ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1267.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1267/2021-361
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. N., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici XY, proti usnesení Krajského soudu Praze ze dne 17. 8. 2021, č. j. 10 To 195/2021-318, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 21 T 53/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. N. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 3. 2021, č. j. 21 T 53/2020-273, byl obviněný M. N. uznán vinným jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle ustanovení §274 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, kterých se dopustil v jednočinném souběhu tím, že
dne 07.05.2020 v době od 20.00 do 20:07 hodin řídil, maje po předchozím požití alkoholických nápojů nejméně 2,6 promile alkoholu v dechu, ve stavu kdy nebyl schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla, na silnici II. tř č. XY vedoucí mezi obcemi XY a XY, okres Praha–západ, osobní automobil tovární značky XY, a v km 5 této komunikace nezvládl řízení vozidla a s vozidlem přejel nejprve pravou krajnici, načež přejel s vozidlem do protisměru a sjel přední částí vozidla ze silnice do příkopu přilehlého k protisměrnému jízdnímu pruhu,
ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu Praha 2 ze dne 25.04.2017, sp. zn. 9T 19/2017, v právní moci od 27.06.2017, odsouzen pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle ustanovení §274 odst. 1 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“) a byl mu uložen jednak trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a který vykonal dne 30.05.2019 a jednak trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu čtyřiceti osmi měsíců.
2. Citovaným rozsudkem byl obviněný podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za použití ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku za shora uvedené přečiny a za sbíhající se přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle ustanovení §274 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 09.10.2020, č.j. 50 T 108/2020-52, který nabyl právní moci dne 04.02.2021, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Současně Okresní soud Praha-západ citovaným rozsudkem podle ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 09.10.2020, č.j. 50 T 108/2020-52, který nabyl právní moci dne 04. 2. 2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
4. Proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. O tomto odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 8. 2021, č. j. 10 To 195/2021-318, tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl .
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání , které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Argumentace obviněného směruje především proti výroku nalézacího soudu o trestu, který byl dle obviněného odvolacím soudem nesprávně potvrzen. Nalézací soud podle obviněného zanevřel na řádné dokazování a jeho rozhodnutí stojí jen na dedukcích a úvahách, nikoliv na důkazech. Obviněný namítá extrémní nesoulad skutkových mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Soudy podle něj porušily základní zásady trestního řízení, zejm. právo obviněného na spravedlivý proces, princip in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny.
7. Podle obviněného není možné, aby soud prvního stupně prováděl pouze důkazy, které sám uzná za vhodné, a odmítal důkazní návrhy obhajoby s tím, že na ně v rámci hlavního líčení není prostor. Obviněný vytýká nalézacímu soudu, že poté, co upustil od dokazování (když obviněný ve shodě se státním zastupitelstvím prohlásil průběh skutkového děje za nesporný), prováděl další důkazy, aniž by obviněného na tento krok upozornil, a to navíc bez účasti obviněného, který se z jednání pro svůj zdravotní stav omluvil.
8. Soudy podle obviněného nesprávně právně posoudily otázku závažnosti skutku, což mělo vliv na přiměřenost trestu (uloženého na samé horní hranici trestní sazby). Nalézací soud nevyhověl návrhu obviněného na uložení protialkoholního léčení, s nímž souhlasil i státní zástupce, a které by mohlo vést k jeho nápravě. Argument, že státní zástupce měl souhlasit s protialkoholním léčením již v přípravném řízení, obviněný nepovažuje za souladný se zákonem. Soud by měl v rámci projednání věci případně nedostatky přípravného řízení zhojit, či věc do přípravného řízení vrátit, nikoliv procesní návrhy zamítnout s odůvodněním, že na ně není v hlavním líčení prostor. A to navíc za situace, kdy sám státní zástupce svůj návrh odůvodnil novou skutečností – jiné trestní stíhání, o kterém v době přípravného řízení vědět nemusel.
9. Namísto uložení protialkoholního léčení nalézací soud obviněného nepřiměřeně přísně potrestal. Nalézací soud nerespektoval §39 tr. zákoníku. Nepřijal prohlášení viny obviněného. Soudy měly podle obviněného vzít v potaz, že souhrnný trest byl ukládán sice za 4 trestné činy, ty však byly spáchány pouze dvěma jednáními. Soudy podle obviněného nepřihlédly ke všem okolnostem, k osobě obviněného a k jeho poměrům. Uložený trest odnětí svobody ve výměře 24 měsíců považuje obviněný pro sebe a svou rodinu za zcela likvidační.
10. Konečně obviněný namítá, že se nacházel ve špatném životním období, které se snažil překlenout právě nadměrným užíváním alkoholu. Uvedl se do stavu nepříčetnosti, ve kterém nevěděl, co činí, a tedy nebylo jeho úmyslem mařit dřívější rozhodnutí o zákazu řízení, nýbrž uvedené činil mimovolně, na základě jeho alkoholového ovlivnění.
11. Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 a 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu Praze ze dne 17. 8. 2021, č. j. 10 To 195/2021 - 318, jakož i další rozhodnutí tomuto rozhodnutí předcházející, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí věci.
12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
13. Státní zástupce uvádí, že obviněný ve svém dovolání opakuje argumentaci, kterou již použil v odvolání, a která je vnitřně rozporná. Obviněný totiž na jedné straně činí výhrady k učiněným skutkovým zjištěním, avšak současně odkazuje na své prohlášení viny. Není tedy zřejmé, zda doznává či popírá spáchání skutku popsaného ve skutkové větě a zda souhlasí či nesouhlasí s jeho právním posouzením.
14. K namítanému porušení principu in dubio pro reo a extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním obviněný neuvádí žádné konkrétní okolnosti.
15. S námitkou obviněného, že nalézací soud konal odročené hlavní líčení včetně dokazování, ačkoliv dovolatel se z tohoto hlavního líčení omluvil, s námitkou nesprávného právního posouzení závažnosti skutku a nepřiměřeného trestu i s námitkou, že mu nebylo uloženo protialkoholní léčení, se soudy dostatečně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, na jejichž konkrétní body státní zástupce plně odkazuje.
16. Státní zástupce konstatuje, že dovolatel na jedné straně namítá, že provedeným dokazováním nebyl skutek prokázán, a na straně druhé zdůrazňuje své bezvýhradné doznání a z toho plynoucí zjednodušení dokazování. Tyto argumenty se vzájemně vylučují. Vzhledem k pečlivému odůvodnění skutkových zjištění nalézacím i odvolacím soudem nic nenasvědčuje tomu, že by snad existoval nějaký nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, natož nesoulad extrémní.
17. V této části by tedy dovolání nemohlo odpovídat žádnému z dovolacích důvodů, ani kdyby byla jednotlivá tvrzení dovolatele posouzena bez ohledu na jejich vzájemnou neslučitelnost.
18. S námitkou obviněného, že nebyl přítomen odročenému hlavnímu líčení, se dostatečně vypořádal jak nalézací (odst. 6 odůvodnění), tak odvolací soud (odst. 5 odůvodnění). Odvolacím soudem citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 408/2013 je přiléhavý. Obviněný ani v dovolání nedoložil nic ke svému tehdejšímu zdravotnímu stavu. Přestože (jak tvrdí) „měl již více dnů zvýšenou teplotu, průjem, bolest kloubů a další příznaky…“, se telefonicky omluvil teprve bezprostředně před konáním hlavního líčení a neprojevil svůj zájem o účast na odročeném hlavním líčení. Obviněný neuvádí, jaký konkrétní vliv na dokazování mohla jeho neúčast mít. Obviněný byl vyslechnut již u prvního hlavního líčení, právě z jeho tehdejšího podnětu bylo upuštěno od dokazování skutkového děje. V odročeném hlavním líčení byly za neúčasti dovolatele čteny jen listiny, k jejichž obsahu se dovolatel ani nyní ve svém dovolání nijak nevyjádřil. Tuto námitku obviněného proto státní zástupce shledává zjevně neopodstatněnou.
19. Ohledně namítané nepřiměřené přísnosti trestu státní zástupce odkazuje na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to jen z tam vyjmenovaných důvodů. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
20. Nejvyšší soud může mimo dovolací důvody zasáhnout proti trestům výjimečným svou nespravedlností. Obviněný však na uvedenou zásadu nepoukázal a své dovolání výslovně opřel jen o dovolací důvody, z jejichž okruhu zjevně vybočit nechtěl. V této části proto dovolání neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.
21. Stejně je tomu, pokud se dovolatel cestou dovolání domáhá uložení ochranného opatření – protialkoholního ochranného léčení. Podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dovolacím důvodem toliko uložení, a nikoliv neuložení ochranného opatření. Kromě toho se obviněný domáhá méně příznivého rozhodnutí a dovolání by tak bylo podáno osobou neoprávněnou (v neprospěch obviněného jej může podat jen státní zástupce).
22. Státní zástupce uzavírá, že většina konkrétních námitek obviněného neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Pokud dovolatel namítá svou neúčast u hlavního líčení, jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť soudy projednáním věci v jeho nepřítomnosti neporušily žádné ustanovení žádného právního předpisu.
23. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
25. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
26. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
27. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
30. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
31. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
32. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
33. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
34. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný jím brojí jak proti výroku o vině, tak proti výroku o trestu a současně namítá, že mu nebylo uloženo ochranné opatření.
35. S určitou mírou zjednodušení lze jeho námitky sumarizovat tak, že v postupu nalézacího a odvolacího soudu spatřuje řadu zejména procesních pochybení, a to jak v podobě nesplnění nebo porušení procesních podmínek řízení (zejména konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, či že nalézací soud nepřijal jeho prohlášení viny), tak i v podobě zpochybňování procesu dokazovaní a konečných skutkových zjištění. Dále pak obviněný považuje jemu uložený trest za nepřiměřeně přísný a současně namítá, že nalézací soud mu namísto trestu odnětí svobody měl uložit ochranné opatření ve formě protialkoholního léčení.
36. Konfrontuje-li předně Nejvyšší soud tyto dovolací námitky obviněného s jeho dosavadní obhajobou, pak je třeba konstatovat, že obviněný v dovolání prakticky výlučně opakuje obhajobu, kterou již uplatňoval před soudem prvního a druhého stupně. Jedná se převážně o námitky, které sepsal v odůvodnění odvolání sám obviněný, přičemž obhájkyně tuto jeho obhajobu převzala do obsahu nyní podaného dovolání.
37. K tomuto zjištění pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že je-li dovolání obviněného založeno na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly (což lze konstatovat i v této trestní věci), a pokud obviněný s další dovolací argumentací nepřichází, pak je zpravidla nutné dovolání už jen z tohoto důvodu označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
38. Jak již bylo konstatováno výše, obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, jestliže spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli však z hlediska práva procesního. Na základě tohoto dovolacího důvodu proto může Nejvyšší soud přezkoumávat toliko otázky hmotněprávní, ne však již otázky procesněprávní. Zejména tak v jeho rámci proto nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, ke kterým soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Nejvyšší soud jako dovolací soud vychází při posuzování správnosti právního posouzení skutku ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou považuje za správnou dovolatel.
39. V kontextu shora uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že většinu námitek obviněného nelze podřadit pod obviněným uplatněný, ani pod žádný jiný dovolací důvod ve smyslu §265b tr. ř. Navíc se Nejvyšší soud s těmito námitkami obviněného neztotožňuje ani po věcné stránce, když současně neshledává, že by v jakémkoliv procesním postupu čí samotným (dovolání napadeným) rozhodnutím obou nižších soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces nebo na obhajobu.
40. Namítá-li obviněný, že nalézací soud nepřijal jeho prohlášení viny , konkrétně neuvádí, v čem nalézací soud postupoval nesprávně, pokud toto prohlášení nepřijal.
41. Podle §206c odst. 1 tr. ř. může obviněný prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Podle odstavce 5 citovaného ustanovení soud prohlášení viny nepřijme, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem a nemusí prohlášení viny přijmout, pokud takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran.
42. V projednávané věci soud prohlášení viny obviněného nepřijal, protože právní kvalifikaci skutku podle obžaloby nepovažoval za správnou, o čemž obviněného poučil a svůj postoj také zdůvodnil (respektive tyto důvody vyplývají z výsledných skutkových a právních závěrů). Postup nalézacího soudu tedy Nejvyšší soud považuje za zcela správný a žádné pochybení v něm nespatřuje.
43. V případě námitek, že nalézací a odvolací soud porušil právo obviněného na spravedlivý proces v důsledku porušení principu in dubio pro reo a zásady presumpce neviny („čímž je podle obviněného dána existence extrémního rozporu“) lze jednak konstatovat, že tyto námitky obecně nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod, ani pod jiné dovolací důvody, navíc obviněný ve svém dovolání nenabízí žádnou konkrétní argumentaci, z níž by bylo možné na porušení citovaných práv a zásad usuzovat. Zcela výstižně se k této dovolací argumentaci vyjádřil státní zástupce ve svém vyjádření k podanému dovolání, pokud uvedl, že obviněný jako dovolatel na jedné straně namítá, že provedeným dokazováním nebyl skutek prokázán, a na straně druhé zdůrazňuje své bezvýhradné doznání a z toho plynoucí zjednodušení dokazování. Pak se ale skutečně k takto pojatým námitkám obviněného není možno rozumně vyjádřit, neboť se navzájem vylučují (viz bod 8. citovaného vyjádření).
44. Námitkou, která rovněž není způsobilá být předmětem dovolacího přezkumu, je námitka nenaplnění subjektivní stránky přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Tuto námitku, kterou obviněný zmiňuje jen okrajově, když namítá, že se uvedl do stavu nepříčetnosti, ve kterém nevěděl, co činí, a tedy nebylo jeho úmyslem mařit dřívější rozhodnutí o zákazu řízení, totiž odůvodňuje způsobem, že ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění, k nimž došel nalézací a odvolací soud a která on sám prohlásil za nesporná. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše (viz body 28. - 30.), při dovolacím přezkumu (s výjimkou extrémního rozporu, který však Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal) dovolací soud vždy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, což se s dovolací argumentací obviněného míjí. Nejvyšší soud se s touto námitkou obviněného neztotožňuje ani po věcně stránce, když v tomto ohledu v podrobnostech odkazuje na logická a přesvědčivá odůvodnění obou napadených rozhodnutí (bod 24. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 6. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
45. Současně lze konstatovat (pro formální úplnost vyjádření se k dovolací argumentaci obviněného), že nejsou zjišťovány žádné skutečnosti, které by svědčily námitce obviněného, že je zde jakýkoliv nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním , natož nesoulad extrémní . V tomto ohledu především opět absentuje jakákoliv logická argumentace, která by obviněný byť jen zpochybnil řádně odůvodněné skutkové a na ně navazující právní závěry obou nižších soudů.
46. Lze tedy v této části uzavřít, že k samotnému právnímu posouzení skutku obviněný nesděluje dovolatel nic, když de facto nesprávné právní posouzení spatřuje ve výroku o trestu , o jehož změnu ve svůj prospěch zřetelně usiluje.
47. Avšak ani ve vztahu k výroku k trestu nenaplňují námitky obviněného uplatněné dovolací důvody. Je zjevné, že námitky jsou založeny pouze na tvrzení obviněného, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody (ve výměře 24 měsíců) je trestem nepřiměřeně přísným , či jakousi snahou obviněného „o obchod“ spočívající v tom, že namísto nepodmíněného trestu odnětí svobody mu mělo být uloženo ochranné opatření ve formě protialkoholního léčení, který nebyl soudy vyslyšen.
48. K těmto námitkám lze uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze totiž v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy pouze v případě, že byl obviněnému uložen nepřípustný druh trestu, či trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, pro který byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v ustanoveních §31 až §34 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného či naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
49. Shora popsanou vadu řízení (uložení nepřípustného druhu trestu, či trestu ve výměře mimo trestní sazbu) Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal, a to i při odhlédnutí od toho, že obviněný citovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně neuplatnil, ani nepředložil Nejvyššímu soudu argumentaci, která by jej mohla naplnit.
50. Námitkám obviněného kritizujícím uložený trest přitom nelze přisvědčit ani po věcné stránce. Na část námitek nelze zareagovat, neboť obviněný vkládá nalézacímu a odvolacímu soudu do úst věty, které v odůvodnění žádného z rozhodnutí nezazněly („státní zástupce měl s protialkoholním řízením souhlasit již v přípravném řízení“ apod.).
51. Opodstatněnou není ani námitka, že nalézací soud nepřihlédl k okolnostem, osobě obviněného a jeho poměrům. Oba soudy se naopak ve svých rozhodnutích otázkou individualizace trestu ve smyslu §39 a násl. tr. zákoníku zevrubně zabývaly a jejich úvahám není co vytknout (nalézací soud v bodech 27. - 28., odvolací soud v bodech 9. - 11. odůvodnění). Trest přitom není obviněnému uložen na samé horní hranici, jak uvádí, ale pouze v horní polovině trestní sazby podle §274 odst. 2 tr. zákoníku (24 z možných 36 měsíců). S ohledem na skutečnost, že obviněnému byl ukládán souhrnný trest a s ohledem na jeho speciální recidivu lze uložený trest považovat spíše za mírný. Skutečnost, že čtyři trestné činy, za něž byl obviněnému uložen souhrnný trest, byly spáchány pouze dvěma jednáními, na tom nic nemění - tím spíše, jedná-li se znovu o tytéž trestné činy.
52. Z hlediska námitek obviněného směřujících proti výroku o trestu tak lze pro úplnost konstatovat tolik, že zásah Nejvyššího soudu do výroku o trestu by přicházel v úvahu pouze ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). O takový trest se ovšem v případě obviněného (zejména s přihlédnutím k jeho speciální recidivě a souhrnnosti ukládaného trestu) zjevně nejedná.
53. Pokud se obviněný domáhá uložení ochranného opatření v podobě protialkoholního ochranného léčení, pak k této námitce Nejvyšší soud uvádí, že (ani) tato námitka neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.
54. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který obviněný neuplatňuje, může být naplněn pouze v případech, kde dojde (dovoláním) napadenými rozhodnutími k uložení, nikoliv k neuložení ochranného opatření. Domáhá-li se obviněný uložení ochranného opatření, které mu uloženo nebylo (byť jej žádá uložit namísto nepodmíněného trestu odnětí svobody), domáhá se tím ve své podstatě méně příznivého rozhodnutí. Podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. a contrario obviněný nemůže podat dovolání ve svůj neprospěch, v této části je tedy dovolání podáno osobou neoprávněnou.
55. Obviněný ve svém dovolání uplatnil pouze jednu námitku, která je (při určité míře benevolence) formálně způsobilá dovolacího přezkumu.
56. Jedná se o námitku, že obviněný nebyl přítomen odročenému hlavnímu líčení. Tato námitka by mohla odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který však obviněný výslovně neuplatnil. Uvedená námitka je ovšem opět námitkou zjevně neopodstatněnou.
57. Konfrontuje-li Nejvyšší soud konkrétní odůvodnění této námitky z obsahem spisu, dochází ke zjištěním, že druhé hlavní líčení konané v trestní věci obviněného dne 29. 3. 2021 sice proběhlo v nepřítomnosti obviněného, nalézací soud se však k důvodům tohoto procesního postupu vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku (bod 6. odůvodnění). K odvolání obviněného se touto námitkou zabýval také soud odvolací, který se s ní vypořádal pod bodem 5. odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší soud se s odůvodněním obou rozhodnutí plně ztotožňuje, když odvolacím soudem konstatované usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 408/2013, je přiléhavé a je používáno i v jiných obdobných věcech (srov. např. bod 19. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 7 Tdo 419/2021).
58. Z citovaných rozhodnutí se podává, že soud nemůže porušit ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. jen tím, že konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, třebaže svou nepřítomnost předem řádně omluvil, protože zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. V projednávané věci podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle §202 odst. 2 tr. ř. splněny byly, nakonec v zásadě obviněný nepřináší relevantní argumentaci, která by tvrdila opak.
59. V projednávané věci navíc nelze ani hovořit o řádné omluvě. Za situace, kdy obviněný (jak sám v odvolání uvedl) měl zdravotní potíže již „více dnů“, se telefonicky omluvil teprve bezprostředně před konáním předmětného hlavního líčení a neprojevil svůj zájem se odročeného hlavního líčení zúčastnit. Dosud (ani ve svém dovolání) nedoložil žádný doklad (lékařskou zprávu) o svému zdravotnímu stavu v době konání předmětného hlavního líčení. Netvrdí, jaký konkrétní vliv na dokazování mohla jeho neúčast mít. U prvního hlavního líčení byl nalézacím soudem vyslechnut, a právě z jeho podnětu bylo upuštěno od dokazování skutkového děje.
60. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že i v této části se dovolání obviněného míjí s jím uplatněným důvodem a je i věcně neopodstatněné. Nalézací soud nijak nepochybil, když v nepřítomnosti obviněného prováděl důkazy - taková činnost je ostatně jednou z nejpodstatnějších částí hlavního líčení. V předmětném hlavním líčení byly za neúčasti obviněného čteny jen listiny, k jejichž obsahu se obviněný ani nyní ve svém dovolání nijak nevyjádřil.
61. Nejvyššímu soudu tedy nezbývá než shrnout, že většina argumentace obviněného se míjí s jím uplatněným dovolacím důvodem. Jedinou námitku, která byla formálně způsobilá naplnit alespoň jiný než dovolatelem uplatněný dovolací důvod, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
62. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
63. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář