ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1364.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1364/2020-391
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. V., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 13 To 231/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 T 59/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 6 T 59/2020 , byl obviněný M. V. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 14. 6. 2019 kolem 16:25 hodin, na pozemní komunikaci I. třídy č. XY, v XY, okres Chrudim, ulice XY, v blízkosti provozovny Penny Market, s. r. o., ve směru od obce XY, řídil nákladní motorové vozidlo tovární zn. MAN, rz XY, když se dostatečně nevěnoval řízení vozidla a sledování situace v silničním provozu a v km 153,3 při odbočování vlevo na vedlejší pozemní komunikaci do ulice XY, přejel s vozidlem do protisměrného jízdního pruhu, v němž přijížděl ve směru od centra města motocykl tovární zn. Honda, rz XY, řízený T. V., nar. XY, následně došlo ke střetu přední části motocyklu do pravého předního boku odbočujícího nákladního vozidla, přičemž tímto porušil §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, při dopravní nehodě utrpěl řidič T. V. závažná poranění spočívající zejména ve zlomeninách spodiny lební, kostry obličejového skeletu, druhého krčního obratle, pátého a sedmého hrudního obratle, trnových výběžků sedmého krčního až třetího hrudního obratle, prvního, pátého a sedmého žebra vlevo, hrudní kosti a zhmoždění obou plic s trhlinou dolního laloku pravé plíce, které si vyžádaly dlouhodobou hospitalizaci v nemocničních zařízeních, kdy dne 19. 10. 2019 v 11:00 hodin v důsledku těžkého poúrazového stavu a komplikací s ním spojených zemřel.
Za to byl obviněný odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvacet čtyři) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 6 T 59/2020, podal státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání, a to do výroku o trestu.
O odvolání státního zástupce rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 13 To 231/2020 , a to tak, že k odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. doplnil tak, že obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 (dva) roky a 6 (šest) měsíců.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání (č. l. 370–373), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. , neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný brojil proti rozsudku odvolacího soudu, přičemž má za to, že je nutné posoudit, zda je trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel při spáchání přečinu podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku v dopravě trestem obligatorním či fakultativním. Má za to, že se jedná o trest fakultativní, avšak v jeho konkrétním případě jej odvolací soud považoval za de facto trest obligatorní. Odvolací soud mu tedy na podkladě nesprávného právního závěru uložil trest, jenž zákon nestanoví.
Obviněný rovněž namítl, že z odůvodnění uloženého trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že mu škodlivý následek v podobě smrti poškozeného byl k tíži přičten dvakrát. Poprvé v podobě užití kvalifikované podstaty podle §143 ods. 2 tr. zákoníku, podruhé jako odůvodnění uložení trestu zákazu činnosti. Závěry odvolacího soudu považuje za překvapivé a nepřezkoumatelné, neboť při absenci přitěžujících okolností, resp. uvedení jediné (závažnosti následku), pouze konstatoval výrazně kladné hodnocení jeho osoby na straně jedné a následek činu na straně druhé. Není tak možné dovodit, na základě čeho dospěl odvolací soud k uložení trestu v konkrétní výměře. Samotný následek totiž nemůže být přitěžující okolností, byl-li již zahrnut v kvalifikaci skutku podle §143 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud nedostatečně odůvodnil jak samotné uložení trestu zákazu činnosti, tak jeho výši, čímž své rozhodnutí učinil nepřezkoumatelným.
Dále v podaném dovolání obviněný poukazuje na okolnosti na straně poškozeného, který se plně nevěnoval řízení, jel vyšší než dovolenou rychlostí a ignoroval nepřehledné světelné podmínky, které panovaly na místě nehody. Současně odkázal na svou repliku k odvolání státního zástupce ze dne 7. 8. 2020 a na argumentaci v ní obsaženou co do smyslu a účelu ukládaného trestu.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil soudu odvolacímu k opětovnému rozhodnutí, eventuálně aby jej zrušil a sám rozhodl tak, že se odvolání státního zástupce zamítá.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 12. 2020, sp. zn. 1 NZO 1027/2020.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a základní východiska uplatněných dovolacích důvodů, konstatoval, že výhrady vznesené obviněným uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají. V daném případě není podle názoru státního zástupce pochyb, že uložený trest je vzhledem k povaze přisouzeného činu trestem přípustným. Nejedná se o trest obligatorní, což ale netvrdí ani odvolací soud. Trest byl uložen blíže spodní hranici v rámci zákonné trestní sazby. Námitky obviněného tak fakticky směřují proti nepřiměřenosti uloženého trestu zákazu činnosti, a z toho důvodu není možné dovodit naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Ve vztahu k druhému uplatněnému dovolacímu důvodu státní zástupce připomíná, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připouští judikatura přezkum uloženého trestu pouze tehdy, je-li uložený trest v extrémním nepoměru k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a jde-li o trest exemplární či zcela excesivní. Musí jít o porušení principu proporcionality trestání, což ovšem v daném případě spatřovat nelze. Odvolací soud důvodně přihlédl ke konkrétní povaze a závažnosti spáchaného činu. Nelze hovořit o „dvojím přičítání“, pokud odvolací soud z hlediska celkového dopadu uloženého trestu náležitě vyhodnotil závažnost způsobeného následku spočívajícího ve smrti mladého poškozeného. Polehčující okolnosti a absence přitěžujících okolností byla vyjádřena volbou odkladu uloženého trestu odnětí svobody. Podle názoru státního zástupce proto nelze trest uložený obviněnému v komplexním posouzení považovat za nepřiměřeně přísný, natož narušující proporcionalitu trestání.
K odkazu obviněného na vyjádření k řádnému opravnému prostředku státní zástupce uvedl, že takovýto odkaz není korektní a nelze se v řízení o dovolání zaobírat skutečnostmi, které nejsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání. Své námitky tak obviněný nemůže opírat o pouhý odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předchozích fázích řízení.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, nežli je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný doplnil následně své dovolání podáním ze dne 6. 1. 2021, které označil jako doplnění dovolání. Shrnul v něm obsah jeho podaného dovolání, přičemž zejména poukázal na to, že není nebezpečným řidičem, aby jej bylo nutno ze silničního provozu vylučovat, přičemž již uložený podmíněný trest odnětí svobody je trestem dostatečným, přiměřeným a spravedlivým. Nelze jako jediné zdůvodnění uložení trestu zákazu činnosti akceptovat tvrzení, že tento trest „ se ukládá poměrně pravidelně “ . Dále se ohradil proti tvrzení státního zástupce stran učinění odkazu na své předchozí podání, kdy se domnívá, že odkaz na úvahy vyslovené v předchozích rozhodnutí nezakládá porušení ustanovení §265f tr. ř. Závěrem svého doplnění pak z důvodnosti naplnění zásady bezprostřednosti požádal o veřejné projednání dovolání za jeho účasti.
Ve vztahu k tomuto podání obviněného, které sám označil jako doplnění dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, která byla podána obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř., neboť rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., je možná pouze po dobu dovolací lhůty .
V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný podání označené jako doplnění dovolání ze dne 6. 1. 2021 podal až po uplynutí lhůty k podání dovolání, tedy po dni 21. 12. 2020 (rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno obviněnému 21. 10. 2020, jeho obhájci 15. 10. 2020), proto je tedy toto doplnění bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k němu při svém rozhodování nepřihlížel.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 13 To 231/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Teoreticky zahrnuje (jiné) hmotněprávní posouzení i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky, kterýžto dovolací důvod obviněný rovněž uplatnil.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39, §41 či §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.).
Námitky vůči druhu a výši trestu pak nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu, pokud při jeho ukládání obecné soudy respektovaly jak druh trestu, který je možné v dané věci obviněnému uložit, tak i rozpětí zákonem stanovené trestní sazby. Nejvyšší soud dále podotýká, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněný v podaném mimořádném opravném prostředku namítá, že odvolací soud nedostatečně zohlednil okolnosti případu, trest zákazu činnosti uložit de facto jako obligatorní, přestože se jedná o trest fakultativní, kdy uložený trest zákazu činnosti shledává extrémně přísným. Rovněž brojí proti tomu, že mu škodlivý následek v podobě úmrtí poškozeného, byl přičten jednak v rámci kvalifikované skutkové podstaty a jednak jako přitěžující okolnost.
Nejvyšší soud k námitkám obviněného uvádí, že tyto směřují toliko vůči uloženému trestu, a v souladu s výše citovaným nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Obviněnému byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel podle §73 tr. zákoníku ve výměře 30 měsíců, přičemž byl ohrožen trestem od jednoho roku do deseti let. Trestem zákazu činnosti byla obviněnému v souladu s §73 odst. 1 tr. zákoníku zakázána činnost, při které se dopustil trestního jednání. Není tak možné dospět k závěru, že by mu byl uložen trest nepřípustný nebo trest mimo zákonnou trestní sazbu. Rovněž nelze shledat, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl jinými vadami spočívajícími v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, ale kteréžto výrok o trestu přímo ovlivňují. Ostatně takovou vadu v podaném dovolání obviněný ani nenaznačil. Nelze proto shledat naplnění ani jednoho z uplatněných dovolacích důvodů. Za této situace by jedinou eventualitou, která by opravňovala Nejvyšší soud k zásahu do napadeného rozhodnutí, byla situace, kdy by uložený trest byl v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe.
V návaznosti na argumentaci obviněného tak Nejvyšší soud považuje za důležité zdůraznit, že trest zákazu činnosti se nikdy neukládá obligatorně. Nemusí být uložen za výjimečných okolností ani v takových případech, kdy se za určité trestné činy zpravidla ukládá (srov. Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 929–932). Ostatně k tomuto závěru výslovně dospěl i odvolací soud, jak vyplývá z bodu 8. odůvodnění jeho rozsudku, přičemž není možné konstatovat, jak činí obviněný v podaném dovolání, že by odvolací soud považoval trest zákazu činnosti za obligatorní při spáchání trestného činu v souvislosti s provozem na pozemních komunikacích, a jeho neuložení na tomto základě vyčítal nalézacímu soudu.
Je zároveň vhodné připomenout obecná pravidla pro ukládání trestu obsažena v §38 odst. 1 tr. zákoníku , kde je uvedeno, že trestní sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. V §38 odst. 3 pak trestní zákoník stanovuje, že při ukládání trestních sankcí se přihlédne i k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem.
Ustanovení §39 tr. zákoníku je pak konkretizací základního pravidla o přiměřenosti ukládání všech trestních sankcí podle výše zmíněného §38 odst. 1 tr. zákoníku, upravuje obecné zásady, základní směrnice, podle nichž musí soud postupovat při rozhodování o volbě některého z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku a při stanovení jeho konkrétní výměry v rámci vymezené trestní sazby (srov. Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 509–511). Ve vztahu k uplatněné námitce obviněného je vhodné podle názoru Nejvyššího soudu zmínit zejména první větu §39 odst. 1 tr. zákoníku, která uvádí, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Navazující ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku pak stanovuje, že povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem.
S ohledem na výše citovaná ustanovení nelze přisvědčit námitce obviněného, že byla porušena jeho práva, když soud přihlédl ke způsobenému následku dvakrát, jednak při ukládání trestu a jednak při stanovení právní kvalifikace. Nelze se domnívat, že při ukládání trestu by soud měl ignorovat způsobený následek, zohlednil-li ho při stanovení právní kvalifikace, resp. při uznání obviněného vinným kvalifikovanou skutkovou podstatou příslušného trestného činu. Závažnost způsobeného následku je jedním z klíčových hledisek při ukládání trestů. Není tedy přitěžující okolností ve smyslu §42 tr. zákoníku, jak namítá obviněný. Ke stejnému závěru dospěl i odvolací soud ve svém rozhodnutí, kdy v bodech 9. až 13. zdůraznil, že právě způsobený následek a okolnosti spáchání činu jako takové byly klíčovým důvodem, proč považoval za vhodné působit na obviněného krom podmíněného trestu odnětí svobody i trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel. Vedle kritéria spočívajícího v závažnosti způsobeného následku se zaobíral i kritérii dalšími, a to včetně těch, které vyhodnotil ve prospěch obviněného. Odvolací soud zohlednil množství polehčujících okolností (rodinná a pracovní situace obviněného, jeho funkce v jednotce požární ochrany při dobrovolném hasičském sboru). Hodnocení odvolacího soudu tak není čeho vytknout ani co do samotného uložení trestu zákazu činnosti, ani co do jeho výše, kdy byl trest zákazu činnosti uložen v první čtvrtině zákonné sazby, kdy s ohledem na všechny okolnosti projednávané věci není možné mít takový trest za excesivně nespravedlivý ve smyslu výše citované judikatury.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněnému byl uložen trest, který zákon umožňuje, a to v rámci zákonem stanovené trestní sazby, přičemž se odvolací soud, jež trest ukládal, řídil všemi zákonnými požadavky uvedenými v trestním zákoníku, a současně mu nebyl uložen trest, který by bylo možné považovat za extrémně rozporný s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky neslučitelnými s ústavním principem proporcionality trestní represe. V souladu s tímto závěrem tedy není možné přiznat dovolání obviněného důvodnost.
Ve vztahu k odkazu obviněného na argumentaci v jeho řádném opravném prostředku Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Naproti tomu odvolání je řádným opravným prostředkem mnohem méně formalizovaným, kdy není vyžadováno zastoupení advokátem a směřuje k revizi rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž není svázáno konkrétními důvody pro jeho úspěšné uplatnění, neboť v odvolání lze vyčítat jakékoliv právní pochybení, které má za následek nesprávnost výroku, který se obviněného dotýká. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky nejsou podřaditelné pod jím uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu