ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.171.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 171/2021-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2021 o dovolání, které podal obviněný V. L. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 8 To 333/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 41/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 2 T 41/2020, byl obviněný V. L. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že
při své pracovní činnosti zaměstnance společnosti Alfa, s. r. o., na základě pracovní smlouvy ze dne 13. 4. 2018 jako prodavač občerstvení v provozovně Občerstvení N. V. v areálu XY v XY, s odpovědností za správu pokladny a příjem zboží do provozovny, a v době od 30. 3. 2018 do 13. 4. 2018 na základě faktického pověření k vedení prodejny, v průběhu níže uvedené doby si neoprávněně z tržby přisvojil finanční hotovost s úmyslem použít ji pro vlastní potřebu, konkrétně za období:
od 30. 3. 2018 do 28. 5. 2018 finanční prostředky ve výši 92.760,25 Kč,
od 29. 5. 2018 do 3. 6. 2018 finanční prostředky ve výši 10.060 Kč,
od 4. 6. 2018 do 18. 6. 2018 finanční prostředky ve výši 26.069,75 Kč,
od 19. 6. 2018 do 20. 6. 2018 finanční prostředky ve výši 7.230 Kč,
když měl k těmto prostředkům jako zaměstnanec této provozovny přístup s možností s nimi v rámci pracovní pozice nakládat, a tímto jednáním způsobil škodu v celkové výši 136.120 Kč ke škodě společnosti Alfa, s. r. o., IČ: 46901540, Kostelec 300 .
2. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, přičemž podle §68 odst. 2 tr. zákoníku činí jedna denní sazba 150 Kč, celkem tedy 30.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře 3 měsíců. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo obviněnému rovněž uloženo nahradit poškozené společnosti Alfa, s. r. o., škodu ve výši 136.120 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 2 T 41/2020, podal obviněný odvolání .
4. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 8 To 333/2020 , tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 8 To 333/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Obviněný poukazuje na to, že neměl podepsánu dohodu o hmotné odpovědnosti ani dohodu o společné hmotné odpovědnosti, přestože na provozovně pracovala jako zaměstnanec další osoba v pozici prodavače, která uvedla, že pokladnu při běžném provozu měl ten, kdo obsluhoval, a že v neposlední řadě do provozovny měla přístup také uklízečka. Navíc provozovna nebyla zabezpečena tak, aby obviněný mohl nad svěřeným majetkem vykonávat dohled. Obviněný tudíž mohl v případě hodnocení v rovině občanskoprávní odpovídat za škodu pouze v rozsahu tzv. obecné odpovědnosti (§250 zákoníku práce), a to při prokázání zaviněného porušení pracovních povinností, vzniku škody a příčinné souvislosti.
7. Dále uvádí, že pokud by byla uplatněna náhrada škody v civilním řízení (jak také správně při akceptaci principu ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku měla být), muselo by podle něj být zkoumáno konkrétní protiprávní a zaviněné jednání a nestačila by pouze odpovědnost za výsledek (objektivní odpovědnost), která nebyla a ani nemohla být založena pracovní smlouvou. Obecná povinnost chránit majetek zaměstnavatele je upravena přímo zákoníkem práce v ustanovení §249. Proto podobné ujednání v pracovní smlouvě je fakticky nadbytečné a rozhodně nemůže zakládat objektivní odpovědnost za škodu. Z toho podle obviněného vyplývá, že ačkoliv fakticky s určitým množstvím a druhem zboží disponoval, právně mu toto zboží nikdy svěřeno k vyúčtování nebylo. Navíc při akceptaci obecné odpovědnosti za škodu mu mohla být uložena náhrada škody pouze do výše čtyř a půl násobku mzdy.
8. Obviněný rovněž poukazuje na to, že na soudem citovaných číslech listu se nenachází tvrzené dokumenty, že některé dodací listy na zboží v celkové hodnotě 40.587,50 Kč jsou nepodepsány a že některé listiny jsou nečitelné. Přesto soudy považují za prokázané, že obviněný převzal zboží v hodnotě 136.120 Kč. Tato skutečnost, bezprostředně vyplývající z předložených listin, nebyla ani zhodnocena ve výroku o náhradě škody. Nesprávnost skutkových zjištění se týká také dalších založených listin, které jsou naprosto nečitelné a nemůžou mít žádnou vypovídací hodnotu.
9. Podle obviněného je dále nepřípustné, aby se v rámci jedné účetní jednotky převádělo zboží na základě faktury (která je současně daňovým dokladem). K tomu uvádí, že k převodu zboží slouží výdejky ze skladu, resp. ve velkých společnostech tzv. vnitrofaktury. Fakturou tudíž nemohlo být prokázáno, které zboží obviněný převzal. Uvedené také svědčí o tom, že účetní evidence poškozeného nebyla vedena správně. Proto bylo také navrhováno vypracování znaleckého posudku, který měl mimo jiné zkoumat správnost vedení účetní evidence poškozeného.
10. Dovolatel konečně nesouhlasí s konstatováním soudu druhého stupně, že námitky uvedené v odvolání jsou pouze opakováním obhajoby, neboť těmito námitkami podle něj bylo reagováno na konkrétní údaje uvedené v rozsudku (např. počet podepsaných dodacích listů, hodnota zboží, která měla být takto obviněným převzata, nedostatky při zajištění prodejny, atp.). S touto argumentací se podle obviněného odvolací soud vůbec nevypořádal. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je nekonkrétní, obecné. Hodnocení důkazů soudem prvního stupně podle obviněného odporuje formální logice (nepodepsané dodací listy, vystavování faktur v rámci jedné účetní jednotky, dovozování objektivní odpovědnosti za škodu, možná odpovědnost minimálně dalších dvou osob, nezajištěné pracoviště). Konstatování odvolacího soudu, že dodací listy zcela korespondují s tzv. fasovacími listy, je podle obviněného zavádějící a nesprávné a navíc opět obecné.
11. Obviněný uzavírá, že jedním z předpokladů právní kvalifikace podle §206 tr. zákoníku je svěření věci do dispozice pachatele. Provedeným dokazováním byly podle názoru obviněného zjištěny výrazné pochybnosti, jde-li o prokázání jeho viny, když jako důkazy byly konstatovány listiny nečitelné.
12. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
13. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
14. Státní zástupce je toho názoru, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku. S těmito námitkami se podle jeho názoru již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí a státní zástupce se s argumentací soudů ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje.
15. Z hlediska dovolání považuje státní zástupce za podstatné, že dovolací námitky zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného písmene citovaného odstavce, když obviněný neučinil předmětem svého dovolání ani námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Pokud namísto toho namítá, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, státní zástupce připomíná, že se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní a že Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
16. Podle státního zástupce však nic nenasvědčuje ani tomu, že by soudy opomenuly důkazní návrh obhajoby na opatření znaleckého posudku, neboť soudy neprovedení tohoto důkazu věcně adekvátním způsobem odůvodnily. Dodává, že již před podáním obžaloby přistupoval dozorující státní zástupce k předmětné věci velmi obezřetně, když svým usnesením ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. ZT 154/2019, nejprve původní usnesení o zahájení trestního stíhání zrušil a teprve po vyloučení všech jiných v úvahu přicházejících variant zjištěného schodku byl obviněný obžalován a posléze pravomocně odsouzen. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy žádné pochybnosti o jeho vině neměly, neboť jediným v úvahu přicházejícím vysvětlením zbylo, že dovolatel si přisvojil buď zboží, nebo tržbu za ně, což v daném objemu jiná osoba učinit nemohla.
17. Vzhledem k tomu, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají, státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. c) [správně písm. a)] tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
19. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
21. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
26. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
27. Dovolání obviněného V. L. směřuje proti výroku o vině přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. V rámci svých námitek obviněný rozporuje jednak závěr soudů nižších stupňů, že mu bylo svěřeno zboží v hodnotě 136.120 Kč, přičemž poukazuje na formální nedostatky dokumentů, které toto prokazují, na skutečnost, že do provozovny měly přístup i jiné osoby, či na její nedostatečné zabezpečení, a jednak poukazuje na různé okolnosti, které podle něj mají vliv na jeho trestní odpovědnost (absence dohody o hmotné odpovědnosti, omezení odpovědnosti zaměstnance za škodu, skutečnost, že v civilním řízení by se neuplatnila odpovědnost za výsledek, způsob předávání zboží v rámci poškozené společnosti a nesprávné vedení jejího účetnictví).
28. Hned úvodem je třeba konstatovat, že ačkoliv obviněný ve svém dovolání uplatnil toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Nejvyšší soud však k této vadě nepřihlížel a napadené rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv to obviněný výslovně nenamítl.
29. Dále je nutno upozornit, že dovolací argumentace obviněného, jakkoli uplatněná s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., nesměřuje proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení v duchu citovaného dovolacího důvodu, nýbrž se částečně týká oblasti zjišťování skutkového stavu a částečně se týká okolností, které nemají pro právní závěr o vině obviněného žalovaným skutkem a pro přisouzenou právní kvalifikaci žádnou relevanci.
30. Obviněný namítá, že nebyl naplněn znak přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spočívající ve svěření cizí věci. Tato námitka pak dílem souvisí i se stanovením výše škody způsobené trestným činem.
31. Jakkoliv se v případě závěru o naplnění znaku spočívajícího ve svěření cizí věci jedná o závěr právní, soud při úvaze o jeho naplnění vychází ze skutkového stavu vzešlého z provedeného dokazování. Právě těchto skutkových okolností se týká argumentace obviněného, když Nejvyššímu soudu v zásadě předkládá jinou, pro něj příznivější verzi skutkového děje.
32. V obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 22. až 24. tohoto usnesení) je však nutno uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují. Uvedené námitky (skutkového charakteru) by pak bylo možné v rámci dovolacího řízení přezkoumat pouze tehdy, pokud by byl dán tzv. extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy. Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016).
33. Námitku takového charakteru, že by skutková zjištění soudů týkající se otázky svěření zboží do jeho dispozice byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy, však obviněný v dovolání neuplatnil a nepředložil tak v tomto směru ani žádnou kvalifikovanou argumentaci, jíž by se Nejvyšší soud mohl s ohledem na shora popsaný omezený rozsah dovolacího přezkumu skutkových zjištění zabývat. Namísto toho zpochybňuje doklady, ze kterých svěření zboží do jeho dispozice a hodnota tohoto zboží vyplývá. Jde zejména o jeho tvrzení, že některé dokumenty byly nečitelné či nepodepsané, a částečně o tvrzení, že do provozovny, která navíc byla nedostatečně zabezpečena, měly přístup i jiné osoby.
34. Je však nutno upozornit, že obviněný v dovolání v zásadě pouze opakuje obhajobu známou již z předchozího průběhu trestního řízení, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. V takovém případě je pak zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
35. Zejména soud prvního stupně totiž v bodě 16. odůvodnění svého rozsudku náležitě vysvětlil, z jakých důkazů při závěru o tom, že zboží v uvedené hodnotě bylo obviněnému skutečně svěřeno, vycházel. Z provedeného dokazování navíc jednoznačně vyplynulo i to, že osobou pověřenou provozem daného zařízení byl pouze obviněný, který objednával zboží, toto následně přebíral a vedl o něm evidenci a disponoval i s tržbami.
36. Nalézací soud se v bodě 17. odůvodnění svého rozsudku rovněž vypořádal s tím, že některé doklady o převzetí zboží nejsou obviněným podepsané, resp. vysvětlil, proč i tak nepanují o jeho převzetí v dané provozovně žádné pochybnosti. Není ani pravdou, že by dokumenty na obviněným uvedených číslech listů byly nečitelné. Jako o nečitelném by bylo možné uvažovat pouze o faktuře založené na č. l. 166, soud však při stanovení výše schodku vycházel především z inventur, které spolu se svědkem Š. prováděl i obviněný, a z údajů o počátečních stavech a dodaném zboží uvedených v zápisech z těchto inventur. Údaje tam uvedené přitom odpovídají jak ostatním vystaveným fakturám, tak dokonce i pomocným materiálům, které si vedl sám obviněný.
37. Nalézací soud rovněž poukázal na to, že v systému účetnictví poškozené společnosti existuje dvojí kontrola, a to jednak údajů z provozoven, jednak údajů, které se sbíhají v centrále u účetní, a že za takového stavu se nenabízí mnoho prostoru pro vznik nějaké chyby. I s touto úvahou se Nejvyšší soud ztotožňuje.
38. Namítá-li obviněný, že bylo nepřípustné předávat zboží v rámci jedné účetní jednotky na základě faktur coby daňových dokladů, je třeba uvést, že podstatnou z pohledu nyní projednávané věci je pouze ta skutečnost, že vystavené faktury, spolu s dalšími listinnými důkazy, předání v nich uvedeného zboží jednoznačně prokazují. Správnost uvedeného administrativního postupu naopak předmětem tohoto trestního řízení není.
39. Poukazuje-li obviněný na to, že nebyl jediný, kdo měl do provozovny přístup, a na nedostatečné zabezpečení provozovny, i s touto otázkou se nalézací soud přesvědčivě vypořádal v bodu 18. odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud se přitom s jeho úvahami ztotožňuje i po věcné stránce a podotýká, že obhajoba obviněného, který svoji výpověď v průběhu trestního řízení opakovaně mění v závislosti na vývoji dokazování, skutečně působí značně nevěrohodně.
40. Pokud jde o dohodu o hmotné odpovědnosti, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v oblasti pracovněprávních vztahů není předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku existence dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování. Významným je totiž pouze faktické svěření cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty pachateli, tedy její odevzdání do jeho faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7 2001, sp. zn. 4 Tz 134/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 8/2001 – T 224).
41. Soud prvního stupně rovněž v bodě 14. odůvodnění rozsudku přesvědčivě vysvětlil, proč pro nadbytečnost nenechal vypracovat znalecký posudek, který by porovnal účetní stav podle skutečné účetní evidence poškozené společnosti. Rovněž i Nejvyšší soud je toho názoru, že předložené doklady ve spojení se svědeckými výpověďmi a výpovědí obviněného poskytují dostatečný obrázek o fungování systému dodávek a inventur v poškozené společnosti, resp. v předmětné provozovně.
42. Není ani pravdou, že by v tomto trestním řízení byla obviněnému přičítána odpovědnost za výsledek (objektivní odpovědnost), jak obviněný rovněž naznačuje. Soudy naopak dospěly k závěru, že si obviněný úmyslným jednáním přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu. Částku, kterou bylo obviněnému uloženo zaplatit poškozené společnosti, tak obviněný není povinen hradit z titulu zjištěného schodku v hospodaření předmětné provozovny, nýbrž z titulu škody způsobené úmyslným trestným činem. Je tudíž nepřípadné uložení této povinnosti srovnávat se situací, kdy by proti obviněnému bylo vedeno civilní řízení o zaplacení částky představující zjištěný schodek, ve kterém by se uplatnilo omezení rozsahu náhrady škody způsobené zaměstnancem.
43. Je tedy nutno uzavřít, že pokud soudy dospěly k závěru, že obviněnému bylo svěřeno zboží, a to v hodnotě v rozsudku stanovené, nevykazuje toto zjištění žádný, natož extrémní rozpor (který ostatně obviněný ani výslovně nenamítal) s provedenými důkazy. Zbývající část obhajoby obviněného je pak ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku nutno považovat nejen za bezpředmětnou, ale i za nedůvodnou.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
44. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
45. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář