včas uplatnil, částka, o kterou byl poškozený (jím zřizovaný podnik) trestnou činností připraven, byla provedeným dokazováním bez důvodných pochybností zjištěna a vtělena do skutkové věty výroku o vině. Dále bylo postaveno najisto, že obvinění trestnou činností zpronevěřené finanční prostředky ani zčásti nevrátili. Žádná zákonná či jiná překážka proto nebránila soudu prvního stupně rozhodnout v adhezním řízení o povinnosti obviněných nahradit škodu způsobenou jejich trestnou činností. Bylo tedy jeho povinností o návrhu na uložení povinnosti nahradit škodu rozhodnout.
40. Jestliže dovolatelé poukázali na to, že se poškozený nedostavoval k hlavnímu líčení a veřejnému zasedání, je podle státního zástupce třeba uvést, že za zákonnou překážku pro přiznání nároku na náhradu škody nelze považovat skutečnost, že se poškozený k hlavnímu líčení opakovaně nedostavil, pakliže svůj řádně uplatněný nárok nevzal v průběhu řízení zpět. Rovněž tak k námitce, že předseda senátu soudu prvního stupně podle §206 odst. 2 tr. ř. nepřečetl návrh poškozené osoby ze spisu, lze sdělit, že tato okolnost neodnímá účinky řádně uplatněného nároku na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení.
41. Jestliže podle dovolatele J. K. odvolací soud nevzal v potaz, že státní podnik P. ještě rok po činu pokračoval v likvidaci, měl další náklady a nemusel celou částku, jež byla uhrazena společnosti C., odvést jako součást likvidačního zůstatku ministerstvu, není důvod této argumentaci přiznat význam pro určení výše náhrady škody. Dovolatel totiž operuje z hypotetickými proměnnými ve stylu, co by kdyby, které se však ve skutečnosti na výši způsobené škody nikterak neprojevily. Jelikož byla v důsledku trestné činnosti vyvedena celá částka uvedená ve skutkové větě výroku o vině, nemohly se jakékoli finanční prostředky z této stát ani zdrojem úhrady dalších nákladů. Jestliže došlo k nějaké úhradě běžných výdajů likvidovaného státního podniku a nákladů likvidace, nebyly a ani nemohly být na to použity prostředky odčerpané trestnou činností. Bylo tedy nutno při určení výše náhrady škody vycházet z výše škody, která vznikla v době dokonání trestného činu, přičemž nedošlo k žádné saturaci takto vzniklé škody
42. Státní zástupce tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Š. a J. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl, a souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání státní zástupce podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil i pro případ jiných než navrhovaných rozhodnutí.
43. Pokud jde o dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněných J. Š., M. A., P. T., obviněných právnických osob M. I. a E. B. C., byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť napadené rozhodnutí podle nejvyššího státního zástupce spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť ohledně obviněných právnických osob M. I. a E. B. C. bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku státního zástupce proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. ř., ačkoliv řízení předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
44. S rozsudkem Vrchního soudu v Praze se podle nejvyššího státního zástupce nelze ztotožnit v té jeho části, v níž de facto potvrdil výrok pod bodem B.III) z rozsudku soudu prvního stupně o zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. ohledně obviněných J. Š., M. A. a P. T. a obviněných právnických osob M. I. a E. B. C., a to vzhledem k nesprávné aplikaci pojmu škoda a zejména způsobu určení její výše. Soudy neposoudily správně hodnotu předmětných nemovitých věcí z hlediska jejich ceny v místě a čase obvyklé a tím pádem a v návaznosti na to i hodnotu akcií společnosti N. V důsledku toho přijaly závěr, že hodnota akcií společnosti N. S. (dále jen „společnost N.“), odpovídala sjednané ceně a obvinění tedy ani nejednali v úmyslu způsobit škodu, přičemž vznik škody způsobené trestným činem ani nehrozil.
45. Nejvyšší státní zástupce připomíná, že v případě škody způsobené trestným činem se výše škody určuje podle §137 tr. zákoníku, ze kterého se podává hierarchie kritérií pro určení výše škody způsobené trestným činem, přičemž primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává. Až teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je možno přistoupit k použití některého z dalších dvou hledisek. Toto pravidlo se užije obecně u všech trestných činů, u nichž je znakem škoda, tedy i v posuzovaném případě, v němž byli obvinění stíháni pro trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění se měli pokusit o vylákání vyšší finanční částky od poškozeného na základě smlouvy o převodu akcií, než jaká by v místě a čase odpovídala obvyklé ceně za akcie (navázané na obvyklou cenu věcí nemovitých), přičemž v době uzavření této smlouvy měli jednat v podvodném úmyslu.
46. V předmětném skutku, jenž byl posuzován jako pokus trestného činu podvodu, nebyla hrozící škodou celá smluvně dohodnutá částka. Škodu představoval rozdíl mezi cenou, za niž měl podle sjednané smlouvy kupující T. nabýt do vlastnictví akcie společnosti N. (tedy hodnotou, o niž se jmění poškozeného mělo snížit) a obvyklou cenou těchto akcií ve smyslu výše citovaného §137 tr. zákoníku (hodnota, o niž se jmění poškozeného mělo zvýšit). Předmětem převodu přitom sice nebyly přímo věci nemovité, nýbrž 100 % akcií společnosti N., avšak hodnota těchto akcií se v podstatě odvíjela od hodnoty osmi nemovitých věcí (budov včetně pozemků, na kterých se tyto budovy nacházejí, od účinnosti nového občanského zákoníku se jedná o pozemky, jejichž součástí jsou předmětné budovy) v XY a XY, které společnost N. vlastnila. Podkladem pro vyčíslení výše škody byl v obžalobě ohledně určení hodnoty 100 % akcií společnosti N. posudek společnosti A-Consult. Hodnota akcií společnosti N. byla přímo navázána na hodnotu nemovitých věcí, které tato společnost vlastnila, jelikož předmětné nemovitosti představovaly v podstatě jedinou významnou majetkovou hodnotu společnosti N. Ohledně hodnoty těchto nemovitých věcí vycházel znalec A-Consult v podstatném rozsahu z posudků znalce doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc. Na základě závěrů těchto znalců vycházela obžaloba z hodnoty 100 % akcií společnosti N. ve výši 251.700.000 Kč. Obhajoba předložila soudu prvního stupně posudek společnosti Česká znalecká, kterým byla také posouzena hodnota akcií společnosti N., přičemž podkladem pro určení této hodnoty byly dílčí posudky stejného znalce ohledně hodnoty předmětných nemovitých věcí ve vlastnictví společnosti N., které tvoří přílohy jeho hlavního posudku. Tento posudek předložený obhajobou určil hodnotu 100 % akcií společnosti N. na 355.674.000 Kč.
47. Ohledně tak velkého rozdílu v ocenění akcií je nutno poukázat na to, že v případě obou znaleckých zkoumání znalci dospěli ke svým závěrům na podkladě aplikace stejných metod. V obou případech byla hodnota předmětných nemovitostí vypočtena na základě tří různých metod, metody porovnávací, výnosové a věcné (tzv. administrativní cenu znalec Česká znalecká uvedl jen orientačně). Výsledná cena v posudcích vycházela z hodnoty zjištěné porovnávací metodou, což odpovídalo předpisům pro oceňování majetku. Znalec Ing. Ryska provedl výpočet váženého průměru hodnot zjištěných všemi metodami, přičemž nejvyšší váhu přikládal porovnávací metodě. Znalec Česká znalecká v posudcích uzavřel, že obvyklá tržní hodnota se bude pohybovat v intencích ceny zjištěné porovnávací metodou. Oba znalci tedy své výstupy označili v zásadě shodně a především k nim dospěly na základě aplikace obdobných metod. Podstatný rozdíl ovšem vykazují výsledky, k nimž v ocenění jednotlivých nemovitostí dospěly. Ty se lišily i o více jak 100 %, když lze příkladem zmínit ocenění budov na ulici XY a XY v XY.
48. Znalci, kteří vypracovali uvedené znalecké posudky, resp. fyzické osoby za ně jednající, byli v hlavním líčení vyslechnuti. Pro výstupy z těchto výslechů se jeví zásadní, že krátce před hlavním líčením zaslala obhajoba znalci Ing. Ryskovi dokumenty ohledně tvrzení obhajoby, že předmětné nemovité věci byly v pozdějších letech (tedy v době několika let po spáchání předmětného skutku) prodány za částky výrazně vyšší, než byly částky, ke kterým ve svých posudcích dospěl znalec Ing. Ryska, a že jsou tyto nemovité věci v převážném rozsahu pronajaty a poskytují výnosy opět výrazně vyšší, než byly výnosy, ze kterých vycházel znalec Ing. Ryska. Zjevně na základě tohoto postupu obhajoby znalec Ing. Ryska v rámci svého výslechu v hlavním líčení do jisté míry zrelativizoval závěry svých posudků. V návaznosti na to poté jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací opřely svá rozhodnutí o posudek znalce Česká znalecká a dospěly přitom k závěru, že nebyl naplněn znak předmětné skutkové podstaty spočívající ve způsobení škody.
49. Znalec Česká znalecká použil pro určení ceny předmětných nemovitých věcí metodu porovnávací, což je samo o sobě v souladu se zákonem a definicí ceny obvyklé, ale tuto metodu nesprávně a vadně aplikoval. V rámci uplatňovaného dovolacího důvodu je zcela zásadní to, že při použití porovnávací metody znalec Česká znalecká a potažmo i oba soudy vycházeli z hodnot nabídkových cen srovnávaných nemovitých věcí platících v roce 2016, což byla doba vyhotovení znaleckého posudku, a nikoliv z hodnot realizovaných v roce 2013, kdy byl spáchán předmětný skutek a k nimž měly být závěry o obvyklé ceně v místě a čase navázány. Na tom nemůže nic změnit ani prohlášení v hlavní části posudku, že ocenění proběhlo k datům 26. 8. 2013 a 10. 12. 2013, když toto je v rozporu s vlastním obsahem posudku. Porovnání cen k situaci na trhu s nemovitostmi na jaře 2016, tzn. 3 roky od doby, k níž měla být stanovena cena obvyklá, ostatně potvrdil znalec Ing. Hálek (za Českou znaleckou), při výslechu u hlavního líčení dne 27. 6. 2019. Mimo jiné prohlásil, že hodnota srovnávaných nemovitostí (podle nabídkových inzerátů) byla určována k době 19. 4. 2016. Pro určení hodnot nemovitých věcí při stanovení obvyklé ceny v místě a čase pro období roku 2013 nelze bez jakéhokoli vysvětlení či zohlednění časové disproporce použít srovnávací nabídkové ceny z roku 2016, zvlášť jestliže s odstupem tří let došlo k výraznému nárůstu cen nemovitostí na trhu s nimi.
50. Pro úplnost nejvyšší státní zástupce poukazuje na to, že posudek znalce Česká znalecká obsahoval i další závažné vady. Vycházel totiž v podstatném rozsahu z irelevantního srovnávacího vzorku, neboť vzorek porovnávaných nemovitostí použitý pro určení hodnoty nemovitých věcí v XY se převážně skládal z nemovitých věcí v XY. Získané hodnoty (ceny za 1 m 2 užitné plochy daného typu budovy) z porovnávaných nemovitostí byly v posudku následně upraveny pomocí zcela nestandardních a nijak neodůvodněných koeficientů až do výše 3,6 násobku.
51. Jestliže soud prvního stupně a následně i odvolací soud přistoupily na stanovení ceny předmětných nemovitostí podle nabídkových cen porovnávaných nemovitostí z roku 2016, tedy několik let od období, kdy došlo ke skutku a k němuž měla být cena obvyklá zjištěna (nadto s použitím nereprezentativního vzorku a nepodložených koeficientů), nepostupovaly při stanovení výše způsobené škody v souladu s §137 tr. zákoníku, neboť nezjistily, jaká byla obvyklá cena předmětných nemovitostí, tj. obvyklá cena v době a místě. Soud prvního stupně se nastalou nedostatečně vyjasněnou důkazní situaci snažil v rozporu s §137 tr. zákoníku vyřešit poukazem na existenci údajného rozdílu mezi cenou obvyklou a tržní hodnotou. V odstavci 40 odůvodnění svého rozsudku poté co prohlásil, že posudek znalce Česká znalecká zabývající se stanovením hodnoty 100 % akcií N. v sobě zahrnuje i dílčí znalecké posudky vyhotovené nezbytně jako podklad pro splnění znaleckého úkolu, jež jsou představovány určením tržní hodnoty identických nemovitostí, tedy těch, jež byly vloženy za účelem navýšení základního jmění do společnosti N., zdůraznil, že dílčí znalecká posouzení znalce Česká znalecká ve vztahu k nemovitostem nelze souměřit se závěry Ing. Rysky, neboť znalec Česká znalecká stanovil tržní hodnotu nemovitostí, zatímco Ing. Ryska jejich obvyklou cenu. Tyto veličiny, to jest tržní hodnotu a obvyklou cenu, soud prvního stupně nepovažoval za identické a uzavřel, že si učiněné znalecké závěry nekonkurovaly či jeden druhý nevylučoval. Tuto nesprávnou argumentaci odvolací soud v rozsudku napadaném dovoláním následně revidoval, když k problematice týkající se pojmu obvyklá a tržní cena připustil, že městský soud operoval s uvedenými pojmy v napadeném rozsudku v několika pasážích nepřesně. Odvolací soud naopak jednoznačně dovodil, že pojem obvyklá cena zakotvený v §137 tr. zákoníku, který současně nehovoří výslovně o pojmu tržní cena, je naprosto analogickým pojmem se stejným obsahem, jako pojem tržní hodnota (používaný v posudku znalce Česká znalecká). Uvedené chybné posouzení prvoinstančního soudu nicméně odvolací soud označil jen za formální nepřesnost, která se nepromítla do věcné správnosti učiněných skutkových závěrů.
52. Znalec Ing. Ryska podle odvolacího soudu vysvětlil, že v době zpracování znaleckého posudku ještě neměl přístup do databází srovnatelných prodaných nemovitostí a nemohl proto do svých výpočtů dostatečně zahrnout aktuální tržní hodnoty srovnatelných nemovitostí, jak to bylo možné později např. v roce 2016, kdy znalecký posudek vyhotovil znalecký ústav Česká znalecká. Tím podle soudu sám znalec připustil, že jeho znalecké závěry vlastně neodrážejí konkrétní tržní situaci. Proto i podle odvolacího soudu porovnávací metoda užitá v posudku znalce Česká znalecká pro stanovení hodnoty převáděných akcií, byla způsobilá objektivněji stanovit hledanou tržní hodnotu posuzovaných akcií. Soud nezjistil žádné skutečnosti, které by správnost znaleckých závěrů z posudku znalce Česká znalecká zpochybňovaly či relativizovaly. Odvolací soud proto uzavřel, že nezjistil v postupu znaleckého ústavu takové vady, které by se projevily v jeho nepoužitelnosti nebo které by vyžadovaly pokračování znaleckého zkoumání za pomoci dalšího revizního znaleckého posudku. Uvedenou argumentaci ovšem odvolací soud použil v situaci, kdy posuzovaný skutek byl spáchán v roce 2013, znalec Ing. Ryska při aplikaci porovnávací metody v písemném vyhotovení svého znaleckého posudku zvolil veřejně dostupné nabídky realitních kanceláří z roku 2014, které byly nabízeny i v roce 2013 a znalec Česká znalecká použil při aplikaci porovnávací metody nabídky z roku 2016, jak zjevně vyplývá z příloh jeho posudku.
53. V návaznosti na znění §137 tr. zákoníku může podle nejvyššího státního zástupce jen stěží obstát argumentace odvolacího soudu, podle které neměl znalec Ing. Ryska, který své posudky vypracoval v roce 2014, k dispozici údaje umožňující určit obvyklou cenu nemovitých věcí, údajně na rozdíl od znalce Česká znalecká, který svůj posudek vyhotovil v roce 2016 a k porovnání použil nabídkové ceny z roku 2016. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak, protože znalec Ing. Ryska posuzoval hodnotu předmětných nemovitých věcí v době velmi blízké spáchání skutku a vycházel přitom z hodnot, které byly pro dobu spáchání skutku relevantní. Oproti tomu znalec Česká znalecká vycházel z hodnot, které získal až s velkým časovým odstupem a především poté, co ceny nemovitostí výrazně vzrostly (konkrétně šlo o údaje z nabídek zveřejněných na serveru sreality.cz v roce 2016, tedy tři roky po spáchání skutku). Takovéto ceny jsou však pro vyčíslení škody irelevantní, neboť pro určení výše škody ve smyslu §137 tr. zákoníku je rozhodující hodnota věci v okamžiku spáchání skutku, následující vývoj cen věcí daného druhu, ať již růst nebo pokles, v tomto směru nelze zohledňovat. Argumentovala-li obhajoba tak, že v důsledku růstu cen hodnota předmětných nemovitých věcí dosáhla či dokonce překročila hodnotu, která byla zohledněna ve sjednané kupní ceně 100 % akcií společnosti N., je toto tvrzení zcela irelevantní pro posouzení toho, zda předmětným skutkem byla v roce 2013 způsobena škoda. V této souvislosti lze odkázat na již dříve uplatněnou námitku státního zástupce, že nelze tvrdit, že pokud někdo v roce 2015 zaplatil např. za byt v XY cenu 100.000 Kč za m 2 , šlo o výhodný obchod, neboť v roce 2020 takový byt této ceny nakonec dosáhl. Pro posouzení výhodnosti nebo nevýhodnosti ceny je v takovém případě relevantní pouze to, že v době koupě mohl za takový byt zaplatit např. pouze 60.000 Kč za m 2 .
54. Soudy obou stupňů tedy ve svých rozhodnutích neposuzovaly výši škody na základě cen obvyklých v době spáchání (v roce 2013), a v místě činu, jak jim znění §137 tr. zákoníku ukládá, ale nesprávně při posouzení hodnoty věcí zohlednily následující vývoj cen, konkrétně jejich nárůst do roku 2016. Právě v důsledku nesprávné aplikace §137 tr. zákoníku vymezujícího pojem škoda tak dospěly soudy obou stupňů k nesprávnému právnímu posouzení, že v dané věci nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu.
55. Vzhledem k této nesprávnosti zprošťujícího výroku pod bodem B.III) z rozsudku soudu prvního stupně nejvyšší státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby částečně zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, a to ve výroku, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce vrchního státního zastupitelství podané v neprospěch obviněných M. I. a E. B. C. [část výroku pod bodem C) napadeného rozsudku], a dále v tom rozsahu, v jakém jím zůstal nedotčen zprošťující výrok pod bodem B.III) z rozsudku Městského soudu v Praze ohledně obviněných J. Š., M. A. a P. T., a aby dále zrušil i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze v bodě B.III) v tom rozsahu, v jakém se týká obviněných J. Š., M. A., P. T., M. I. a E. B. C., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
56. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podle §265h odst. 2 věty první tr. ř. zaslána obhájcům obviněných, v jejichž neprospěch bylo podáno, a těmto obviněným k případnému vyjádření .
57. K dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím svých obhájců vyjádřili obvinění J. Š., M. A. a P. T. a obviněné právnické osoby M. I. a E. B. C.
58. Podle obviněného J. Š. nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání hodnotí důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny. Taková argumentace však podle něj dovolacím důvodem být nemůže a nespadá pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce totiž brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, nikoliv proti právnímu posouzení skutku. Odvolací soud navíc podle obviněného řádně hodnotil dokazování provedené před soudem prvního stupně a správnost a úplnost zjišťování skutkového stavu. Pokud nejvyšší státní zástupce namítá, že se jedná o mylné posouzení výše škody, jde o dovolací námitku neodpovídající zákonným hlediskům. Navrhuje proto dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265j (správně §265i) odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí vyjádřil obviněný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
59. Rovněž obvinění P. T. a právnická osoba M. I. jsou toho názoru, že nejvyšší státní zástupce ve skutečnosti rozporuje skutkové hodnocení znaleckých posudků ze strany soudů a neformuluje, jaká právní úvaha aplikovaná soudy měla být nesprávná, natož jaký měla mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí. Všechny jeho argumenty navíc byly v předchozím řízení vypořádány nebo představují v dovolacím řízení nepřípustnou skutkovou polemiku. Rozsudky soudů obou stupňů jsou podle těchto obviněných správné a přesvědčivé. Státní zástupce ve svých úvahách úplně opominul, že tato rozhodnutí byla postavena na jednoznačném zjištění, že nebylo identifikováno žádné podvodné jednání. Nebyly zpochybněny ani znalecké posudky znalce Ing. Pauera, resp. znaleckého ústavu Aconta, na jejichž podkladě si Č. T. vyjednal snížení kupní ceny za převod akcií společnosti N. Za této situace nebylo další znalecké zkoumání hodnoty nemovitostí ani hodnoty akcií společnosti N. určující, neboť škodu jako procedurálně poslední v řadě stojící znak skutkové podstaty je třeba zjišťovat pouze tehdy, jestliže dojde k protiprávnímu jednání. Státní zástupce zjevně přeceňuje význam ex post názoru znalce ohledně výše kupní ceny na otázku viny. Uvedení obvinění se ztotožňují i s hodnocením odvolacího soudu, že ve věci bylo vypracováno množství znaleckých posudků, jejichž závěry jsou v jejich prospěch. Po skutkové stránce se znalec doc. Ryska přiklonil k hodnocení koupě jako výhodné pro kupující státní podnik. I to se do rozsudků náležitě promítlo. Dovolávat se věcné nesprávnosti zprošťujícího rozsudku s odkazem na názor tohoto znalce je tedy podle obviněných přinejmenším překvapivé. Z těchto důvodů obvinění navrhli dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. b) a f) tr. ř. odmítnout a souhlasili i s projednáním dovolání nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání.
60. I obvinění M. A. a právnická osoba E. B. C. jsou přesvědčeni, že nejvyšší státní zástupce v dovolání ve skutečnosti zpochybňuje závěry jednoho z provedených znaleckých posudků, a to prostřednictvím zcela detailních poukazů na údajné nesprávnosti a vady tohoto posudku. Nesprávnost hodnocení provedených důkazů však podle nich není přípustným dovolacím důvodem. Nehledě na to nejvyšší státní zástupce zcela ignoruje závěr odvolacího soudu vycházející ze skutečnosti, že ve věci byla vypracována, resp. posuzována řada znaleckých posudků a že všechny tyto posudky stanovily hodnotu 100 % akcií společnosti N. odlišně. Odvolací soud podle těchto obviněných jasně formuloval, že odlišnost závěrů všech předmětných znaleckých posudků musí být vyložena ve světle zásady in dubio pro reo. I kdyby byl dán uplatněný dovolací důvod, projednání dovolání by zřejmě nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných, neboť odlišnost závěrů znaleckých posudků nemůže odůvodnit závěr o jejich vině, ba právě naopak. Otázka výkladu §137 tr. zákoníku, která by měla být z podnětu dovolání řešena, navíc podle obviněných není po právní stránce zásadního významu. Obvinění proto navrhují dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) a f) tr. ř. Souhlasí i s projednáním dovolání nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání.
61. Uvedená vyjádření obviněných byla zaslána Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případné replice . Přípisem ze dne 26. 4. 2021 bylo Nejvyššímu soudu sděleno, že Nejvyšší státní zastupitelství se k nim nebude věcně vyjadřovat.
III.
Přípustnost dovolání
62. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci dovolání přípustná, zda byla dovolání podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.
63. Shledal přitom, že dovolání obviněných a nejvyššího státního zástupce jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
64. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými a nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
65. Oba obvinění i nejvyšší státní zástupce uplatnili ve svých mimořádných opravných prostředcích dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce nadto uplatnil ještě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
66. V obecné rovině lze k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
67. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
68. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
69. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je pak naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
70. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je dále vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
71. Na podkladě obviněnými a nejvyšším státním zástupcem uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek.
IV.
Důvodnost dovolání
a) Dovolání obviněných J. Š. a J. K.
72. Nejvyšší soud (z pohledu obsahu a důvodů dovolání obou obviněných) nejprve pro přehlednost a pro jasné vymezení dovolacího přezkumu uvádí, že obvinění na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatňují námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se potvrzení výroku o vině v bodě A.1) výroku o vině původního rozsudku Městského soudu v Praze, tedy pokud byl obviněný J. Š. uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a J. K. účastenstvím ve formě návodu ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a dále proti výroku o náhradě škody , tedy pokud bylo odvolacím soudem uloženo podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněným J. Š. a J. K. společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému MPO částku 39.273.141,30 Kč.
73. Dále je nutno s ohledem na obsah dovolání obou obviněných (s výhradou námitek obviněného K. k otázce právní formy jeho účastenství na posuzovaném trestném činu a námitek obou obviněných, které se vztahují k výroku o náhradě škody, k nimž se Nejvyšší soud vyjádří dále v tomto usnesení) konstatovat, že oba obvinění v podaných dovoláních uplatňují námitky, které uplatňovali již v předchozích fázích trestního řízení, tedy v rámci své obhajoby před nalézacím soudem a následně v rámci odvolacího řízení. Jejich dovolací argumentaci tak lze do značné míry hodnotit jako opakování obhajoby, se kterou se zabývaly a následně vypořádaly ve svých rozhodnutích soudy obou stupňů. Na základě tohoto zjištění proto musí Nejvyšší soud již na tom tomto místě konstatovat, že opakují-li obvinění v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a poté v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
74. Současně je nutné konstatovat, pokud jsou uvedené námitky obviněných z hlediska svého obsahového vymezení či zdůvodnění konfrontovány s uplatněným dovolacím důvodem, že se jedná převážně o námitky skutkové, respektive procesní povahy, nikoli o námitky hmotněprávní povahy v duchu uplatněného dovolacího důvodu. Uvedený závěr platí bez ohledu na to, že obvinění sice (ve vztahu k výroku o vině) formálně prohlašují naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však nesprávnost právního posouzení skutku (ani jiného nesprávného hmotněprávního posouzení) nenamítají, neboť v podaném dovolání neuplatnili žádnou námitku v tom smyslu, že by právě skutková zjištění nalézacího soudu precizovaná ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a rozvedená v jeho odůvodnění nenaplnila zákonné znaky posuzovaného zločinu. Z obsahu obou dovolání je naopak zjevné, že obvinění zpochybňují hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a v návaznosti na to popírají soudy učiněná skutková zjištění. Pak je ale nutno námitky v takto uplatněné podobě založené výlučně na nesouhlasu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu označit za námitky, které se míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
75. Jestliže tedy obvinění uplatňují takovéto námitky (skutkové a procesní povahy) zjevně se vztahující k procesu dokazování, pak k tomuto zjištění musí Nejvyšší soud, jakkoliv nejprve v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 66. až 68. tohoto usnesení), dále uvést a znovu zdůraznit, že otázka dokazování je čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se obvinění nyní v rámci dovolacího řízení snaží Nejvyššímu soudu toliko předestřít jinou verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů, a to i přesto, že tuto snahu prezentují jako nesouhlas s právním posouzením skutku, pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
76. Je skutečností opakovaně připuštěnou v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vycházející z náhledu Ústavního soudu na rozsah dovolacího přezkumu, že v rámci dovolacího přezkumu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zásah do skutkových zjištění možný v případě tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
77. Obviněný J. K. přitom naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledává právě v existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy v této trestní věci a činí tuto námitku ( extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními) předmětem své dovolací argumentace i po formální stránce tak, jak je to současně judikaturou vyžadováno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Po přezkoumání napadených rozhodnutí a jejich konfrontace s takto koncipovanou dovolací argumentací zejména obviněného K. lze zároveň uvést, že z uvedeného pohledu napadená rozhodnutí v nyní projednávané věci takovouto vadou netrpí, a to z následujících důvodů.
78. Předně lze nejprve v obecné rovině po přezkoumání odůvodnění obou rozhodnutí a jejich vazbě na učiněná skutková zjištění konstatovat, že v dané věci byl skutkový stav věci vyjádřený ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Současně pak byly provedené důkazy hodnoceny jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje ke všem rozhodným okolnostem, tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů pak současně jsou v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř.
79. Jakkoliv je právem obviněného hájit se způsobem, který uzná za vhodný, musí Nejvyšší soud k podobě zvolené dovolací argumentace obviněného založené na námitce údajného extrémního rozporu konstatovat, že obviněný, právě v rozporu s již citovaným ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. de facto zpochybňuje soudy stabilizovaná skutková zjištění zpochybňováním jednotlivých skutečností vyplývajících z provedeného dokazování, a to bez ohledu na jejich celkové časové a věcné souvislosti, které při zákonném (komplexním) posouzení zjištěného skutkového stavu věci a zohlednění veškerých zjištěných okolností ve všech vzájemných souvislostech tak, jak naopak učinily nalézací a odvolací soud ve svých rozsudcích, o skutkových závěrech soudů pochybovat nedovolují.
80. Navíc se, jak již bylo konstatováno výše, soudy takto s uplatněnou obhajobou obviněného vypořádaly. Otázku vyvedení prostředků obviněným Š. v pozici likvidátora státního podniku P. městský soud rozvedl pod body 44. – 46. odůvodnění svého rozsudku a v návaznosti na to také odvolací soud pod body. 62 – 63. odůvodnění svého rozsudku. Hodnocení přípisu ze dne 14. 4. 2006 ze strany tohoto obviněného je prosto zohlednění předchozího průběhu jednání se spoluobviněným T., jak tento průběh jednání zhodnotil v kontextu dalších rozhodných skutečností nalézací soud pod bodem 44. svého rozsudku. Navíc obviněný v rozporu s výsledky dokazování nepřipouští svoji znalost existence negativního stanoviska advokátky Ch. vypracovaného navíc na základě požadavku odboru, který obviněný řídil, respektive, aniž by zohlednil svou vědomost o výmazu státního podniku P. z obchodního rejstříku. Tyto skutečnosti pak oba nižší soudy hodnotily v kontextu vyjádření obviněného, který na straně druhé uvedl, že neměl důvod v otázce vyřízení dluhu zaniklého subjektu oslovovat likvidátora zcela jiného právního subjektu, v jehož pravomoci při likvidaci podniku nebylo řešit dluhy jiných dlužníků s jejich věřiteli. Lze tedy v tomto bodu uzavřít, že pokud se obviněný touto selektivní argumentací domáhá závěru o extrémním rozporu v závěrech soudů o jeho vědomí a seznámení s negativním právním stanoviskem Ch. (navíc již v předchozí době prezentovaného podřízeným obviněného F.), pak tato jeho námitka není důvodná. Na tomto závěru pak nemůže ničeho změnit ani další námitka obviněného, kterou poukazoval na nezajištění a neprovedení dalších důkazů, které jej v tomto ohlede mohly vyvinit. V tomto směru lze souhlasit s výstižným vyjádřením státního zástupce, že pokud obviněný poukázal na potencionální důkazy, které mohly orgány činné v trestním řízení opatřit v přípravném řízení a neučinily tak, je nutno uvést, že soudy své skutkové závěry netvoří na podkladě důkazů, jež nebyly v trestním řízení opatřeny a především provedeny.
81. Za námitky ve své podstatě skutkového charakteru je nutné s ohledem na obsah a podobu dovolací argumentace obviněného J. Š. považovat jeho námitky o absenci subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, respektive ty námitky, kterými argumentoval ve prospěch závěru, že jednal v právním omylu . Jakkoliv jsou zpravidla dovolací námitky v obou naznačených směrech pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné, nelze při pečlivém seznámení s dovolací argumentací obviněného přehlédnout, že obviněný zpochybňuje hodnocení důkazů ze strany obou nižších stupňů ve vztahu k odůvodnění zavinění obviněného (viz bod 33. rozsudku nalézacího soudu, respektive bod 64. rozsudku odvolacího soudu), které došly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
82. Je tomu tak zejména s ohledem na jeho vyjádření, že do celého procesu vstoupil až poté, co proběhla jednání na ministerstvu s (budoucím) věřitelem zanikajícího státního podniku P. Z pohledu jeho zavinění však zůstává relevantním zjištěním soudů, že rozhodné kroky, které vedly k naplnění všech zákonných znaků trestného činu zpronevěry, učinil tento obviněný jako hlavní pachatel, jakkoliv v návaznosti a s dalším přispěním obviněného J. K. jednajícího jako návodce. Z pohledu subjektivní stránky trestného činu je zjevné, že obviněný J. Š. rozhodně nebyl povinen jako likvidátor státního podniku P. plnit jinému, navíc z obchodního rejstříku vymazanému státnímu podniku, zejména pokud tato jeho údajná povinnost nevyplývala ze žádného předpisu, či ze vztahu nadřízenosti a podřízenosti. Současně pak oba nižší soudy vyzdvihly a do svých závěrů o příslušné formě zavinění obviněného promítly i tu skutečnost, že obviněného nelze označit za laika v problematice likvidace státních podniků, který by nevěděl, co je účelem likvidace a k čemu má činnost likvidátora výhradně směřovat a co na straně druhé předmětem jeho činnosti být vůbec nemůže.
83. Pokud jde o námitku obviněného J. Š., že jednal v právním omylu, pak i s touto námitkou se oba soudy (zejména soud odvolací pod bodem 62. odůvodnění svého rozsudku) vypořádaly. K této argumentaci soudů, se kterou se Nejvyšší soud ztotožňuje, lze uvést, nejprve v obecné rovině, že podle §19 odst. 1 tr. zákoníku kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle §19 odst. 2 tr. zákoníku bylo možno se omylu vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.
84. V případě obviněného jako hlavního pachatele trestného činu si pak s ohledem na jeho postavení lze jen těžko představit, že by se nemohl vyvarovat právnímu omylu ohledně protiprávnosti svého jednání, neboť povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou pro obviněného vyplývala z jeho funkce likvidátora a současně s jeho pracovních předpokladů a zkušeností této funkce.
85. Neobstojí ani jeho poukaz na tu skutečnost, že si opatřil odborné stanovisko ohledně proplacení předmětných pohledávek, a to zejména proto, že se tímto stanoviskem neřídil. Pro posouzení namítané otázky, že se nemohl právnímu omylu vyvarovat, jsou zásadní i další zjišťované a de facto nesporné skutečnosti, a to že obviněný nebyl ve vztahu podřízenosti ke spoluobviněnému K. a nebyl povinen se jeho pokyny či návody řídit. Bylo také již výše konstatováno, že předmětem výkonu funkce likvidátora určitého státního podniku vůbec nebylo řešit a vyrovnávat dluhy zcela jiného subjektu a bylo tak bezpředmětné oslovovat odborníka za účelem vyřešení dluhů subjektu, k němuž neměl jako likvidátor jiného podniku žádnou vazbu, stejně jako obviněný neměl uzavírat se zástupcem věřitele jiného subjektu smlouvu o převzetí nějakého dluhu, který se jím řízeného státního podniku netýkal. Z pohledu zastávaného postavení obviněného pak je nutno v tomto směru uplatňovanou obhajobu konfrontovat s účelem takovéhoto jeho postavení. Zde je zjevné, že účelu likvidace zrušeného státního podniku neodpovídá v uvedené podobě převzetí dluhu, zejména šlo-li o dluh v tak vysoké částce.
86. Nemůže být pochyb o tom, že obviněný s ohledem na své postavení a zkušenosti osoby pohybující se v oblasti likvidace státních podniků se mohl protiprávnosti svého činu vyvarovat, respektive ji rozpoznat bez zřejmých obtíží.
87. Jak již bylo konstatováno výše, za právně relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu bylo možno, jakkoliv s určitou mírou tolerance, označit námitky obviněných směřujících do výroku o náhradě škody z rozsudku Vrchního soudu v Praze, respektive námitka obviněného J. K., že nebyl přímým nadřízeným Š. a ten se jeho pokyny nebyl povinen řídit.
88. Námitku obviněného J. K., že nebyl přímým nadřízeným hlavního pachatele a ten se jeho pokyny nebyl povinen řídit, je nutno konfrontovat s tím, že pachatelem, stejně jako účastníkem (organizátorem, návodcem nebo pomocníkem) trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku může být kdokoli. Pokud by tomu bylo jinak, pak by s ohledem na ustanovení §114 odst. 3 tr. zákoníku byla skutková podstata trestného činu zpronevěry z hlediska pachatelství konstruována s odkazem na zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele, což není.
89. Současně je nutno uvedenou námitku obviněného konfrontovat i s jeho vlastní obhajobou, pokud připustil možnost činit ze své pozice doporučení. Pakliže obviněný činil svá doporučení za důkazně potvrzených okolností tím způsobem, že v hlavním pachateli záměrně vzbudil rozhodnutí spáchat trestný čin, je posouzení jeho účasti jako návodu zcela namístě.
90. Nižší soudy proto v napadených rozhodnutích správně zjistily a odůvodnily podobu trestné součinnosti obviněného, a to jako účastenství ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Správnosti tohoto právního závěru vyplývajícího z výroku rozsudku nalézacího soudu (z právní věty a právní kvalifikace) se nemůže dotknout ani zjevně formální a formulační nesprávnost v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pokud uvedl, že obviněný K. byl rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným nižší formou účastenství než v obžalobě, která však jednání obviněného kvalifikovala toliko jako pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Ze všech těchto důvodů proto byla tato námitka obviněného vyhodnocena jako neopodstatněná.
91. Poslední námitkou, která byla předmětem dovolacího přezkumu Nejvyššího soudu, byly námitky obviněných směřující proti výroku o náhradě škody z rozsudku Vrchního soudu v Praze, který z podnětu odvolání státního zástupce doplnil výrok o náhradě škody, a to tak, že uložil obviněným J. Š. a J. K. podle §228 odst. 1 tr. ř. společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému M. částku 39.273.141,30 Kč.
92. Jakkoliv obvinění uplatnili ze své podstaty námitky čistě procesního charakteru, neboť ani jeden z obviněných v jejich rámci neuplatnil námitky proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nutno připustit, že v situaci, kdy obvinění tyto své námitky spojují s porušením jejich práv na spravedlivý proces, posoudil Nejvyšší soud z naznačeného pohledu opodstatněnost těchto námitek.
93. Nejvyšší soud nejprve pro přehlednost a na podkladě spisového materiálu konstatuje dosavadní průběh adhezního řízení.
94. Z hlediska předmětného výroku o náhradě škody Městský soud v Praze jako soud nalézací učinil závěr, že poškozená Česká republika zastoupená M. neuplatnila v souladu s trestním řádem svůj nárok na náhradu škody řádně, tedy co do důvodu a zejména výše (škody). Podle nalézacího soudu pokud nedošlo k nezaměnitelnému způsobu vyčíslení výše vzneseného nároku, pak tento soud před zahájením dokazování v hlavním líčení nepostupoval podle §206 odst. 2 tr. ř. a současně o nároku poškozeného nerozhodoval rozsudkem podle §228 ani podle §229 tr. ř.
95. Tento procesní postup nalézacího soudu byl napaden odvoláním státního zástupce. Jeho odvolání a zde uvedenému názoru Vrchní soud v Praze přisvědčil, když uzavřel, že ze strany poškozeného došlo k řádnému uplatnění nároku na náhradu škody, neboť při určení výše uplatněného nároku na náhradu škody postačí uvedení takových údajů, z nichž jednoznačně vyplývá přesná výše nároku. To poškozený učinil již v reakci na policejním orgánem zaslané poučení poškozeného a usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž byla výslovně uvedena výše neoprávněně uhrazených pohledávek částkou 39.273.141,30 Kč. Jakkoliv poškozený neuvedl konkrétní částku nároku, ale toliko odkázal na částku uhrazených pohledávek, jak je vyčíslena v usnesení o zahájení trestního stíhání, pak podle odvolacího soudu dostatečně specifikoval výši uplatněného nároku na náhradu škody. Vrchní soud v Praze proto z toho důvodu rozhodl o nároku na náhradu škody výše uvedeným způsobem podle §228 tr. ř.
96. Tyto skutečnosti vyplývající ze spisového materiálu a odůvodnění obou napadených rozhodnutí, kdy právní názor Městského soudu v Praze je de facto souladný s dovolací argumentací obviněných, je pak nutno konfrontovat se zákonnou úpravou nároku poškozeného na náhradu škody a zejména jeho uplatnění, tedy s ustanovením §43 odst. 3 tr. ř., potažmo s rozhodovací praxí soudů.
97. Podle §43 odst. 3 tr. ř. má poškozený právo navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích mj. škodu, jež mu byla trestným činem způsobena. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§206 odst. 2 tr. ř.). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. Důvod a výši škody je poškozený povinen doložit. O těchto právech a povinnostech musí být poškozený poučen. Nebyl-li by pro rozhodnutí o nároku poškozeného dostatečný podklad a nebrání-li tomu důležité důvody, zejména potřeba vyhlášení rozsudku nebo vydání trestního příkazu bez zbytečných průtahů, soud poškozenému sdělí, jakým způsobem může podklady doplnit, a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu, kterou mu zároveň určí.
98. Z citovaného ustanovení vyplývá, že základní podmínkou pro to, aby soud mohl v adhezním řízení rozhodovat o náhradě škody, je řádně a včas uplatněný nárok poškozeného na náhradu škody. Návrh na náhradu škody je uplatněn včas tehdy, pokud je uplatněn nejpozději při hlavním líčení před zahájením dokazování. Návrh na náhradu škody je uplatněn řádně tehdy, pokud z tohoto návrhu je patrný důvod a alespoň minimální výše nároku na náhradu škody. Tento požadavek je naplněn nepochybně tehdy, kdy je uplatněný nárok specifikován alespoň minimální částkou.
99. Z rozhodovací praxe soudů vyplývá, že pro dostatečné vymezení výše škody v uplatněném nároku na náhradu škody (alespoň minimální částkou) postačuje, pokud poškozený uvede takové údaje, z nichž výše nároku na náhradu škody vyplývá i bez bližšího vyčíslení škody (viz stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1967, sp. zn. Pls 3/67, ke směrnici pléna Nejvyššího soudu č. Pls 1/1962, o adhezním řízení).
100. S ohledem na výše uvedené pak Nejvyšší soud zcela přisvědčuje názoru Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, a to, že se poškozený v této trestní věci připojil s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení včas a řádně (ve výši 39.273.141,30 Kč). Je tomu tak proto, že poškozený se přihlásil s nárokem na náhradu škody ještě v přípravném řízení, tedy před zahájením dokazování v hlavním líčení. Pokud výši nárokované částky neuvedl (konkrétním) číselným údajem, ale dostatečně ji v návaznosti na uvedení (vyčíslení) této částky v usnesení o zahájení trestního stíhání určil poukazem ve výši uhrazených pohledávek státním podnikem P. S. k., pak lze mít za to, že sdělil vůči soudu a dalším účastníkům trestního řízení takové údaje, ze kterých bylo možné určit výši uplatněného nároku na náhradu škody.
101. Procesní postup nalézacího soudu lze naopak označit jako nesprávný. Pokud byl nalézací soud po podání obžaloby a před zahájením dokazování tohoto názoru, že s ohledem na vyjádření poškozeného ve spojení s předloženými a k dokazování předloženými důkazy nebyl pro rozhodnutí o nároku poškozeného dostatečný podklad a nelze návrh poškozeného přečíst podle §206 odst. 2 tr. ř., pak bylo na místě poškozeného poučit a vyzvat, aby svůj návrh na náhradu škody odůvodnil co do důvodu a výše, což neučinil. V situaci, pokud tedy poškozený svůj nárok na náhradu škody uplatnil nejen včas, ale i řádně, pokud byla částka, o kterou byl poškozený trestnou činností připraven, provedeným dokazováním zjištěna a vtělena do skutkové věty výroku o vině a pokud obvinění trestnou činností zpronevěřené finanční prostředky ani zčásti nevrátili, pak nalézacímu soudu nebránila žádná zákonná překážka rozhodnout v rámci adhézního řízení o povinnosti obviněných nahradit škodu způsobenou jejich trestnou činností.
102. Nalézací soud tak svým procesním postupem, pokud ve svém důsledku nepřipustil poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody do trestního řízení (navíc bez náležitého odůvodnění), porušil jeho právo na soudní ochranu, neboť je na uvážení poškozeného, a nikoli soudu, zda právo na odškodnění uplatní v trestním řízení, nebo žalobou v občanskoprávním řízení (nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 3439/17). S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 2916/15, lze současně konstatovat, že je porušením práva na soudní ochranu poškozeného takový postup soudu, který nerozhodne o návrhu na uložení povinnosti nahradit škodu, ačkoli byl učiněn, je založen v soudním spise a jeho projednání je umožněno opakováním řízení po zrušení rozsudku v celém rozsahu v odvolacím řízení.
103. Na straně druhé, jestliže odvolací soud v této trestní věci z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného učinil závěr, že nalézací soud nerozhodl (výrokem) o náhradě škody a za podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným povinnost, aby nahradili poškozenému způsobenou škodu, nejde pro obviněné o překvapivé rozhodnutí ani o porušení jejich práva na spravedlivý proces, neboť takové rozhodnutí odvolacího soudu nebylo vyloučeno (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 218/2013).
104. Je tomu tak i s ohledem na již výše uvedené, tedy, že poškozený včas a řádně uplatnil nárok na náhradu majetkové škody způsobené trestným činem, obviněným byla dána možnost seznámit se s tímto nárokem (obvinění byli s uplatněným nárokem seznámeni při prostudování spisu po skončení vyšetřování, přičemž následně již v průběhu trestního řízení ke změně v určení výše uplatněného nároku ze strany poškozeného nedošlo) a měli možnost se k němu vyjádřit. Za této procesní situace, pokud nalézací soud neuložil obviněným povinnost k náhradě škody, mohl takové rozhodnutí za splnění dalších zákonných podmínek učinit odvolací soud.
105. Na správnosti tohoto postupu odvolacího soudu pak nemohou ničeho změnit ani další dovolací námitky obviněných (opět ve své podstatě čistě procesního charakteru), a to že se poškozený nedostavoval k hlavnímu líčení a veřejnému zasedání, že předseda senátu soudu prvního stupně podle §206 odst. 2 tr. ř. nepřečetl návrh poškozené osoby ze spisu.
106. K první námitce lze uvést pouze tolik, že nedostavení se poškozeného k hlavnímu líčení a veřejnému zasedání nemůže mít žádný vliv na řádně uplatněný nárok na náhradu škody, pokud návrh na jeho přiznání poškozený nevzal zpět, což v této trestní věci poškozený neučinil (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1612/2018), tedy tato pasivita poškozeného nemůže být bez dalšího dostatečným projevem ohledně naznačené dispozice poškozeného s jeho nárokem.
107. Ke druhé námitce lze uvést, že pokud předseda senátu nalézacího soudu podle §206 odst. 2 tr. ř. nepřečetl návrh poškozeného ze spisu, pak ani tento jeho (nesprávný) procesní postup nemůže znamenat, že by tato okolnost znamenala odejmutí účinků řádně uplatněného nároku na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1032/2015).
108. Nedůvodná a ve své podstatě zcela bezpředmětná pak je i další námitka obviněného J. K., že odvolací soud při rozhodování o náhradě škody, a to zejména z hlediska její výše, do tohoto rozhodování nepromítl skutečnost, že státní podnik P. ještě rok po činu pokračoval v likvidaci, měl další náklady a nemusel celou částku, která byla uhrazena společnosti C., odvést jako součást likvidačního zůstatku ministerstvu.
109. Je tomu tak proto, že při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu škody bylo nutno (při určení její výše) vycházet z výše škody, která vznikla v době dokonání trestného činu, přičemž nedošlo ani k žádné částečné náhradě takto vzniklé škody. Navíc je dovolací argumentace obviněného založena na hypotetických úvahách o skutečnostech, které se ve výši způsobené škody nikterak neprojevily, a to při odhlédnutí od toho, že pokud došlo k nějaké úhradě běžných výdajů likvidovaného státního podniku a nákladů likvidace, prostředky získané trestnou činností obviněných nebyly a ani nemohly být tímto směrem použity.
b) Dovolání nejvyššího státního zástupce
110. Nejvyšší soud se konečně zabýval dovoláním nejvyššího státního zástupce, kterým brojí proti výroku odvolacího soudu, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných J. Š., J. Ch., právnické osoby M. I. a E. B. C., a to proti zprošťujícímu výroku nalézacího soudu ve vztahu ke skutku pod bodem B/III.
111. Dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce se v zásadě omezuje na zpochybnění znaleckého posudku společnosti Česká znalecká, na základě kterého soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud byla souhrnná hodnota nemovitého majetku, představujícího rovněž hodnotu společnosti N., k prosinci 2013, tedy k době uzavření smlouvy mezi státním podnikem Č. T. a společností M. I., ve výši 355.674.000 Kč, a ke dni 26. 8. 2013, kdy byla uzavřena smlouva o převodu akcií mezi společností N. a společností M. I., ve výši 370.302.000 Kč, nelze za situace, kdy státní podnik Č. T. nabyl akcie společnosti N. za částku v celkové výši 351.000.000 Kč, hovořit o tom, že kupní cena akcií byla nepřiměřeně navýšená oproti faktické hodnotě této společnosti. Nejvyšší státní zástupce zjednodušeně řečeno namítá, že znalec společnosti Česká znalecká použil při aplikaci porovnávací metody nabídky srovnávaných nemovitostí z roku 2016, tedy z doby vyhotovení znaleckého posudku, a nikoliv z roku 2013, kdy měl být skutek spáchán, přičemž ceny nemovitostí byly v roce 2016 vyšší než v roce 2013. Nejvyšší státní zástupce dále upozorňuje i na další podle jeho názoru závažné vady předmětného znaleckého posudku (irelevantní srovnávací vzorek, úprava cen použitím neodůvodněných koeficientů).
112. Již na tomto místě je však Nejvyšší soud nucen upozornit, že nejvyšší státní zástupce, jakkoliv svoji argumentaci opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti namítá vady důkazního řízení, resp. vady jednoho z důkazních prostředků, ze kterého soud prvního stupně při ustálení skutkového děje stran skutku pod bodem B/III. vycházel. Byť se tak snaží svoji argumentaci prezentovat, nejedná se o zpochybnění právního posouzení skutku, nýbrž čistě o snahu o to, aby byly v řízení před soudem upřednostněny znalecké posudky obžaloby, které stanovily jako obvyklou cenu akcií společnosti N. částku ve výši 251.700.000 Kč, oproti znaleckému posudku obhajoby, který dospěl k ceně výrazně vyšší.
113. Námitky nejvyššího státního zástupce je tak nutno označit za čistě procesní, resp. skutkové povahy. K tomu lze uvést, že v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 65. až 67. tohoto usnesení) jsou otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení nejvyšší státní zástupce snaží poukazovat na vady klíčového znaleckého posudku, ze kterého soud při zjišťování skutkového stavu vycházel (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
114. Z právě uvedeného vyplývá, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
115. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že otázkou, zda předmětný znalecký posudek společnosti Česká znalecká trpí vytýkanými vadami a zda z něj tedy při zjišťování skutkového stavu bylo možno vycházet či nikoliv, by se Nejvyšší soud mohl zabývat toliko na podkladě námitky extrémního nesouladu, potažmo tvrzení o porušení práva (obviněných) na spravedlivý proces.
116. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18 (jehož závěry převzal i Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1474/2018), však platí, že námitky extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými jsou námitkami, které se dotýkají porušení základních práv obviněného jakožto jednotlivce ve smyslu článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a práva na spravedlivý proces v souladu s článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
117. V případě, kdy Nejvyšší soud porušení těchto základních práv obviněného na základě namítnutého extrémního rozporu shledá, má zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení podklad v článku 4 a 90 Ústavy České republiky. Uvedená základní práva však chrání obviněného, jakožto „slabší“ procesní stranu a nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže na úkor této „slabší“ procesní strany dovolávat, neboť pravidla plynoucí z práva obviněného na obhajobu byla stanovena na jeho ochranu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017). Podle zákonné úpravy dovolání není Nejvyšší soud obecnou třetí instancí, která by byla v zásadě zaměřena také na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, protože takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání vymezeno. To vyplývá i z toho, že Nejvyšší soud zásadně neprovádí dokazování v dovolacím řízení (§265r odst. 7 tr. ř.). Ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje restriktivní výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a nikoli výklad extenzivní, jehož se nejvyšší státní zástupce domáhá – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, a ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 Tdo 46/2017). Výjimečně sice může Nejvyšší soud přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ale podle judikatury Ústavního soudu tak může učinit toliko v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
118. Nejvyšší státní zástupce proto může námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy v dovolání uplatnit pouze ve prospěch obviněného, ale nikoli v jeho neprospěch. Pokud nejvyšší státní zástupce tuto námitku uplatní v neprospěch obviněného, a nebude-li uplatněna jiná relevantní námitka, Nejvyšší soud bez věcného přezkumu dovolání nejvyššího státního zástupce odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. (viz usnesení svého velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1474/2018, bod 31.).
119. Ačkoliv přitom nejvyšší státní zástupce v projednávané trestní věci námitku extrémní nesouladu neuplatnil, je z jeho dovolání patrné, že fakticky touto argumentací proti postupu soudu prvního, resp. druhého stupně brojí, kdy namítá, že nalézací soud vycházel při zjišťování skutkového stavu z důkazu, který pro své vady není způsobilý prokázat, jaká byla obvyklá cena společnosti N. v roce 2013, neboť z důvodu nesprávného postupu znalce vypovídá nanejvýš o obvyklých cenách v roce 2016. Nejvyšší státní zástupce tedy jinými slovy tvrdí, že skutková zjištění soudů stran hodnoty společnosti N. v roce 2013 nemají obsahovou spojitost s tímto důkazem a že soudy proto měly vycházet z jiného důkazu. Taková argumentace však ve své podstatě není ničím jiným než námitkou extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy a Nejvyšší soud se jí tak z výše uvedených důvodů zabývat nemohl.
120. Protože nejvyššímu státnímu zástupci podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu nepřísluší v dovolacím řízení uplatňovat v neprospěch obviněných námitky, jež mají svůj původ v porušení práva na spravedlivý proces, nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání nejvyššího státního zástupce odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
121. Pokud jde o způsob rozhodnutí dovolacího soudu, pak ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl tak, že dovolání obviněných bylo jako neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, dovolání nejvyššího státního zástupce pak bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
122. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář