ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1363.2020.1
3 Tdo 1363/2020-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovoláních, která podali obviněný R. S. , nar. XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, obviněný J. P. , nar. XY, bytem XY, XY, a M. H. , nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 5 To 57/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 6/2015 a 4 T 7/2018, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.
III. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 4 T 6/2015, byl obviněný R. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1960 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „trestní zákon“), – jednání pod body 1) až 3), zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku – jednání pod body 4) až 9) a 11) až 19), trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona – jednání pod bodem 20), zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku – jednání pod bodem 21), zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaným dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku – jednání pod body 24) a 25), zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku – jednání pod body 32) a 34). V případě dvou dalších jednání byl tento obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby zproštěn.
2. Týmž rozsudkem byl obviněný J. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním pod body 28) a 29).
3. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudu prvního stupně obvinění dopustili převážně v souvislosti s poskytováním půjček osobám, jež nemohly získat půjčku či úvěr u bankovních institucí, a to za použití zajišťovacího převodu vlastnického práva k nemovitostem poškozených, o které je následně obvinění pomocí cíleně nastavených podmínek půjčky připravili.
4. Obviněný R. S. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest, přičemž tento byl podle §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku uložen v rozsahu 100 denních sazeb s výší denní sazby 5.000 Kč, celkem tedy ve výši 500.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oblasti nabízení, poskytování a zprostředkovávání půjček či jiných finančních produktů a dále i v oblasti realitní, a to na dobu deset let. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí v rozsudku blíže specifikovaných věcí.
5. Obviněný J. P. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce čtyř let a šesti měsíců. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest, přičemž tento byl podle §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku uložen v rozsahu 100 denních sazeb s výší denní sazby 2.000 Kč, celkem tedy ve výši 200.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
6. Citovaným rozsudkem bylo dále podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), rozhodnuto o povinnosti obviněných nahradit poškozeným škodu způsobenou trestným činem a podle §229 odst. 1, 2, 3 tr. ř. byla část poškozených se svými nároky na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Uvedeným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody v případě dalších obviněných Š. S., R. F., M. H., R. K., D. K., D. Č. a P. H., kteří dovolání nepodali a nebylo ani podáno v jejich prospěch či neprospěch.
8. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 4 T 7/2018 (část trestní věci vedené pod sp. zn. 4 T 6/2015 vyloučená k samostatnému projednání), pak byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem lichvy podle §253 odst. 1 trestního zákona – jednání pod bodem 1), zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku – jednání pod bodem 2), a zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku – jednání pod body 3) až 6). Obviněný se těchto trestných činů dopustil rovněž jednáním stručně popsaným v bodě 3. odůvodnění tohoto usnesení.
9. Za tuto trestnou činnost a za sbíhající se trestné činy podrobně uvedené v rozsudku byl obviněný M. H. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest, přičemž tento byl podle §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku uložen v rozsahu 200 denních sazeb s výší denní sazby 1.000 Kč, celkem tedy ve výši 200.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí v rozsudku blíže specifikovaných věcí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozeným škodu, přičemž část poškozených byla podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytky svých nároků odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
10. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 4 T 6/2015, podali odvolání obviněný R. S., Š. S., M. H., R. K., D. K., D. Č., J. P., P. H. a tři poškození, a proti rozsudku téhož soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 4 T 7/2018, obviněný M. H.
11. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 5 To 57/2019 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 4 T 6/2015, a to ohledně obviněné D. Č. a J. P. ve výroku o uložení peněžitého trestu a náhradního trestu odnětí svobody. Podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. pak tento rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně obviněného D. K., D. Č. a P. H. ve vztahu k jedné z poškozených a ve výroku o náhradě škody ohledně obviněného R. S. ve vztahu k jednomu z poškozených. V ostatních výrocích ponechal vrchní soud napadený rozsudek ohledně obviněných R. S., Š. S., M. H., R. K., D. K., D. Č., J. P. a P. H. nezměněn a podle §256 tr. ř. odvolání obviněných Š. S., M. H. a R. K. a odvolání tří poškozených zamítl.
12. Vrchní soud v Praze dále podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 4 T 7/2018, týkající se obviněného M. H., a to ve výroku o náhradě škody ve vztahu ke dvěma poškozeným, a podle §259 odst. 2 tr. ř. per analogiam v tomto rozsudku doplnil ve výroku o uložení souhrnného trestu neúplný výrok podle §43 odst. 2 tr. zákoníku tak, že se zároveň zrušuje též výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 17 T 85/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 12 To 141/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
13. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 5 To 57/2019, podali obvinění R. S., J. P. a M. H. prostřednictvím svých obhájců dovolání .
14. Obviněný R. S. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , přičemž uvádí, že s ohledem na skutečnost, že odvolací soud se v zásadě plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jsou výtky směřovány proti oběma rozsudkům.
15. Obviněný nejprve namítá nesprávné hmotněprávní posouzení skutku z hlediska civilních předpisů. Má za to, že soudy vycházely téměř výhradně z výpovědí poškozených a zcela opomněly skutky posoudit i z hlediska platnosti civilněprávních norem. Je rovněž toho názoru, že na poskytování půjček bylo nahlíženo optikou dnešní, kdy se od roku 2016 výrazně zpřísnily podmínky pro poskytování spotřebitelských úvěrů, a že mu takovýto postup výrazně uškodil. Z provedených listinných důkazů podle něj vyplývá, že všichni poškození řádně podepsali příslušné smlouvy, a to smlouvy o půjčce a dále podle jednotlivých skutků buď zástavní smlouvy, kupní smlouvy, či smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Všechny tyto smlouvy byly platné a nemůže mu být přičítáno k tíži, že mezi jeho klienty patřily i osoby se sníženou inteligencí. Ostatně všichni poškození měli půjčky i z dřívější doby a nebylo po předchozích poskytovatelích (někdy i bankovních subjektech) vyžadováno, aby zkoumali psychický stav klientů. S poškozenými byly uzavřeny řádné smlouvy, ve valném počtu skutků podpořeny i sepsáním notářských zápisů a potvrzeny výdajovými doklady, případně doloženy výplatami předchozích závazků. Není tedy podle něj pochyb o platnosti jednotlivých listin a celkově jsou pouze zpochybňovány výpověďmi poškozených, kteří však mohli být motivováni tím, že jejich problém bude vyřešen, pokud budou vypovídat ve smyslu toho, že vlastně o ničem nevěděli.
16. Obviněný se dále vyjadřuje k jednotlivým poškozeným. K poškozené S. [jednání pod bodem 1)] uvádí, že tento skutek je podporován pouze výpověďmi pozůstalých po této poškozené, kteří fakticky vypověděli, že neví o tom, že by poškozená obdržela další prostředky. Soudy se tedy platností předložených listin nezabývaly. Poukazuje i na to, že existují dva znalecké posudky na cenu nemovitosti s rozdílnými cenami a že soudy neodůvodnily, proč byl pro určení škody použit právě posudek s vyšší cenou, který je v jeho neprospěch. K poškozenému V. [jednání pod bodem 2)] obviněný uvádí, že je mu vytýkáno, že tento poškozený je osobou v pásmu lehké mentální retardace, což obviněný nemohl vědět (navíc na poškozeného dohlížela jeho matka). Z hlediska soukromoprávního jsou veškeré dokumenty platné a účinné. Navíc byl dluh uznán ve formě notářského zápisu a ani notář mentální retardaci nerozpoznal. V rozporu se zásadou in dubio pro reo je navíc skutečnost, že soud opět vycházel ze znaleckého posudku namísto vydražené částky, kdy tato více odpovídá tržním požadavkům; je navíc zjevné, že za vyšší cenu se nemovitost nepodařilo vydražit. Soudy tedy fakticky přiřkly poškozenému více, než na co má nárok. Ani u skutku týkajícího se poškozeného Š. [jednání pod bodem 3)] není podle obviněného patrno, z jakého důvodu není prokázán dluh uznaný a zajištěný notářským zápisem. Lze si podle něj jen těžko představit, že se poškození pouze dostavili k notáři a vše podepsali bez bližšího vysvětlení, neboť je povinností notáře, aby stranám vysvětlil obsah a hlavně důsledky takovéhoto zápisu. Tvrzení poškozených pak musí být zcela jednoznačně s vyjádřením notáře konfrontováno, jinak je veřejná listina tohoto druhu platná a nelze ji zpochybňovat.
17. Shodné podle obviněného platí i ve vztahu k ostatním skutkům, jimiž byl uznán vinným, neboť u většiny skutků existuje notářský zápis, kdy poškozený uznává dluh a svoluje k vykonatelnosti. Pokud jakýkoliv soud k těmto zápisům nepřihlíží, je třeba velmi precizně zdůvodnit, z jakého důvodu. Je pak zjevné, že oba soudy v této věci nepřihlížely k těmto zápisům, ani co se týče jistiny uznaného dluhu, ani co se týče příslušenství. Pokud je příslušenství sjednáno, pak není důvod s tímto příslušenstvím nepočítat z hlediska kalkulace škody. Jinak by poškozeným ani nebyla půjčka poskytována, pokud by měla být bezúročná. Je tak na rozhodujícím soudu, aby zdůvodnil, proč se odchyluje od občanského zákoníku v tehdy platném znění a úroky řádně sjednané a i v notářských zápisech uvedené nepřiznává. Pokud již i v předchozích případech poškození měli půjčky a tyto již byly úročeny, není z rozsudků patrno, co vedlo soud k tomu, že příslušenství půjček nepřiznal, a to v žádné výši.
18. V návaznosti na uvedenou námitku obviněný rozporuje i výpočet výše škody u jednotlivých poškozených. Soudy si podle jeho názoru zjednodušily práci tím, že zadaly znalecký posudek, který na základě tvrzení poškozených vypočítal částku, kterou obviněný poskytnul jako půjčku (bez příslušenství), a rozdíl mezi těmito částkami přiznaly bez dalšího poškozeným jako náhradu škody. V mnoha případech jsou k důkazu založeny znalecké posudky přímo z rozhodné doby (a nikoliv dodělávané ex post v rámci trestního řízení). Tyto posudky nejsou podle obviněného nijak vadné a soudy nijak nevysvětlují, proč tyto posudky ve svých závěrech nezohledňují a automaticky k určení výše škody používají posudky vyšší. Tak tomu je i v případě prodeje od poškozených, kteří ve své výpovědi uvedli, že s cenou souhlasili, případně že sice požadovali vyšší cenu, avšak stále nižší, než stanovenou posudkem vypracovaným Českou znaleckou. Ani u nemovitostí, které prošly dražbou, soudy podle obviněného nepřihlížely k tomu, že vydražená částka byla výrazně nižší, a škodu přiznaly z vyššího posudku. Takový postup však podle obviněného odporuje zásadám pro stanovení škody. Poškozeným má být navráceno, o co přišli, nikoliv, aby na náhradě škody profitovali. Soudy tak nijak nezdůvodnily, proč nebyla vzata v potaz cena, za kterou byly nemovitosti vydraženy. Ve spojení s nepřiznáním příslušenství k půjčkám pak došlo k tomu, že vyčíslení škody je protizákonné a nemá oporu v žádném zákonném ustanovení. Takovéto vyčíslení jde výrazně k tíži obviněného a mj. pak zvyšuje možnou kvalifikaci trestného činu, kdy výše škody je pro posouzení (mj. trestní sazby) zásadní.
19. Obviněný dále namítá porušení práva na řádnou obhajobu a na spravedlivý proces, ke kterému podle něj došlo tím, že v hlavním líčení nebyl vyslechnut poškozený P., s odůvodněním, že je vážně nemocný a není schopen výslechu. Slyšení tohoto svědka je podle obviněného stěžejní, neboť tento svědek často měnil své výpovědi a právě jeho trestní oznámení (nikoliv na obviněného, ale na pana H.) vedlo k prošetření této věci a následně ke kriminalizaci obviněného a vyhledání ostatních poškozených. Navíc je to právě svědek P., který uplatňuje největší výši škody. Soud rovněž neprovedl důkaz notářským zápisem spoluobviněného F., který obsahuje důležité informace, které mohou blíže přispět k objasnění celé věci. Zejména se jedná o možné svědky, řidiče, kteří mohou potvrdit převzetí finančních obnosů od poškozeného P. právě spoluobviněným F. Dále je zde zmínka o tom, že poškozený P. podobné problémy, kdy zpochybňoval převody nemovitostí a výplaty peněz, měl i se společností K.
20. Vzhledem k tomu, že na základě výše uvedeného musí Nejvyšší soud podle obviněného dospět k závěru, že škoda způsobená obviněným byla výrazně nižší, a že je zde tedy důvod pro zproštění obžaloby, resp. minimálně pro změnu právní kvalifikace a tedy i úpravu výroku o trestu, obviněný navrhuje, aby mu byl přerušen výkon trestu odnětí svobody, který v současné době vykonává a aby mu byl odložen i výkon trestu propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí, který by byl zcela zjevně nepřiměřený s ohledem na výši škody, která bude přepočítána. Pokud by byl trest propadnutí věci v současné době vykonán, došlo by podle obviněného k výraznému zásahu do jeho vlastnického práva. Dále navrhuje, aby z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
21. Obviněný J. P. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Má za to, že se v případě jeho jednání vůči poškozenému D. nejednalo o bezprávnou výhrůžku, resp. že to z provedeného dokazování nevyplývá. K tomu cituje občanskoprávní judikaturu Nejvyššího soudu k otázce bezprávné výhrůžky. Obviněný uvádí, že nejenže neznal pana H., se kterým byla uzavírána kupní smlouva, ale neznal ani obsah podepisované smlouvy a při jejím sjednávání nebyl, což potvrzuje i sám poškozený D. Obviněný pouze pomohl zprostředkovat prodej a z utržených financí za prodej domu poškozeného D. mu byla poskytnuta půjčka. Nesouhlasí ani s tím, že kupní cena sjednaná v kupní smlouvě nebyla tomuto poškozenému nikdy vyplacena, o čemž svědčí předložené příjmové doklady. Není podle něj jediný důvod, proč by obviněný uváděl, že obdržel finance ve vyšší částce, než reálně obdržel.
23. Obviněný se dále domnívá, že soudy se řádně nevypořádaly s hodnocením provedených důkazů. Již v přechozích fázích řízení upozorňoval na to, že PhDr. Košťálová, znalkyně z odvětví psychologie, k osobě poškozeného D. uvedla, že celkové rozumové schopnosti a schopnost vyhodnotit, předvídat a posuzovat jednotlivé kroky svého jednání nebyly v době, která je předmětem trestního řízení, nijak výrazně narušeny. Poškozený D. netrpěl a netrpí žádnou duševní poruchou, musel znát obsah smluv, neboť smlouvy měl před podpisem k dispozici. Je zjevné, že smlouva nazvaná kupní bude značit, že dochází k prodeji. Obviněný je přesvědčen, že poškozený D. vypovídal účelově, aby získal titul na zaplacení proti obviněnému a nemusel podávat civilní žalobu, se kterou by nejspíše neuspěl. Dále obviněný podotýká, že si celkově od poškozeného D. půjčil 490.000 Kč, což je stvrzeno listinou založenou do spisu nazvanou uznání dluhu, ve které obviněný uznal svůj dluh ve výši 500.000 Kč. Neví tedy, jakým výpočtem došly soudy ke způsobené škodě v celkové výši 1.061.000 Kč. S odůvodněním vyčíslení této částky se ani jeden soud nevypořádal. Poškozený D. uváděl, že si vzal různé půjčky, ale nebylo nikterak prokázáno, že by finanční prostředky z půjček předal obviněnému. Výše způsobené škody nebyla řádně prokázána, a proto ji není možné bez řádného dokazování přiznat poškozenému D. Rozhodně není spravedlivé požadovat po obviněném, aby tomuto poškozenému hradil škodu spočívající v součtu půjček, které si poškozený vzal, a hodnoty domu, jehož prodej obviněný nesjednával. Obviněný upozorňuje i na to, že poškozený D. prošel insolvenčním řízením, z něhož vyplývá, že své závazky vyrovnal ve výši 31 %. Není tedy možné bez dalšího dávat k tíži obviněnému všechny půjčky uváděné poškozeným D. ve výši jejich poskytnutí. S půjčkou na koupi osobního automobilu zn. Fiat Marea nemá obviněný nic společného. V daném případě se podle něj jednalo pouze o aktivitu spoluobviněného K.
24. Podle obviněného je evidentní, že názor soudů obou stupňů je tvořen v návaznosti na celý proces, v němž je naráz posuzována činnost deseti osob. Obviněný však nejenže s praktikami ostatních obviněných nemá nic společného, ale ani je nezná (kromě spoluobviněného K., který znal spoluobviněného H.). Vadný postup Krajského soudu v Hradci Králové byl přitom v přímé souvislosti s výslednými hrubými pochybeními v právním posouzení žalovaného skutku jak tímto soudem, tak následně Vrchním soudem v Praze, a obviněný má za to, že soudy obou stupňů závažně pochybily při závěrech o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Z těchto důvodů obviněný napadá i výrok o trestu a o povinnosti nahradit poškozenému škodu, neboť tyto výroky navazují na výrok o vině. Dodává, že skutkové závěry nalézacího soudu, kterým přisvědčil ve většinové části i soud odvolací, jsou v tak extrémním nesouladu s provedeným dokazováním a následnými právními závěry soudů obou stupňů, že je na místě, aby se jimi dovolací soud zabýval.
25. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud uvedené nedostatky konstatoval a zrušil rozsudek odvolacího soudu a popř. i nalézacího soudu a příslušnému soudu nižšího stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
26. Pokud jde o dovolání obviněného M. H., i tento obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , přičemž namítá existenci extrémního nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními, resp. těchto zjištění s provedenými důkazy.
27. Ke skutku týkajícího se poškozené N. (trestný čin lichvy) obviněný uvedl, že soudy nesprávně vycházely z toho, že obviněný této poškozené poskytl půjčku ve výši 90.000 Kč, neboť z jím předložených dokumentů vyplývá, že půjčka byla poskytnuta ve výši 255.000 Kč, resp. 210.000 Kč. Bez právní relevance je tvrzení poškozené, že dokladům nerozumí, že neměla čas si je přečíst apod. Soudy tak daly bez jakéhokoliv důvodu přednost tvrzení poškozené. Pokud by soudy vzaly v úvahu výši poskytnutého plnění, nemohlo by se jednat o lichevní jednání ve vztahu k částce 414.000 Kč. Případné sankce byly sjednány až pro případ prodlení a úrok 21 % rozhodně není v nebankovním sektoru nijak lichvářský. Obviněný ani nečinil hned po splatnosti kroky k vymožení dlužné částky, ale nechával poškozené čas peníze sehnat. S tím korespondují i předložené listiny, některé z nich i s úředně ověřenými podpisy. Naopak výpovědi poškozené a jejího syna vykazují ve vztahu k těmto listinám značné rozpory a jsou rozporné i mezi sebou.
28. Ke skutku týkajícího se poškozeného D. (trestný čin podvodu) si obviněný klade otázku, jakým svým jednáním uvedl tohoto poškozeného v omyl či jeho omylu zneužil, popř. zamlčel podstatné okolnosti. Z popisu skutku, který je složitý, nejasný a rozporuplný, to totiž podle něj nevyplývá. Na jednu stranu se uvádí, že obviněný neměl v úmyslu uhradit kupní cenu, na druhou stranu se uvádí, že bylo uhrazeno minimálně 300.000 Kč. Obviněný toliko nachystal kupní smlouvu a neujišťoval poškozeného, že podepisuje něco jiného. Kupní cena, která odpovídala ceně obvyklé, byla uhrazena. Obviněný v tomto spatřuje nesprávné právní posouzení skutku. Neodpovědnost jiných osob nemůže podle něj být kladena k tíži osobě jednající v dobré víře. Nebylo prokázáno, že by byl poškozený nucen k jednání a mohl si smlouvu přečíst. I v tomto případě si tedy měly soudy vyjasnit soukromoprávní podstatu věci, včetně zásady, že bdělým přísluší práva. Předložené dokumenty zcela korespondují s výpovědí obviněného a spoluobviněných K. a P. Opět uvádí, že tvrzení poškozeného, že nevěděl, co podepisuje, je jen těžko uvěřitelné, neboť už na první straně smlouvy je tučně napsáno, že jde o smlouvu kupní, takže si nemohl myslet, že jde o smlouvu zástavní.
29. Stran skutku týkajícího se poškozeného W. obviněný opět namítá nedostatečné vypořádání soukromoprávní podstaty věci, konkrétně to, že poškozený stvrdil převzetí určité částky. Ústní výpověď poškozeného by v civilním řízení nepostačovala. Uvádí, že zajišťovací převod práva je instrumentem zajišťovacím a nejedná se o kupní smlouvu. Pokud by poškozený plnil řádně a včas, došlo by ke zpětnému přechodu vlastnického práva. I případná záměna zajišťovacího převodu práva za zástavní právo by tedy nemohla poškozenému způsobit žádnou újmu. Opět upozorňuje, že poškozený až po několika letech sděluje, že smlouvu nečetl a neví, co podepsal. Nelze uznat ani to, že poškozený neumí řádně česky; smlouvu navíc kontrolovala i jeho manželka. Údaj o částce 1.370.000 Kč je navíc uveden hned v úvodu na titulní straně. Poškozený, který tvrdí, že si myslel, že si půjčil méně, však raději nevrátil ničeho. Nedorazil ani k hlavnímu líčení.
30. Pokud jde o skutek týkající se poškozeného P., tvrzení, že předmět půjčky (650.000 Kč) nebyl vůbec poskytnut, je podle obviněného zcela v rozporu s listinnými důkazy. V popisu skutku je podle něj extrémní rozpor s provedenými důkazy. Pokud je mu mj. kladeno za vinu, že nepřevedl zpět vlastnické právo na poškozeného, uvádí, že poškozený v souvislosti s půjčkou nepřeváděl na obviněného vlastnické právo k nemovitostem. Mělo jít pouze o realizaci zástavní smlouvy, ke vkladu zástavního práva však nedošlo. Je tedy podle něj otázkou, jaká vznikla poškozenému škoda. Podle obviněného není ani zřejmé, z čeho je usuzováno na společné jednání všech ve skutku vyjmenovaných osob. Společné jednání rozhodně nebylo prokázáno. Poukazuje i na to, že poškozený poté, co byla částka vymožena, uzavřel s obviněným dohodu o narovnání, ve které dospěli k určitému kompromisu. Těžko si lze představit, že by poškozený s takovou dohodou souhlasil, pokud by ničeho neobdržel. Tím je zpochybněna i věrohodnost tohoto poškozeného. Bylo prokázáno, že trpí závažnou psychickou poruchou, která může ovlivnit jeho schopnost pamatovat si a reprodukovat prožité události. Navíc opakovaně mění své výpovědi.
31. Ke skutku týkajícímu se poškozeného M. obviněný uvádí, že jde o směnečný vztah, kdy se v civilním řízení nezkoumá právní důvod a jen těžko lze namítat, že nebylo plněno. Tuto otázku tedy soudy nesprávně vyhodnotily. Vzhledem k tomu, že obviněný a poškozený byly v postavení věřitele a dlužníka, nemohl se obviněný dopustit protiprávního jednání. Opět tedy namítá nesprávné posouzení soukromoprávních otázek.
32. Z těchto důvodu obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
33. Dovolání obviněných byla ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zaslána nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovoláním se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
34. K dovolání obviněného M. H. , ke kterému se státní zástupkyně vyjádřila nejdříve, a to v samostatném podání ze dne 8. 2. 2021, uvádí, že z obsahu dovolací argumentace tohoto obviněného je zřejmé, že svojí skutkovou povahou vybočuje z mezí účelového zaměření aplikovaného dovolacího důvodu, založeného na námitce nesprávnosti právního posouzení přisouzených skutků, a že je tedy uplatněna bez povinného respektu ke skutkovému stavu věci, tak jak byl v průběhu předmětného trestního řízení stabilizován na obou soudních úrovních. Pokud obviněný poukazuje na extrémní nesoulad skutkového podkladu s provedenými důkazy, je státní zástupkyně toho názoru, že obviněný pouze prosazuje svoji verzi obhajoby o tom, že jeho jednání vůči poškozeným vycházelo ze standardních občanskoprávních vztahů založených na platných smluvních ujednáních, přičemž zdůrazňuje, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry. Dovolatel tak v uvedeném směru neučinil svoje dovolání způsobilým předmětem dovolacího přezkumu.
35. Nad rámec výše uvedeného státní zástupkyně k důvodnosti či opodstatněnosti dovolání uvádí, že závěr o vině obviněného oběma přisouzenými trestnými činy proti majetku poškozených se neodvíjí od způsobu, jakým byl jím tvrzený občanskoprávní základ vztahu s těmito osobami po stránce formální objektivizován, nýbrž že vychází právě z těch skutkových okolností, za kterých s poškozenými buď sám, nebo v součinnosti s dalšími spoluobviněnými jednal způsobem porušujícím zásadu jejich rovnosti v postavení jedné ze smluvních stran toho kterého typu občanskoprávního vztahu, a to v takové intenzitě, že zneužil tísně poškozené ad 1) výroku o vině a zbývající poškozené ad 2) – 6) výroku o vině uvedl v omyl.
36. Následně se státní zástupkyně vyjadřuje ke skutku stran poškozené N., ke kterému v zásadě uvádí, že podstatnou je zde ta skutečnost, že dovolatel takto s poškozenou jednal ve stavu zcela evidentní tísnivé existenční situace na její straně a tedy nikoliv při vědomí její svobodné vůle, za které by na lichvářské podmínky takto sjednaného platebního závazku nikdy nepřistoupila.
37. Ve všech pěti dále přisouzených případech podvodného jednání byli podle státní zástupkyně poškození uvedeni v omyl při zneužití jejich snížených možností obezřetného postupu při sjednávání posuzovaných občanskoprávních vztahů (V. D. byl osobou snadno ovlivnitelnou, J. H. dokonce osobou těžce duševně nemocnou, J. W. nerozuměl česky, J. P. byl slabších rozumových schopností, jakož i vysokého věku a ani K. M. nedisponoval odpovídající mírou potřebné mentální kapacity).
38. Státní zástupkyně se v další části svého vyjádření podrobně vyjadřuje ke skutkům týkajícím se ostatních poškozených, přičemž je v zásadě toho názoru, že za daných rozhodných skutkových okolností lze jen stěží akceptovat obviněným zdůrazněný požadavek povinného ujasnění občanskoprávního aspektu předmětné věci v kontextu s nezbytnou mírou rozumové bdělosti jednajících stran a tím i jejich odpovědnost za právní důsledky s tímto jednáním spojené. Pokud jde o skutkovou otázku doplnění důkazního stavu věci k posouzení věrohodnosti poškozeného P. a tím i jeho schopnosti zapamatovat si a následně reprodukovat prožité události, nebyla tato podle státní zástupkyně napadena způsobem, který by vypovídal o splněných podmínkách výjimečného zásahu do skutkového stavu věci pro vadu řízení, zatíženého fenoménem tzv. opomenutých důkazů. Navíc lze podle ní v tomto směru plně odkázat na výsledky znaleckého posudku z odvětví psychologie, podle nichž poškozený v době znaleckého vyšetření neměl narušeny základní psychické procesy, které by mohly ovlivnit jeho schopnost zapamatování a reprodukování toho, co skutečně prožil, tak jak byly soudem prvního stupně vyhodnoceny z hlediska věrohodnosti jeho výpovědi.
39. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného M. H. tak, že se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá.
40. K dovolání obviněného R. S. státní zástupkyně následně v podání ze dne 10. 2. 2021 uvádí, že z důvodu toho, že zcela shodný akcent na soukromoprávní základ vztahů s poškozenými vyplynul z obsahu dovolání spoluobviněného M. H., odkazuje na těchto místech na odpovídající pasáž vyjádření k jeho dovolání ze dne 8. 2. 2021, neboť z hlediska vyvození trestní odpovědnosti obviněných pro podvodné jednání založené na uvedení jiného v omyl je rozhodným nikoliv to, jakým způsobem došlo z hlediska platné občanskoprávní úpravy k jeho formálnímu pokrytí, nýbrž jakým jejich skutečným jednáním vůči poškozeným došlo k naplnění tohoto znaku.
41. K jednotlivým skutkům uvádí, že v případech bodů 1) až 3) výroku o vině, týkajících se poškozených K. S., J. V. a R. Š., nebylo zneužito jejich mentální retardace, jak se ve vztahu k poškozenému J. V. namítá (otázka uvedené duševní zátěže tohoto poškozeného byla řešena znalecky pouze v souvislosti s posouzením míry věrohodnosti jeho výpovědi). Ve všech těchto třech případech se tak podle státní zástupkyně stalo při využití jejich neznalosti práva, v důsledku které došlo k zajištění závazků z jimi požadovaných smluv o půjčce nikoliv ve smyslu dovolatelova ujištění pomocí zástavní smlouvy k jejich nemovitostem, ale podpisem smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nim s jeho navazujícím vkladem do katastru nemovitostí ve prospěch strany věřitelské (společnost L., zastoupená spoluobviněnou Š. S.). To vše při dovolatelově zřetelném povědomí, že finanční poměry poškozených jim úhradu zapůjčené částky v dohodnutém termínu splatnosti půjčky nedovolují, nota bene pak pokud potvrzená výše dohodnuté půjčky a notářský zápis o uznání z toho plynoucího závazku převyšovaly výši půjčky skutečně vyplacené. Takové podstatné okolnosti jednání poškozených v omylu, ve kterém uskutečnili poškozující právní úkony, vedly ke způsobení škody na jejich majetku, představované hodnotou převáděných nemovitostí se zohledněním hodnoty toho finančního plnění, které se jim v rámci uzavřených smluv o půjčce skutečně dostalo. O jiné, než přisouzené okolnosti dovolatelova jednání se tedy opírá jeho námitka chybějící aplikace §442 tehdy platného občanského zákoníku, založená na záměně jeho postavení neuspokojeného věřitele na podkladě řádně sjednaných závazkových vztahů (smluv o půjčce a jejich smluvního zajištění) s postavením osob, které v něm figurují z titulu škody jim způsobené trestnou činností, jíž byl uznán vinným.
42. Za jedinou kvalifikovanou námitku pak lze podle státní zástupkyně považovat tu, která se týká výše způsobené škody na předmětných nemovitostech poškozených, které se bez odpovídající protihodnoty dostaly mimo sféru jejich vlastnického práva. Pokud dovolatel v této souvislosti namítl, že postup soudů, když nevysvětlily, proč ve svých závěrech nezohlednily obhajobou předložené znalecké posudky k určení výše škody, ačkoliv některé nemovitosti prošly dražbou, a nepřihlížely tak k tomu, že vydražená částka byla výrazně nižší, než vyplynulo ze závěrů znaleckého posudku, odporuje zásadám pro stanovení výše škody, neboť poškozeným má být navráceno, o co skutečně přišli, pak soudům podle státní zástupkyně rozhodně nelze vytýkat chybějící respekt k výkladovému ustanovení §137 tr. zákoníku. Pokud se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává, pak podle ní bylo časové hledisko ocenění předmětných nemovitostí v době činu dodrženo při zohlednění znaleckého posouzení jejich tržní ceny k době dokonání podvodného jednání, a tedy k době, která se v poukazovaných případech váže k nastalým právním účinkům zajišťovacího převodu vlastnického práva ve spojení se zápisem změny jeho subjektu v katastru nemovitostí. Poukazovaná výše částek, za které nemovitosti byly následně vydraženy, tak není z hlediska stanovení výše škody způsobené trestným činem nikterak rozhodnou.
43. Argumentaci týkající se porušení práva na obhajobu nevyslechnutím poškozeného P. považuje státní zástupkyně za skutkovou. Pokud jde o námitku neprovedení důkazu notářským zápisem spoluobviněného R. F., státní zástupkyně jednak uvádí, že obviněný potřebu provedení tohoto důkazu odůvodnil pouze svým nesouhlasem s takovým vyhodnocením opatřeného důkazního stavu věci, na jehož podkladě soudy neshledaly důvody k doplnění důkazního stavu věci, a jednak, že důkazním návrhům soudy nemohly vyhovět, neboť k otázce jejich validity musely přistupovat na podkladě doposud opatřené a jimi blíže rozvedené důkazní materie, vědomy si toho, že účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud totiž rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z pojetí této zásady tedy plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran.
44. Podle státní zástupkyně nejsou ani dány podmínky pro postup podle §265h odst. 3 tr. ř. Pokud by totiž soud prvního stupně naopak shledal důvody k přerušení výkonu trestu odnětí svobody, pak by dozajista takový návrh dovolacímu soudu, na jehož úrovni se již trestní spis nachází, učinil společně s předložením spisového materiálu.
45. Pokud obviněný brojí proti nepřiměřenosti uloženého trestu propadnutí věcí (konkrétně nemovitostí pocházejících z majetku poškozených), státní zástupkyně uvádí, že taková námitka v rámci dovolacího řízení přezkoumatelnou není. Tvrzená nepřiměřenost jakéhokoliv druhu trestu a tedy i trestu propadnutí věci totiž nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, neboť se jejím prostřednictvím poukazuje na vadný postup soudů při hodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku.
46. Pokud jde o dovolání obviněného J. P. , státní zástupkyně je toho názoru, že tento obviněný neuplatnil argumentaci odpovídající judikatuře týkající se extrémního rozporu, jehož se dovolává. Vychází totiž z takového popisu skutků ad 28) a 29) výroku o vině, který by byl založen na jednání poškozeného D. pod vlivem tzv. bezprávné výhružky, ačkoliv byl v trestné součinnosti s obviněným H. a K. ad 28) výroku o vině a pouze s obviněným K. ad 29) výroku o vině uznán vinným zcela jiným způsobem uvedení tohoto poškozeného v omyl. V prvém případě tomu tak bylo klamavým ujištěním poškozeného o jiné než dohodnuté povaze dojednaného právního úkonu a v případě druhém na podkladě nepravdivých záminek půjček pro podnikání, jakož i půjček na něm vylákaných za účelem „vyplacení“ jeho domu. Rozhodně mu nebylo nikdy vytýkáno a tím ani přisouzeno, že by – jak pouze ad 28) výroku o vině namítá – společně s obviněným K. využil duševní slabosti poškozeného D. a poukazovaným způsobem jej přinutil k podpisu kupní smlouvy, kterou tento převedl svoje vlastnické právo na k tam specifikovanému domu na obviněného H. za kupní cenu 700.000 Kč, kterou prodávající nikdy neměl obdržet. Z tohoto bodu výroku o jeho vině rozhodně nevyplývá, že by soudy založily své rozhodnutí o vině na tom, že z jeho strany došlo k bezprávné výhružce, kterou poškozeného k uzavření takové kupní smlouvy donutil a poté mu odebral vyplacenou kupní cenu. Proto na těchto místech nelze z hlediska vyhodnocení správnosti právního posouzení označeného skutku spatřovat příhodným takové dovolatelem použité judikatorní odkazy, které se vztahují k pojmu „bezprávná výhružka“ a jeho výkladu.
47. Výjimečné důvody k zásahu dovolacího soudu do skutkového stavu věci obviněný podle státní zástupkyně nesplnil ani tehdy, pokud zpochybnil ve vztahu k bodu 28) výroku o vině výši částky, kterou měl od poškozeného D. převzít v návaznosti na podvodně uzavřenou kupní smlouvu, přičemž konkrétně namítl, že z inkasovaných peněz za prodej domu mu měl poškozený poskytnout částku 400.000 Kč, tedy více, než měl podle výroku o vině obdržet za prodej své nemovitosti. Byť se jedná o námitku skutkové povahy, navíc formálně vyznívající v dovolatelův neprospěch, zůstává podle názoru státní zástupkyně z hlediska vyvození jeho trestní odpovědnosti za podvodné jednání pod tímto bodem výroku o vině, spojeným s nastalým škodlivým následkem ve výši 900.000 Kč, rozhodným pouze okamžik podvodného převodu nemovitosti poškozeného v uvedené hodnotě na obviněného H. Jestliže ve smyslu předstíraného právního úkonu – smlouvy o půjčce – obdržel poškozený podle výroku o vině částku 300.000 Kč, lhostejno zda se jednalo o kupní cenu prodávané nemovitosti nebo o tzv. zapůjčenou částku, spadalo její následné předání dovolateli (a tím i otázka její výše, jakož i forma jejího listinného podkladu) až do stadia po dokonání trestného činu a tedy je taková okolnost z hlediska namítané nesprávnosti právního posouzení skutku bez právního významu. Žádný právní význam v posuzovaném směru rovněž nelze přisuzovat argumentu, do jaké míry vyrovnal poškozený D. svoje závazky v insolvenčním řízení. Představovala-li výše způsobené škody pod bodem 28) výroku o vině škodlivý následek, spojený s podvodným převodem nemovitosti poškozeného D. v hodnotě 900.000 Kč na obviněného H. a pod bodem 29) výroku o vině součet všech finančních částek ve výši 161.000 Kč, na které poškozený D. uzavíral úvěrové smlouvy tak, aby mohl inkasované úvěrové peníze následně předat obviněnému K., jakož i dovolateli, což také učinil, pak podle státní zástupkyně nelze spatřovat žádného opodstatnění v otázce, jakým způsobem dospěly soudy pod oběma uvedenými body výroku o vině k celkové výši škody 1.061.000 Kč.
48. Ze skutkových okolností označených bodů výroku o dovolatelově vině, týkajících se jednání proti poškozenému D., dále podle státní zástupkyně vybočuje ta část námitek, která se vztahuje k otázce znalecky prokázaných a nikterak výrazně nenarušených rozumových schopností tohoto poškozeného, jakož i jeho schopností vyhodnotit, předvídat a posuzovat jednotlivé kroky jeho jednání s tím hodnotícím postojem obhajoby, že poškozený musel znát obsah podepisovaných smluv a muselo mu být tak zřejmé, že smlouva nazvaná kupní, bude značit, že dochází k prodeji. Při jejím uplatnění dovolatel totiž přehlíží přisouzený modus operandi, kterým byl pod body 28) a 29) výroku o vině uveden tento poškozený v omyl. Ve smyslu absentující způsobilosti takto uplatněných skutkových námitek stát se výjimečným předmětem dovolacího přezkumu státní zástupkyně plně odkazuje na pasáž vyjádření k dovolání obviněného H., neboť je podobně jako v případě obviněného H. založena pouze na prosazení dovolatelovy skutkové verze podle uplatněné obhajoby a v tomto smyslu pak omezena na vyhodnocení pouze těch důkazů, kterými by jeho obhajoba měla být podporována.
49. Státní zástupkyně tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby dovolání obviněného J. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
50. Státní zástupkyně dále souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání státní zástupkyně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí i pro případ jiných než navrhovaných rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
51. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci dovolání přípustná, zda byla dovolání podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
52. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
53. Oba obvinění uplatnili ve svých mimořádných opravných prostředcích dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
54. V obecné rovině lze k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
55. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
56. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
57. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
58. Na podkladě obviněnými uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněných.
IV.
Důvodnost dovolání
59. Z hlediska obsahového vymezení dovolací argumentace uplatněné všemi dovolateli v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a z ní vyplývajícího rozsahu dovolacího přezkumu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve konstatovat, že dovolací námitky obviněného R. S. a M. H. se v podstatné míře týkají jejich poukazu na soukromoprávní aspekty jejich činnosti, v rámci které poskytovali půjčky a tyto zajišťovali různými soukromoprávními zajišťovacími instrumenty. Oba obvinění v tomto směru zdůrazňují, že z hlediska norem soukromého práva nebylo na jejich činnosti nic závadného a soudům nižších stupňů vytýkají, že se nezabývaly platností příslušných listin a vycházely především z výpovědí poškozených. Obviněný R. S. rovněž brojí proti způsobu, jakým soudy dospěly k výši škody způsobené trestnou činností, a poukazuje i na procesní pochybení spočívající v neprovedení důkazu výslechem poškozeného P. a notářským zápisem obviněného F. Obviněný S. i obviněný H. pak rozporují zjištění soudů ohledně částek, které byly jednotlivým poškozeným ve skutečnosti předány. Obviněný P. se naopak snaží od trestné činnosti ostatních obviněných distancovat s tím, že tyto obviněné ani obsah předmětných smluv neznal, že v jeho jednání absentuje podvodný úmysl a že se v případě jeho jednání vůči poškozenému D. nejednalo o bezprávnou výhrůžku. Poukazuje též na to, že i podle znalkyně nebyly rozumové schopnosti poškozeného D. narušeny.
60. Již na tomto místě je však nutno upozornit, že značná část dovolacích námitek obviněných sumarizovaných Nejvyšším soudem v předchozím odstavci se nachází mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tyto námitky se týkají výlučně skutkových zjištění soudů nižších stupňů, resp. rozsahu provedeného dokazování. V obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 54. až 56. tohoto usnesení) je však nutno uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obvinění snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku), pak se nacházejí zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují. Je skutečností opakovaně připuštěnou v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu v řízení o dovolání vycházející z náhledu Ústavního soudu na rozsah dovolacího přezkumu, že v rámci dovolacího přezkumu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zásah do skutkových zjištění možný v případě tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, respektive v případě tzv. opomenutých důkazů , kdy takové vady v dokazovaní mohou představovat porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
61. Právě takovouto vadu v podobě tzv. opomenutých důkazů uplatňuje obviněný S. v rámci svého dovolání, a to v podobě neprovedeného výslechu svědka P. a notářského zápisu obviněného F. Další dovolací argumentace obviněných (v zásadě celá dovolací argumentace obviněného P. a částečně i námitky obviněného H. a opět obviněného S. týkající se stanovení částek, které byly jednotlivým poškozeným předány) se nese v duchu již uvedené námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
62. Pokud jde o namítané nepovedení důkazu výslechem poškozeného P. a notářským zápisem obviněného F., je nutno nejprve připomenout, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy, podstatné však je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, pokud soud navrhovaný důkaz neprovedl, tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
63. V nyní projednávané věci Nejvyšší soud zjistil, že potřebou provedení uvedených důkazů v řízení před soudem se oba soudy nižších stupňů zabývaly. V případě svědka P. nalézací soud v bodě 786. svého rozsudku uvedl, že tento důkazní návrh nepovažoval za opodstatněný, neboť znalec z odvětví psychologie dr. Lašek byl slyšen a v kontradiktorním řízení své posudky týkající se psychického stavu tohoto poškozeného hájil a obhájil. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud na str. 23 odůvodnění svého rozsudku.
64. Návrh na provedení důkazu notářským zápisem ze dne 10. 12. 2019, obsahujícím záznam nové verze výpovědi obviněného R. F., který byl odvolacímu soudu doručen před konáním veřejného zasedání, pak tento soud považoval za nadbytečný. V bodě 39. odůvodnění svého rozsudku k němu konkrétně uvedl, že jej nepovažuje pro rozhodnutí o podaných odvoláních za potřebný z toho důvodu, že skutkový stav byl ohledně odvolatelů dostatečně fixován důkazy provedenými soudem prvního stupně a další verze výpovědi obviněného F., v níž tento obviněný údajně všechno pravdivě vysvětlil, provedená po několik let probíhajícím trestním řízení až v samotném jeho závěru, na něm nemůže nic změnit.
65. Z uvedeného je tedy zřejmé, že oba soudy se učiněnými důkazními návrhy zabývaly a ve svých rozhodnutích vysvětlily, z jakých důkazů se rozhodly je neprovést. O opomenutých důkazech, které by zakládaly porušení práva obviněných na spravedlivý proces, tak hovořit nelze. S odůvodněním soudů se navíc Nejvyšší soud ztotožňuje i po věcné stránce.
66. Jak již bylo naznačeno, skutkové povahy je celá dovolací argumentace obviněného J. P . Tento obviněný totiž jednak předkládá odlišnou, pro něj příznivější, verzi skutkového děje týkající se jeho role při poskytování úvěru poškozenému D. a při koupi automobilu, jednak poukazuje na duševní stav tohoto poškozeného, který podle něj netrpěl žádnou duševní poruchou a obsah smluv tak musel znát, a jednak uvádí, že s praktikami ostatních obviněných nemá nic společného a ani tyto osoby vůbec nezná.
67. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že z konfrontace skutkových zjištění nižších soudu ve vazbě na výsledky dokazování, tak jak vyplývají z odůvodnění napadených rozhodnutí a ze spisového materiálu, nevyplývá, že by v daném bodě učiněná skutková zjištění soudů byla zatížena namítaným extrémním rozporem s provedenými důkazy, který by jako jediný mohl za situace, kdy argumentace obviněného nespadá pod žádný zákonný důvod dovolání, oprávnit zásah Nejvyššího soudu do oblasti skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nalézací soud totiž vyložil, z jakých důvodů považoval výpověď svědka a poškozeného D. za věrohodnou a proč z ní při zjišťování skutkového stavu (tedy i při posuzování toho, zda poškozený věděl, co podepisuje, a v jakém rozsahu mu půjčka skutečně byla poskytnuta) vycházel. Rovněž se na podkladě znaleckého posudku z odvětví psychologie vypořádal s rozumovými schopnostmi tohoto poškozeného (zvýšená ovlivnitelnost, snížená schopnost odolat jakýmkoliv požadavkům okolí, lehkomyslnost) s tím, zda tento poškozený byl v předmětné době schopen uvědomovat si následky svého jednání, jakož i s celkovou věrohodností jeho výpovědi.
68. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu rovněž vyplývá, na základě kterých zjištění dospěl soud ke škodě ve výši 1.061.000 Kč. Tato částka je totiž součtem hodnoty nemovitosti poškozeného D. (cena obvyklá ve výši 900.000 Kč) a částky 161.000 Kč týkající se jednání pod bodem 29) skutkové věty (součet všech finančních prostředků, které poškozený D. předal obviněným P. a K., včetně hodnoty motorového vozidla zn. Fiat Marea). Pokud poškozený D. od obviněného H. obdržel nějaké finanční prostředky, tyto obratem předal obviněnému P. I stanovení výše škody má proto oporu v provedeném dokazování a v následných úvahách nalézacího soudu. Obviněnému tedy není možné přisvědčit ani v tom, že by výše škody nebyla řádně prokázána, a není tak nespravedlivé, jak tvrdí, požadovat po něm (a společně a nerozdílně i po obviněném K.) náhradu škody v této výši. Bez relevance pak je i skutečnost, že poškozený D. prošel insolvenčním řízením a že v něm vyrovnal část svých dluhů.
69. Není dále pravdou, že by soudy nižších stupňů postupovaly při zjišťování skutkového stavu v návaznosti na celý proces, ve kterém je posuzována trestní odpovědnost více dalších osob. Soud prvního stupně totiž jednání, které je obviněnému P. kladeno za vinu, posuzoval do velké míry izolovaně od jednání ostatních osob (zejména obviněného S. a H., kteří byli hlavními postavami v systému podvodného poskytování úvěrů). Jednání obviněného P. však, ačkoliv z provedeného dokazování nevyplývá, že by do tohoto systému trestné činnosti uvedených obviněných byl blíže zapojen, však samo o sobě ve zjišťovaném rozsahu naplňuje znaky trestného činu podvodu, a tudíž bylo třeba o něm rozhodnout, byť v jednom řízení s ostatními obviněnými, se kterými se obviněný P. skutečně ani nemusel znát. Zjištění, že obviněný P. nebyl do uvedeného systému blíže zapojen, odpovídá i zvolená výměra trestu, který nelze označit za přísný a spíše za výchovný.
70. Pokud obviněný konečně argumentuje v tom směru, že jeho jednání vůči poškozenému D. nebylo bezprávnou výhrůžkou , je tuto argumentaci nutno označit za zcela bezpředmětnou a s projednávanou trestní věcí nesouvisející, neboť obviněnému není kladeno za vinu, že se vůči poškozenému D. dopustil bezprávné výhrůžky, nýbrž to, že jednáním pod bodem 28) odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu sebe a jiného obohatil tím, že uvedl poškozeného D. ohledně obsahu a povahy smlouvy v omyl, a že tímto jednáním způsobil na majetku tohoto poškozeného značnou škodu.
71. Lze tedy uzavřít, že pokud se v případě obviněného J. P. jedná o argumentaci dílem čistě skutkové povahy, dílem o argumentaci s projednávanou činností nesouvisející (viz bod 70.) a pokud Nejvyšší soud neshledal ani obviněným namítaný extrémní rozpor soudy zjištěného skutkového stavu s provedenými důkazy, pak musel dovolání tohoto obviněného označit jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
72. Skutkový charakter vykazují i námitky obviněného M. H . I tento dovolatel totiž Nejvyššímu soudu v zásadě předkládá vlastní verzi skutkové děje , založenou zejména na dokladech, které podle něj potvrzují, že jednotlivým poškozeným ( poškození N., D., W., P. a M. ) byly předány jiné, vyšší částky, než ke kterým na základě dokazování dospěl soud prvního stupně. Ani tato skutková zjištění týkající se těchto poškozených a částek, které jim byly ve skutečnosti předány, resp. toho, zda poškození byli skutečně s obsahem smlouvy seznámeni a věděli, co podepisují, však extrémním rozporem s provedenými důkazy zatížena nejsou, neboť nalézací soud přesvědčivě a pečlivě u každého jednotlivého poškozeného vyložil, z jakých důkazů vycházel a jakými úvahami byl při tom veden.
73. V případě poškozené N. jde o část odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 16 a 17, u poškozeného D. na str. 19 a 20, u poškozeného W. na str. 24 a 25, u poškozeného P. na str. 31 a 32 a u poškozeného M. na str. 34.
74. Při vědomí toho, že soud prvního stupně vycházel především z výpovědí jednotlivých poškozených, popř. jejich rodinných příslušníků, vypořádal se současně dostatečným způsobem s otázkou jejich věrohodnosti, o které nepanují pochybnosti. V případě poškozeného P., kterého nebylo z důvodu jeho zdravotního stavu možno osobně vyslechnout v řízení před soudem a jehož výpověď z přípravného řízení byla podle §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. přečtena, se pak nalézací soud s otázkou věrohodnosti vypořádal mj. i na podkladě znaleckého posudku z odvětví psychologie. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud má za to, že se soud prvního stupně přesvědčivým a obsáhlým způsobem u jednotlivých poškozených vypořádal s otázkou jejich věrohodnosti a pečlivě zdůvodnil, z jakého důvodu dospěl k závěru, že ve skutečnosti byly těmto poškozeným předány zcela jiné částky, než které byly uvedeny v předložených dokladech, a že poškození s ohledem na své slabé intelektuální schopnosti ani nevěděli, co je obsahem listin, které podepsali.
75. Pokud obviněný akcentuje soukromoprávní základ jednotlivých smluvních vztahů s poškozenými, je nutno konstatovat, že tato okolnosti není při posouzení, zda se v případě jednotlivých jednání jednalo o přisouzené trestné činy, rozhodná. Obviněnému je totiž vytýkáno, že v případě obviněné N. dal, zneužívaje její tísně, sobě slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, v případě ostatních poškozených společným jednáním s dalšími osobami sebe i jiného obohatil tím, že tyto poškozené uvedl v omyl a způsobil tak těmto poškozeným škodu.
76. Z právě uvedeného vyplývá, že byť byla povaha smluvních vztahů s jednotlivými poškozenými soukromoprávního charakteru (úvěr, zajišťovací převod práva, směnečný vztah, zástavní smlouva), nebrání tato okolnost tomu, aby takové jednání vykazovalo znaky některého z trestných činů. Z toho důvodu se nelze s úspěchem odvolávat na podepsané (i s úředně ověřenými podpisy) doklady, které mají podle obviněného prokazovat předání určitých částek, pokud bylo zjištěno, že ve skutečnosti k předání těchto částek v uváděné výši nedošlo, či na zásady soukromého práva o tom, že práva přísluší bdělým apod. Není ani podstatné, zda obviněný po dni splatnosti činil nějaké kroky k vymožení svých pohledávek či nikoliv. Z hlediska přisouzené právní kvalifikace je totiž rozhodným toliko zjištění o tom, že poškození byli uvedeni v omyl ohledně obsahu listin, které jim byly předloženy k podpisu, a že tím došlo ke škodě poškozených k obohacení obviněného a dalších osob, popř. že si v případě poškozené N. nechal, zneužívaje její tísně, slíbit plnění, jehož hodnota byla k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru (neboť poškozené bylo předáno podstatně méně, než na kolik zněly jí podepsané doklady), a že tímto jednáním byly naplněny znaky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, resp. lichvy podle §253 tr. zákona. K otázce soukromoprávního základu vztahů mezi obviněnými a poškozenými viz též body 79. až 81. odůvodnění tohoto usnesení týkající se obviněného S.
77. Z těchto důvodů nebylo možné námitkám obviněného, které se vymykají nejen uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod žádný jiný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů, přisvědčit a Nejvyšší soud musel dovolání i tohoto obviněného označit jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
78. Pokud jde o dovolání obviněného R. S. , Nejvyšší soud zjistil, že i část dovolání tohoto obviněného je čistě skutkové povahy, neboť i obviněný S., stejně jako obviněný P. a obviněný H., předkládá vlastní verzi skutkového děje a snaží se zpochybňovat výpovědi jednotlivých poškozených ohledně okolností, za kterých byly půjčky poskytovány. Již shora byly přitom vypořádány procesní výhrady tohoto obviněného týkající se opomenutých důkazů.
79. Jestliže i obviněný R. S. namítá, že všichni poškození řádně podepsali příslušné dokumenty související s poskytnutými půjčkami (konkrétně tak činí v souvislosti s poškozenou S. a poškozeným Š., v obecné rovině pak i ve vztahu k ostatním poškozeným), je nutno i nyní konstatovat, že soud prvního stupně řádně vysvětlil, z jakých důkazů vycházel, když dospěl k závěru, že údaje obsažené v podepsaných listinách neodpovídají skutečnosti, tedy že ve skutečnosti bylo poškozeným předáno mnohem méně a že poškození nebyli vnitřně srozuměni s tím, co ve skutečnosti podepisují a k čemu se zavazují. V případě poškozené S. jde o bod 62. odůvodnění rozsudku a v případě poškozeného Š. o bod 119. Stejně tak se soud pečlivě vypořádal s důkazní situací ve vztahu ke každému z ostatních poškozených. V žádném případě tedy nelze hovořit o tom, že by tyto skutkové závěry byly v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, který by jako jediný mohl odůvodnit zásah Nejvyššího soudu do zjištěného skutkového stavu. S úvahami nalézacího soudu, jakkoliv se jeho skutkové závěry nemohou z výše uvedených důvodů stát předmětem dovolacího přezkumu, se navíc Nejvyšší soud ztotožňuje i po věcné stránce.
80. K námitkám obviněného S., že soudy nesprávně vyhodnotily soukromoprávní základ jeho jednání vůči poškozeným, je nutno nad rámec odůvodnění v bodě 75. a 76. týkající se obviněného H. dodat, že z hlediska podmínek trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin podvodu podle §250 tr. zákona a §209 tr. zákoníku je nerozhodné, jaká byla v době spáchání skutků, které jsou obviněnému kladeny za vinu, právní úprava poskytování spotřebitelských úvěrů, zda se od té doby nějak tato regulace změnila a zda bylo povinností poskytovatele půjčky zkoumat psychický či jiný stav zájemců o půjčku. Skutečnost, že klienty obviněného byli zpravidla lidé se sníženou inteligencí, tak není obviněnému kladena za vinu kvůli tomu, že by snad porušil povinnost vyplývající z jiných než trestních norem ohledně posouzení zájemců o půjčku, nýbrž proto, že využil nízké inteligence a mentální kapacity těchto osob k tomu, aby je uvedl v omyl ohledně obsahu závazkového vztahu, do kterého vstupovaly. V tomto směru Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na body 791. až 795. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ve kterých tento soud precizně popisuje celý podvodný systém poskytování půjček osobám se sníženou inteligencí, kteří zároveň vlastní nemovitost, jejíž získání za využití snížené mentální kapacity zájemců o půjčku, kteří při podepisování příslušných smluv nevěděli, co je jejich skutečným obsahem, bylo (namísto poskytování úvěrů jako takových) skutečným a jediným cílem skupiny obviněných vedené především obviněným S.
81. Z hlediska trestní odpovědnosti není dále ani podstatné, zda byly podpisy na smlouvách notářsky ověřeny nebo zda jsou uzavřené smlouvy podle předpisů soukromého práva platné či zda byly stiženy neplatností nebo zdánlivostí. Tyto okolnosti by mohly mít význam pouze v případném civilním sporu, nikoliv však v rovině trestní, která vychází z toho, že došlo k úmyslnému uvedení poškozených v omyl a k následnému obohacení ke škodě jiné osoby.
82. Nejvyšší soud tak konstatuje, že právě uvedené výhrady obviněného S. spolu s jeho procesními námitkami týkajícími se opomenutých důkazů jednak nelze podřadit pod uplatněný ani pod žádný jiný dovolací důvod, jednak se jedná o námitky nedůvodné.
83. Další námitky obviněného S. týkající se způsobu stanovení výše škody naopak pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze. Jakkoliv obviněný k této otázce uplatnil právně relevantní argumentaci, Nejvyšší soud jí nemohl přisvědčit, neboť se jedná o argumentaci neopodstatněnou.
84. Namítá-li obviněný, že soudy nesprávně vycházely z ceny nemovitostí stanovené znaleckými posudky v době, kdy došlo k převodu vlastnického práva na společnost L., namísto ceny, za kterou byly nemovitosti skutečně prodány, resp. vydraženy, popř. kterou za ně požadovali samotní poškození, je nutno připomenout, že podle §137 tr. zákoníku je při stanovení výše škody nutno vycházet z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává, a nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav .
85. Primárním hlediskem pro stanovení výše škody je tak cena věci v době činu obvyklá, za kterou je třeba považovat cenu v obci, popřípadě v její části, kde došlo k trestnému činu, stanovenou pro maloobchodní prodej (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1409). Z toho vyplývá, že není rozhodná cena, za kterou byl konkrétní předmět útoku skutečně prodán či vydražen nebo kterou požadovali poškození, nýbrž je nutno zásadně vycházet z ceny obvyklé a tuto stanovit na základě znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady.
86. Jak je z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí patrné, soudy v této trestní věci uvedené pravidlo respektovaly a jejich postupu proto Nejvyšší soud nemůže nic vytknout. Naopak argumentace obviněného v tom smyslu, že při stanovení výše škody měly být zohledněny jiné parametry (např. vydražená částka, částka požadovaná poškozenými atp.), je zjevně nesprávná.
87. Pokud jde o námitku, že existují i jiné znalecké posudky, které byly vypracovány v době, kdy byly nemovitosti převáděny, ze kterých podle obviněného soudy nesprávně nevycházely a namísto toho činily závěry pouze na podkladě znalecký posudků z přípravného řízení (konkrétně tuto výhradu uplatnil ve vztahu k poškozené S.), Nejvyšší soud zjistil, že v trestním spise skutečně jsou založeny i jiné znalecké posudky než ty, ze kterých soud prvního stupně vycházel. Konkrétně u obviněným poukazované poškozené S. jde o znalecký posudek založený na č. l. 795–801 ze dne 14. 10. 2009 zpracovaný Josefem Králem, znalcem z oboru stavebnictví, odvětví stavby obytné a dopravní. Tento znalec dospěl k závěru, že obvyklá cena předmětné nemovitosti (dům v obci XY) je 475.330 Kč. Naproti tomu znalecký ústav Česká znalecká, a. s., působící v oboru ekonomika, dospěl ve znaleckém posudku ze dne 21. 1. 2015 k ceně obvyklé ve výši 650.000 Kč.
88. Nejvyšší soud na základě uvedených zjištění konstatuje, že nalézací soud v případě jednání pod bodem 1) – poškozená S., správně vycházel ze znaleckého posudku zpracovaného v přípravném řízení Českou znaleckou, a. s. Znalecký posudek z roku 2009, na který obviněný poukazuje, totiž jednak nebyl zpracován znalcem v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, jednak neobsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku (§110a tr. ř.). Z obou těchto důvodů nebylo možné při provádění tohoto důkazu postupovat stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení. Obdobná je situace i u dalších poškozených. Nejvyšší soud tak ani v tomto směru žádné pochybení soudů nižších stupňů nezjistil.
89. Jelikož část dovolacích námitek obviněného S. byla jednak uplatněna mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu a nebylo ji možné podřadit ani pod žádný jiný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů, a jednak se v případě těchto námitek jednalo o námitky věcně nedůvodné, a ve zbývající části týkající se způsobu stanovení výše škody se jednalo o dovolací argumentaci neopodstatněnou, Nejvyšší soud nemohl ani dovolání tohoto obviněného vyhovět.
90. Pokud jde o podnět, který obviněný S. učinil v rámci svého dovolání, tedy aby Nejvyšší soud přerušil výkon trestu odnětí svobody a odložil výkon trestu propadnutí věci , Nejvyšší soud k tomuto návrhu nejprve uvádí, že podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř.) však není obligatorní a k aplikaci citovaného ustanovení by bylo třeba přistoupit v takové situaci, pokud by argumentace dovolatele s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že dovolání bude vyhověno. Vzhledem k tomu, že předseda senátu s ohledem na nedůvodnost a neopodstatněnost dovolacích námitek obviněného neshledal před vydáním tohoto rozhodnutí důvod k odkladu výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř., tomuto návrhu nevyhověl.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
91. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl tak, že dovolání obviněného J. P. a M. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného R. S. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
92. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář